Měsíc: Červen 2023 (Strana 1 z 3)

Milion chvilek: v autech bojujeme za klima!

Staršně, ale strašně se směju všem těm ulhaným ekologickýcm aktivistům, kteří všude naříkají, jak jim leží příroda a planeta na srdci, ale ve skutečnosti na životní prostředí zvysoka kašlou. Přesně tak to vypadalo na hackathonu organizovaném ministerstvem životního prostředí, kde se ukuly nekalé piklé ohledně výstavby větrníků, kde se státu zamane.

V novinách se o větrníkové akcicče psalo:

Komplikaci s jednorázovými plastovými kelímky se podařilo vyřešit velmi rychle. Neekologické plastové obaly v cateringu se totiž vůbec nehodily k environmentální povaze akce. Organizátoři však kvapně opatřili náhradu v podobě opětovně využitelných skleniček. V osmém patře pražského sídla Microsoftu se v polovině června sešly na čtyři desítky lidí k hackathonu. Při této populární formě komunitního brainstormingu se nejrůznější odborníci snaží vyřešit určitý problém.

Tak jasně, všem těm fousatým libtardům a obrýleným libtardkám, abych byla aspoň trochu korektní a nepoužívala jen generické maskulinum, tolik moc záleží na životním prostředí, že ho chrání vyhazováním zbytečných plastů. To mi vypravujte, to mi podrobně vypravujte. To už je jak ten prolhaný Lidl a jeho Stikeez nebo generálmajor, t.č. prezident ČR s motorkou nebo požíráním hovězího nebo poslanci a senátoři a jejich rajzování po celém širém světě.

Dobře, a co to má společného s Milionem chvilek? Všecko. To jsou totiž taky pořádně vypečení klimatičtí lháří. Na webu této organizace se píše:

Z toho by člověk málem pochopil, že Babiš je ďábel, neboť odmítá věřit ve změnu klimatu. Ale co je pak Milion chvilek, který pořádá demonstraci, a teď se držte, tak, že její účastníci naprosto přitrouble jezdí autem v konvoji čmoudících smrdích kár vylučujících se svých ohavných střev CO2? Moje skutečné environmentální já nad takovou obludností pláče.

O to, že na takovou demonstraci měli právo, se navíc soudili s policajtama a pražským magošem (to jako magistrátem) – Milion chvilek se na ně zlobil, že mu s tou demoškou jako nepomohli. NSS navíc těm cvokům vyhověl a řekl:

Akce svolaná žalobcem, která spočívala ve srocení osob ve vozidlech na parkovišti a v jízdě konvoje těchto vozidel městem s cílem protestovat proti vládě, musí být ve světle judikatury ESLP pokládána za shromáždění podle čl. 11 odst. 1 Úmluvy. Navíc tato akce ani nebyla spojena se záměrným zpomalováním či blokováním provozu na pozemní komunikaci, tedy s činnostmi, která dle ESLP nepředstavují jádro shromažďovacího práva.

Soudci NSS se ale pak zamysleli hlouběji a vylezlo z nich ještě toto:

Navzdory tomu je Nejvyšší správní soud toho názoru, že ani uzavřená vozidla neomezují vzájemnou interakci osob natolik, aby to vylučovalo existenci shromáždění. Jednak lze interagovat s okolím z vozidla (například držením nebo vystavením transparentů či vlajek, promlouváním z megafonu apod.), jednak lze k interakci využít i vozidlo samo (například tím, že se jednotlivci rozhodnou svými vozy jet v určité formaci, případně i využívat zvukové či světelné signály). Účastníci navíc mohou vzájemnou interakci posílit tím, že budou navzájem
ve spojení (samozřejmě při dodržení příslušných pravidel) za pomoci mobilních telefonů či jiných prostředků elektronické komunikace. Stejně tak mohou jednotlivci shromáždění opustit (odjet či odejít z vozidla), mohou sundat transparenty umístěné na vozidlech a přestat kolektivně vykonávat svobodu projevu.

Hotovej Knihgt Rider, co?

Když jde o Milion chvilek /teda jako o ty prostátní a dobréú, tak si soudy najednou gzpomněly i na pozitivní závazky státu, kterými jsem se během covidího teroru taky snažila argumentovat, ale Ústavní soud mne s tím poslal do píp, že jsem se pomátla:

Jak už bylo vyloženo, vzhledem k pozitivnímu závazku chránit shromažďovací právo může být v určitých situacích zástupce úřadu či policista povinen své kompetence využít a určitý pokyn či pokyny udělit. Jejich nečinnost pak může představovat nezákonný zásah do právní sféry toho, k jehož ochraně by pokyny vedly. Správní orgány ovšem v této oblasti při plnění svých pozitivních závazků disponují prostorem pro uvážení. Jejich pozitivní závazek má charakter procedurální povinnosti: správní orgány musí postupovat s náležitou péčí, ale nejsou povinny dosáhnout určitého výsledku.

Ach můj bože, ta Spravedlnost je taková děvka prolhaná, nemyslíte?

A Milion chvilek zrovna tak. Ještě si může tenhleten kuriózní spolek zkusit mektat o tom, jak nás drtí změny klimatu. Povídali, že mu hráli, tohleti motorizovaní demonstrantni tomu ve skutečnosti nevěří, jinak by nemohli nikdy na podobnou atomotodemonstraci připadnout.

Podle rozsudku NSS ze dne 28. 6. 2023, čj. 6 As 99/2022 – 80

V úterý bude soud rozhodovat o odškodnění za covidí testování v hospodách

Příští týden David nastartuje jednu z našich rachotin a vyrazí směr Praha. Dostaví se k soudu, kde bude hájit práva muže, který se za covidu neváhal opakovaně soudit se státem kvůli všem těm stupidním oaptřením. Díky tomu má jako jeden z mála občanů této země šanci na jakés takés odškodnění za nezákonnosti, kterých se ti nahoře dopustili.

Pokračovat ve čtení

Obětem války 18: čest osvoboditelům ze CCCP (a hanba Řehkům)

Dnes mám na skaldě jeden zajímavý pomník úplně zbytečně zavražděným mladým mužům, pardon, poslušným hrdinům, kteří neměli dost odvahy postavit se katům v khaki jako je Řehka.

Náš nevzhledný a zamindrákovaný náčelník generálního štábu mj. řekl:

„Pokud nevystoupíme ze své bubliny a nebudeme o obraně mluvit otevřeně, a to i o nepříjemných věcech, budeme nadále narážet na nepochopení a údiv. A to souvisí i s budováním odolnosti. Pokud slovo mobilizace či konstatování zjevného faktu, že válku v budoucnu nelze zcela vyloučit, vyvolá ve společnosti paniku, koledujeme si o to, aby se taková společnost ve vážné krizi opravdu zhroutila,“

Nenechte si takovým volem vůbec nic nalhávat. Je to zlý a špatný člověk bažící po krvi nevinných lidí. Bez něj a jeho nohsledů se společnost nezhroutí a už vůbec se jí nebude dařit nedobře. Naopak – kdyby takoví jako on neposílali lidi na jatka, žilo by se jistě krásněji a svobodněji. Ve mně nevyvolává slovo mobilizace paniku. Kdepak. To ale proto, že na to kojotům jako je Řehka absolutně hážu bobek. A vy byste měli taky, jinak mu jen dáváte sílu a utrvzujete ho v pocitu vlastní důležitosti. A přitom je to takový nanicovatý šašek!

Tak se nebojte a raději se takovým pidlookým pitomcům vysmějte a ukžte jim s gustem prostředník, přece nestojíte o to, aby na příštím pomníku bylo jméno vaše nebo vašich dětí, nebo ano?

Je mi fuk, že se migranti topí aneb říkejte, co chcete

Mnohokrát jsem už přemýšlela o tom, proč mají lidi obecně pocit, že nemůžou mluvit tak, jak jim zobák narostl. Častokrát si říkám, že je to asi nějaký komplex, taková nedospělá potřeba ze sebe dělat utlačovaného chudáčka. Někdy, když mám shovívavější náladu (ale to je výjimečný stav), dospěju k závěru, že se asi někteří (poměrně zbytečně) bojí. Ale čeho, dumám v zápětí? Na odpověď jsem dosud nepřišla. Přitom se dá naprosto v pohodě mluvit o čemkoliv, jen tak nějak nesmíte čekat, že s vámi bude kdejaký kojot souhlasit a že všichni padnou z vašich zázračných myšlenek do mdlob. Proč by taky měli? Obvykle totiž každý mele strašné kraviny, které absolutně nestojí za pozornost.

Pokračovat ve čtení

Nenechte se natlačit do lásky k Ukrajincům

Často přemýšlím o tom, proč by mělo být špatné nemít rád cizí lidi, nemít rád Ukrajince, nemít rád muslimy, nemít rád Američany, nemít rád Číňany, nemít rád Slováky, nemít rád já nevím třeba Inuity, nemít rád heteráče, nemít rád gaye, nemít rád transky, nemít rád děcka nebo důchodce. Je to přece jen a jedině vaše volba, jak se díváte na svět. Někdo naopak může mít rád psy, někdo kočky, někdo morčata a někdo třeba zmiňované Číňany, někdo právě „naše“ Ukrajince, někdo slepice a někdo Rusy a někdo třeba i ty Slováky nebo dokonce Pražáky. Každému dle jeho preferencí, říkám si já.

Neexistuje ani omylem povinnost cítit cokoliv pozitivního vůči druhým, spíš je nekonečná láska ke kdekomu znakem počínajícího nebo rozvinutého šílenství. Je to totiž dost směšná myšlenka, milovat všechny lidičky s dobrým srdíčkem, a ještě legračnější jsou ti, kdo předstírají, že to tak mají. Bla, bla, bla. Horší pokrytce, aby člověk pohledal. Zajímavé je, že ti, kdo strašlivě milují jedny, současně zoufale nenávidí jiné. Mnohem jednouší je mít jako já naprosto laxní vztah k 99,99999… % lidstva, pak si nemusíte na nic hrát.

Nekonečně ubohé jsou šaliny v barvách Ukrajiny, o kterých jsem se právě dozvěděla. Nápis „zvláštní jízda“ je v tomto případě tak nějak přiléhavý – předpokládám, že taková trať má konečnou ve zvláštní škole, protože nikdo příčetný tohleto nemůže brát vážně.

Vidíte ale tu snahu neustále všem připomínat, že se děje něco hrozně, ale hrozně tragického, čeho se máte bát a z čeho si máte rvát vlasy na hlavě? Vidíte ta hesla? „Stand with Ukraine“? A proč jako? Nepřipomíná vám to covid a provolávíání „Stay at home?“ Mně docela jo.

A neevokuje to dokonce červené transparenty se žlutými písmenky, které se nosily nad hlavami pochodujícího davu na prvomájových oslavách? „Vše co máme, pro mír dáme!“

zdroj: ČT

Ještě, že si z toho stejně jako tenkrát prostý lid umí udělat srandu (a škoda, že komáři nemohli používat hashtagy, to by rovněž byly klenoty).

Jdou soudružky na prvního máje v průvodu, každá nese jedno z písmen, které tvoří nápis:

VŠE CO MÁME, PRO MÍR DÁME!


Soudružka, která průvod organizuje se otočí k té, která nese Í a povídá: „Ne, že se nám zase ztratíš, jako minule.“

Hesla prostě na poddané fungují. To věděla církev, věděli to feudálové, věděli to nacisti, komunisti, ví to každý vládce. Proto je fajn se takovým úderkám vysmívat, nic jiného na ně neplatí. Nedovolte slovům ani obrázkům, aby vás děsily nebo nutily k něčemu, co je vám ukradené anebo co vůbec nechcete.

Když jsem ale vysvětila, že opravdu není naší povinností, ba dokonce ani přirozeností mít rád cizí lidi nebo jim pomáhat na náš úkor (což říkám už od roku 2020), je současně třeba říci, co je ale podle mne zásadní ve vztahu k druhým členům rodu homo spaiens (a v některých případech ještě jednou sapiens)?

Jednoznačně neškodit.

Opravdu by nikdo neměl žduchat neoblíbené lidi do silnice, není dobré jim třeba propichovat gumy, brát uřvaným harantům hračky, není ok vzít neoblíbené protivné babce hůlku a stydět bychom se měli, když bychom těm, které nemůžeme vystát, třeba něco ukradli. K těmto činům bychom neměli nabádat ani děti, ani slabomyslnější spoluobčany.

To ale vůbec neznamená, že musíte pomáhat, mít úctu, ohledy, soucit a jiné podobné nesmysly. Neškodit není opozitum k pomáhat. Žijte prostě tak, abyste se za sebe nemuseli stydět, to je jediný možný návod pro jakoukoliv dobu. Níže uvedený článek je návodem na mluvení o jakémkoliv problému – o utopencích ve Středozemním moři, o Ukrajincích, o transkách, o prezidentovi, o koťátkách nebo o sovách.

Právníci na venkově 37: přezkoušení a stěhování

Od včerejška žijeme v nové staré barabizně. Od středy mají děti prázdniny. Obě události jsou šťatsné a nešťastné zároveň. Právě sedím na schodech u kostela na brněnském Dominikánském náměstí. Měla bych psát další z velice rozsáhé série o judikatuře správních soudů na web advokátní kanceláře, ale jsem neustále rozptylována nevzhlednými ušišlanými kolemjdoucími. Nový Kyjev je totiž od jisté doby skutečně velice ohavné město. Tak raději píšu na blog o tom, jaké bylo přezkoušení.

Poprvé jsme se totiž se synem a dcerou účastnili fyzického přezkoušení v rámci domácí výuky. Dva týdny před tímto okamžikem byly u nás doma nplněny velkou nervozitou. Zejména holka z toho byla celá pryč a musím říct, že se fakt poctivě učila. fyziku a chemii si dokonce celou vypsala do sešitu ve formě poznámek a ty si pak několikrát opakovala. Na samotném přezkoušeníse pak klepala jako osika, než „to dala“ za jedna přírazu, dějáku, čejáku a matiky. Kluk trpí přehnaným sebevědomím a nafoukaností a pocitem značné nadřazenosti (což vzhledem k velmi chabé konkurenci celkem chápu, přece jen ho jeho IQ řadí mezi 0.2 % populace), a tak sice věnoval přípravě dost, ale určitě ne tolik. Protože faktické znalosti jen IQ nevyřeší, doporučila jsem mu, aby příště zabral ještě víc. Že na to má a dělat jen tolik, aby to stačilo, není dost.

Musím uznat, že přezkoušení nebylo úplně jednoduché, protože mohla padnout otázka z učiva celého pololetí. Děcka se učily každý pracovní den a denně jsme také do portfolia (online prostor školy) dávali nafocené části pracovních sešitů ze 4 (u kluka) – 6 (holka) předmětů. Díky tomu už 31. 5. měli oba hotové celé učivo příslušného ročníku (to se ve škole snad nikdy nepodařilo, aspoň za mne ne).

Děcka to ale zvládly na výbornou. Jsem an ně moc hrdá! Dokonce došlo na jendo zázračné setkání třetího druhu, ale to bylo osobní a nepřísluší mi sdělovat citlivé údaje. Svět je rozhodně malý.

Proč jsem z přezkoušení smutná, když děti obhájily samé, klepete si na čelo? To proot, že už mi s dcerou zbývá je jeden jediný rok téhleté krásné životní etapy. Pak ji budu muset poslat mezi tzv. spolužáky do instituce zvané škola. Vím, že to bude krok špatným směrem, vím, že je to ztráta. Vím, že to bude totálně naprd. Jenže nějak nevím, co s tím. Nezabráním tomu a taky se z toho nikdo nezblázní. Takovej je hotl náš život a není to žádný konec, jen krátká překážka. Navíc mám naději – může zase přijít pandemie nebo třeba klimatická nouze a od školy bude zase na dva roky pokoj.

Když nám začaly prázdniny, čekal nás další úkol – definitivně se přestěhovat do nové staré barabizny. Už jsem měla asi 90% hotovo, tak sobota nebyla tak náročná, přesto jsem to ale odnesla nateklým bolavým kolenem, takže teď vypadám, jako bych šla od Thermopyl (o této bitvě by vámvíc řekl syn). Nakonec se mi podařilo pochytat i slepice a nastrkat je do beden a přikryté dekami jsem je v autě převezla do nového výběhu. Chudáčci malí, byly tak vyděšené, že jsem hned myslela na jejich nebohé kolegyně, které zavraždili veterináři kvůli „ptačí chřipce“ a které soud odmítá chránit.

Téměř do dvou let od okamžiku, kdy jsme se rozhodli opustit tehdy ještě Brno, jsme tedy dovršili dílo. Neplánovali jsme původně žádnou rekonstrukci, ale nakonec máme nově připojený dům na vodu a nové potrubí, nová okna, dveře, podlahy, omítky a výmalbu, vanu a umyvadla, záchod a čistou bílou linku… zkrátka to zbaralo celé dva roky, ale doufejme, že to stojí za to.

Ve svém životě jsem se stěhovala celkem jedenáctkrát. Čím jsem starší, tím méně jsem spokojená s tím, že jsem jako kočovný komediant, že nemám žádný domov. Mám jen střechu nad hlavou, což je samozřejmě taky dost dobré, ale… nejsem si ale vůbec jistá, zda nová stará barabizna splní tento můj sen. Třeba se budu stěhovat ještě mockrát. Co se dá dělat, holt hledám štěstí tímto podivným způsobem.

Teď mne čeká boj s plevelem. Vůbec se mi do toho nechce, protože plevel nasadil zbraně hromadného ničení a je prostě všude a v obřích rozměrech.

Obětem války 17: svobodu dobyli

Přijde mi neuvěřitelné, jak často se svobodou zaklínají vrazi. Potvrzují to i nápisy na pomících padlým. Na každém druhém se objěvuje úderné heslo obsahující slovo svoboda. Na tomto konkrétním pomníku dokonce státem organizované vybíjení lidských bytostí zaštiťuje a morálně ospravedlňuje náš báječný Tatíček TGM (pozor, neplést se současným prezidentem Taťkou Šmoulou, i když to je taky kojot).

Možná, že správně by tam nemělo být „SVOBODU DOBYLI“, ale „SVOBODU DOBILI“, pak by to aspoň dávalo nějaký smysl.

P. S.: Za vyfocení a zaslání tohoto památníku děkuji, já samotná ve solupráci s Davidem mám přece jen omezený akční rádius a obsloužím jen určitý počet pomníků. Když byste narazili na nějaký i vy, dejte vědět!

NSS: solária za covidu zakázána být neměla

Pokud jde o covid, soudci se v 99,99999% případů zachovali jako zbabělí ko*oti. S křížkem po funuse dnes NSS vydal přeci jen jedno zajímavější rozhodnutí. Týkalo se neodůvodněnosti zákazu chození do solárií, což zní na první poslech jako úplně zbytečný judikát (neb solária jsou k užitku asi jako žábě kudrlinka), ale není tomu tak. V rozsudku totiž najdeme jednu důležitou pasáž aaplikovatelnou na různé podobné případy.

Pokračovat ve čtení
« Starší příspěvky