Měsíc: Říjen 2022 (Strana 1 z 3)

Jak mluvit upřímně o Ukrajincích a nejít do vězení

Na tento článek si brousím zuby už dlouho a poté, co soud rozhodl o vině a trestu těch dvou podivínů, jsem dnem i nocí dumala, jak to celé uchopit, abych někomu neuškodila. Doufám, že jsem na to přišla. Jestli máte chuť, přečtěte si můj návod na to, jak říkat o Ukrajincích to, co si myslíte, a nejít přitom do vězení.

Hlavní rada zní:

Mějte celý svět u pr*ele

Od státu nikdy nemůžete čekat nic dobrého. Nikdy. To je klíčový poznatek. I když se stát tváří, že respektuje základní práva a svobody, které lidem náleží přirozeně, a nikoliv proto, že by jim je stát milostivě propůjčil, je to náš úhlavní nepřítel. Proto je třeba se mít neustále na pozoru a nezapomínat, že stát má k dispozici donucovací prostředky, které si jen zamane. Může udělat i to, co si neumíte představit ani v nejhorší noční můře. Zkrátka a dobře – je třeba být obezřetný a nedělat kraviny. Na domnělé hrdinství není čas ani prostor a nikdy nebude. Důležité je se naučit systémem proplouvat bez ztráty kytičky.

Rada č. 1:

Právo na svobodu projevu ani jiná práva vymahatelná vůči státu NEEXISTUJÍ.

V čem tedy v takových podmínkách spočívá obezřetnost? V tom, že budete vážit slova a budete balancovat na ostří nože tak, abyste nezaprodali svoji duši a víru a současně nezničili životy své a svých blízkých. Proto neříkejte věci příliš otevřeně. To je hloupé. Druhá varianta je vykašlat se na svět tam venku a vůbec se jím nezabývat, pokud to není absolutně nezbytné. V těch nutných okamžicích je pak třeba zatnout zuby a vydržet ponížeí a zase se honem vrátit do své ulity.

Pokud vám tento styl nevyhovuje, musíte být opatrní a zdrženliví. Jste-li takoví, pak nikdy nespoléháte na ústavním pořádkem zaručená práva. Ústava ani Listina nic negarantují a vůči státu se na jejich základě práv nedomůžete. Od „boha“, „přírody“ nebo od koho chcete jste sice člověk, ale to je tak všechno. S Ústavou si ale můžete tak leda vytapetovat záchod.

Rada č. 2:

Přiznejte sobeckost a nestyďte se za ni.

Lidi jsou z podstaty neuvěřitelně sobecké bytosti. Myslí jen na sebe, na svoje blaho, na svoje bezepčí, na svoje úspěchy a na svoje ego, aby si hovělo jako v bavlnce. Všechno, co děláme, děláme jen a jen pro sebe. Proto taky naše činy maskujeme, lakujeme je na růžovo a vydáváme je za konání dobra pro druhé. Proto jsou i ty správné skutky v podstatě neuvěřitelně sobecké. To my chceme být obdivováni za udatnost, to my chceme pocty, to my chceme, aby kvůli nám druzí ohýbali hřbety až k zemi při klanění se, to my chceme odměnu, to my chceme být v centru pozornosti. Jde nám čistě o sebe.

Není na tom ale vůbec nic špatného. Právě sobectví lidí nás dostalo tam, kde jsme. Sobectví je pohon lidstva. Proto je třeba sobecky říct: „Ostatní jsou mi u pr*ele.“

Chcete-li doporučení, jak na mluvení nejen Ukrajincích na veřejnosti, tady ho máte: Otevřeně řekněte, že jsou vám lhostejní. Že je vám jedno, kolik maminek s dětmi zemře, že je vám jedno, co bude se státem jménem Ukrajina, že je vám jedno, jaké bude geopolitické uspořádní (zejména to poslední vážně lhostejné je – vždycky to nějak dopadne a vždycky to bude špatně a vždycky budou státy nepřáteli lidí a vždycky se svět zase bude točit dál).

Rada č. 3:

Říkejte: Ukrajinci jsou mi lhostejní stejně jako všichni cizí lidi světa.

Určitě teď máte chuť mi vynadat, jaká že jsem sobecká kráva. To jistě můžete a mně je to volný, protože jste mi volní vy. Dopravdy mi záleží, jako každému, jen na maličké hrstce mých příbuzných (dokonce ani ne na všech příbuzných, aby bylo jasno), na mých několika přátelích (po covidu na úplně nových – staří jsou mi ukradení) a na mých psech a kočkách.

Neříkejte mi, že to nemáte úplně stejně. I když byste měli tendenci začít vykřikovat, jak zrovinka vám záleží na malých nevinných bubáčcích z Afriky, jak vám leží na srdci hažarti z jihoamerických slumů hrabající se v nekonečných skládkách odpadků, jak nemůžete spát kvůli holčičkám z Bangladéše, jak roníte celé dny slzy kvůli obětem autonehod, jak probrečíte deset kapesníků za každého mrtvého důchodce, neuvěřím vám to. Pokud hrajete tohleto divadlo, tak zase a opět jenom kvůli sobě – abyste byli za ty dobré, aby vás měli rádi, aby vás obdivovali, abyste si vy sami přišli cenní a odpovědní. Děláte to jen ze sobeckosti.

Když přiznáte barvu, docela se vám uleví. Věřte mi, je to tak.

Konkrétně můžete v konverzaci říkat:

  1. Ano, mně je lhostejné, jak na tom jsou cizí lidé. Kdekoliv na světě. Nehodlám si kvůli nim zkazit život. Tečka. Obhajovat se nemusím, zvlášť ne před cizím lověkem, který je mi lhostejný.
  2. Ne, opravdu mne nezajímá, jak probíhá konflikt na Ukrajině. Chci, abych měl čím topit, co jíst a kde pracovat a aby se moje děti měly líp než já.
  3. Dobře, ty mi říkáš, že jsem sobec, protože neřeším ukrajinské maminky. Ne, neřeším. A ty řešíš hladovějící děti v Africe a děti ze skládek v Jižní Americe? Trápí tě ženské obřízky a kamenování v muslimských zemích? A co proti tomu děláš? Aha, nic? Tak mi dopřej právo na nicnedělání ve vztahu k Ukrajině.
  4. Ne, Ukrajina mne vážně nezajímá.
  5. Můžeš mě přestat obtěžovat se svými názory? Nezajímá mne to, jde mi o mě a moje blízké. Ne o cizí. Moje forma sobectví je jiná než ta tvoje a to tvoje sobectví mne vůbec nebaví. Je to nuda.

Určitě vás napadnou jiné varianty, jak dát najevo svůj postoj, ale tak, abyste nešli do vězení. Buďte konzistentní a upřímní, ale ne hloupí. Podobný přístup můžete uplatnit k jiným tématům, co vás teď štvou. Když to uděláte, přestanou vás dost pravděpodobně časem obtěžovat a budete moci žít o něco lépe.

Ignorace zrkátka není trestná. Nevyzýváte tím k tomu, aby se lidé zabíjeli, nepřejete si to. Nikomu nefandíte (protože je vám u p*dele i Rusko a každý jiný pitomý stát světa, ať je na západě nebo na východě nebo v Tramtárii). Nemůžete s tím, co lidem dělají státy, totiž vůbec nic udělat a dokonce nemáte ani žádnou takovou povinnost. Můžete ovlivnit jen to, jak se chováte sami. Sám na sebe by měl být člověk přísný – povinností člověka je aktivně neškodit.

Rada č. 4:

Nepřejte nikomu nic zlého.

Proto je teba zdůraznit, že se sobeckostí se ale, pozor, pozor, nepojí touha přát někomu něco špatného. To je hloupé, nudné, přízemní a trapné, dokonce až ubohé. Přejme všem to nejlepší. To neznamená, že se jako idioti usmíváte na každého, koho potkáte a mluvíte jen jemným hláskem a necháte na sobě dříví štípat. Kdepak. Znamená to, že ostatním ze srdce přejete, aby se měli dobře, ale nemáte za to, jak jim je, odpovědnost.

Někdy se holt nepovede, kde a kdy a komu se narodíte. Takový je život. Ve skutečnosti je jen šťatsná náhoda, že zrovna nám se po určitou krátkou dobu (nevíme ale dne ani hodiny) třeba zrovna daří. Brzy nám může být hůř a garantuju vám, že kromě pár příbuzných a dobrých přátel (kterým byste i vy pomohli) bude všem úplně u pr*ele, že je vám zle a že trpíte. Možná se dočkáte komentáře na FB, ale to bude tak všechno. Nikdo jednoduše nenese odpovědnost za to, jak se mají druzí. Neexistuje nárok na šťěstí a blahobyt.

Současně to, že přiznáte sobeckost, neznamená, že by se z vás měli stát zlí lidé. Kdepak. Klidně ve svém dosavadním sobeckém pomáhajícím počínání pokračujte, klidně přispívejte do sbírek, abyste získali ocenění od druhých nebo abyste ukojili svoje špatné svědomí nebo nakrmili svoje touhy, klidně se starejte. Sobeckosti se meze nekladou, pokud druhým neškodí.

Rada č. 5:

Nebuďte lhostejní tam, kde vás pomoc nestojí příliš mnoho.

Na sobectví je dobrá ještě jedna věc – velí nám pomáhat tehdy, když pomoci můžeme, aniž by nás to stálo příliš mnoho. Proto každý zavolá záchranku, když je účastníkem nehody (protože se pak cítí jako hrdina, že to udělal), proto pomůžeme babce s nákupem (a pak se prsíme, jací že jsme galantní a pozorní) a proto zabráníme cizímu děcku otevřít dveře ve vlaku nebo vjet pod kolo auta (a pak se koupeme v moři díků). Když nejde o pomoc na náš úkor, je to samozřejmě v souladu se sobectvím ji poskytnotu v míře, ve které můžeme. Když nás ale má „pomoc“ stát naprosto všecko, pak je skvělé, že ji naše sobecká já odmítají. Ničení sama sebe ve prospěch druhých je totiž už patologickou odchylkou.

Současně ale musíme počítat s tím, že i druzí mají svoje sobectví a chtějí všechno jen pro sebe. Sobečtí jsou Ukrajinci, sobečtí jsou Syřané, sobečtí jsou klimaitčtí aktivisté, sobečtí jsou majitelé SUV a sobečtí jsou i staří lidé, kteří chtějí covidu a svému věku a špatnému zdravotnímu stavu navzdory ještě chvíli dýchat a žít. Žádají pak po druhých ve svém sobectví všechno ve svůj prospěch. žádaní se tomu logicky brání, a proto nemůže společnost existovat bez neustálých střetů mezi lidmi a bez boje o místo na zemi to nikdy nešlo, nejde a nepůjde. Zrovna teď to asi bude docela lítý boj. Pravdu měl Hobbes – člověk je skutečně člověku vlkem.

Rada na závěr:

Dobře se tím vším sajrajtem ve světě tam venku bavte.

Když jsem viděla ukrajinskou známku „Jsme spolu!“, ze všeho nejdřív jsem si vzpomněla na Erbenova Vodníka. Tak nějak si představuju, že ta mystická ošklivá bytost stahovala svoje oběti pod hladinu. Ale proč, řekla jsem si vzápětí? Proč se do toho nechat emočně vtáhnout? Proč dělat to, do čeho mne stát nutí? Proč se cítit tak, jak si stát přeje? Ne, kdepak!

Tak jsem se tomu všemu zase zasmála a byla jsem hlavně vděčná, že tuhle známku nebudu muset nikdy olizovat. Kdyby s něčím podobným přišla česká pošta, asi bych skončila s posíláním i těch posledních pěti vánočních přání nebo bych musela k olíznutí donutit našeho psa. Ze sobeckosti.

Jediný recept, jak zvládnout boj se státem (a hlavně ho přežít a taky si svůj čas na Zemi užít), je dobře se tím bavit. V každé situaci se najde něco dobrého a něco nadějného. Včera jsme s dětmi dělali do školy prezentaci o Antonínu Dvořákovi. Umřely mu krátce po sobě tři děti. Nezlomilo ho to. Po jejich smrti napsal svoje nejdokonalejší díla a ještě navrch zplodil dalších šest potomků, kteří se dožili dospělosti. Tohle je cesta. Jít dál, i když jsou okolnosti tam venku příšerné.

Nenechte se proto otrávit, nebuďte naštvaní, nenadávejte, nebrečte, ale smějte se a bavte se. Mějte se dobře a dávejte to najevo. Buďte sobečtí a tím pomáhejte druhým.

Právníci na venkově 12: obchází tu bezejmenný postrach

Dnes jsme se vypravili pro tři slepičky. Máme zatím plemeno Dominant v různých barevných variacích. Leghornka vypadá poněkud ochable, tak snad se zbráborá a bude metat vejce jako kulomet. Do budoucna si brousím zuby na české kropenky, jsou mimořádně roztomiloučké a prý jsou to velmi hodné kvočny. Než si ale pořídím tuhletu drůbeží šlechtu s rodokmenem, musím se v chovatelských dovednostech trénovat na prostějších slepičkách.

Minulý týden nám totiž liška uzmula dva kusy nosnic. David to málem oplakal, vždyť s těmi miláčky trávil každý den dlouhé minuty v družné rozpravě nad kvalitou dodané stravy a množstvím vajec snesených na oplátku. Slepice jsme tedy přestěhovali ze zahrady na kopci do bezepčí a chybějící kusy doplnili novými kuřicemi. Doufejme, že si na sebe brzo zvyknou a nedojde k soubojům a že se si ten bezejmenný drůbeží postrach na kopci dá už pohov.

Musím zaznamenat, že díky (konečně) deštivému počasí se manželovi podařilo domluvit se se zedníkem, který nám se svým pomocníkem „fajnuje“ omítky. Pak už jen dlažba a obložení zdí za kamny, vymalovat a hurá, hurá, můžeme se pustit do IKEA skládačky linky, skříní a postelí a nakonec i do stěhování do nové staré barabizny!

Mezitím, než dojde ke kýženému přesunu našich věcí a členů rodiny a veškerého zvířectva do nového působiště, se snažíme pracovat na samozásobitelství. Koupili jsme ořešák, dvě jabloně a meruňku od místního mimořádně zajímavého pěstitele, tak doufáme, že za takových 10 nebo 15 let sklidíme aspoň tři jablka a pět meruněk. S naším zemědelským výkonem mám za to, že jde o reálný předpoklad.

Ostříhala jsem také růže v předzahrádce (dosti od oka, tak snad ještě na jaře vyraší), na plevel v marné naději, že konečně vyhraju nerovný souboj, navršila další vrstvu mulčovací kůry a v brzku se na zoranou zahradu chystám naházet kravský hnůj (v granulích). Slibuju teď přede všemi jako jiskra jasná, že doopravdy, ale doopravdy budu od března vytrhávat každičký kousek pelevel a rozhodně to nenechám zajít tak daleko, jako letos, kdy plevel byl naší hlavní sklizní.

To je ale teď daleko přede mnou. Nyní musím mysl zaměstnávat jinak. U kamen naládovaných dřevem se právě teď snažím přemýšlet na tím, co všechno děti budou muset dodělat, aby splnily požadavky školy, na které jsou zapsané v domácím vzdělávání. V osmé třídě je to už docela tvrdý ořech, to vám povím. Přesto ale pořád všichni hodnotíme domácí výuku jako skvělý krok. Dokud to půjde, vytrváme.

Jdu se znovu podívat na nové slepičky, jestli něco nepotřebují, nebo jestli už se aspoň trochu osmělily. Doufám, že zítra už půjdou hrabat na hnojiště a pořádně si začnou užívat, že se dostaly z drůbežárny do báječného světa tam venku. Už se těším na volská oka, holky!

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Je Klausův rouškový rozsudek významný?

Českým internetem se opět začaly šířit směšné „právní“ rozbory z dílny „já-nevím-jakých-pitomců“. Rozbuškou se stal rozsudek Městského soudu v Praze ve věci slavné Klausovy chybějící roušky. Podle mnohých jde o naprosto unikátní precedens (ani nebudu uvádět, jak si někteří myslí, že se toto slovo správně píše). To je přitom až bizarní úvaha. Jak je to doopravdy?

Jde nepochybně o úspěch advokáta Koudelky, to za prvé. Z rozsudku ale rozhdoně nevyplývá, že by se snad někomu vracely již zaplacené pokuty nebo že by soud znovu potvrdil, že byly roušky nezákonné a že by do budoucna nemohly být uloženy pokuty (nezapomeňte, že dle zákona o ochraně veřejného zdraví mohou být až tří milionové).

Soud pouze řekl toto:

Soud proto konstatuje, že jak prvostupňové, tak napadené rozhodnutí se opírají o opatření obecné povahy, jehož nezákonnost byla již před jejich vydáním vyslovena soudem a toto opatření obecné povahy bylo zrušeno. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tedy vychází z nezákonného podkladu (a jeho nezákonnost nadto byla správním orgánům obou stupňů známa), což způsobuje také jejich nezákonnost. Nelze vyvozovat trestní odpovědnost za porušení pravidla, které bylo shledáno nezákonným ještě před vydáním správního rozhodnutí. Již hygienická stanice tak měla po zrušení předmětného opatření řízení o přestupku zastavit. Pokud však bylo v rozporu se zákonem vydáno prvostupňové rozhodnutí, měl jej žalovaný zrušit a sám řízení zastavit. Tím, že tak neučinil, došlo k vydání nezákonného rozhodnutí.

Soud tedy jen potvrdil to, co je logické (a současně to ale ministerstvo nechtělo pochopit). Významný je rozsudek pro několik podobných řízení, která se u soudů ještě vedou.

Rozsudek nemá sám o sobě žádný vliv na již pravomocně uložené a uhrazené pokuty.

Stejně tak má prakticky nulový význam do budoucna, pokud by ještě nablblá roušková opatření byla znovu vydávána. Jestliže by totiž KHS uložila pokutu za nenošení roušky v době, kdy by platilo mimořádné opatření, ze kterého by roušková povinnost vyplývala (a rozhodnutí by bylo vykonatelné), pak se nelze rozsudkem bránit. Nebude to možné dokonce ani tehdy, kdyby bylo opatření následně (po vydání rozhodnutí KHS) zrušeno pro nezákonnost, neboď Městský soud v Praze řekl:

Soud k tomu a contrario odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2018, č. j. 6 As 293/2017-26, který se zabýval situací, kdy tamější žalobkyni byla uložena pokuta na základě opatření obecné povahy, které bylo následně zrušeno soudem, a to až po vydání tamější žalobou napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud konstatoval, že je stěžejní, k jakému okamžiku bylo opatření obecné povahy zrušeno, přičemž v tamějším případě bylo zrušeno s účinky ex nunc
až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Z toho vyplývá, že v době vydání tamější žalobou napadeného rozhodnutí zrušeno nebylo, a proto nebylo na místě žalobě vyhovět, neboť tamější žalobou napadené rozhodnutí vycházelo z opatření obecné povahy existujícího ke dni svého vydání.
V nyní posuzovaném případě však ke dni vydání prvostupňové i napadeného rozhodnutí podkladové opatření obecné povahy neexistovalo, a z tohoto stavu soud v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází.

Pokud by rozhodnutí o přestupku nebylo vykonáno, pak lze uvažovat o obnově řízení jako poslední záchraně. Uplatní se totiž podle mne § 101d odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní:

Bylo-li na základě opatření obecné povahy, které bylo zrušeno, nebo bylo-li na základě části opatření obecné povahy, která byla zrušena, rozhodnuto o správním deliktu a toto rozhodnutí nabylo právní moci, ale nebylo dosud vykonáno, je zrušení takového opatření obecné povahy nebo jeho části důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení příslušného procesního předpisu.

Vím, že je to docela náročné intelektuální cvičení a vím, že na rozdíl od advokátů, kteří hodí tu a tam nechutné příspěvky na fejsáč (myslím, že tenhleten bude mojí noční můrou ještě hodně dlouho) a za takové zbytečné matení veřejnosti nasbírají spoustu lajků, nemám žádný reálný dopad, ale třeba to aspoň někomu k něčemu bude.

Rozsudek dostupný zde. Je poměrně stručný, odůvodnění je vlastně jen jedna stránka (no, někomu k erotické blaženosti evidendntě stačí málo, mně to tedy rozhodně neuspokojilo), takže to určitě zvládne přelouskat každý právní laik a nepochybně si udělá i vlastní úsudek.

Trpí ústavní soudci schizofrenií?

Včera jsem se docela zasmála nad jedním z dalších studidních nálezů gerontů z Ústavního soudu. Konkrétně šlo o vzletná slova, kterými potopili obec snažící se v praxi vyřešit hrubé nedostatky právní úpravy místního poplatku za zhodnocení stavebního pozemku možností připojení k nově postavené kanalizaci nebo vodovodu.

V řešené věci obec postavila na svůj účet kanalizaci, čímž rozhodně zvýšila cenu stavebních pozemků, ke kterým mohla být nově dovedena přípojka a jejichž septiky mohly být nahrazeny kultivovanějším způsobem odvádění exkrementů. Podle našeho zákona musí obec vydat vyhlášku o místním poplatku do 1 roku od kolaudace kanalizace. Jenže milá obec Přišimasy kolaudovala kanalizaci postupně tak, jak dokončovala její jednotlivé části, a vyhlášku vydala až na úplném konci, kdy bylo zfinalizováno a kanalizace byla uvedena do řádného provozu. Ministerstvo právě kvůli tomu její vyhlášku zrušilo s odůvodněním, že ji nevydali včas (měli ji vydat hned po první kolaudaci). Ústavní soud samozřejmě ministerstvo, jak je jeho dobrým zvykem při sporech s orgánem moci výkonné, podržel. A teď si přečtěte jeho argumenty:

Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Základy koncepce právního státu tvoří myšlenka vázanosti výkonu veškeré státní (veřejné) moci zákony (včetně Ústavy) a úcta k právům a svobodám každého jednotlivce. Z požadavku uznání absolutní hodnoty jednotlivce, který stojí v samotném fundamentu moderních demokracií, pak vyplývá celá orientace fungování státu a státní (veřejné) moci. Protože účel fungování státu spočívá v prvé řadě v zajištění respektu k právům a svobodám jednotlivce, musí být koncept právního státu adekvátně vykládán. „Princip právního státu vychází z priority občana před státem, a tím i z priority základních občanských a lidských práv a svobod“.

Tohle ti kojoti fakt řekli po dvou a půl letech odmítání lidských práv a svobod v době covidí. Já padnu na znak. Osobně si myslím, že to nemůžou mít v hlavě v pořádku (všechno zase nejde přičítat stařecké demenci), ale dokázat to bez jejich důkladného vyšetření na psychiatrii nemůžu. Druhá možnost je, že jsou podplacení, ale teď nevím, co je horší. Třetí možnost, která by tyto rozpory vysvětlila, nevidím. Vy ano?

Ve vztahu k šílené smršti covidí regulace, kdy člověk večer nevěděl, co bude smět či nesmět dělat ráno (přičemž pokuty za porušení mimořádných oaptřneí mohly být až 3 000 000,-), je vtipné i toto mektání soudců z Ústaváku:

Princip předvídatelnosti práva jako podstatná náležitost právního státu neoddělitelně souvisí s principem právní jistoty a představuje nezbytný předpoklad obecné důvěry občanů v právo. Jak již v minulosti Ústavní soud několikrát konstatoval, neopomenutelnou komponentou principu právní jistoty se jeví předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem stanovenými požadavky…
Princip právní jistoty také zjevně souvisí s důvěrou občanů v právo…, neboť „Jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a zároveň právní jistoty jako jednoho z jeho atributů je takové uspořádání státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít důvěru v právo“… Z charakteru právního státu lze dovodit i legitimní požadavek, že se každý může spolehnout na to, že mu státní moc pomůže při realizaci jeho subjektivních práv a nebude mu v jejich uplatňování bránit. Požadavek právní jistoty se pak dotýká jak tvorby práva (otázka stability práva a zákonnosti jeho tvorby), tak aplikace práva.“

Soudci se evidentně zase řídili starým dobrým heslem: „Komu chceme, pomůžeme, když nechceme, nemůžeme.“ Takto, moji zlatí, funguje soudnictví v tzv. demokratických právních státech.

Proto lze znovu a znovu shrnout, že jediné, na co se můžete spolehnotu, jste vy sami.

Žaloba podána: Lidl a lži o klimatu

Jak jistě víte, poslala jsem Lidlu předžalobní výzvu za tu jeho odpornou klimatickou přetvářku. Na jednu stranu tahleta korporace tvrdí, jak moc jí leží na srdci osud planety a hlavně klima, na straně druhé pak rozdává plnými hrstmi nechutné plastové Stikeez dovezené beztak z Číny.

Lidl je ale bačkora a na předžalobní výzvu nereagoval. Protože mne opravdu nebaví, jak jsou nadnárodní mamutí společnosti drzé a jak kážou obyčejným lidem pít recyklovanou vodu bez bublinek a samy se cpou hovězími steaky z Argentiny, podala jsem na Lidl žalobu. Jen ať si kojoti z jeho vedení nemyslí, že jim bude tohleto špatné chování procházet a že spotřebitelé jsou takoví idioti, že s povděkem a shrbenými zády přijmou to, co jim bude někdo nutit.

Jsem zvědavá, jak se soudy s žalobou poperou, myslím, že mám o zábavu na několik příštích let postaráno, protože Lidl není rozhodně jediná korporace, která se chová jako zpovykaný fracek. Spotřebitelské soudní spory by si zasloužila zakusit prakticky kterákoliv společnost nutící lidem klimatické nesmysly a hlídající jejich uhlíkovou stopu od potravinářských řetězců, přes prodejce oblečeníaž po banky.

Žaloba dostupná zde.

NSS: policajti si na lidi za covidu vyskakovali oprávněně

Soudní přezkum krizových covidových opatření nebyl možný, stejně jako kontrola samotného vyhlášení nouzového stavu. Za to můžeme děkovat odvážným „hrdinům“ v talárech dřepících svými starými a strachem z viru staženými zadky na židlích Ústavního soudu. Aby to ale nevypadalo až tak blbě (jako že lidi nemají přístup k soudům a není jim v tomto báječném právním státu poskytnuta aspoň formální ochrana před tvrdými zásahy moci výkonné), soudci se neustále zaklínali tím, že až se někomu na základě krizového opatření jednou stane něco opravdu nepěkného, to na tuty přezkoumají. No, tento slib nedodrželi.

Své o tom ví advokát Jaroslav Kuba, který se pokoušel bránit před drzým a přuitroublým jednáním policajtů, kteří ho dne 1. 3. 2021 poblíž křižovatky ulic K Přehradám a Žitavského v Praze přibližně ve 20:50 hod. zastavili a pokynem mu zakázali v pokračování v cestě do Davle, kam jel navštívit blízkou osobou v neodkladné osobní záležitosti. V žalobě Kuba uvedl, mimo jiné, že byl podle něj zásah švestek v rozporu s právem, neboť se jejich postup opíral o nezákonné krizové opatření vlády, které bylo vydáno v době, kdy platil protiústavním způsobem vyhlášený nouzový stav, a jím stanovené omezení samo o sobě nepřiměřeně zasahovalo do jeho práva na svobodu pohybu.

Městský soud mu, jaké to překvapení, ukázal prostředník. Nejvyšší správní soud se nenechal zahanbit. Bláboly k důležitosti nouzového stavu a obhajobou způsobu jeho vyhlašování vás už unavovat nebudu a na zbytečné citace se tedy vykašlu. Radši se pojďme zasmát nad stupiditou další argumentace soudců směrem ke krizovým opatřením:

„Co se týče účelnosti omezení mobility, Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že snížení mobility v obecné rovině sníží počet kontaktů osob, a tedy i riziko přenosu koronaviru, k němuž dochází právě při bezprostředním kontaktu osob. Ostatně i z odůvodnění usnesení vlády č. 216 vyplývá, že zvýšená mobilita přispívá výraznějšímu šíření koronaviru. Stěžovatelův argument, že ne každé omezení mobility zamezí šíření koronaviru, je v nynější věci nepřípadný. Sám totiž uvedl, že cílem jeho cesty byla návštěva známého, a tedy ani nepopíral, že při cestě dojde ke kontaktu s jinou osobou, a právě omezení kontaktů, které představují riziko přenosu koronaviru, bylo smyslem krizového opatření. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se stěžovatel cítil být zdráv. Ohledně svého zdravotního stavu v době tvrzeného nezákonného zákazu stěžovatel nic nedokládá a Nejvyšší správní soud ani nepovažuje za nezbytné podrobně vysvětlovat, že se koronavirus (jako většina virových onemocnění) šíří také prostřednictvím osob, které o své infekčnosti nevědí.

Navíc, za účelem minimalizace dopadů do práv adresátů sama vláda stanovila z obecného omezení mobility řadu výjimek, které měly umožnit naplňování socioekonomických potřeb. Poměření proti sobě stojících zájmů stěžovatel správním soudům takřka znemožnil, neboť k cíli své cesty neuvedl nic konkrétního. Význam svobody pohybu spočívá do značné míry v tom, že je volný pohyb nezbytným předpokladem realizace dalších základních práv a svobod; omezení svobody pohybu tak je třeba poměřovat též s přihlédnutím k tomu, jak omezuje jejich realizaci – zda znemožňuje realizaci rodinného a soukromého života, zaměstnání, podnikání atd. Pokud jde o samotné znemožnění cesty stěžovatele za jeho známým, Nejvyšší správní soud jej nepovažuje za nepřiměřené. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení vlády č. 216, v době přijetí krizového opatření hrozilo nekontrolovatelné šíření koronaviru vedoucí k vyčerpání kapacit zdravotnického systému, a tedy i k zásadnímu dopadu do zdraví populace – za takové situace bylo omezení zbytných kontaktů, při nichž hrozila infekce koronavirem, zajisté přiměřené...

Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem ani v tom, že byl krizovým opatřením popřen samotný smysl svobody pohybu. Bylo-li účelem krizového opatření snížit počet zbytných kontaktů, pak v podstatě nepřicházelo v úvahu vyjmenovat veškeré druhy kontaktů, které jsou zbytné, a ty zakázat – nezbývalo tak než mobilitu omezit v obecné rovině s vyjmenováním těch účelů cest, pro jejichž omezení nebyl dostatečný důvod. Z ničeho nevyplývá, že by stěžovateli
bylo omezením pohybu znemožněno, aby uspokojil své nutné socioekonomické potřeb.

Čumíte jak puci, co? Já ne, nic jiného jsem nečekala, aspoň jedno plus totiž musím NSS přiznat – je silně konzistentní, pokud jde o podkuřování vládě a posílání občanů do háje zeleného s jejich domnělými právy a svobodami. Zapamatujte si to. Až vám zase nějaký ulhaný advokát chtivý politické moci a jistého korýtka bude věšet bulíky na nos, jak že ty soudy všecko zrušily a opatření byla na beton nezákonná, nebo snad dokonce protiústavní, nevěřte mu. Doporučte mu, blbečkovi nevzdělanému, k četbě třeba toto dnešní rozhodnutí NSS (ale můžete vybrat kterékoliv jiné, jsou si svojí obludností podobná jak vejce vejci). Když v sobě bude mít ten právní neznaboh aspoň promile mravnosti a studu (a možná některý i rozumu), měl by si nasypat popel na hlavu a do smrti se kát jako Sarka Farka za to, jak moc balamutil lidi.

Podle rozsudku NSS čj. 5 As 2/2022 – 29 ze dne (věřte nevěřte) 21. 10. 2022, dostupný na www.nssoud.cz

Žádost vlády o info: dostupné energie a právo na život

Dnes jsem trénovala rozjezdy do kopce v mém krásném a milovaném starém autě, které jsem dostala darem a kterého si velmi považuju. Protože jsem byla se svým výkonem nakonec velmi spokojena, v dobré náladě jsem přemýšlela, jak využít včerejší bombastické vyjádření Síkelova úřadu do soudního řízení.

Nejjednoduší je samozřejmě napsat žádost o informace. Tak jsem to za 5 minut celé hodila „na papír“ a honem datovkou šoupla Úřadu Vlády. Zeptala jsem se na následující:

  • Jaká vhodná opatření ve smyslu uvedeného vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu bude Vláda ČR přijímat tak, aby nebyla dokonce ani ohrožena práva osob žijících na území ČR vyplývající z LZPS, zejm. právo na život, na zdraví, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací atd.?
  • Jak Vláda ČR vhodnými opatřeními zajistí, aby nedošlo k ohrožení těchto práv nedostatkem tepelné energie?
  • K těmto otázkám požaduji poskytnout veškeré analýzy, podklady, studie a jiné materiály, ze kterých Vláda ČR při plnění tohoto úkolu bude vycházet a které si jistě nechala zpracovat, když se Ministerstvo průmyslu a obchodu takto vyjadřuje do soudního řízení.

Žádost jsem ukončila touto větou:

S opravdu upřímným pozdravem a nezměrným zájmem o Vaši úplnou a pravdivou odpověď bez vytáček a obecných a nicneříkajících proklamací, popř. nesmyslných odkazů na mediální zprávy a podobně. Vendula Zahumenská

No neříkejte mi, že se touhletou situací nejde taky dobře bavit. Jde. A teď šup šup do skutečné práce, není na světě jen sranda.

Česko, Ukrajina, EU, NATO – hadr vedle hadru

Že nejsem žádný fanda Český republiky a státních útvarů vůbec, to už víte. Když jsem ve svých čtyřiceti konečně pochopila, že stát je úhlavní nepřítel každé živé bytosti, protože je to mimořádně kojotská, nebezepčná a všehoschopná instituce, zahodila jsem vlajku i Masarykovy ulhané spisy. Kdyby děti zpívaly hymnu, nebo ji snad, nedej bože, hrály na kytaru, asi bych jim utrhala uši (v představách, fakticky ne, protože už tak neposlouchají). Proto ani nechápu, co je špatně na tomto štěbetání, které se ke mně dostalo skrze Telegram.

Lidi zlatí boubelatí, copak vám tohle může doopravdy trhat žíly? Copak je to důležité? Vždyť je to jen jeden odporný hadr vedle druhého, v celku i zvlášť vhodný tak leda na podlahu, popř. na utření počuraných psích pracek.

Ke svobodě patří, podle mého, nenechat se od států vtáhnout vůbec do ničeho. Občanem některého z nich být musíte, musíte platit daně a musíte se snažit, aby vás policajti nedostali, když pácháte přestupky (pokud vás zrovna jednání, které stát za nesprávné označuje, baví). To, že jste občan, ale neznamená, že musíte být i hlupák a že budete skákat na Staromáku, když nějaké hokejky vyhrají spoustu prachů na olympiádě, že budete baštit politikům jejich řeči nebo že snad budete státu a jeho pohůnkům důvěřovat. Kdepak – pravá svoboda je státu z principu nevěřit. S tím souvisí i absolutní ignorace státních symbolů, ať už vlajky, standarty nebo třeba toho podivného lva se dvěma ocasy.

Zbavte se toho, co vám stát nutí a jak si vás zotročuje. Vlajky vyhoďte a už je nikdy nikam nenoste. Hymnu zapomeňte, je to tak jako tak jen přitroublá odrhovačka, stejně jako ve všech ostatních státech. Jsou to mýty, báchorky, lži, nástroje nadvlády a ovládání. Jediné, co se s nimi dá dělat, je nebrat je na vědomí a nechat je pomalu vymřít.

Síkela vzkazuje: když vám bude zima, porušuje vláda Listinu

Dnes jsem se něco nasmála nad vyjádřením kojotů z ministerstva průmyslu a obchodu k jedné mojí zábavné ekologické žalobě. Podívejte se sami, co ti blbouni napsali:

Tak až vám bude zima, až budete muset platit vysoké zálohy, až vám zkrachuje podnikání, až vás zaměstnavatel propustí, protože už si vás už nebude moct dovolit, může vás hřát u srdce vědomí, že stát vás miluje. Proto dělá všechny možné psí kusy, které jen umí, aby zachoval vaše drahocenná lidská práva a svobody zaručené Listinou, a to dokonce až tak moc, že u toho prostě zničí to, co mu stojí v cestě, klidně i životní prostředí a když to bude zapotřebí, i ty otravné lidi samotné.

No není vám hned lépe na duši? Mně každopádně. A já Čekou republiku tak nenáviděla! Jak šeredně jsem se ve vnímání státu pletla. Je to dobrá instituce, od kosti. Měla bych se stydět, jakéže su to špatná vlastenka a občanka. Konečně taky chápu, proč vy k těm volbám pořád chodíte a dáváte politikům svůj hlas – oni o vás totiž doopravdy pečují a nemohou dnem i nocí pustit ze zřetele vaše nejvyšší blaho! Buďme za ně vděčni a příště je zase podpořme. Určitě už to konečně vyjde a bude líp.

Odpověď Válka na „slavné“ otázky Zwyrtek Hamplové

Někteří advokáti dokážou udělat mediální haló i z toho, že napíšou něco tak triviálního, jako je žádost o informace. Tu umí sepsat každičký ňouma, ono totiž nejde o nic jiného, než o vyťukání jakékoliv otázky do e-mailu a jeho odeslání na adresu elektronické podatelny. Bohužel se stále najde dost blouznivců, kteří politikům skočí na roztodivné řeči, a dokonce se ani nezajímají o to, kam to ten který geniální právník vlastně nakonec dotáhl. Možná, že je to ale zbytečné počínání, to pátrání, protože odpověď je jednoduchá – nedotáhl to nikam.

Odpověď na ty vykoumané a hrozně prefikané otázky najdete na webu ministerstva zdravotnictví. Nečekejte ale žádný právní ani anticovidový orgáč.

Malá ochutnávka:

Žádám o sdělení, jak byla otázka covidu zkoumána u nově příchozích uprchlíků, a pokud zkoumána nebyla, z jakého důvodu to nebylo dle národních autorit zdravotní oblasti nutné. Předpokládám, že se tomu péče věnovala, a může mi být proto sděleno, kolik z uprchlíků je očkováno, jakými vakcínami, v jakém poctu, zda prodělali chorobu covidu, zda jiné choroby apod. Pokud se to nezkoumalo, z jakého důvodů., a jak byla zajištěna bezpečnost českých občanů.

Z důvodu vypuknutí mezinárodního ozbrojeného konfliktu, který zasáhl území Ukrajiny, byl zrušen zákaz vstupu a všechny povinnosti související s pravidly proti šíření onemocnění covid-19 stanovené zvláštním ochranným opatřením pro osoby, které na území České republiky vstupují z území Ukrajiny, kterou opustily z důvodu vypuknutí mezinárodního ozbrojeného konfliktu. Situace v souvislosti s Covid 19 je stabilní a zatím nebylo přijato žádné opatření v této oblasti.

No takováhle stěrka voliče asi nepotěší, co? Navíc to slůvko ZATÍM! To zní až tak trošku zlověstně, brrr. Naštěstí, až zase budou ta báječná antcovidí opatření, víme, na koho se obracet. Kdepak na mě a mého manžela, jedině na paní senátorku. Už má uklizenou kancelář, tak se může se vší vervou své obrovské osobnosti do toho monumentálního díla pustit. Já si udělám popcorn a sednu si do prní řady, abych konečně viděla, jak se ty žaloby správně píšou, aby soudy KONEČNĚ po skoro třech letech zrušily aspoň jedno proticovidové opatření kvůli nedostatkům v pátém kroku algoritmu přezkumu, nikoliv na blbostech v kroku třetím.

Ani se skvělé advokátce Zwyrtek Hamplové nedivím, že se touhletou odpovědí nechlubí, je to pro ostudu. Já moc a moc doufám, že to nakonec předá celé té policii a soudu, protože se potřebuju trošku pobavit. Jak skončilo předvolební slibování všech možných pohoří a dolin, je to nuda a šeď. Teď, když je z ní všemocná senátorka, jistojistě se to všecko někam pohne a právní nuly jako já budou jen hledět s otevřenou pusou!

« Starší příspěvky