Příští týden David nastartuje jednu z našich rachotin a vyrazí směr Praha. Dostaví se k soudu, kde bude hájit práva muže, který se za covidu neváhal opakovaně soudit se státem kvůli všem těm stupidním oaptřením. Díky tomu má jako jeden z mála občanů této země šanci na jakés takés odškodnění za nezákonnosti, kterých se ti nahoře dopustili.
Konkrétně půjde o újmu způsobenou zákazy vstupu do restaurací všem těm „podlidem“, kteří nebyli řádně očkovaní nebo neměli potvrzení, že v několika posledních týdnech před jejich podlou snahou proniknout do stravovacího zařízení úspěšně absolvovali PCR test a pozitivním výsledkem. To, že všichni byli zdraví jako rybičky a že navrch mnozí měli protilátky, bylo státnímu šimlovi u zadku.
Jsem zvědavá, s čím se ten můj advokátní manžel vrátí do naší staré barabizny. Jestli se konečně někdo domůže náhrady za utrpěné ponížení, nebo jestli to zase soudci zahrají do autu a postaví se jako dosud téměř vždy na stranu vládnoucí garnitury?
Pokud vás to taky zajímá, těšte se v úterý na další blogový příspěvek. Já samozřejmě chápu, že je to naprosto zbytečné rozhodování, protože se to všecko s coviddem už stalo a může se to díky soudům stát kdykoliv znovu. Vím, že to nebude mít dopad a je mi jasné, že je to taková třešnička na dortu pro právní fajnšmekry, ale přesto se pořád nemůžu ubránit jakémusi přitroublému naivnímu doufání, kdesi ve skrytu duše, že se třeba mýlím a že soudci nejsou až takové prohnilé krysy a že je možno alespoň trošičku věřit ve spravedlnost i na tomto světě, byť je totálně blbá, prodejná i slepá současně.
P. S.: Kdyby to náhodou dobře dopadlo, připomínám, že je to práce Davida a žádného jiného právníka či advokáta, který by třeba zase měl tendenci si přivlastňovat naše výsledky a tvrdit, že jsme „kolegové“. Nejsme, protože to bych se musela z takové spolupráce zeblít.