Rubrika: Právníci na venkově (Strana 1 z 2)

Právníci na venkově 16: mnohočleny, seznamy nepohodlných a druhy cukroví

Právě sedím v tílku zády ke kamnům, je tu vedro jak v peci a děti o místnost dál klepou kosu, protože proklaté teplo se ne a ne šířit horizontálně a stařičký plynový kotel vypověděl službu, David zatopil i pod brutarem, takže nás čeká horká voda na koupání a koupelna vytopená na 35 stupňů, ačkoliv jindy byste tam naměřili pouhých osm. Jsme holt zodpovědní a zlé fuj fuj Rusko porazíme holýma rukama a nebohé ukrajinské maminky i s dětičkama zachráníme našima zmrzlýma zadkama.

Poslouchám, jak kvičí morče, kterému se vůbec nelíbí, že jsme ho odstavili od jeho maminky, kterou s úspěchem už přes tři týdny vysávalo. Snažila jsem se chvíli pracovat, ale musela jsem ještě s naší osmačkou probrat v matematice slovní úlohy s výrazy. Docela jsme se zapotila u toho, když jsem se pokoušela vypočítat, kolik zbylo pozemků králi, jenž dal jednomu synovi pětinu ze všech polí, druhému o 40 hektarů méně než prvnímu a třetímu 0.3 z celku. Ale nakonec jsem to dala a spočítala jsem taky a výrazem to vyjádřila, kolik ulezl pavouk soukající se napříč krychlí. Měla jsem si ještě připomenout, jak se převádí stupně Kelvina na Celsia a ty na Fahrenheita, ale už se mi fakt nechce, protože ještě musím kočce vydezinfikovat pacičky nakažené jakousi chorobou, a to už jsem si dnes na doktora hrála, když jsem vytahovala stehy po odstraněném znaménku a křísila zemdlelou dívčinu z onoho drastického krvavého zákroku (někteří zhýčkaní měšťáci by snad jeli k lékaři, ale tady, v bohem zapomenuté krajině, si musíte umět poradit a zatnout zuby, když je to zapotřebí). Taky ještě musím vyprat a pověsit tři pračky, upéct na snídani jablkový páj, neustále přikládat, aby mi zase nevyhaslo, a ještě dumat, jaké že cukroví letos upeču, abych byla vzorná manželka.

Mám pečení celkem ráda. Ne že by moje výtvory dosahovaly úrovně babiččiných, nemám takovou trpělivost a třeba vanilkáče kroutím jen tak od oka, aniž bych je soustružila ve formičkách, ale jsem rychlá, a toho si cením nejvíc. Myslím, že příští týden sfouknu krom té vanilkové dobroty pro Davida mocca oválky, dcera spaltlá vosí hnízda, k babčině poctě slepím linecké. Pro mamku udělám vaječný koňak, ale ne to odporné lepidlo ze salka, nýbrž pravý, chutný, sametový a dokonalý.

Díky pečení cukroví, přemýšlení nad nejlepším smaženým tofu a milovaným bramborovým salátem (jasně, že s celerem!) se, doufejme, vyhnu dramtům tam venku. Žádní otravní Ukrajinci, žádné tanky, žádní dědci typu Putina nebo Fialy, žádní šašouři se vzrůstem dvanáctiletých dětí jako je Zelenský. Nic, nic, nic.

Nebudu muset přemýšlet nad tím, zda se i u nás uchytí seznamy nepohodlných jako v Německu a zda kvůli tomu, že mám na háku směšný cár papíru zvaný Ústava a Listina základních práv a svobod, právní stát, demokracii i českou odrhovačku z Fidlovačky a naši ošklivou vlajku stejně jako ten modrožlutý hadr, nepovede k tomu, že moje děti neprojdou kádrovým hodnocením a horko těžko se uchytí v nějakém podřadném zaměstnání.

Německo neporušilo práva učitelky Ingeborg Godenau, když ji zařadilo na interní seznam osob nežádoucích ve školství. Učitelka nevyvrátila pochybnosti o loajalitě k Ústavě, když byla členkou nikoli zakázané, ale nepřátelské strany. Vaz jí zlomily výroky, že svobodný a demokratický řád už v Německu není a že bude bojovat za svobodu, aniž by použila slovo demokracie. Opatření proti ní byla v souladu se zákonem a odůvodněná, uvedl Evropský soud pro lidská práva.

Nebo co hůř, jestli je dostihne klimatický teror a budou přežívat jak krysy, popř. se vrátí na ony pověstné stromy, kde zhynou bez plynu, elektřiny, aut, zdravotní péče a bez jídla:

Výbor OSN pro lidská práva řešil historicky první případ porušování lidských práv v souvislosti s globálním oteplováním. Dne 23. září 2022 vydal Výbor OSN pro lidská práva velmi očekávané rozhodnutí ve věci Daniel Billy a další proti Austrálii (případ obyvatel Ostrovů Torresova průlivu), v němž konstatuje, že Austrálie tím, že neprovádí včasná a přiměřená adaptační opatření, porušuje práva Mezinárodního paktu o občanských a politických právech několika australských občanů, kteří jsou obyvateli Ostrovů Torresova průlivu... S

amotné konstatování, že Austrálie neprovedla včasná a přiměřená adaptační opatření na ochranu práv stěžovatelů, je také zásadní, neboť přisuzuje státům povinnost konat a zajistit ochranu svých občanů, aby nedošlo k porušení jejich práv v důsledku nepříznivých dopadů změny klimatu. Výbor otevřel cestu pro jednotlivce k uplatnění nároků v případech, kdy státy nepřijaly vhodná opatření na ochranu těch, které nejvíce ohrožují negativní dopady změny klimatu. Důležitý je i závěr včasnosti takto přijímaných opatření. Výbor shledal, že adekvátním opatřením je takové opatření, jež bylo přijato včas a je i včas realizováno

Kdepak, nic z těch zhovadilostí ke mně nesmí a když přijdou, budu se jim zase jen posmívat. K tomu mi dopomáhej Buddhovo učení a mnoho litrů vína od našich báječných přátel, mnohočleny, tepelná výměna, blížící se přezkoušení v domácí škole a pivo z Lidlu. Přeji vám taky pěkný advent.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 14: Z vlastní zkušenosti – když se nekoupete, smrdíte

Dnes jsem byli na pěkném, ale trochu drsném výletě na Pálavě. Drsném proto, že to tam klouzalo jak sviňa, to vám teda povím. Krom toho, že naše podrážky, ač jde o Vibram, nechtěly držet jako přibité na vápencích pokrytých podzimním listím, jsme se taky pořádně zpotili, protože počasí vůbec nenasvědčovalo tomu, že je začátek listopadu (ach, jak to musí být pro Fialu k naštvání, když lidem praží do bytů slunce a drze jim zadarmo vyhřívá příbytky a oni pak vůbec, ale vůbec nemají vztek na obludného Putina a namísto toho v klidu popíjí pivko nebo pokuřují, aniž by mysleli na hrdinné Ukrajince pokládající životy za naši svobodu).

Předpokládám, že naši kamarádi, poté, co přišli domů, vlezli do koupelny a dali si rychlou sprchu nebo si ti movitější dokonce dopřáli i takový energetický a klimaticky zrůdný luxus, jako je vana. Ne tak my.

Po příjezdu domů David honem jel, už za tmy, do naší nové staré barabizny, kde pobral zedníka s pomocníky, a rozvezl je po širém okolí do jejich domovů. Já jsem doma vybalila bagáž, umyla krabičky od svačin a honem posháněla slepice do chlívku, kde spí dohromady pořádně pod petlicí, přece jen mám z lišky ryšavé respekt, když jsem viděla holé kosti, které zbyly z naší Světlušky (staré a nové se ale ještě pořád nenávidí a ráno je musíme zase rozsadit, aby se neuklovaly) a zatopila v kamnech. Za boha živýho se mi ale nechtělo jít do přístěnku pro dřevo. Namísto toho jsem si řekla, že donesu špalky nachystané v koupelně na ohřátí teplé vody v brutaru. To ale znamenalo, že dneska se koupat nebudeme.

Abyste si nemysleli, že jsme zabahněná prasátka, koupali jsme se včera, vynecháme dnes a zítra se zase ošplouchneme. Nicméně každý den se opravdu neumýváme. Když se zřídka stane, že se koupeme až třetí den, tj. vynecháme dva, opravdu si už přijdeme nechutně. Mně osobně se zdá, že musím smrdět na sto honů. Proto se pak doopravdy těším dokonce i na „koupel“ v těch našich psychedelických podmínkách.

Na základě toho si říkám, jestli dnešní moderní vědci, takoví ti, co se hodně angažují okolo klimatu, covidu a vůbec všech „current things“, vůbec tuší, co to znamená nekoupat se tři dny. Nejspíš ne, jinak by nevymýšleli békoviny:

Sally Bloomfieldová je dokonce přesvědčena, že časté mytí může být pro naše tělo škodlivé. „Podle mého názoru se nemusíme koupat a sprchovat každý den. Ve skutečnosti se nemusíme koupat a sprchovat vůbec,“ překvapila profesorka z Londýnské školy hygieny a tropické medicíny.

Já vám ze své vlastí zkušenosti říkám: „Když se nebudete mýt, budete lidem odporní a bohu nemilí, i když se vám různí tzv. vědci snaží namluvit opak.“ Věřím ale, že to ještě s civilizací není tak zlé, aby snad s profesorkou někdo příčetný souhlasil a že lidstvo nebude smrdět jako já. Jediné, v co doufám, možná marně, je, že pokud budou tyhlety vědecké děvky profesorčina typu dál šířit svoje moudra, dovedou aspoň pár lidí k tomu, že se na stát, „vědu“ a všechny podobné blbosti vykašlou a začnou žít sami za sebe.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 13: Problémy s ptáky

Včera jsme se večer vraceli z nové staré barabizny a těsně před vískou, kde bydlíme, jsme na silnici uviděli cosi podivného. Nejdřív jsme mysleli, že je to kočka, ale když jsme zastavili, poznali jsme, že je to dravý pták. Na nohou měl GPS a kroužek a kožené popruhy a evidentně nemohl lítat, protože jsem ho poměrně snadno polapila do bundy. Doma jsem milého dravce po mírném boji (nevěřila bych, jak silně dokáže zatnout pařáty, vůbec nešel sundat a prst, kam mi zaťal dráp, ještě teď bolí) šoupli do velké krabice a David volal do záchranné stanice a nahlásil jim číslo z kroužku, aby nám pomohli s hledáním majitele.

Ráno před sedmou nám pak vlastník ptáka volal a do hodiny přidrandila jeho známá. Dravci nasadila čepičkou, posadila ho na bidýlko a odfrčela. My za to obdrželi flašku Jacka Danielse, která se nám báječně hodí pro řemeslníky za úžasnou práci, kterou odvádějí (ty fajnový omítky byste prostě museli vidět a cítit). Jen nějak nevím, jak si to kancelářský krysy, který ani netuší, co je práce, představují, aby tihle chlapi makali do 75 let. Zedničina (a nejen ta) je dřina a opravdu, ale opravdu se při ní nepopíjí kapučínko a nehledá se nejlepší meníčko jako to obyvkle dělají zaměstnanci v Praze nebo v Novém Kyjevě během poloviny pracovní doby.

Proč to tak dlouze, ale zajímavě vypravuji? Protože to kupodivu není poprvé, co jsme zachraňovali dravého ptáka. Před dvěma lety jsme našli na Vysočině jedno přiotrávené káně v lese a tomu jsme také zajišťovali pomoc. Údajně přežilo, i když si dodnes nejsem jistá, jestli nám v záchranné stanici jen nechtěli zvednout náladu. Když jsme totiž káně odevzdávali, vypadalo polomrtvě a ne že se ještě zbráborá.

Dřív se mi opakovaně (opravdu ne jednou) stávalo, že jsem musela volat sanitku zraněným důchodcům, kteří buď nějak blbě spadli ve městě nebo zkolabovali na chodníku. Teď se asi moje karma přesunula na zvířata, za což jsem jí skutečně vděčná, protože zvířata mám o dost radši než lidi. Vždycky se dozvím něco nového, když se jim věnuji, protože nejsou tak nudní jako většina člověčí populace. Díky našemu zatím poslednímu dravci jsem například zjistila, že existují kříženci dravých ptáků (ten „náš“ vypadal jako káně, ale měl zelenošedé nohy a ozobí). Jako bonus máme zvláštní téma pro prezentaci do školy, kterou připravíme s mnohem větší chutí než bláboly o tom, jak se mají lidé navzájem milovat, vystupovat asertivně a respektovat se a být odpovědní.

Na závěr přiznávám, že jsem měla ze záchrany tohoto krasavce zcela sobecky dobrý pocit. Jsem taky prostě jenom člověk.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 12: obchází tu bezejmenný postrach

Dnes jsme se vypravili pro tři slepičky. Máme zatím plemeno Dominant v různých barevných variacích. Leghornka vypadá poněkud ochable, tak snad se zbráborá a bude metat vejce jako kulomet. Do budoucna si brousím zuby na české kropenky, jsou mimořádně roztomiloučké a prý jsou to velmi hodné kvočny. Než si ale pořídím tuhletu drůbeží šlechtu s rodokmenem, musím se v chovatelských dovednostech trénovat na prostějších slepičkách.

Minulý týden nám totiž liška uzmula dva kusy nosnic. David to málem oplakal, vždyť s těmi miláčky trávil každý den dlouhé minuty v družné rozpravě nad kvalitou dodané stravy a množstvím vajec snesených na oplátku. Slepice jsme tedy přestěhovali ze zahrady na kopci do bezepčí a chybějící kusy doplnili novými kuřicemi. Doufejme, že si na sebe brzo zvyknou a nedojde k soubojům a že se si ten bezejmenný drůbeží postrach na kopci dá už pohov.

Musím zaznamenat, že díky (konečně) deštivému počasí se manželovi podařilo domluvit se se zedníkem, který nám se svým pomocníkem „fajnuje“ omítky. Pak už jen dlažba a obložení zdí za kamny, vymalovat a hurá, hurá, můžeme se pustit do IKEA skládačky linky, skříní a postelí a nakonec i do stěhování do nové staré barabizny!

Mezitím, než dojde ke kýženému přesunu našich věcí a členů rodiny a veškerého zvířectva do nového působiště, se snažíme pracovat na samozásobitelství. Koupili jsme ořešák, dvě jabloně a meruňku od místního mimořádně zajímavého pěstitele, tak doufáme, že za takových 10 nebo 15 let sklidíme aspoň tři jablka a pět meruněk. S naším zemědelským výkonem mám za to, že jde o reálný předpoklad.

Ostříhala jsem také růže v předzahrádce (dosti od oka, tak snad ještě na jaře vyraší), na plevel v marné naději, že konečně vyhraju nerovný souboj, navršila další vrstvu mulčovací kůry a v brzku se na zoranou zahradu chystám naházet kravský hnůj (v granulích). Slibuju teď přede všemi jako jiskra jasná, že doopravdy, ale doopravdy budu od března vytrhávat každičký kousek pelevel a rozhodně to nenechám zajít tak daleko, jako letos, kdy plevel byl naší hlavní sklizní.

To je ale teď daleko přede mnou. Nyní musím mysl zaměstnávat jinak. U kamen naládovaných dřevem se právě teď snažím přemýšlet na tím, co všechno děti budou muset dodělat, aby splnily požadavky školy, na které jsou zapsané v domácím vzdělávání. V osmé třídě je to už docela tvrdý ořech, to vám povím. Přesto ale pořád všichni hodnotíme domácí výuku jako skvělý krok. Dokud to půjde, vytrváme.

Jdu se znovu podívat na nové slepičky, jestli něco nepotřebují, nebo jestli už se aspoň trochu osmělily. Doufám, že zítra už půjdou hrabat na hnojiště a pořádně si začnou užívat, že se dostaly z drůbežárny do báječného světa tam venku. Už se těším na volská oka, holky!

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 11: Mami, k Vánocům chci topinky s česnekem!

Včera jsme se s potomkem zase vraceli z Nového Kyjeva. Ve vlaku syn odmítl hrát hry na mobilu s tím, že se bude raději kochat pohledem z okna. Když chvíli mlčky koukal (dřív si vozil Rubikovku a uchvacoval mladé průvodčí briskním skládáním, jednou z něj bude pořádný lump lámající ženským srdce, ach jo), říkala jsem si, že si budeme povídat, abychom zabili těch 45 minut cestování s ČD. Tak se ptám, jak je to vlastně s dárky na Vánoce. Syn odvětil, že věcí má dost a nic nechce. Ale že by si dal něco na zub. Sestavil seznam jídel, která mu mám uvařit. O ten se musím podělit (a taky si to zapíšu, abych pak věděla, jak si hrát na Ježíška).

  1. Topinky česnekem (ty byly důležité);
  2. langoše (když jsem prý koupila za přídavky na děti ten Kenwood, je mým úkolem ho pro děti využívat);
  3. nakládaný hermelín;
  4. pho bo („Ale s masem, mami, s opravdovým hovězím, ne s tofu!“ – Vilda je zkrátka jediný opravdový masožrout v naší famílii.)
  5. krupičnou kaši;
  6. kuřecí řízek s opečenými brambory;
  7. cizrnu se špenátem (ta je taky podstatná);
  8. Germknödeln a
  9. halušky s brynzou a špekem.

Nic dalšího nepotřebuje a s jednoduchmi jídly je spokojen, protože mne nemůže trápit svíčkovou či pečenou kachnou, kterou už prý stejně nemá tak moc rád. Jídel má být maximálně devět, protože deset je už prý moc a byl by to příliš velký dar. Tak tomu jsem se jen smála.

Právě sedím v hospodě. Čeám, až dceři skončí skautské schůzky, je poprvé v novém oddíle, jak víte, vydupala si pokračování se skautingem sama, aniž jsem tomu já byla nakloněna. Jsem na dceru tak hrdá. Kéž by jí skaut přinesl štěstí!

Podnik, kde vysedávám, je taková správná místní knajpa s milým číšníkem, lidi se tu znají a svět je tu jakýsi obyčejný (dokonce oproti kartě preferují hotovost, jak osvěžující!). Ne samé hipsterské směšné pozlátko jako v Novém Kyjevě, které bytostně nesnáším kvůli kterému jsem už dávno před covidem přestala ráda chodit do centra. Baví se tu se mnou interesantní štamgast. Bydlí v jakési boudě u národního parku a říká, že i když má dvě operace srdce, nepřestane kouřit, pít a jíst uzený. Že radši zdechne brzo, ale nebude si odpírat. Ani se mu nedivím. Život je krátký a nepředvídatelný, nemůžeme ovlivnit, kam se dostaneme, a proto je třeba neustále rozvíjet drobné radosti.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 10: Covid ve školních osnovách

Dnes se moje milovaná, skvělá, chytrá, vtipná, krásná a celkově dokonalá dcera učila v domácí škole angličtinu. Najednou se začala chechtat a já jí říkám, čemu se zas řehtá jak bláznivá (překvapující toto chování totiž není, vždyť je puberťák), podezírala jsem ji, že provedla bratrovi nějakou lumpárnu. Ona mi předhodila pracovní sešit a ukázala prstem na jeden řádek. Následně jsem se musela smát taky.

Když jsem byla malá, měla jsem ráda mamčin starý slabikář, zvláště kresby plné starostlivých pionýrek, májových průvodů, tatínků v továrnách a maminek u plotny. Všechno pěkně poplatné době a pro děti hezky polopaticky vyjádřené. Kdybych pořádně prošmejdila babbičn dům, možná bych ho ještě někde na dně skříně našla, ale nechce se mi. Nač se vracet do minulosti. Praštěná přítomnost mi docela stačí. Dceřina angličtina jen potvrdila můj názor, že časy se zkrátka nikdy nemění a lidi zůstávají vždycky stejní. Ještě že totožná dříve i dnes je i možnost se na tohle všechno vykašlat, dobře se pobavit a žít si po svém.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 9: My máme zedníka!

Včera jsem byli v lese. Nafotili jsme se synem mnoho hub a když se mi podaří najít dědův starý atlas, budeme je určovat zábavně, když ne, tak nudně podle internetu.

Praváky se už suší a z klouzků bude výtečné rizito, holubinky a masák mi připomněly dětství u babičky, bedly jsou nádherné samy o sobě, kuřátka bohužel byla jen sličná a díky mochomůrkám shrábnu životní pojistku a nebudu už muset pracovat. Kdybyste věděli, co je to špičaté v poslední řadě, budu vděčná za radu.

Když jsme se vrátili z lesa, šli jsme k rodičům a dostali jsme mnohem víc, než jsme doufali – máme zedníka a ne ledasjakého. Prý zadělá díry po elektrikářích a navrch udělá tak fajnové omítky, že budeme doopravdy čučet a když budeme mít štěstí, tak zařídí i obkladačky a dlažbu. A co je dopravdy, ale doopravdy hustý – prý postaví i komíny a má vlastní lešení! Myslím, že nad námi stáli tentokrát všichni svatí ze všech náboženství.

Když to klapne se zedníkem, kterému už jsme málem ochotni platit i zlatem (proč jsem sakra šla na ta blbá práva, kde se musím prát o zakázky s kdekým – proč jsem se nevyučila něčemu pořádnýmu?), tak už se to začne s naší novou starou barabiznou nachylovat na dobrou stranu. Máme nová okna a dveře s pěti jakýmisi super zámky, máme (skoro) komíny, máme novou vodu, máme odpad, máme elektriku v kuchyni a technické místnosti s pračkou a myčkou, máme nové pojistky, máme zrytou zahradu a máme místo pro sázení tří nových stromků, máme plot pro slepice a pěkný zděný kurník, máme kamna a máme dřevo, máme koberce a máme nábytek. Teď to jen dát tak nějak dohromady a bude to! Na jaře se budeme stěhovat jako na koni.

Na jaře 2023 konečně začnu doopravdy pracovat na zahradě. Mám veliké vize, skoro jako Libuše. Budu plít každičký odporný mrňavý plevel, zasadím svoje permasemínka. Slepicím budu na mou duši podstrojovat a poctivě jim budu strouhat řepu a míchat ji se šrotem. Slibuju, že se poohlídnu po kozách a začnu jim chystat ubytování a na psí uši a na kočičií svědomí pečlivě uklídím každičký kout v domě a dokonce na předzahrádku nasypu tolik mulčovací kůry, že zlovolné býlí nevyraší, takže nebude vesnici dělat ostudu.

Doufám z celého srdce, že se do té doby nezblázním a že zvládnu žít v babiččině starém domě, kde je všechno pohromadě v šílené psychedelické změti páté přes deváté, kde se učí děti v pokoji v domácí škole a kde v kuchyni pracuju já a David a mezi tím vším žijí kočky a psi a naše staré ovdovělé morče s novou morčicí. Tomuto milému zmatku bude za pár dní kralovat můj nový žhavý milenec – robot Kenwood, na kterého jsem se těšila dlouhých deset let. Hádejte, díky komu ho teď mám? No přece díky Peťovi Fialovic a jeho záračnému přídavku na děcka (kdybych nebyla líbá a měla původně plánované čtyři potomky, mohla jsme mít pomocníka z vyšší řady, ale pozdě bycha honit). Když jsme trochu připlatili, David si ještě koupil jakousi bourací vrtačku nebo kýho čerta a teď budeme žít zcela genderově nevyváženě – zatímco já budu mísit těsto na povidlové buchty, David bude míchat maltu na komíny. Ještě že si svorně ve společné shodě dáme pivko nebo dvě.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 8.: My Putina porazíme!

Dnes jsme na sebe hrdí. Doma totiž máme jen 17,5 stupňů Celsia. Kdyby byli všichni jako my, tak už je dávno zlý a ošklivý Vladimir na lopatkách a dobrý a hodný Volodymyr by zvítězil a nemusel by nosit pořád dokola jedno khaki triko a nechávat se porůznu fotit jako velký hrdina. Musí z toho být už celý ucaprtaný.

Vedle toho, že jsme si v rámci boje za skutečnou svobodu bez plynu po boku Ukrajinců oblékli teplé ponožky, bundy a kulichy, zaopatřili jsme také naše čtyřnohé kamarády. Chlupáči bohužel nemají smysl pro modrožlutou vlajku a ve svetrech se jim doma moc nelíbí. Já mám ale obzvláště o naše „zlé štěně“ (které už jaksi vyrostlo a je z něj roční puberťák) velký strach – měl chudáček nebohý vleklý zánět močáku a nerada bych, aby položil život v téhleté cizí válce. Takže ať chce nebo ne, ten svetr si nesvlíkne.

Abych ze sebe nedělala hrdinku naší doby (na to tu máme jiné právníky), musím říct, jak je to všechno doopravdy. Ukrajinu, její obyvatele i prezidenta, stejně jako celé Rusko a zbytek světa mám vy víte kde, ve skutečnosti jsme zatím nepřipravili dřevo. Máme ho ještě pořád vyskládané v metrových polenech všude možně okolo domu, ale takové kusy do kamen prostě nenacpeš.

Proto tu sedíme schouleni jak skrčenci a drkotáme zuby. David má totiž plné ruce práce okolo advokacie a oprav domu, kde ještě pořád není zapraveno po elektrikářích a teprve ve čtrvtek (snad!) přijdou oknaři a stále schází zedníci, kteří by konečně dodělali komíny. Já se snažím vydělat nějaké peníze, učit děti v domácí škole, chodit se psy na dost dlouhé procházky, zajišťovat nákupy a kroužky a předstírat, že mi celá domácnost ještě nepřerostla přes hlavu (se zahradou jsem to vzdala před třemi dny, kdy jsem urputně bojovala s plevelem, zplavená to vzdala a teď už jen doufám, že to táta všechno zaorá, abych se na tu spoušť už nemusela dívat).

Naštěstí mají moje děti smysl pro humor i v tom všem prapodvivném okolo nich. Včera jsme spolu jeli večer domů z Nového Kyjeva (New Kiev) vlakem, zatím můžeme, ČD ještě nezrušily naše spoje a nějakou naftu asi taky pro ty pomalé motoráky mají. Když jsme přicházeli na nástupiště, začalo pršet a svítilo slunce. Duha na sebe nenechala dlouho čekat.

Ti moji haranti se začali chechtat a pravili s odkazem na mediální pokrytí smrti staré britské královny: „Haha, kdoví, kdo zase natáhl brka, když je duha nad nádrem.“ Ano, i jim přijdou novinové články tak blbé, že se jim mohou jen smát. Díky bohu za to, že to mají moje děti v hlavě v pořádku a že jim aktuálně nehrozí, že by je škola nějak zkazila – na rozdíl od jiných dětí, na které s neodbytnou děsivostí doléhá realizace strategie 2030.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 7: JSEM VRAH!

Nemůžu to už déle tutlat – jsem vrah. Zabila jsem tisíce babiček tím, že jsem se netestovala, neočkovala a ještě jsem tu a tam ke všemu nenosila zázračný záchranný prostředek. Jako by to to nestačilo, ve svých zákeřných činech pokračuju! Aktuálně jsou vražedným nástrojem domácí slepičí vejce. Ze zla mne usvědčili, jak jinak, vědci. My všichni přitom víme, že vědcům se má naslouchat! Ano, přijdu do nejhoršího z nejhorších buddhistických pekel.

Jak se to má s těmi nešťastnými vajíčky, vám hned povím – jsou plná toho nejjedovatějšího olova.

Our newly published research* found backyard hens’ eggs contain, on average, more than 40 times the lead levels of commercially produced eggs. Almost one in two hens in our Sydney study had significant lead levels in their blood. Similarly, about half the eggs analysed contained lead at levels that may pose a health concern for consumers.

Tak a je to venku… já nejen že dávám ona zlotřilá vejce svým vlastním potomkům, ale nabízím je i cizím!

Přitom bych podle jiných důvěryhodných vědců udělala mnohem lépe, kdybych dětem ke snídani nabídla namísto nebezpečných slepičích produktů Cheerios.

But there are a few surprises. Take the aforementioned Cheerios, for example. They picked up a score of 95 – coming right at the top of the ‘grains’ category. An egg omelette? That got a pitiful score of 51 in the ‘dairy’ section. ‘Cereals aren’t inherently bad. In fact, if they have a high whole grain content then they will get a good score for that, and if they don’t have added sugar, they won’t lose any points,’ said Professor Jeffrey Blumberg, one of the co-authors of the study. Part of the reason for the lower score may be because although eggs are a great source of protein, they don’t contain as many nutrients as a cereal that’s been fortified with vitamins and minerals.

Ach bože, ach bože. Ještě, že u soudu budu mít polehčující okolnost – klimatickou úzkost, která svírá každého z nás ve svých spárech. Téma už úspěšně ždímá Iniciativa Sníh, které se asi zdá, že s covidím strašením to jde z kopce.

Je obrovská škoda, že tihle prospěchářští ťulpasové opravdu nechutně zneužívají téma ochrany přírody a životního prostředí, které je po desítky let mojí srdcovou záležitostí – ostatně jsem na toto téma psala i diplomku, i disertaci a právě proto jsme pracovala tolik let v ekologické nevládce (než ekoNGO opanovali klimatičtí s*áči).

Skutečný environmentální žal, který vzniká ze smutku, jak se chováme k naší krásné planetě, je totiž něco úplně jiného než přitroublá klimatická úzkost neskromných městských povalečů a vynervovaných chudáčků, kteří se k smrti bojí obyčejného nanicovatého viru a stejně tak čehokoliv jiného. Tomu nemůžou lháři ze Sněhu a spol. vůbec rozumět, protože nemají ani soucit ani srdce ani rozum.

Byla bych moc ráda, kdybychom dokázali odlišit ty, kdo zneužívají klima a ty, kterým opravdu jde o životní prostředí. Hrozí totiž, že ve snaze odmítat zasněžená a jiná podobná individua vylijeme dítě i s vaničkou a budeme bagatelizovat i to, co je ve skutečnosti důležité. Cílem by nemělo být snižovat význam péče o životní prostředí, ale nepopřávat sluchu špatným lidem.

Jdu nakrmit slepice cuketou, šrotem a kostmi ze sousedovic králíka, který je určitě plný olova, s láskou posbírat vajíčka a pracovat, abych nemusela myslet na to, co s krajinou dělají developeři, mnozí úředníci, někteří zemědělci, všichni ti zbyteční letečtí cestovalelé do Egypta nebo Tuniska nebo na eurovíkendy a jiní hlupáci.

P. S.: Ono to s vajíčky vypadá jako blbý žert, jde ale o součást rozsáhlého tažení proti malým chovům slepic a brzy i zahrádkaření, protože přece co je domácí, to je strašně nebezpečné pro zdraví. Hitem dnešní doby je absolutní závislost na státu – vše svobodné je třeba rozdupat, podřezat, zničit.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 6: sklidíš, co zaseješ

Nikde jinde než v zemědělství se nenaučíte tolik o karmě: jednoduše platí, že sklidíte přesně to, co jste zaseli (a jak jste o to pečovali ). Jak to vypadá s naší první úrodou? Není to tak zlé, vezmete-li v potaz, že jsme dva ňoumové z města, kteří se poprvé pokoušejí o práci na poli a navíc máme zahradu jinde, než stojí babiččin dům a náš čas jsme museli dělit mezi pěstební pokusy, práci, domácí školu a poměrně rozsáhlou rekonstrukci naší nové staré barabizny, která každým dne vypadá hůř než dřív, ale snad se demoliční práce koncem sprna přehoupnou v uklízecí! Aktuálně není v domě ani funkční záchod, radost můžete mít jen z lednice, která je plná piva pro našeho pomocníka.

Ve čtvrtek jsme vyorávali brambory. Jsou obří a krásně zdravé, takové jsem za 35 let, kdy jsem se na vybírání brambor u babičky podílela, ještě neviděla. Bohužel máme velmi špatné sklepy, tak jsme je uskladnili jinde a modlíme se, aby to v dobré kondici vydržely do jara. Kdyby došlo na nejhorší a obchody byly prázdné, my hladem neumřeme.

Před brambory jsem vytahovala ze země cibuli. Rovněž nádhernou. Dobře rostou okurky, rajčata (ale ta jsem z nedostatku času neolámala, takže jsou košatá jak pralesní keře), hokaido i cukety. Krásně rostou slunečnice, těch možná příští rok vysadím víc. Nejlépe se ovšem daří nezvané rostlině jméněm šrucha zelená. To je pohroma. Moje máma ji už začala jsít, protože je to děsně zdravá záležitost. Asi se příští rok budeme tvářit, že nejde o plevel, ale o cílenou výsadbu.

Půda bude v našem novém domově asi docela kvalitní. Na podzim ji musíme pořádně prohnojit. Rovněž červená řepa a mrkev vypadají docela obstojně. Na podzim se chystáme pokácet staré ovocné dřeviny a koupit nové stromky – meruňky a ořešák. Ráda bych měla i šípkový keř. Vybavila jsem se „permasemínky„, protože těm odporným hybridům vůbec nevěřím. Jsou k ničemu. Podobně nahradíme i slepice z velkochovu miloučkými českými kropenkami i s kohoutem. Soudsedi nás nebudou mít rádi, ale to je mi docela volný. Já taky nerada poslouchám jejich nepěkné uječené dítě v bazénu a ještě méně hitovky, které si na zahradě pouští. Dobře jim tak, s kohoutem!

Teď musíme ještě sehnat slámu pro slepice a ideálně krmnou řepu. Není to snadné, ty kvokající vymlsané bestie uživit!

Na mě si zkrátka žádní švábi nepřijdou, kdepak. Jen ať to zkusí. Vytáhneme brambory a můžeme se na nějaké zákazy a příkazy vykašlat.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

« Starší příspěvky