Rubrika: Právníci na venkově (Strana 1 z 4)

Piju si v klidu svoje třetí ranní kafe poté, co jsem děckám rozdala studijní úkoly pro dnešní den (chudák holka to má letos zostřené, neboť se musí denně připravovat ještě na přijímačky) a už už se chystám pracovat, když tu mi padne zrak an informaci o vyděšených Pražanech. Po přečtení mi kafe zaskočilo smíchy. Pražáci mají fakt dost, říkám si.

Život na venkově je pěkná pruda. Chybí tu kavárny, chybí tu obchody, chybí tu pho tofu, chybí tu ruch a podněty. Není tady prakticky nic krom polí, traktorů, uštěkaných psů, uječených sousedovic fakanů, lidí se sekačkami a motorkovami nebo cirkulárkami. Na půdě vám běhají kuny a na zahradě mezi bramborami bují plevel. Zase. Radost můžete mít leda ze slev v Jednotě, kdy natrefíte třeba na báječně levné (mírně prošlé) kakakové boby, které tu zřejmě nidko nekupuje, protože je to podezřelá potravina neodpovídající barvou, chutí, vůní a strukturou špeku nebo škvarkům či pivu.

Konečně prší. Po strašlivých týdnech, kdy se z jižní Moravy začala stávat (zase!) polopoušť, trocha vláhy. Pořád je to málo, ale aspoň něco. Žiju tady od narození,a le můžu vám říct, že si tak děsná sucha, jaká tu máme posledních 15 let nepamatuju. Můžete namítat, že jsem byla kuře a že se nedalo čekat, že mne příroda zajímá. Sice se obrovsky mýlíte, environmentální otázky mne trápily, co pamatuju, ale vyvracet vám to nebudu. Můžu každopádně posloužit pamětí mých předků, kteří tu pobývají od dob mocnářství. Opravdu to tu nebývalo tak drsné jako je tomu v posledních letech… nemyslím si, že je to změnou klimatu, ale tím, jak odporně se my lidé k přírodě chováme. Je zničená a zmučená. Škoda, no, že jsme tak pitomý živočišný druh.

Když jsme se přestěhovali do nové staré abrabizny (spíš strašlivé barabizny), došlo mi, že je moje rozhodnutí odejít z Nového kyjeva definitivní. To mne dosti rozhodilo, neboť během života v babiččině starém domě se věci zdály být jen dočasné. Teď už tahleta možnost neexistuje a já jsem skutečně uvězněna na venkově, obklopena dětmi na domácím vzdělávání, psy a slepicemi bez možnosti tuhletu absurdní telenovelu zvrátit, nebo alespoň ne v rozumném čase, ledaže bych se rozhodla prásknout do bot, najít si milence a opustit rodinu, spálit mosty. Ale hledejte solventního milence s deseti kily navíc, v oblečení z Lidlu, dvaačtyřicítkou na krku, nulovou kariérou a kontem a ustaranými vráskami na čele. Tuhletu cestu tedy nepovažuji za reálnou. Sedím doma, se sklenkou laciného červeného a přemítám nad tím, jak strávím zbytek života, pokud se raději nerozhodnu skočit do Macochy nebo z parníku do Pryglu.

Od včerejška žijeme v nové staré barabizně. Od středy mají děti prázdniny. Obě události jsou šťatsné a nešťastné zároveň. Právě sedím na schodech u kostela na brněnském Dominikánském náměstí. Měla bych psát další z velice rozsáhé série o judikatuře správních soudů na web advokátní kanceláře, ale jsem neustále rozptylována nevzhlednými ušišlanými kolemjdoucími. Nový Kyjev je totiž od jisté doby skutečně velice ohavné město. Tak raději píšu na blog o tom, jaké bylo přezkoušení.

Poprvé jsme se totiž se synem a dcerou účastnili fyzického přezkoušení v rámci domácí výuky. Dva týdny před tímto okamžikem byly u nás doma nplněny velkou nervozitou. Zejména holka z toho byla celá pryč a musím říct, že se fakt poctivě učila. fyziku a chemii si dokonce celou vypsala do sešitu ve formě poznámek a ty si pak několikrát opakovala. Na samotném přezkoušeníse pak klepala jako osika, než „to dala“ za jedna přírazu, dějáku, čejáku a matiky. Kluk trpí přehnaným sebevědomím a nafoukaností a pocitem značné nadřazenosti (což vzhledem k velmi chabé konkurenci celkem chápu, přece jen ho jeho IQ řadí mezi 0.2 % populace), a tak sice věnoval přípravě dost, ale určitě ne tolik. Protože faktické znalosti jen IQ nevyřeší, doporučila jsem mu, aby příště zabral ještě víc. Že na to má a dělat jen tolik, aby to stačilo, není dost.

Musím uznat, že přezkoušení nebylo úplně jednoduché, protože mohla padnout otázka z učiva celého pololetí. Děcka se učily každý pracovní den a denně jsme také do portfolia (online prostor školy) dávali nafocené části pracovních sešitů ze 4 (u kluka) – 6 (holka) předmětů. Díky tomu už 31. 5. měli oba hotové celé učivo příslušného ročníku (to se ve škole snad nikdy nepodařilo, aspoň za mne ne).

Děcka to ale zvládly na výbornou. Jsem an ně moc hrdá! Dokonce došlo na jendo zázračné setkání třetího druhu, ale to bylo osobní a nepřísluší mi sdělovat citlivé údaje. Svět je rozhodně malý.

Proč jsem z přezkoušení smutná, když děti obhájily samé, klepete si na čelo? To proot, že už mi s dcerou zbývá je jeden jediný rok téhleté krásné životní etapy. Pak ji budu muset poslat mezi tzv. spolužáky do instituce zvané škola. Vím, že to bude krok špatným směrem, vím, že je to ztráta. Vím, že to bude totálně naprd. Jenže nějak nevím, co s tím. Nezabráním tomu a taky se z toho nikdo nezblázní. Takovej je hotl náš život a není to žádný konec, jen krátká překážka. Navíc mám naději – může zase přijít pandemie nebo třeba klimatická nouze a od školy bude zase na dva roky pokoj.

Když nám začaly prázdniny, čekal nás další úkol – definitivně se přestěhovat do nové staré barabizny. Už jsem měla asi 90% hotovo, tak sobota nebyla tak náročná, přesto jsem to ale odnesla nateklým bolavým kolenem, takže teď vypadám, jako bych šla od Thermopyl (o této bitvě by vámvíc řekl syn). Nakonec se mi podařilo pochytat i slepice a nastrkat je do beden a přikryté dekami jsem je v autě převezla do nového výběhu. Chudáčci malí, byly tak vyděšené, že jsem hned myslela na jejich nebohé kolegyně, které zavraždili veterináři kvůli „ptačí chřipce“ a které soud odmítá chránit.

Téměř do dvou let od okamžiku, kdy jsme se rozhodli opustit tehdy ještě Brno, jsme tedy dovršili dílo. Neplánovali jsme původně žádnou rekonstrukci, ale nakonec máme nově připojený dům na vodu a nové potrubí, nová okna, dveře, podlahy, omítky a výmalbu, vanu a umyvadla, záchod a čistou bílou linku… zkrátka to zbaralo celé dva roky, ale doufejme, že to stojí za to.

Ve svém životě jsem se stěhovala celkem jedenáctkrát. Čím jsem starší, tím méně jsem spokojená s tím, že jsem jako kočovný komediant, že nemám žádný domov. Mám jen střechu nad hlavou, což je samozřejmě taky dost dobré, ale… nejsem si ale vůbec jistá, zda nová stará barabizna splní tento můj sen. Třeba se budu stěhovat ještě mockrát. Co se dá dělat, holt hledám štěstí tímto podivným způsobem.

Teď mne čeká boj s plevelem. Vůbec se mi do toho nechce, protože plevel nasadil zbraně hromadného ničení a je prostě všude a v obřích rozměrech.