Dnes jsem si přečetla, že na pražském Majálesu zasahovali těžkooděnci, protože došlo k selské bouři kvůli sedmi pětkám nevráceným za kelímek. Byla to pro mne příslovečná poslední kapka. Věnovala jsem za poslední čtyři roky mnoho dnů svého života tomu, aby se něco změnilo. Stále častěji jsem ale zakoušela pocit, že je to zbytečná činnost. Že jsou lidi zkrátka úplně pitomí. Po dnešku vím, že to nebyl jenom pocit. Lidi jsou stvoření, která jsou ochotna se do krve pobít kvůli pár korunám, ale ne kvůli svobodě.
Nezlobte se, pokud jste patřili mezi několik málo stálých čtenářů blogu a pokud vás snad blog dokonce i bavil. Nemůžu už ale doopravdy trávit čas něčím tak strašlivě zbytečným. S tím, jak jsem překročila čtyřicítku si uvědomuju, že je život moc krátký a že vám snadno poroteče mezi prsty. Ťukání do klávesnice, které nota bene téměř nikoho nezajímá, opravdu nepatří mezi činnosti, které stojí za to.
Určitě i vy připadnete na milion a jednu lepší aktivitu, než čtení těch mých ptákovin.
P. S: Pokračuju s texty v kategorii „Obětem války“. Můžete taky číst blog Islám za humny.