Nedokážu pochopit nikoho, kdo tvrdí, že má rád:
a) vlast;
b) národ;
c) Českou republiku.
Říkám si totiž, jestli se ti lidi hloupí už narodili nebo jim třeba spadlo na hlavu UFO, nebo co se jim tak asi mohlo přihodit, že jsou blázniví?
Já sama k vlasti, státu a národu nemám žádný vztah, žádnou emoci. Tyhlety šaškárny jsou mi naprosto ukradené. Ne, počkat, pletu se. K České republice jakožto odporné státní entitě cítím asi docela velkou nenávist (jako ke všem ostatním drzým státům natahujícm pařáty po lidech). Proto mne ani za mák nedojímají kecy, jak bych měla srdnatě vyrazit do nesmyslné války, abych za něco tak ubohého jako je vlast položila život. Chácháchá. To víte, že jo, kojoti.
Nasrat, jo nastrat, drahá ČR.
Kdyby více lidí hodilo na celé národovlastenecké divadýlko bobek a jasně státu ukázalo prostředník, nenechalo se strašit Kuními ksichty jako je Řehka, neměl by stát nad svými otroky takovou moc, spíš by ani žádné neměl. Když se ale necháte tlačit do naříkání nad osudem nebohé demokratické ČR, toho božího právního státu dbalého lidských práv, pak je to vaše chyba, jestliže skončíte v masomlejnku jako naši hloupí předci, kteří tak uvědoměle bojovali ve všech dřívějších válkách, ať už za České království, rakouské mocnářství nebo třeba ČSR. Chápu ale, že pomatencům stačí, že budou mít oni sami nebo jejich přitroublé děti pěkný pomníček s umělým věncem a zrezlými stožáry, u kterého se jendou za rok pokloní papaláši s falešně dojatu maskou na obličeji. Parádička, no ne? Stát ale umí poděkovat za obětování života!
