Měsíc: Březen 2023 (Strana 1 z 3)

Nepište mi, nejsem blbá, nespolupracuju

Před pár dny mi v poště přistál předlouhý a prazvláštní e-mail plný podivných vět. Autorem byl někdo z instituce Svědomí národa. Kromě mnoha jiných podobných blábolů v e-mailu stálo:

Na Vás se obracíme jako na právníky, kteří od začátku neúnavně poukazovali na nesmyslnost a nezákonnost vydávaných nařízení a kteří stáli na straně lidí, již se dostali do konfliktu se systémem vymáhajícím tato nařízení. Zajímá nás Váš pohled na právní kontext covidových opatření i Vaše zkušenosti z právních sporů týkajících se covidistických praktik. Pokud budete souhlasit s natáčením, přijedeme za Vámi na jakoukoli zvolenou adresu. Natáčení bychom potřebovali zvládnout v termínu do 26. dubna. Předpokládaná nutná časová dotace na natáčení včetně rozložení a složení techniky je 60 až 75 minut Vašeho času. Dokument Netečkované příběhy je volným pokračováním úspěšného filmového dokumentu Tečkované příběhy, ve kterém jsme se věnovali možným následkům očkování a vybírali si respondenty, kteří měli v lékařských zprávách potvrzenu možnou příčinnou souvislost s aplikací mRNA vakcíny – experimentálního léčiva, nebo přímo zkolabovali v očkovacích centrech či ordinacích…

Všechny příběhy a respondenty nového dokumentu Netečkované příběhy vybíráme opět dle žurnalistických standardů a dokumentujeme všechny události, abychom měli jistotu, že se staly tak, jak je popisováno. Obrázek po 15 natáčecích dnech a výpovědích cca 20 respondentů je silný. Zdecimované životy kvůli nesmyslným nažízením, rozvrácené rodiny kvůli nálepkování lidí, kteří se nenachali naočkovat, jako antivaxerů a nebezpečných šiřitelů nemoci dle mediálních narativů. A samozřejmě i příběhy odvahy, nezlomnosti a nezdolnosti nepořídít se nesmyslným opatřením. Bojování za svá ústavní práva právě pro to, že někteří naši repondenti pocházeli z rodin disidentů minulého režimu, kteří trpěli v komunistických lágrech, a něco jako nošení roušky v době, kdy to naprosto nedávalo smysl, by byly pro ně ostudou a pošlapáním boje jejich předků za obyčejnou lidskou svobodu. „Druhá strana“  (Prymula, Flégr, Konvalinka, Iniciativa Sníh, Válek, Vojtěch apd) budou v dokumentu opět zastoupeni svými veřejnými prohlášeními, kterých jsme si užívali každý den více než dost, protože prostor, který dostali v mainstreamu k promlouvání k obrovskému počtu lidí, byl luxusní…

Tyjo, 75 minut mého převzácného času? Ten borec musel spadnout z jahody. To byla moje první reakce.

Nechápala jsem, proč mi ten pán psal. Pokud by o rozhovor se mnou někdo stál, předpokládám, že by znal mou práci a moje názory. To se ale v tomto konkrétním případě evidentně nestalo. Nesouhlasím prakticky s jediným slovem z citovaného textu a je mi z něj dosti nevolno. Můj svět je svobodný, nikdo mne neutiskuje, nikdo mne do ničeho nenutil, nikdo mne nenálepkoval. Já sama jsem si zvolila, jak prožiju každičkou minutu svého života za doby pandemické, před ní i po ní. Nebudu podporovat v lidech strach, beznaděj a obavy a týt z toho. Když jsem byla za covidu slabá a vyděšená, nic dobrého z toho nevzešlo. Ostatním to jen škodilo. Never more, jak praví havrani.

Vedle toho jsme koukala jak puk, když jsme zjistila, že si pán myslí, že bych snad byla ochotna být na videu točeném spolkem, který natáčel s něčím tak odpudivým, jako je Hamplová. Brrr, fuj, ble. Další důkaz, že onen pán o mne neví ani zbla. vím, že jsem si dala za cíl se Hamplicí nezabývat a nehodlám to porušovat, ale znova (a snad fakt naposledy) říkám: S tou obludnou ulhanou bábou jsem neměla, nemám, nechci mít nic společného a nikdy ani mít nebudu. To bych se musela hanbou propadnout. Ostatně ona byla jedním z hlavních důvodů, proč jsem třeba odmítla spolupráci s Čumpelíkem. Ani omylem toho nelituju a upřímně doufám, že za návrh na segregaci cikáňat už ji fakt vylijou z Komory. Je to ostuda všech právníků.

Podobně je mi známo, že se Svědomím národa spolupracuje Zdravé fórum, což je pro mne rovněž organizace neslučitelná s mými hodnotami a názory a které nemůžu přijít na jméno za všecko, co napáchala.

Milí zlatí, doporučení na závěr: neotravujte mne s blbostma. Nic netočím, protože nejsem politik, lhář ani šašek ani nechci z lidí tahat peníze. Já pracuju jen sama na sebe, jsem svobodná a nezávislá bytost. Vždy a za všech okolností. Je to totiž jediná záruka, že si za svoje přešlapy ponesete všechnu tíživou odpovědnost a že současně budete sklízet to dobré, kdyby se čirou náhodou a zázrakem někdy zadařilo. Doporučuju podobnou strategii. Je to příjemné, svobodné a zábavné.

P. S.: Já jsem NIKDY nestála na straně lidí. Lidi jsou mi v 99,9999% případů lhostejní. Záleží mi jen na malinkaté části populace, na pár lidech, kteří jsou mi blízcí a pro které jsem ochotna udělat dost na svůj úkor, mnohem radši mám třeba kočky a psy. Nejsem blbá, abych trapně předstírala opak a stírala domnělé slzy v oku. Mě zajímá jen svoboda. Tu jsem si naivně zpočátku celé soudní šaškárny myslela, že hájím, než jsem pochopila, jak blbě jsem se chovala.

Právníci na venkově 31: holka, budeš umět řídit traktor

Právě jsem zase v Novém Kyjevě. Přijde mi to tu už naprosto absurdní. Těším se domů, na venkov. Aktuálně je sezóna rojení jezevců. Vytáhli po dlouhé zimě všechny ty svoje John Deery a jiné značky traktorů s nejrůznějšími přívěsy a vyrazili do polí. Pro mne to znamená, že mnohdy musí jet dlouhé kilometry dvacítkou nebo volit objízdné trasy, protože já prostě neumím předjíždět.

Pokračovat ve čtení

Konečně bistro pro mne aneb děti mám o dost méně ráda než zvířata

Podělím se s vámi o jednu ošklivou neslušnost, která sídlí v mojí černé duši: Nemám ráda 99% cizích děcek ve věku do cca 10 let (tj. do doby, než si nasadí sluchátka, vytáhnou mobil a s dospělými přestanou komunikovat). Nejen že je nemám ráda, ve skutečnosti je hrozně nesnáším. Všechny ty upištěné, uječené, nevychované, drzé, respektované a nehezké haranty, kteří umí jen otravovat život ostatním. Je pro mne utrpení jezdit veřejnou dopravou, chodit do restaurací, pohybovat se ve městě, protože tam všude jsou a motají se vám do života. Mnohdy mám chuť jim provést to, co ony provádí mně a odůvodnit to před jejich zkoprnělou matkou tím, že i já jsem měla liberální výchovu a dělám si, co chci a kdy chci.

Proto mne velmi potěšilo, že se objevilo další bistro, které dalo jasně najevo, že blbé rodiče (a jejich příšerné potomky), kteří neumí ukáznit svoje fracky, v lokálu nechce.

Když si pravidla přečtete, nejsou nijak přemrštěná, spíše zcela běžná a normální. Proto mne překvapuje, že se vůbec někoho mohou dotknout. No ale mohou. V dnešním světě ano. přitom je to ve zřejmém rozporu s názorem většiny (jako i v jiných případech diskriminace):

Anketa na webu TV Nova

Šeredné rozvíjené fracky evidentně nemá rád nikdo – ani na Novinkách, ani na Idnes. Tak proč si to doprkenný vohrady necháme kolektivně líbit? Kde je zakopanej pes? Proč prostě neskočíme, děcku jednu nevlepíme a matku či otce nepošleme do píp? Proč mlčíme a necháme se týrat? Nikdy to nepochopím. Já mnohdy volím cestu sprostého řevu a protivníci obvykle vyklidí pole se staženým ocasem. Jen musíte mít koule na to být sprostší než oni.

Dokonce i na eMiminu nevychované fakany v pohostinských zařízeních nesnáší. Tak hurá, nebojme se a vezměme si veřejný prostor zpět.

Bistro to z právního hlediska udělalo náramně chytře, protože už dřív naše pošahané soudy bohužel dovodily, že zákaz vstupu hažartům do nejrůznějších podniků je diskriminační. Samozřejmě se nikdo neptá na práva těch, kdo jsou skrze ty malé zákeřné potvory utiskovaní, protože musí snášet jejich nemožné výstřelky, ale dbáme jen na práva uřvané (a zde doslova) menšiny jako vždy. Takže musíme respektovat děcka, ale ona nemusí respektovat nic a nikoho.

NSS v dané věci dospěl k závěru, že obecný zákaz vstupu dětí do provozovny restaurace, který není založen na objektivních a rozumných důvodech a odůvodněn legitimním cílem, představuje diskriminaci ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele,“ uvedla mluvčí soudu Sylva Dostálová. Zcela v pořádku není ani situace, kdy provozovatel jen obecně, bez odůvodnění, deklaruje, že se zaměřuje na specifickou klientelu. Přiměřenějším řešením je vykázání konkrétních dětí, které ruší ostatní hosty restaurace, případně při vstupu do restaurace vyvolávají důvodné obavy z rušení klidu.

Naštěstí pak NSS svoje názory trochu zmírnil, asi některé soudce děti štvou tak jako mě, a tak si našli výmluvu, proč jde o úplně jiný případ, než ten s kavárnou:

„Soud na rozdíl od České obchodní inspekce dospěl k závěru, že vyloučení osob mladších patnácti let z ubytovacích služeb představuje přiměřený a nezbytný prostředek vedoucí k cíli, kterým má být v případě tohoto hotelu zajištění klidného a tichého prostředí vhodného k relaxaci. Naopak alternativy navržené Českou obchodní inspekcí (vykázání dětí rušících hosty a dětí, u nichž existují v tomto směru důvodné obavy již při vstupu do hotelu, či oddělení wellness zóny od ubytování) shledal z hlediska dosažení tohoto cíle a smyslu podnikatelského záměru jako nevhodné, případně nerealizovatelné,“ uvedla k rozsudku soudkyně Nejvyššího správního soudu Lenka Krupičková. Nejvyšší správní soud se současně odlišil od své starší judikatury (rozsudek NSS čj. 4 As 1/2014 – 28), která naopak v obecném zákazu vstupu dětí mladších 6 let do restaurace spatřovala nepřípustnou diskriminaci neodůvodněnou legitimním cílem. Rozdíl posuzované věci spočívá především v povaze poskytovaných služeb a tomu odpovídajícímu uzpůsobení celého zařízení. 

Opravdu si myslím, že by měly být podniky bez dětí, podniky s dětmi, podniky pro ženské, podniky pro chlapy, podniky pro různé národnosti a rasy, podniky pro příslušníky rozličných sociálních tříd, podniky, kde se hulí, podniky, kde se chodí na adama, podniky, kde se nejí maso, a podniky, kde se jí jen krvavé steaky. Každému je kulový do toho, proč se majitel rozhodl postupovat tak, jak to udělal, pokud tím nikomu fyzicky neubližuje a pokud se přítomní rozhodli participovat dobrovolně. Ti, kdo se cítí dotčeni tím, že je někdo někde nechce, ať si laskavě trhnou protézou a jdou do podniku, kde budou vítaní. Je jich jako máku. Dokud budou bílí, černí, chudí, bohatí, s chomozomem Y nebo bez něj, malí, velcí, tlustí, blbí či inteligentní a všichni další možní vyloučení jen z užívání tzv. zbytných služeb, jak je definoval NSS při rozhodování o neočkovaných, je to v cajku a tečka za větou. Znamená to, že z kaváren děcka vyštvat klidně můžete, ve vlaku je samozřejmě, jakkoliv nevychované a obtížné jsou, strpět musíte, stejně jako musíte přestát, že se hažarti vztekají v Lidlu, protože nedostali do ruky koblížek.

Nejvyšší správní soud nevylučuje, že využívání zmíněných služeb může pro určité skupiny osob patřit k běžnému způsobu života a trávení volného času. Nejedná se nicméně o nezbytné služby, bez kterých by nebylo možné na základní životní úrovni fungovat (oproti např. jízdě ve veřejné hromadné dopravě nebo nákupu potravin). Vyloučení z využívání těchto služeb sice může pro někoho představovat citelnou újmu, nepředstavuje však natolik intenzivní zásah jako případný úplný „lock down“ neočkovaných osob.

P. S.: Znám díky covidu děti do 10 let, které se dobře chovat zvládnou bez potíží, umí diskutovat a jejich společnost je mi více než příjemná a vždycky se na ni velmi těším. To je abyste chápali, že nejsem asociální zloduch, ale jen chci, aby mi ostatní dali svátek. Jak s očkování, s Ukrajinou, s ohroženými skupinami, s klimatem, s genderem nebo s dětma. Vždyť já si druhých přece taky nevšímám a nic jim nedělám. Je to docela snadné, to vám povím. Dokonce už ani skoro nechodím do restaurací či kaváren, a když tam jsem, chápu, že je můj problém, že uvnitř trpím, zejména když jdu do kavárny, kde je dětský koutek – tam nárok samozřejmě nemám žádný. Moje požadavky se smrskly na to, aby cizí fakani neběhali okolo mě ve vlaku a nekopali mi do sedačky. Ale ani taková obyčejnost mi mnohdy není dopřána.

Budu se soudit s prezidentem Pavlem o informace?

Pamatujete si ještě na zábavu se Zemanem a Peroutkovým článkem? Pokud ano, možná oceníte, že nový prezident má k poskytování informací taky svérázný postoj. Napsala jsem žádost o informace Kanceláři prezidenta republiky, že chci vědět, na základě jaké analýzy se Taťka Šmoula rozhodl nadlábnout se svíčkovou, když hovězí je pro klima extrémně nebezpečné maso, tvrdí-li současně, že mu enviromentální otázky leží na srdci a dá v nich na odborníky. Nedává to jedno s druhým smysl, že?

Pavel se kroutí jak žížala na horkým asfaltu. Informace mi prý Kancelář dát nemůže, protože o přípravu oběda se stará Správa Pražského hradu.

No, hned jsem teda žádost posla Správě, i když obě instituce mají stejný e-mail. Že si to nemohli ti Pavlovi poskoci předat na chodbě a ušetřit nebohého občana od formalitek, co? Koukejte, vždyť mají i společný web…

Pavlíku, ty naše načesaná gumo od trenek, moc ti to úřadování nejde, to ti povím. Nemáš Zemanovi co vyčítat. Ale zase mi dáváš dobrou naději na soud a na ten já se těším vždycky. Moc ráda se dozvím, proč jíš hovězí, když lidem se to má zakázat. Já jsem vegetarián, takže s výrazným omezením masa jen souhlasím, samozřejmě, a z tvého oběda se mi zvedá kufr a je mi líto zavražděného skotu, ale přesto se nehodlám vzdát bez boje, jednak pro zábavu a jednak, víš, abych lépe pochopila naduté myšlení nepřátel, rozuměj těch nahoře, tedy všech těch stejných zbytečných mamlasů, kteří ostatním ničí životy, přesně takových jako jsi ty…

Obětem války 6: hrubky tesané do kamene

Prakticky v každé vesnici na Znojemsku (a samozřejmě kdekoliv v ČR) je pomník zavražděným v nesmyslných válkách. Možná, že si tím společnost vykupuje svědomí, jde v podstatě o novodobé smírčí kříže – sice nejsou vztyčovány přímo v místech, kde se odehrály hrdelní zločiny, ale mají podobnou funkci – usmířit všelijaké bohy a vykoupit naše shnilé duše ze spárů pekelných.

Platí tedy, že pomníky obětem státní válečné mašinerie jsou časté jak kameny u cesty, ale ne všude ale mají pomník s hrubkou.

Bohužel to můj mobil nezvládl proti slunci vyfotit, ale na hlavní části se skví nápis: PADLÝM SYNŮM VLASŤI. Zajímavý přístup k češtině, což?

Kromě toho si říkám, že na levé části pomníku (z našeho pohledu) je ještě místa dost. Vedle 8. 5. 1945 a 17. 11. 1989 je jistě ještě dost místa na další kamenickou práci, která zaznamená na paměť dalších generací den pádu současné blouznivé doby. Díky tomu přibude dalších pár hloupých stránek učebnic dějepisu a výchovy k občanství a dětem budou aktuálně vládnoucí moci poplatní učitelé do hlavy vtloukat další zbytečnosti. Zbytečnosti proto, že se svět bude točit pořád stejně dál a nezmění se vůbec nic, i kdyby za pár dní došlo na revoluci. Stejně jako se nic nezměnilo v listopadu nebo v květnu nebo v jiném měsíci kteréhokoliv roku.

Den učitelů: proč oslavovat bandu kojotů?

Přiznám se k jedné úchylce – nedokážu se nedívat na tři seriály z doby komunistické. Patří mezi ně rozhodně bez debat Žena za pultem. Ta si drží třetí místo v hitparádě. Zde mne fascinuje, že nikdo z přítomných nikdy nepracuje a nejčastější věta, kterou zaměstnanci konzumu používají je: „Vem‘ to na chvíli za mě.“ a dále nemohu odolat uvědomělosti soudružky Holubové a jejímu čestnému přístupu k životu. Rovněž Haničinec je nepřekonatelný. Druhé místo si drží Chalupáři, které jsem častokrát viděla s dědou, ten je miloval. Na tomto seriálu mi přijde neuvěřitelné, jak jsou pořád všichni společně šťastni a žijí si v Třešňové jako v ráji. Společně pracují, společně se baví, společně si všichni s radostí pomáhají. To je jak ve šmoulí vesničce. Nikde žádné problémy. Docela jim závidím.

Na prvním místě je mimořádně zrůdný seriál My všichni školou povinni, kde jsou všechny postavy psychicky vyšinuté. Od mentorského Sováka, přes bláznivou pionýrskou vedoucí Žilkovou, nezlomnou ředitelku školy Galatíkovou, která se postaví i těm nejdrsnějším členům strany, chápající vysloužilou učitelku Medřickou a slizkou starou bábu Havelkovou, nechutného školníka Menšíka, všechny ty zlé rodiče a žák až po psychopatku Vránovou, která zcela záměrně týrá prvňáky. Vše je neuvěřitelně depresivní, kruté a zlé, k tomu ještě ta šílená hudba… kam se hraba Hitchcock.

Zdůrazňuji, že na Nemocnici na kraji města jsem nikdy nervy neměla, nesnáším doktora Štrosmajera do té míry, že bych asi musela rozdupat počítač, jakmile by se objevil na scéně. Myslím, že tahleta zbožšťovaná postava je zdrojem všech pacientských problémů v ČR.

Vraťme se ale k My všichni školou povinní. Jde o mimořádně hlubokou sondu do učitelské duše. Odhaluje vše hnusné, co je s tímto „povoláním“ spojeno. Tu manipulaci s dětmi, ponižování rodičů, prosazování pravdy, kterou pedagogům servíruje režim, považování se za nadřazené všem ostatním… brrr. Fuj. Fuj. A fuj. Horor.

Když o tom přemýšlím, ono veledílo My všichni školou povinní by se snadno dalo točit dnes – v době covidí a ukrajinské, kdy se učitelé s obrovskou vervou znovu pustili do prosazování jediné prorežimní pravdy a trestání všeho, co se jen trochu vzpouzelo škatulkám. Když se podívám na server Pedagogické info, už vidím klíčové scény, kde všichni hrdinové nosí modrožluté roušky a v pohotovostním kufříku všechny dostupné očkovací látky, které si v rámci odpoledních kroužků navzájem aplikují.

Na webu Pedagigcké info je zajímavý text, který se naváží do zločinného ředitele Vrány ze školy v Troubkách. Je to jeho dopis blbounům z ministerstva k tématu duševního zdraví dětí.

Článek je uveden těmito slovy: „Petr Vrána, ředitel Základní školy a Mateřské školy Troubky, známý ignorováním preventivních hygienických opatření v koronakrizi…“

Nojo, Vrána musí bejt pořádnej hajzl. Na závěr totiž uvědomělý autor z Pedagogické info dopsal:

Poznámka: Je s podivem, že Petr Vrána po excesech v době koronakrize zůstává ředitelem školy. 

Sám Vrána ve svém dopise, který je dosti patetický, to zase ano, ale není urážlivý ani sprostý ani lživý, kupř. psal:

V dopisu ředitelům dnes zmiňujete, že je na místě dětem zprostředkovávat znalost základních lidskoprávních dokumentů našeho státu (Listinu základních práv a svobod, Všeobecnou deklaraci lidských práv a Úmluvu o právech dítěte). Bohužel právě tyto dokumenty byly v uplynulých letech ve školách naprosto ignorovány. Vše jste jen nechali vyhnít. Důvěra byla narušena, není snaha ji získat zpět. Chcete, abychom žáky vedli ke kultivované demokratické diskusi a kritickému myšlení. Souhlasím. Mají však ve vás politicích vhodné vzory? Jak tedy máme odpovídat na otázky, které se týkají někdejší diskriminace a segregace neočkovaných žáků, nátlaku na očkování, vyvolávání strachu z nákazy a případné smrti prarodičů?Ptám se i vás, kolegyně a kolegové. Nekladete si dnes výše položené otázky? Už jste uplynulé náročné období vytěsnili z hlav? Jste rádi, že je to už „za námi“ (ať už jsou napáchané škody jakékoliv)?

Škoda především je, že si většina posluhovačů státu z řad učitelů tyto a podobné otázky neklade, ale na druhou stranu, většina pedagogů jsou ti, kteří se nedostali na jinou vysokou, tak co čekat… chytří jako třeba já holt v 99% případů nejsou, aby pochopili, že stát je náš úhlavní nepřítel a čím jsme od něj dál, tím pro všechny líp. Jako vyspělejší bytost bych měla projevit pochopení. No tak dobře, no…

Jestli vám nestačí Pedagogické info a ani zrůdnost typu Učitelské platformy, pobrouzdejte si po webech základních škol a hledejte, jak psaly o covidu a Ukrajině… pěkné to není ani omylem. Předstírají učitelské krysy, že tohle NIKDY nedělaly?

Podobný budovatelský plakátek nepochybně sdílelo mnoho škol… zásadní nástroj v boji proti šíření nákazy. Jakže to říkali kojoti z NSS? Jo, pozor, už vím – hrubé síto jsou prý antigenní testy. Tak jo. A proklínat budou učitelé hromadně Vránu. Já se picnu.

Jsem tak vděčná, že moje děti prakticky neměly se školstvím tu čest po celou dobu základní školní docházky a doufám, že se mi to podaří udržet. Zkuste to ani vy učitelům nezapomenout… nevěřte jim a vaše děti ať jim taky nedůvěřují. Nejsou to jejich přátelé.

P. S.: Vím, že i mezi učiteli je 1% dobrých lidí, jako všude jinde, tak si to neberte osobně, patříte-li mezi ně. Já taky musím zkousnout, že se řadím do skupiny něčeho tak děsného, jako jsou právníci.

Obětem války 5: Centrální evidence válečných hrobů

Věděli jste, že existuje Centrální evidence válečných hrobů? Víte, co to je?Řeknu vám to. Ministerstvo obrany si zkrátka vede seznamy těch, které poslal stát na smrt. Trochu morbidní, ale současně zajímavé, protože si můžete snadno zjistit víc o lidech, kteří naprosto zbytečně položili život ve směšných hrátkách těch nahoře. Uvědomit si, že to nebyli žádní drsní vojáci, ale úplně obyčejní lidé s obyčejným životem, obyčejnými problémy a obyčejnými radostmi.

Napadlo mne evidenci projít poté, kdy jsem si v rámci cestování po Znojemsku vyfotila další z pomníků padlým.

V evidenci se dá najít mnohé. Třeba se podíváte na místo narození a systém vám vyplivne konkrétní informace o místních mrtvých.

Pěkné, ne? Sice vás stát zavraždil jako mladého muže, ale zase máte zajištěno věčné místo na tomto i onom světě. No neberte to. Je to přece tak dobrej obchod.

Pro covidí bláboly pověsit soudce Šimku za koule do průvanu

Před chvílí jsme se s Davidem nasmáli tomu, co blábolí soudce Šimka na České justici o činnosti soudů za doby koronavirové. Ten smešný plešatý kojot totiž na otázku „Jak byste popsal tzv. třetí Ústavní soud?“ odpověděl:

Pokud bych měl parafrázovat Jacquese Chiraca, tak jako někoho, kdo využil příležitost mlčet. Za Covidu. Nevím, jestli to bylo dobře. Je to složité a sám nevím, jak bych jako ústavní soudce rozhodoval, nicméně přesto mám pocit, že za Covidu měl Ústavní soud pár věcí říci, a říci je včas. Měl říci, že lidský život je samozřejmě základní hodnota, kterou musí ústavní systém chránit, ale že ani on není absolutní. Že tu máme taky svobodu, náboženskou víru či rodinné vztahy. A že ani vláda nemůže ve prospěch jedné hodnoty, tedy života, vymazat, byť ve specifické situaci pandemie, jiné důležité hodnoty. Covid mohla být hvězdná hodina třetího Ústavního soudu, a nebyla.

Říkám si, jestli je ten chlápek vážně tak strašně blbej? Jediná odpověď je ano. Jak se může jako předseda NSS, který za covidu neudělal vůbec, ale vůbec nic, posmívat seniorům z Ústavního soudu za nečinnost? Vždyť právě NSS má na svědomí ty nejhorší a nejodpornější covidí výblitky, to on pošlapal právní systém, to on hodil do koše lidská práva, to on mlčel a šlapal brázdu!

To z NSS vylezla například tahleta zvěrstva k nutnosti chránit ty naše drahocenné zranitelné na úkor celé společnosti:

NSS pouze nad rámec důvodů tohoto rozhodnutí konstatuje, že za situace, kdy se ukládané povinnosti týkají především případů jednotlivých již pozitivně testovaných osob, které mohou být zdrojem šíření nákazy covid-19 (což je právě zapotřebí ověřit konfirmačním RT-PCR testem), je relativně stručné odůvodnění přiměřenosti v napadeném opatření dostačující. Odpůrce v něm uvedl, že zájem na ochraně práva na život a zdraví jedince i společnosti jako celku, který dané opatření sleduje, má přednost před individuálním zájmem a právem pozitivně testovaného zaměstnance či OSVČ na výkon povolání, stejně jako nad zájmem a právem všech zaměstnavatelů (včetně OSVČ v tomto postavení) na výkon ekonomické činnosti. S tím nelze než souhlasit (obdobně viz rozsudek čj. 5 Ao 1/2021-65, bod 70). Odpůrce také v souladu s rozsudkem čj. 8 Ao 1/2021-133 (bod 106) uvedl, že se v případě povinnosti opustit pracoviště za účelem podstoupení konfirmačního testu jedná o překážku v práci na straně zaměstnavatele s příslušným odkazem na stanovisko MPSV, jakož i to, že tato překážka trvá jen do doby, než je znám výsledek konfirmačního testu.

K vylučování neočkovaných ze života NSS sdělil:

Pokud jde o posouzení přiměřenosti zásahu do práv a právem chráněných zájmů neočkovaných osob bez prodělané nemoci, je také důležitý charakter činností a služeb, ze kterých jsou mimořádným opatřením vyloučeny. Navrhovatelka primárně brojí proti vyloučení z možnosti využívat stravovací a ubytovací služby. Jak však bylo uvedeno v předchozí části rozsudku, odpůrce nemá možnost jejich regulace, nebude-li se vztahovat k osobám podezřelým z nákazy. Navrhovatelky se tak mohou dotýkat jen jiné aktivity, které se odkazují na čl. I bodu 15 mimořádného opatření. Jde například o kadeřnictví, kosmetické služby, sportoviště, wellness, využívání lyžařských vleků, skupinové prohlídky galerií nebo zoo nebo o návštěvu kulturních akcí. Nejvyšší správní soud nevylučuje, že využívání zmíněných služeb může pro určité skupiny osob patřit k běžnému způsobu života a trávení volného času. Nejedná se nicméně o nezbytné služby, bez kterých by nebylo možné na základní životní úrovni fungovat (oproti např. jízdě ve veřejné hromadné dopravě nebo nákupu potravin). Vyloučení z využívání těchto služeb sice může pro někoho představovat citelnou újmu, nepředstavuje však natolik intenzivní zásah jako případný úplný „lock down“ neočkovaných osob.

K negativním dopadům testování dětí ve školách blbci v talárech třeba řekli:

Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje s výchozí premisou navrhovatelky, že byla postavena před volbu ze dvou možností. Navrhovatelka pouze bez jakéhokoliv rozumného vysvětlení přehlíží, že jí mimořádné opatření umožňovalo dostát jeho požadavkům i pro ni jistě šetrnějším způsobem. I s ohledem na zvolený nekonstruktivní přístup k řešení vzniklé situace působí celý její návrh značně tendenčně až účelově. Bylo především na zákonných zástupcích navrhovatelky, aby se pokusili jí situaci co nejvíce usnadnit, a to jak výběrem testu, tak také svou přítomností a vhodným přístupem při jeho provedení.

NSS má obří podíl na tom, že není možné se proti krizovým opatřením prakticky vůbec bránit:

V nynějším případě jde o vydání právního předpisu, byť sui generis, při jehož přijímání je vláda ústavním orgánem, nikoli správním orgánem ve smyslu soudního řádu správního. Tento jednoduchý závěr nelze obejít tím, že správní soud bude přezkoumávat „důsledky“ či „účinky“ takového právního předpisu v řízení o zásahové žalobě. Pokud by snad měl rozšířený senát vykročit směrem, který naznačil Městský soud v Praze v rozsudku 14 A 45/2020, nebylo by možno žádnou principiální argumentací omezit dopady takového názoru jen na krizová opatření vlády jako předpisu sui generis. Naopak, podobný právní názor by musel být použit též na jiné právní předpisy přijímané vládou, ministerstvy a jinými orgány. Nakonec by nebyl žádný důvod, aby tento názor nebyl použit též na zákony, respektive z nich plynoucí „účinky“ na jednotlivé adresáty.

Rozšířený senát připouští, že právě uvedený výklad nepřispívá k ochraně individuálních práv v době pandemie. Tento výklad se jistě nemusí většině soudců rozšířeného senátu líbit a hodnotově se s ním ani nemusí ztotožňovat. Ponechává totiž příliš velký prostor pro normotvorbu exekutivy v nouzových stavech, která není podrobena efektivní kontrole správních soudů (kontrola incidenční totiž přijde jen někdy a pokud ano, tak s velkým časovým odstupem). Příkaz, dle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy), však platí pro všechny složky státní moci, tedy i na moc soudní. Kompetence soudní moci je v podmínkách právního státu určena zákonem. Soudy si nemohou své kompetence libovolně rozšiřovat s tím, že to bude v zájmu nějakého vyššího dobra. Expanzivní výklad soudních pravomocí by nepřispěl k ochraně zákonnosti a hodnot právního státu, ale naopak k erozi těchto hodnot a k právní anarchii.

Bleeeee. Fuj. Hnus fialovej. Z toho by se jednomu zvedl vážně kufr (a jde jen o malou ukázku nechutností, co NSS vypustil do éteru).

Šimko, tobě, ty cvoku, přijde vážně normální něco takového? Doufám, že ti to ještě kojoti z Ústavního soud dají s nějakou ústavní stížností pořádně sežrat.

Státe, nechci po tobě nic, jen holý život a klid na práci a hledání štěstí

Právě sedíme s potomky ve vlaku a čekáme, až České dráhy zapískají k odjezdu. Děcka čtou a já píšu. Mám plnou hlavu myšlenek z dnešního setkání s dnes už ne novými přáteli z doby covidích. I můj syn mi řekl, že dnes jsme vedli interesantní řeči, ne jako jindy. Ano, zajímavé to rozhodně bylo. Bavili jsem se o tom, co znamená svoboda. Kupodivu z debaty vyplynulo, že si pod oním pojmem představuje každý něco jiného. Nejen u právníků platí, že dva právníci mají tři názory.

Mně na základě příjemně strávených dvou hodin došlo, že se moje požadavky vůči státu smrskly za poslední 3 roky do velmi nenáročné sestavy.

Chci jen, aby mi stát zaručil, že mi nesáhne na život (a to ani tak, že mne donutí jít někam pracovat, bydlet, válčit nebo mi nevezme základní rozsah svobody pohybu a svobody živit se poctivou prací a možnost si v zimě zatopit a dát dětem najíst) a na elementární majetek, který k obyčejnému životu potřebuji – domov a zvířata.

Nic jiného už doopravdy neočekávám ani nevyžaduji. Jsem nenáročný občan. Můžu si to dovolit, neboť jsem z dob koronavirových pochopila, že moje svoboda je svobodou vnitřní. Nepotřebuju dovolené, restaurace, hotely, letadla, honosné oblečení, ani kina či divadla. Když budu svrchovaným pánem nad vlastním holým životem, postelí, jídelním stolem, psy, počítačem a zahradou se slepicemi, vše ostatní z toho vyplyne. Můj život bude přebohatý a krásný.

Aktuálně toto všechno samozřejmě mám a díky tomu jsem přebohatá. Jako Damoklův meč nade mnou ale visí právě to, že stát mi nic z výše uvedeného, dokonce ani ten holý život, nezaručuje jako skutečně vládou nedobytné a rukou státu neuchvatitelné. To je trýznivé a nepříjemné a kalí to s neodbytnou vehemencí jinak báječný život člověka.

Říkám si, že bychom mohli po státu požadovat právě a jen, aby dal ruce pryč od toho, co je nám bytostně drahé. Zbytek vem‘ čert – vždycky nějak bylo a nějak bude, pokud máte ruce k dělání a hlavu na přemýšlení a možnost je používat.

Milý státe, nabízím ti jednoduchý kšeft – nech mne a moje děti žít a nebudu si stěžovat. Vlastně se tím dostávám ke svému dřívějšímu jednoduchému konceptu práva na štěstí. Proč jen mě sakra nemůžeš nechat, abych ho v klidu hledala? Co tě na tom tak strašně žere, že by mohli být lidi spokojeni? Proč proti radosti imrvére děláš, co je v tvých silách?

Právníci na venkově 30: nežer maso, nejsi prezident

Dnes ráno jsme si s mužem notovali, jaká je to výhoda býti vegetariánem. Nijak vás totiž nemůže zdeptat snaha o omezení konzumace masa, naopak se jen třesete na to, až luštěniny, celozrnné obiloviny a tofu budou podléhat nižší dani. Podobné to je s nápady na zrušení některých státních svátků – když jste v práci sami sobě pánem, netrápí vás to, protože svátek si uděláte, kdy chcete. Totéž pak platí o domácím vzdělávání. Pojem prázdniny neexistuje, jsou tehdy, když je třeba. Proto si od snídaně říkám, jak to jen udělat, abych tuto svobodu dokázala rozšířit i do dalších oblastí, protože pak by na mne stát prostě mohl útočit zase o něco míň.

když jsem si na Seznamzprávy četla onen článek o klimaticky nebezpečném hovězím, myslela jsem na svoji žádost o informace určenou Taťkovi Šmoulovi:

Pořád nějak nemohu pochopit, jak se mohlo stát, že náš prezident nemá vůbec žádné morální zásady. Jak může jíst hovězí, když je to tak špatné, fuj, hnusné, odporné a vůbec? Je mi z toho dědka řádně šoufl, to vám povím. Vůbec se neliší od zemana, kterému se jistě od svíčkové z kravské mrtvoly taky dělaly boule za ušima. zkrátka dědek jako dědek. Odpověď z Hradu jsem ale zatím neobdržela, tak snad se sakra nebudu muset zase soudit.

Na textu Seznamzpráv mne zaujalo ještě něco:

A když půjdeme dál, vláda na Novém Zélandu průmyslovou výrobu masa a mléčných výrobků zařadila do systému obchodování s emisními povolenkami. Zkrátka, maso to nebude mít jednoduché a podobných legislativních počinů bude přibývat.

Jsem v tom rozpolcená. Je mi zle z velkochovů a mučíren zvířat jako jsou mimořádně inteligentní prasátka, byla bych ráda, kdyby byly značně redukovány. Současně si ale myslím, že v jisté míře, byť klidně mnohem nižší než dnes, mléčné výrobky a vejce prostě potřebujeme. Nepochybně by bylo možné najít kompromis, ale o to vládám nejde. Kdepak, ty nechtějí řešení, chtějí jen trápit bytosti, jak to jen nejvíc jde. Musí proto říct, že jsem často ráda, že jsme na venkově. Slepice, kozy a králíky před vládou vždycky nějak schováme a jestli že se někdo nahoře rozhodne zakázat jíst i mléčné výrobky, pak strádat nebudeme.

Mám radost, že se správka nové staré barabizny chýlí ke konci. Dnes, dají-li všichni buddhové, můj mimořádně zručný táta nainstaluje umyvadla, baterie a ohřívače vody. O víkendu bychom s Davidem mohli dát do kupy regály ve špajzce a natahat do nich naše příšerně rozsáhlé zásoby kdečeho. Pak musíme přetahat krámy z kuchyně a ložnice do dětských pokojů, které jsou už hotové, a položit lino a koberce ve zbytku místností. Nakonec nás čeká velká zábava s montováním linky a skříněk z IKEA. Hurá! A pak, pak popadneme slepice, psy, kočku, morčata, děti a všechny blbosti, co vlastníme a tradá do nového působiště. Možná, že časem tam budeme mít i sprchový kout, heč!

Musím přiznat, že už se celkem těším, až se ten maraton nákupů betonu, flexibilních lepidel, nábytku, šroubů na záchod, hledání toho, co jsem nakoupila loni po půdách a sklepích dvou domů, snaha něco vypěstovat na zahradě u domu, kde nebydlím, domácího vzdělávání šesťáka a osmačky, venčení dvou psů, pokusů na celý ten cirkus vydělat dost peněz odpovědnou právní prací v advokátní kanceláři a ježdění do Brna a Znojma na všechny ty dětské kroužky a setkávání s přáteli trochu zmírní a my budeme konečně po skoro dvou letech bivakování mezi krabicemi, nevybalenými taškami v babiččině starém domě žít zase trochu méně dobrodružně.

« Starší příspěvky