Měsíc: Srpen 2023 (Strana 1 z 3)

Pokud netušíte, kdo jsou ekosexuálové, nezoufejte. Povím vám to. Ekosexualita je podle Wikipedie radikální formou ekologického aktivismu založeného na představě Země jako milence. Vyzývá lidi, aby se k Zemi chovali s láskou, než aby ji viděli jako nekonečný zdroj, který lze využít. Já jsem hrdá ekosexuálka!

Otázkou je, zda se jako ekosexuálové musíte podrobit státním pravidlům, se kterými je vaše sexuální identifikace zcela v rozporu, jako je třeba nucení do používání nebezpečných plastových respirátorů. Městský soud v Praze k tomu vydal celkem zajímavý rozsudek. Pojďte se na něj se mnou podívat.

Právě jsem poslala všem senátorům a Pavlovi žádost, aby nedovolili jmenování Přibáně ústavním soudcem. Ten člověk se nikdy nesmí k taláru dohrabat a musí zůstat odpudivým mementem, odstrašujícím příkladem toho, kam až může právník klesnout, když hájí zájmy státu anebo mu obyčejně hrábne kvůli strachu ze smrti. To, co předvědl Přibáň, musí být odsouzeno stejně jako přisluhování komoušům.

Cituji z něj:

Věřím z celé své podstaty, že pravdu má paní senátorka Kovářová, která napsala: „Covidové restrikce v 2019-02 byly přílišné a způsobily obrovské společenské i ekonomické škody. Nestačí doufat, že je stát nezopakuje. Je třeba nestrkat hlavu do písku, ale mluvit o tom. A kvůli poučení a studiu pojmenovat příčiny.“

Přesně to ale nebude s ideologicky zaslepenými osobami jako je pan Přibáň zastávajícími současně vysoké a významné funkce možné. Společnost potřebuje, aby ústavní soudci měli otevřenou mysl i dobré srdce, aby rozuměli tomu, proč je třeba za každé situace hledat spravedlnost a aby nebyli a priori předpojatí vůči významné skupině obyvatel a odborníků a aby se nechovali a nevyjadřovali tak, jako to opakovaně předvedl pan Přibáň.

Apeluji na Vás, abyste nedovolili, aby pan Přibáň byl ústavním soudcem, neboť to nemůže vést k dobrým výsledkům.

Vážený pane prezidente, vážené senátorky, vážení senátoři. Věřím, že si umíte dobře představit, jak problematické by bylo, kdyby o nárocích lidí omezených na svobodě a na právech za dob komunismu rozhodoval pan Fremr. Představte si proto, že by někdy v budoucnu rozhodoval spravedlivě a nezaujatě o očkování na covid nebo o případných dalších restrikcích souvisejících s covidem pan Přibáň. Musíte cítit z hloubi duše, že to není možné.

Věřím, že máme dost právníků a právniček, kteří nejsou zatíženi ani komunismem, ani covidovou nenávistí. Vybírejte zkrátka jinde a lépe.

P. S.: Třeba já bych byla fakt báječný ústavní soudce. Ach, jsem se úplně zasnila nad krásnými zítřky, kterých bych jistě ve prospěch společnosti dosáhla (to je vtip, to neudělá nikdo, jen vy sami pro sebe, ale lhát vám klidně, stejně jako ostatní, můžu, ne). Ale soudkyní bych vážně byla za ty prachy na mnoho let ráda, to zas jo.

Že je Ústavní soud (a nejen ten) bandou ubohých přestárlých kojotů je od dob covidu nepochybné. Dokonce i místopředseda Šimíček potvrdil, že byli jeho soudci vybírání bůhvíjak. Dnes se potvrdilo, že jeho boss Baxa je taky pěkný morální hajzlík, ale kdo se tomu diví? Leda blázen, který ěvří v demokracii a právní stát.

Nemyslím si, že někdy existovala nějaká zlatá doba, kdy se žilo dobře díky skvělým vnějším podmínkám. Naopak jsem si jistá, že jenom my sami rozhodujeme, jak se budeme mít. Proto bychom se měli prostě chtít mít dobře. Samozřejmě, že to někdy jde líp a někdy hůř, někdy je svět tam venku prostě extrémně otravný a pak se málokomu podaří zachovat si klidnou a radostnou mysl, ale přesto bychom se neměli vzdávat a nedovolit nejrůznějším stvořením, aby nám kazila těch pár let, které zrovna v tomto životě máme přiděleny. Já sama se snažím naprosto ze svého mentálního světa vymazat třeba takové ukrajinské připrchlíky, libtardy a příznivce Rajchla a Hamplové. Jde to ztuha, ale jsou okamžiky, kdy je vůbec nevnímám, a pak se žije mnohem líp.

Dneska jsem se nasmála jako nikdy. Na Rajchlově fejsáči jsou jakési hysterické výkřiky kvůli mé osobě naprosto neznámým, a tudíž mně úplně ukradeným, ženštinám z Ukrajiny. Ne, fakt mě to nezajímá, stejně jako mne nezajímají další cizí lidi, z Čech, Moravy nebo třeba Laponska, a cokoliv, co se jim děje, protože z toho bych se musela zcvoknout – jen si představte, co dělají ženám třeba muslimové v každičkém okamžiku každičkého dne. Mimochodem, když už mluvíme o násilí na ukrajinských ženách, Ukrajinci asi nebudou gentlemanové, domácí spory patrně řeší mnohdy ručně a stručně. Přemítat o neštěstí světa jsem si zkrátka už před řádnou dobou zakázala, neb je to hloupé, nicneřešící a k ničemu – bolestí je na světě skutečně hodně, vždycky bylo a vždycky bude. Lepší je mít svoji vlastní radost, protože život je dost krátká záležitost.

Už na základní škole mne fascinoval dějepis. Maturitu z něj jsem složila za jedna, i když jsem si vytáhla nejhorší možnou otázku – vývoj v ČR a ve světě v 2. 1/2 20. století. No fuj. Taková blbost, kterou jsme navíc nikdy neprobírali a nebyla ani v učebnicích končících notoricky druhou světovou a porážkou Japonska po svržení atomových bomb. A já si tak přála mluvit o mém tehdy zbožňovaném Napoleonovi. Jenže, co člověk nadělá s karmou. Ještě že jsem bývala hýčkaným miláčkem učitelského sboru.

Dnes vyšel na České justici článek s titulkem „Žena přišla o sluch. Soud odmítl odškodnění za potíže po očkování proti covidu.“ Jde o jednu z mnoha a mnoha žalob, které po celém světě kvůli očkování proti nanicovaté chorobě, která dokázala pozabíjet jen minimum lidí, běží.

Přijde mi komický humbuk kolem umělé inteligence. Nechápu dost dobře, proč to lidi tak moc baští, ale tomu, jak může kde kdo tak snadno skákat na špek, nerozumím ani s covidem, ani s klimatem, ani s obnovitelnými zdroji energie, ani s Ukrajinou, ani s demokrací, ani s právním státem, ani s politikou, ani s ničím jiným. Dokud se ale po mně nic nežádá a ostatní mi dávají se svými psychickými problémy pokoj a žijí si svoje umaštěné životy soukromě, je mi to fuk.