Sobotní ráno bylo krušné. Včera, dnes a zítra je u nás na dědině údajně „tradiční“ posvícení. Sice nechápu, jak můžou místní křupani slavit zrovna posvícení, když tu není kostel, ale to je jejich věc. Bohužel do toho nesmyslu zatahují i mne, neboť, jak jsem už psala, si koupili výkonné reprobedny, a tak musím jejich hudební nevkus prožívat chtě nechtě s nimi. Nikdy bych nevěřila, že řeknu, že Argema se ještě dá poslouchat. Po včerejší (ne)kulturní příšernosti pokorně uznávám, že je to vlastně celkem slušná muzika, a s hrůzou si uvědomuju, že klesám stále hloub do bahna zdejšího primitivismu. Co když se ze mě taky stane křupan? To bych se patrně raději oběsila.
Víte, když se člověk dostane na českou (pro „vlastence“ moravskou) ves, zjistí, že lidi jsou doopravdy úplně blbí. Ale úplně. Často tady propadám skepsi, že vůbec nic nemá cenu, na druhou stranu se už ale vůbec nedivím, že je možné si s lidmi dělat cokoliv. Jsou jednoduší jako zvířátka.
Uvědomuju si samozřejmě, že i já jsem součástí lidstva a že jsem tudíž taky dočista hloupá – a moje dosavadní počiny jsou toho jasným důkazem. To je fakt a je mi z něj tak nějak smutno.
Protože ale naděje umírá poslední, věřím, že se z toho někteří z lidí mohou vyškrábat. Potomci proto obdrží další tunu přísných zákazů se stýkat s kýmkoliv z místní omladiny, aby tu hloupost od nich nechytli. Je to určitě infekční, jinak si to nedokážu vysvětlit. (Vůči té mojí jsou snad imunní!) Moje děti musí zkrátka mít lepší život.
Pokračovat ve čtení
