Měsíc: Červenec 2022 (Strana 1 z 3)

9, 78 GB boje proti covidímu šílenství

Dnes jsem chtěla založit novou složku do nadřazené Anti-covid složky, kde zakládáme vše, co jsme zatím v souvislosti s domnělým (a od počátku chybným) bojem za svobodu za poslední dva roky udělali. Vím, že David podal víc než dvě stovky žalob, vím, že web Stav bez nouze má bezmála tři miliony přečtení a že jsem tam zveřejnila 1258 příspěvků. Čísla mne ale celkově baví, tak jsem si řekla, že se podívám na vlastnosti složky Anti-covid (dřív jsme jí říkali AntiBabiš, ale to časem ztratilo na významu) a zjistím si víc o tom, jak moc jsme se pomátli.

Musím říct, že mne výsledek docela překvapil. Vypadá to, že jsme ve vlastní blbosti věnovali boji za něco tak marného, jako je iluze právního státu, tolik dnů života, které už nikdy nezískáme zpět, že by jeden brečel. Kdybych namísto toho raději pila pivo, hladila kočky a koukala pánubohu do oken, udělala bych o tolik líp!

13 366 souborů, 9,78 GB… Ahjo, to je docela dost velký důkaz naší naivity, viďte.

Beru to jako ponaučení. Už nikdy nebudu dělat věci, které jsou zbytečné a budu se věnovat jen tomu, co má smysl: sobě, rodině, dětem, přátelům, zvířatům, zábavě, pivu, radosti a tomu, co má smysl.

Coming out ekosexuála: konečně vím, jak na roušky!

Dnes ráno při snídani jsem pochopila, kdo jsem – po letech zmatků a špatných pocitů jsem díky článku na Novinkách o verbování ukrajinských žoldáků zjistila, že exituje jedna menšina označovaná za ekosexuály. To mne zaujalo.

V Zakarpatí u hranic s Maďarskem a Slovenskem se pořádá množství festivalů. Jeden z nich se koná na horských loukách v Karpatech. „Je to sraz hippies. Samozřejmě je tam spousta narkotik. Už na první louce narazíte na dým, který rozhodně není z ohníčků. Dříve sem policie nechodila,“ vylíčil Roman z Kyjeva. „Na druhé louce najednou okolo nás proběhl jeden z účastníků a křičel: ‚Ekosexuálové, sjednoťte se! Oni přišli!‘ Všichni se chechtali, ale v tom uviděli vojáky a policii. Vylezli do hor, aby nám rozdali povolávací rozkazy!“ dodal s tím, že sám dal přednost útěku do lesa.

Nelenila jsem a na webu Sedmé generace se dozvěděla, o co jde a že dokonce existuje ekosexuální manifest, se kterým jsem se okamžitě ztotožnila:

Manifest ekosexu

1. Jsme ekosexuálové. Země je naše milá. Jsme šíleně, toužebně a nekompromisně zamilováni a vážíme si tohoto vztahu každý den. Abychom se Zemí vytvořili vzájemnější a udržitelnější vztah, spolupracujeme s přírodou. Se Zemí jednáme s laskavostí, respektem a touhou.

2. Milujeme se se Zemí. Jsme milovníci vody, země, ohně a vzduchu. Beze studu objímáme stromy, masírujeme zemi svýma nohama a vedeme erotické řeči s rostlinami. Plaveme nazí, uctíváme Slunce a zíráme na hvězdy. Hladíme skály, uspokojují nás vodopády a často obdivujeme pozemské křivky. Milujeme Zemi prostřednictvím svých smyslů. Oslavujeme svoje body Z. Jsme špíny.

3. Jsme rychle rostoucí, globální ekosexuální komunita. Tato komunita zahrnuje umělce, hudebníky, sexuální pracovníky, sexuology, léčitele, environmentální aktivisty, přírodní fetišisty, zahradníky, byznysmeny, terapeuty, právníky, mírové aktivisty, ekofeminist(k)y, vědce, učitele, (r)evolucionáře, živočichy a další různé entity. Jsou mezi námi sexekologové, kteří zkoumají kulturní průniky sexuologie a ekologie. Jako konzumenti nakupujeme bio, lokální a organické zboží. Ať už na statku, ve vodě, v lese, na venkově nebo ve městě, udržujeme spojení a empatii s přírodou.

5. Ekosexuál je identita. Pro některé z nás je ekosexuál primární (sexuální) identitou, ať už si ostatní myslí, co chtějí. Ekosexuálové mohou být GLBTQI (gayové, lesbičky, bisexuálové, transsexuálové, tázající se, mezipohlavní), heterosexuální, asexuální nebo zkrátka Jiní. Podporujeme ekosexuální coming-outy. Jsme všude. Jsme polymorfní a šíříme se s pylem. Vzděláváme lidi v oblasti kultury, komunity a v praktikách ekosexu. Považujeme za evidentní, že jsme všichni součástí přírody, nikoliv něčím mimo ni. Veškerý sex je tudíž ekosex. Ekosexuální revoluce ekosexu chce TEBE! Přidej se k nám!

4. Jsme ekosexuální aktivisté. Zachráníme hory, vodu a ovzduší jakýmikoliv prostředky, zejména prostřednictvím lásky, radosti a naší svůdností. Zastavíme znásilňování, zneužívání a otravování Země. Neodpouštíme násilí, i když uznáváme, že někteří ekosexuálové mohou bojovat proti těm největším škůdcům Země občanskou neposlušností, anarchií nebo strategií radikálního environmentálního aktivismu. Za své přijímáme revoluční taktiku umění, hudby, poezie, humoru a sexu. Neúnavně pracujeme a hrajeme za spravedlnost vůči Zemi a globální mír.

6. Ekosexuální slib: Slibuji ti, Země, lásku, čest a péči, dokud nás smrt navěky nespojí.

Celý svůj život jsem měla radši přírodu, rostliny a zvířata než lidi. Popravdě jsou mi cizí příslušníci lidské rasy, které neznám osobně a nemám je nějak speciálně ráda, naprosto ukradení. Nezajímají mne Afričančata, děti z Ukrajiny ani jejich maminky, je mi lhostejné, jak se žije v jihoamerických slumech, nepřemýšlím o nikom z řad zranitelných. Asi i proto jsem sepsala mnohými nepochopený článek z doby covidí.

Teď chápu, že nejsem vadná, nejsem zlá, nejsem špatná, jak se mi mnozí snažili podsouvat – jen jsem jiná, jsem ekosexuál a lásku směřuju jinam než k přemnoženým nezajímavým lidem: k drahocenné přírodě – Matce Zemi.

Dřív jsem nerozuměla tomu, proč se cítím ve městě tak nešťastná. Nechápala jsem to, cítila jsem vinu. Po přestěhování na venkov se konečně cítím volná a svobodná. Miluju naše slepice, psy, kočky, morčata, všechnu tu práci na poli, dřinu s hlínou, déšť, nepohodlí a chození bosky. Chovám se cíleně úsporně, nikam nejezdím, vodou spořím jako málokdo, nejím maso, vyhledávám biopotraviny, nenakupuju módní výstřelky, nelítám, nelíčím se, snažím se co nejméně škodit bytostem (to i kvůli buddhismu, ale pořád to nebylo úplné, ten můj postoj).

Díky ekosexuálnímu manifetu jsem konečně pochopila, proč mne tolik let bavilo pracovat skoro zadarmo, byť jsem excelentní právnička, v ekologických nevládkách. Vždyť mi to všichni vyčítali, smáli se mi a rodiče se za mne styděli a nabádali mne, ať proboha už dělám něco pořádného (rozuměj třeba soudce). Už vím, proč jsem cítila takovou potřebu změnit svět a ukázat ostatním, že je možné žít lépe a pro přírodu šetrně a ohleduplně!

Dnes se mi změnil život a vděčím za to ukrajinským ekosexuálům. Bez nich bych byla pořád rozpolcená a smutná a v depresi.

Díky tomuto prozření jsem pochopila jednu věc – nesmím se vzdát v boji proti plastovému moru, kterým ničí a zabíjí odporné ústenky, respirátory, testy a vakcíny naši drahocennou Zemi. Proto obratem posílám na Mětský soud v Praze novou žalobu proti ministerstvu životního prostředí sepsanou za nás ekosexuály. Věřím, že jsem konečně našla způsob, jak omezti strašlivé plasty a jejich destruktivní dopady na vše okolo.

Do boje – honem ke strojům psát další žalobu! Za ekosexuály i za životní prostředí!

Soud: ministr se musí omluvit za roušky!

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl v jedné Davidově věci, že se Česká republika – ministerstvo zdravobutnictví musí omluvit astmatičce za diskriminaci, které se dopustilo tím, že i nemocné lidi nutilo nosit ty nesmyslné roušky, ústenky, respirátory a spol.

Rozsudek jsem chtěla zveřejnit, ale je dosti intimní, pokud jde o údaje o žalobkyni. Můžete ale využít zákona o svobodném přístupu k informacím a po soudu si ho vyžádat. Má toto číslo jednací: 11 C 86/2020 – 101 a je ze dne 18. 5. 2022.

Soud vám ho anonymizuje dle vlastního uvážení a nebude to na mě.

Protože rozsudek nezveřejním, aspoň popíšu, co v něm stojí.

Odvážná dáma se rozhodla proti šikaně ze strany státu bránit, protože jí zahalování obličeje zhoršovalo zdravotní stav. Konkrétně v žalobě uvedla kromě spousty dalších argumentů následující (takto to shrnul soud):

„Žalobkyně se opakovaně obrátila na některé poslance, svého senátora i hlavní hygieničku se žádostí o oficiální výjimku z nošení roušek pro lidi s chronickými respiračními a dalšími onemocněními, kterým rouška prokazatelně škodí. Udělala to i proto, že zjistila, že v některých evropských zemích takové výjimky existují a měla za to, že není důvod, aby tomu tak nebylo i v ČR. Její snaha byla ale zcela bezvýsledná, protože ke dni podání žaloby žádná taková výjimka z mimořádného opatření neexistuje. Neexistence oficiální výjimky ze žalobkyně víceméně dělá občana druhé kategorie, protože bez zakrytého nosu a úst nemůže jet hromadnou dopravou (vlak, autobus) ani městskou hromadnou dopravou (zejména autobus, tramvaj), aniž by riskovala, že ji řidič či průvodčí prostě vyhodí z vozu, případně na ni bude křičet či zavolá policii. Může se jedině spoléhat na jeho dobrou vůli a doufat, že ji díky lékařské zprávě nechá jet, což však není jeho povinností. S tím je samozřejmě spojena obrovská nejistota a stres.“

Ministerstvo se bránilo trapnými řečičkami jako obvykle, hlavně těmi zmařenými životy bezbranných starců a tlusťochů s milionem různých těžkých chorob, souhrnně označovaných za ochraňované zranitelné (jak já ten termín nesnáším!). To už známe, prostě obvyklé bla, bla, bla.

„Vtipné“ bylo ze strany ministerstva toto tvrzení:

„Následně žalovaný doplnil, že osoby s respiračními obtížemi jsou ohroženy probíhající epidemií víc než průměrná populace, tudíž při nošení ochrany dýchacích cest jde jednak o ochranu těchto osob. Kromě toho těchto osob je tolik, že kdyby se žalobkyní požadovaná výjimka v opatření zavedla, tak by tím v zásadě toto opatření z velké části postrádalo smysl, neboť by lidí, kteří by nemuseli nosit ochranu dýchacích cest, bylo tolik, že by tak významně byl oslaben smysl a
účinnost opatření.“

Ministerstvo si tedy zjevně bylo vědomo faktu, že nařizováním tzv. ochrany dýchacích cest ubližuje tisícům a tisícům a tisícům lidí, ničí jim život a poškozuje jejich zdraví, ale bylo mu to doslova šumafuk. Zajímavé.

K diskriminaci soud mj. konstatoval, že respirátory a spol. nejsou vůči astmatikům přímo diskriminační:

Soud nesouhlasí se žalobkyní, že by uložení povinnosti nosit ochranné prostředky i osobám se zdravotním postižením, jakým trpí žalobkyně, mělo představovat přímou diskriminaci. Povinnost nosit ochranné prostředky měly všechny osoby, nebyla uložena jen osobám se zdravotním postižením, ani jiné osoby, u kterých by nošení ochranných prostředků mělo mít vliv na zhoršování jejich zdravotního stavu, nebyly z této povinnosti vyňaty. Se žalobkyní tak na základě předmětných opatření nebylo zacházeno méně příznivě jen z důvodu jejího zdravotního postižení. Za nepřípadné považoval soud srovnání s osobami, pro které byla z povinnosti stanovena výjimka, tj. osoby s poruchou intelektu, s poruchou autistického spektra, a kognitivní poruchou nebo se závažnou alterací duševního stavu, jejichž mentální schopnosti či aktuální duševní stav neumožňují dodržování tohoto zákazu. Vynětí těchto osob z předmětné povinnosti bylo dáno neúčelností, když tyto osoby nejsou schopny chápat účel daného opatření a toto dodržovat, a nemělo tak smysl jim takovou povinnost ukládat, nikoliv zohledněním dopadu povinnosti nosit ochranné prostředky na jejich zdravotní stav.

Pak se na věc podíval optikou nepřímé diskriminace a uvedl to podstatné:

Soud však posoudil stanovení povinnosti nosit ochranné prostředky bez stanovení výjimky pro osoby se zdravotním postižením, jakým trpí žalobkyně, jako nepřímo diskriminační ve smyslu § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona. Jedná se o situaci, kdy na základě zdánlivě neutrálního opatření (stanovení povinnosti nosit ochranné prostředky všem bez rozdílu) byla žalobkyně z důvodu svého zdravotního postižení znevýhodněna oproti ostatním, když do všech prostor, na které se vztahovala předmětná opatření, neměla přístup, resp. měla přístup jen za podmínky, že se vystaví riziku podstatného zhoršení svého zdravotního stavu. Žalobkyně tak byla vystavena nerovnému zacházení v přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování, ve smyslu § 1 odst. 1 písm. j) antidiskriminačního zákona. Soud nepochybuje, že přijetí předmětných opatření bylo objektivně odůvodněno legitimním cílem v podobě ochrany obyvatelstva a prevence nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 (deklarovaným již v samotných opatřeních), žalovaný však nevysvětlil (a neprokázal), že nevynětí osob, kterým nošení ochranných prostředků způsobuje zdravotní komplikace, bylo přiměřeným a nezbytným prostředkem k dosažení takového cíle, tím spíše pak za situace, kdy v opatřeních vydávaných od července 2021 taková výjimka stanovena byla. Žalovaný tak neučinil ani v opatřeních samotných, kdy na předmětná opatření lze dle názoru soudu v plném rozsahu vztáhnout shora citovanou argumentaci MS Praha z rozsudku, kterým bylo pro nepřezkoumatelnost danou nedostatkem důvodů rušeno opatření navazující, ani v nyní projednávané věci. Obecná tvrzení o tom, že epidemie mimořádně nebezpečného koronaviru SARS-CoV-2 byla zcela nová a bezprecedentní a že všechna opatření žalovaný zásadně činí na základě všech dostupných (i když omezených) znalostí, které jsou o viru známy v době činění jednotlivých opatření, nevypovídá nic konkrétního o tom, proč v červenci 2021 bylo možné uznat (slovy mimořádného opatření ze dne 30. 7. 2021), že „mohou existovat výjimečné případy, kdy nošení ochrany dýchacích cest může výjimečně znamenat u některých pacientů komplikaci v návaznosti na jejich zdravotní stav“, kdy bylo ponecháno na posouzení lékaře, zda riziko převažuje nad přínosem ochrany před virovým onemocněním, a v srpnu a září 2020, kdy byla vydána předmětná opatření, nikoliv. Žalovaný v tomto směru ničeho neuvedl.

Diskriminační spory by byly zajímavé i pro nás buddhisty, říkám si. Asi to na podzim, až zase bude nějaké pošašené očkovací opatření, zkusím. Použitelné samozřejmě budou i proti otravným blbečkům z řad fanatických „lékařů“ nebo psychopatických ředitelů škol či zaměstnavatelů, kteří si budou vymrčovat zahalování obličejů jak kdybychom byli někde v Afghánistánu.

Samozřejmě vám žádný právník nezaručí, že soudy budou rozhodovat v neprávním státě nějak konzistentně nebo rozumně, ale za zkoušku to asi stojí. Každopádně je to aspoň docela dobrá zábava, a to se vždycky vyplatí, dělat si ze systému srandu.

Férového ombudsmana pro děti potřebujeme jako sůl

Dnes jsem si procházela veřejnou část eKLEPu, kde jsou k dohledání nejnovější počiny bandy našich politků, které nám zásadně ovlivní život. Zaujal mne mj. návrh vyhlášky, kterou se mění vyhláška č. 344/2012 Sb., o stavu nouze v plynárenství a o způsobu zajištění bezpečnostního standardu dodávky plynu. To je pane počteníčko. Už se moc těším, až v eKLEPu najdu novelu jiné vtipné vyhlášky, a to té s číslem 194/2007 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody. Nepochybně se totiž i naši soudruzi budou chtít inspirovat německými zelenými blázny a donutit lidi, aby se umývali ve studené a ještě byli vděčni, že vůbec nějakou vodu mají.

Pojďme ale od vyhlášek k zákonům. V eKLEPu jsme objevila návrh zákona směřující k tomu, aby vznikla nový instutuce – ombudsman pro děti (sněmovní tisk i s materiály najdete zde). Říkám si, že kdyby fungoval tak, jako slovenská Komisárka pre děti, byl by to dobrý krok. Musela jsem se totiž smát, když jsem četla stanovisko vlády. Prý to nejde, kvůli cenám energií, například. Jasně, za naše děti budeme šetřit, ale vyhazovat miliardy za nesmysly okolo Ukrajiny, to je cajk a ještě mám být asi ráda, že naši politikové jednají, jak jednají, hmmm. (Hádáte správně, už mám fakt celé té příšerné modrožluté země a všech jejích občanů naprosto plné zuby a vůbec, ale vůbec, ale vůbec mě nezajímají oni ani jejich potomci ani jejich minulost, současnost ani budoucnost. Když to řeknu na plnou pusu, jsou mi totálně lhostejní, stejně jako třeba celá Afrika, Asie a jiné části světa, protože není v mých ani ničích jiných silách se o ty masy lidí mající se prostě blbě z mnoha různých důvodů, z nichž ani za jeden nenesu odpovědnost, postarat. Navíc se nehodlám mít stejně uboze jako oni, protože to jim jaksi taky nepomůže a mým dětem to naopak uškodí. S tímhletím cukrkandlovým soucitem za mnou prostě nechoďte.

Vláda ve stanovisku dále uvedla:

Z předloženého návrhu zákona je patrné, že má institut ochránce práv dětí v řadě aspektů sledovat úpravu činnosti Veřejného ochránce práv podle zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, přičemž podle odůvodnění návrhu by měla Veřejnému ochránci práv řada stávajících kompetencí ve vztahu k prosazování práv dětí zůstat; má tedy například nadále šetřit individuální stížnosti na úřady týkající se dětí, navštěvovat zařízení, ve kterých jsou děti omezené na svobodě či závislé na péči, zabývat se diskriminací dětí, sledovat vyhoštění nezletilých cizinců, věnovat se dětem se zdravotním postižením nebo poskytovat informace a poradenství dětem občanů Evropské unie žijícím v České republice. S ohledem na tuto skutečnost lze mít za to, že by návrhem sledovaných cílů bylo možné dosáhnout rovněž úpravou kompetenci Veřejného ochránce práv či případně jiného státního orgánu.

Aha. Tak to koukám. Náš drahocenný děděk ve funkci ombudsmana (ano, stáří si taky nevážím, pro to není a priori žádný důvod, to je možné jen v konkrétním případě podle zásluh a činů daného jedince, a obstarožních klobás řídících, správněji ničících, náš svět už vůbec ne – o radu starců, jak ji propagují Seznamzprávy opravdu nestojím, fuj) se za celou dobu „pesudopandemie“ dětí ani jednou nezastal, nebo o tom nevím. Od diskriminace očkovaných i neočkovnaých dává ruce pryč, prý to není jeho agenda. Takový je to nanicovatý úřad, pokud jde o děti (a o to ostatní taky).

Stanoviska ochránce si můžete projít v jeho databázi ESO.

Web ombudsmana určený dětem najdete zde.

Naopak když se podívám na činnost slovenské Komisárky pre deti, jsem většinou docela potěšena. Posuďte sami výběr z její činnosti:

Kéž by u nás byl někdo ve veřejné správě nebo v systému její kontroly, kdo by mluvil a přemýšlel aspoň takto! Jestliže by to mohl splnit ombudsman pro děti, rozhodně by to nebyla zbytečná investice. Nebo vám, milá vládo, naše české děti za to nestojí?

Recept na chroustovou polévku

Mám arachnofobii. Od malička. Do našeho sklepa plného odporných obrovských bílých svleček pavouků, kteří, doufám, zdechli, sotva se vysoukali ze svého starého exoskeletu, ani nechodím. Jiného hmyzu se ale nebojím, dokonce mi strach nenahání ani představa, že uvařím dětem k večeři trochu lučních kobylek. Bude to asi lepší, než kuličky z IKEA nastavené koninou.

V diplomové práci nazvané „Zapomenutá entomofagie“ jsem se dočetla:

„V další velké etapě lidských dějin, ve starověku, byl hmyz také běžnou součástí jídelníčku. První zmínka o entomofagii v Evropě pochází z Řecka, kdy Aristoteles (384-322 př. n. 1.) ve svém spisu História Animalium popisuje, ve kterém stádiu je cikáda nejchutnější, a že nejlépe chutnají dospělé samice po oplození, protože jsou plné vajíček. Odkazy na entomofagii nalézáme napříč stoletími i kontinenty. Diodóros Sicilský ve 2. století př. n. 1. nazýval obyvatele Etiopie Acridophagi, neboli „kteří jedí kobylky“.

Význammný čínský lékař a farmakológ L i S‘-čen napsal knihu Compendium of Materia Medica, která komplexně popisuje praktiky čínské medicíny z období dynastie Ming (1368— 1644). Součástí je souhrnný seznam potravin, včetně velkého množství hmyzu, u kterého zmiňuje i léčivé vlastnosti.


Německá vojska v Itálii opakovaně a s potěšením konzumovala smažené larvy bource morušového. Tuto skutečnost popisuje italský přírodovědec Ulysse Aldovandi ve svém pojednání De Animalibus Insectis Libri Septem (1602).


Dokonce ani v ČR nebyla entomofagie neobvyklá. Svědčí o tom česká kuchařka z let 1920 a 1937, kde je možné nalézt recepty na přípravu jídla z hmyzu, jako např. recept na chroustovou polévku.

Napříč historií najdeme nesčetné množství podobných zmínek a publikací, což dokazuje, že entomofagie je v lidech hluboce zakořeněna. Zvykli jsme si jíst žáby, hady, ještěrky,měkkýše i ústřice, jediné, co nám brání jíst hmyz, jsou předsudky a odlišné kulturní zvyklosti.

Chroustová polévka mne zaujala, protože chroustů je u nás tedy požehnaně, stejně jako šněků. Tak jsem pátrala a hned první odkaz vedl k TV Nova.

Česká chroustová polévka:
1/4 kg chroustů (pro 6 osob) ve studené vodě omytých vhoď do horké vody, přidej všechnu kořínkovou zeleninu, kmínu, trochu soli a nechej v ní zapěniti jemně sekanou zelenou petržel. Vodu z chroustů sceď, zalij jí připravenou zásmažku a nechej chvíli povařiti. Pak zakvedluj do polévky 2 žloutky se 6 lžícemi husté smetany.

No, tak až to Schwab a spol. roztočí, nebudeme trpět nouzí! To je dobrá zpráva.

Víte, přemýšlím, proč jsou ti křupaví červíci, kobylky nebo larvy takové obří téma. Proč tomu všichni věnují tolik pozornosti? Oč je horší sníst cikádu než mrtvolu prasete, bytosti s inteligencí tříletého dítěte? Proč se nám neekluje chobotnice (která je mimochodem taky velmi chytrá a dokáže řešit složité úlohy), proč jíme něco tak odporného a nehumánně získávaného, jako je kaviár? Proč nám nevadí, že mordujeme vše živé hlava nehlava, ale z červů se míníme zjančit? Je to pro mne nepochopitelné.

Navíc se divím, že lidé mají tolik času, aby se pořád rozčilovali nad červy. Je to stejné jako s rouškami. Já už ty sáhodlouhé debaty o takové blbosti jako je ústenka či respirátor nesnesu. Ti nahoře nám hází kostičky a my je s chutí a gustem okusujeme, zaujatě hryžeme a přitom si nevšímáme toho, co se okolo nás doopravdy děje. Myslím, že to se těm slavným vládnoucím jelitům celkem daří. Skáčeme, jak pískají a poslušně panáčkujeme tak, jak chtějí. Opravdu považujete roušky a hmyzí stravu za středobod vašeho vesmíru? Já ne. Mám lepší věci na práci a na zábavu.

Vykašleme se na členovce (a mějme je rádi, jsou užiteční) a raději řešme, to, co máme rovnou před nosem a to, co je důležité. A nezapomínejme žít – zdá se mi totiž, že dost lidí pořád bojuje za nějaké nesmysly a proti kdečemu a mezitím jim protíká drahocenný život mezi prsty. To je sakra škoda.

Právníci na venkově 4: mráz po těle hrůzou běží

Jako malá jsem milovala Erbena, Svatební košile obzvlášť, uměla jsem tu báseň zpaměti. Dodnes, když jdu kolem hřbitova tady u nás na dědině, vzpomenu si na ni, protože je tu márnice – stavení nízké bez oken, i když dnes v ní asi skladují tak leda nářadí a nikoliv mrtvoly. Na ty jsou přece určeny mrazáky v ulicích.

Včera mi vytanul na mysli Vodník, protože moje dcera se při venčení psa naráz začala chechtat: „Mami, pojď sem, hlavička bez tělíčka a tělíčko bez hlavy, hahaha!“ Když jsem vyšla na zápraží, bylo to skutečně tam:

Jak asi chápete, naše roztomilé městské bytové kočičky se za ty měsíce, co běhají celé dny i noci po venku, naučily něco užitečného. Jenom nám bohužel ty svoje úlovky nosí tu domů k ocenění, tu je nechávají přede dveřmi nebo na dvoře a aranžují je do nejrůznějších pěkných pozic, jejichž ukázku vidíte výše.

Myši jsou jen malá část nových zážitků. Dnes nám můj táta nainstaloval sítě proti komárům, protože k tomu bylo zapotřebí jakési nýtovací náčiní. Musím vám říct, že kvalita našeho života se změnila až neuvěřitelně. Už po nás, po nábytku, po psech a vůbec po všem nelezou hejna much, které ještě dvě vtěřiny před tím seděly na hnoji! Žádné drzé vosy! Sbohem komáří bzučení. Neuvěřitelné.

Z úplně jiného soudku jsou zážitky našich řemeslníků. Dnes u nás byl konečně instalatér. Po kominíkovi i jemu spadla čelist, když jsme mu popsali, jak hodláme v domě žít a co potřebujeme. Byl to moc symaptický muž, který rozuměl své práci, a tak jen pořád kroutil hlavou a říkal: „Vy se vracíte do historie, vážně do historie, to už dneska nikdo nedělá.“ Nedokáztal vstřebat, že žádáme jen rozvod studené vody, myčku nechceme mít v kuchyni, nepočítáme s kotlem na ohřívání vody a namísto toho si do koupelny, kde necháme staré komunistické kachličky (ale prý nějaký tuzexový dovoz z Itálie) a lpíme na jejich zachování (pro mne jsou nádherné), chcem dát brutar. Vodař jen nevěřícně pravil: „To je přece zabijačkový hrnec!“ Pak si ale rozvzpomněl, jak ho měla v koupelně jeho babička a jaké to bylo pošušňáníčko ležet v té vytopené koupelně ve vaně teplé vody a poslouchat praskání dřeva. Tohle vám prostě žádný moderní tentononc nedopřeje!

Řemeslníci to s námi nemají snadné, kdepak. Máme divné požadavky, které se už dnes nevidí, patří do minulého nebo snad i předminulého století. Jsme pro ně jak z jiné planety, když odmítáme zázrak jménem tepelné čerpadlo a namísto toho žádáme kamna a beztlaký ohřívač vody nad dřezem i umyvadlem. Musím ale uznat, že jsou skvělí. Sice si asi myslí, že jsme na hlavu, ale nakonec přemýšlí a vymyslí dobrou cestu. ten dnešní třeba hned vyšpekuloval, jak ty moje milované kachlíky zachránit – přiznanou měděnou trubkou. Zamilovala jsem se asi!

Krom řemeslníků nám život na vesnici přináší jiné radosti. Kupř. dnes jsem se zase stříhala sama Po prvním zkušebním jarním nepovedeném sestřihu jsem si dala pozor a udělala všechno úplně jinak. Nevypadá to proto nakonec nijak zle (to David dopadl hůř, při stříhání strojkem mi v jednu chvíli spadl nástavec, a tak měl na hlavě několik týdnů jeden pruh vyholený až na kůži) a když jsem k tomu přidala hennu spláchnutou jen studenou vodou, kdo by se ohříval s teplou, jsem docela pohledná venkovská baba .

Zítra nás čeká vyklízení sklepa na uskladnění brambor. Pořád je co dělat a je to o tolik jiné než mých 40 let v brněnských bytech, že stále jen nevěřícně koukám, ve všem se pletu a učím se. Včera tu parádně napršelo, v sudech jsou 2000 litrů dešťovky. Z toho mám radost, protože už začaly schnout stromy a všechna úroda. To bylo doopravdy depresivní a smutné. Těch 40 milimetrů se doufám projeví a třeba budou i hříbky. Zítra už to vypadá na teplo, a tak vezmeme kola a skočíme na koupaliště. Je svobodné, žádný plavčík, každý hezky sám za sebe. Měli byste vidět, jak se dokážou děti bavit bez dohledu dospělých a bez vynucování hloupých pravidel! Těším se.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 3: klimatická odpovědnost

Onehdy se na Seznamzprávy objevil text, který objevoval Ameriku, pokud jde o zacházení s vodou, resp. byl neuvěřitelně naivní, neboť řešení, která z něj vyplývala, byla naprosto k ničemu a o dobrý příklad úspor se vážně nejednalo. Říkala jsem si, že já jsem se o šetrný přístup k cenné tekutině snažila vždy, určitě více než ten trapný novinářský fousáč, takže toho mám k tématu mnohem více co říct. O ekologii a ochranu životního prostředí se aktivně zajímám léta a záleží mi hodně na tom, jak se chováme k tomu, co nás obklopuje. Rve mi srdce, když vidím, jací jsme my lidé, a trápí mne, když je sucho a když plýtváme a bezohledně ničíme vše, na co sáhneme. Nejsem rozhodne environmentálně lhostejná, jen nevěřím ani za mák báchorkám o změnách klimatu a problémy vidím úplně jinde. Ty opravdové ale nikoho nezajímají, a tak se zabýváme nesmysly typu „brčka do limči“, a přitom nutíme lidi nosit respirátory nebo dovolujeme levnou leteckou (a naprosto zbytnou) přepravu lidí za zábavou.

Ono ve skutečnosti není vůbec nic špatného na tom se trochu zamyslet nad svým životním stylem a říci si, zda je udržitelný a zda by nebylo lépe něco změnit. V tom mají samozřejmě klimatičtí aktivisté a na ně navázaní politikové pravdu. Pletou se ale (šeredně) v cílech a prostředcích, které k jejich dosažení volí, anebo to dělají rovnou naschvál se zlým úmyslem, ale takový už je svět. Nikdy nebylo nic dobré a správné, s tím je třeba se naučit žít.

Co tedy děláme my a za co jsem docela ráda a rozhodně se nebojím toho, že by mi takové chování musel někdo nakazovat a pod hrozbou sankcí je vymáhat?

  • Už pár let nejíme skoro vůbec maso (a dětem občas kupuju bio hovězí)

To je hodně fajn. Za babiččiným domem, kde dočasně žijeme, je pole a za polem prasečák. Každé ráno, když venčím psy, slyším řvaní těch nebohých bytostí a je mi jich vážně líto. Jíst vepřové považuju za fuj, fuj, fuj, protože prasata jsou velmi inteligentní bytosti (jsou jako tříleté děti a ty byste asi taky neupekli s česnekem). Navíc to maso není ani dobré, ani zdravé (ale tady ze mne možná mluví znetvořená dětská duše, která musela přihlížet tak šesti zabijačkám ročně a pak to všechno konzumovat – řeknu vám, že jitrnici a tlačenku vážně nechcete rozbalit o velké přestávce). Takže ještě jednou fuj vepřovému.

Shrnuju, že nejíst maso je výborná volba – co mne trápí je fakt, že jsem nedokázala najít způsob, jak kupovat jen bio méčné výrobky, neboť si uvědomuju, že zde mají moje teorie a nedostatečná praxe trhlinu jak Mariánský příkop – jíst konvenční mléčné výrobky a vyhraňovat se vůči masu je směšné. Je to jako nosit respirátor a zakazovat palstový pytlík.

  • Koupeme se velice, ale velice úsporně

To je samozřejmě dáno vybavením babiččina domu. Voda se musí ohřívat v brutaru, takže časem zjišťujete, že se vůbec nemusíte mýt denně a že když už se koupete, stačí vám vody poskrovnu (včera jsem se důstojně umyla v 8 litrech – ovšem bez šamponování vlasů). Je to dobrý pocit.

  • Málo topíme a neklimatizujeme

Topíme v jedněch kamnech dřevem, dětem přitápíme plynem (ale dopláceli jsme jen 9000,- při nízkých zálohách, tudíž vidíte, že si nepotrpíme na nějaká vedra a v trenkách doma nechodíme). Nemůžu si na to stěžovat, protože já horko prostě nesnáším a v těchto dnech trpím jako pes. V domě je totiž jako v peci, z člověka lije, noci jsou kruté. Ale je to jen chvilka a za pár týdnů tu máme září a moji nejmilejší část roku – podzim s jeho kýženým chladem.

Vyschlého dřeva naštěstí máme dost, i když byla fuška ho narychlo v těchto týdnech sehnat. Musíma le uznat, že vlastnit těch 50 metrů do zásoby není k zahození.

  • Pěstujeme si sami zeleninu a chováme slepice (a plánujeme další hospodářskou zvířenu)

Dnes jsem obhlížela brambory. Vypadají dobře. Musíme vyklidit sklep v naší nové staré barabizně, dát tam palety a pletivo a kobzole dobře uskladnit na zimu. Budou živit nejen nás, ale i slepice.

  • Vymýšlíme úsporné způsoby zalévání

Mě osobně baví hledání nových neprobádaných cest. Tady u nás na jihu Moravy se z nějakého prazvláštního důvodu zalívá postaru – na zem. To je v době, kdy je tu sucho takové, že stromům žloutne listí už v půlce července, prostě pakárna. Proto je nutno experimentovat. Koupila jsem metry kapkové závlahy a vyrobila olla nádoby z květináčů pro rajčata a papriky (příští rok dodám i okurkům a možná i dýním a cuketám). Když se nám tu z toho stává subtropický pás, musíme holt hledat inspiraci ve Španělsku a jinde.

  • Já a děti jezdíme do Brna málo a když, tak vlakem (a David aspoň autem na LPG)

Můj muž nechal předělat auto na LPG. Snad je to i environmentálně o něco šetrnější, ale zde si iluze nedělám. Já sama každopádně jezdím do Brna prostě vlakem a s sebou beru i děti. Mám České dráhy ráda, ať si kdo chce, co chce, říká.

  • Nemáme (bohužel zatím) myčku

Ve zmiňovaném textu na Seznamzprávy se v balastu nesmyslů píše:

S vedry souvisí také intenzivní sucho. Adam Vizina z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka radí, jak v domácnostech zacházet s vodou klimaticky racionálně. „V České republice má myčku na nádobí 53 procent domácností – úspora vody je relativně značná. Při mytí v ruce se uvažuje o průměrné spotřebě 88 litrů vody, na mytí stejného množství v myčce pak stačí zhruba 10 litrů,“ vypočítává. Díky myčce tedy lidé při jednom mytí nádoby ušetří více než 70 litrů vody a tedy i sedm korun.

Nejak se zdráhám uvěřit tomu, že je myčka skutečně environmentálně úsporná. Na Ekolistu se k tomu uvádí:

S každou konkrétní myčkou je spojený tajemný příběh. Na výrobu myčky je potřeba získat řadu surovin: je nutné těžit ropu kvůli plastovým součástkám, je nutné těžit rudy různých kovů, je potřeba získat energii pro výrobu. Během výrobního procesu vznikají odpadní a znečišťující látky. Hotová myčka se musí z továrny dovézt k prodejci a odtud k novému majiteli. Čili spotřeba pohonných hmot a další negativní dopady spojené s dopravou. Nový majitel myčku vybalí (odpad) a několik let spokojeně používá. Když myčka doslouží, měla by putovat coby elektroodpad k odborné likvidaci, při které se zužitkují cenné a využitelné materiály. Po celou tu dobu někde sedí manažeři, vývojáři a marketéři a vyvíjejí nové přístroje a vymýšlejí nové reklamní strategie, aby si spotřebitelé koupili novou myčku jejich značky.

Zdá se mi to tedy stejná báchorka jako ta s báječnými elektroauty, co spasí svět a která se asi vyrábí z prány či co. Kdepak – myčla je pro životní prostředí náročná záležitost, ale musím se přiznat, že moje bezmyčkové dny jsou už skoro sečteny. V nové staré barabizně myčku plánujeme. Minimálně v ní chci umývat sklenice na zavařování, do toho se mi postaru vůbec nechce.

Každopádně teď jsme při mytí nádobí velmi skromní – máme jen nevýkonný pětilitrový ohřívač a když chceme nádobí umýt v teplé, musíme si sakra pohnout. Já se ale raduju, že máme aspoň dřez a nemusím mýt nádobí ve škopku jako babička.

  • Nelítáme letadly a netrajdáme autem k moři

Opravdu si myslím, že levná letecká doprava je prokletí. Nejen že všude překáží otravní cizinci (nebo aspoň překáželi, když jsem ještě před covidem jezdívala pracovně do Prahy), ale taky pouhý pohled na oblohu znamená utrpení pro milovníka přírody (a že miluju zvířata a rostliny víc než cizí lidi, to už víte a já se za to vůbec nestydím) – nemyslím si totiž, že tolik letadel nemůže mít vliv na četnost deště. Turistů mám prostě plné zuby i kecky.

O úsporném životě by se toho dalo psát mnoho a my sami máme obrovské rezervy, se kterými se snažíme dále pracovat. Doufám, že se najde více lidí, kteří budou přemýšlet o svém vlivu na planetu i bez nabádání od novinářů, ale prostě proto, že chápou, že nejsou na světě sami (aspoň za ty vepře oroduji…).

Můžu vám garantovat, že je to docela zábava, skromnější život. Každopádně se při dobrovolné skromnosti nemusíte tolik bát, že přijdete o svůj komfort – když žádný neexistuje, stát vám nemá co vzít, a v tom je velký kus svobody.

P. S. Ví vůbec ten ťupík ze Seznamzprávy, kolik litrů vody sežere jeden šálek kávy? Tak já mu to řeknu – asi 140 litrů. To je co, vy klimatičtí intelektuálové! Hanba vám, že si nezametete před vlastním prahem a raději se vyžíváte v trápení lidí…

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

WHO: zakažte Prague Pride! Hned!

Pamatujete si ještě na obrovské haló okolo nezodpovědných lyžařů, kteří dovlekli do naší drahé vlasti covid z Itálie? Jestli ano, pak jistě v současné kritické situaci pochopíte, když se obrátím na pražskou KHS s žádostí o to, aby okamžitě konala a zakázala Prague Pride, která se má konat v Praze od 8. do 14. srpna 2022. Nemůžeme přece dovolit, aby se to celé zase opakovalo, vždyť už jsou ohroženy i děti! Kdepak, nyní musíme jednat s ohledem na zranitelné skupiny a utnout tipec všem nekalým virus šířícím aktivitám hned v zárodku.

Doteď jsem sice úplně nepochopila, proč je od počátku opičí báchorky všechna negativní pozornost zaměřena na homosexuály, ale je to tak, ať chci, nebo ne, experti prostě vědí a já, obyčejná nula, ne. WHO má na stránkách věnovaných neštovicícm speciální sekci pro „muže mající sex s jinými muži„, takže je to zřejmě epidemiologický problém jako Brno či kráva, všechny tyhlety LGBT+ duhové akcičky.

It is important to note that the risk of monkeypox is not limited to men who have sex with men. Anyone who has close contact with someone who is infectious is at risk. However, given that the virus is being identified in these communities, learning about monkeypox will help ensure that as few people as possible are affected and that the outbreak can be stopped. 

Chápejte, veřejné zdraví je jen jedno a musí se chránit všemi možnými prostředky. Omezování základních lidských práv přitom nehrozí, jak nám dva roky potrvzují soudy, tak jakýpak copak. Policajty, armádu a ať to sviští po kluzišti, všechny hezky vypráskat pryč z Prahy a odevšud. To by tak hrálo, aby se tu někdo slézal, dělal nepřístojnosti a ohrožoval drze ostatní. Žádné pochody hrdosti netrpíme!

Že je situace vážně vážná dokládá fakt, že WHO vyhlásila, bože, bože, stav nouze:

Šíření opičích neštovic označila WHO za stav globální zdravotní nouze. Uvedl to dnes předseda WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus. „V tuto chvíli se jedná o ohnisko, které se koncentruje mezi muži, kteří mají sex s muži, zejména mezi těmi, kteří mají více sexuálních partnerů,“ dodal.

WHO po státech mimo jiné kvůli téhleté globální krizi žádá:

Implement response actions with the goal of stopping human-to-human transmission of monkeypox virus, with a priority focus on communities at high risk of exposure, which may differ according to context and include gay, bisexual and other men who have sex with men (MSM)… ngage with organizers of gatherings (large and small), including those likely to be conducive for encounters of intimate sexual nature or that may include venues for sex-on-premises, to promote personal protective measures and behaviours, encourage organizers to apply a risk-based approach to the holding of such events and discuss the possibility of postponing events for which risk measures cannot be put in place

Jestliže KHS Prague Pride (edit – podání již odesláno) nezakáže, docela zvažuju, že podám žalobu na nečinnost. Já se prostě celou virovou situací chci dobře bavit, když už ji musím žít. Trpět už rozhodně nehodlám (a taky se mi skutečně nelíbí, že je to celé tak nějak podivně islámsky nenávistně namířené proti gayům, islámská šeredná nelidská ideologie mne prostě štve a priori, kdykoliv k ní jen přičichnu).

P. S.: Za upozornění na Prague Pride děkuji kamarádce, já ani nevěděla, že se to koná, jak moc jsou mi LGBT+ u zadku (rozuměj ať si dělají, co chtějí, když po mně nebudou chtít účast).

Ústavní soud: 1 rok s očkováním

Dnes jsem chtěla hledat názory Ústavního soudu k obecně závazným vyhláškám o místním poplatku za zhodnocení stavebního pozemku stavbou kanalizace nebo vodovodu, namísto toho jsem ale (zase – kdy já budu vydělávat?) zabloudila k očkování. Možná by i vás zajímaly myšlenkové pochody naší nejvyšší soudní instance ohledně vakcinace (judikatura za poslední rok). Jestli ano, čtěte a bděte a nespoléhejte na bájení a blábolení advokátů.

Rozhodnutí č. 1: Očkovaní nejsou ovce

Toto rozhodnutí je zajímavé tím, že stížnost podal plně očkovaný advokát (to jen pro ty chytrolíny, kteří ještě dnes mektají o ovčím chování, bla, bla, bla a sami se cítí být neočkovanými nadlimdi, a přitom jsou sami směšní a hloupí minimálně v tom, že věří kdejakému lháři).

O co šlo?

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením ze dne 22. 2. 2022 č. j. 65 C 308/2020-40 uložil Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „obvodní soud“) stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 2 000 Kč, a to za nerespektování jeho pokynu mít po dobu soudního jednání nasazený respirátor. Z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 10. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN vyplývá povinnost všech osob nosit respirátory. Při jednání dne 22. 2. 2022 si stěžovatel nejprve respirátor na výzvu nasadil, následně si jej však po zahájení ústního jednání sejmul, a to i v okamžiku, kdy nemluvil. Opakované výzvy soudu neuposlechl. Proto soud přikročil k uložení pořádkové pokuty. I přes výjimku, kterou uvedené mimořádné opatření uvádí pro osoby jednající u soudu, bylo podle obvodního soudu nutné prostřednictvím § 117 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zajistit ochranu zdraví přítomných osob. V době jednání probíhala epidemie koronavirového onemocnění s vysokou smrtností. Soud přitom neměl informace o bezinfekčnosti přítomných osob. Soudní síň byla nevětraná a přítomné osoby mohly být v rizikové skupině. V takové situaci byl jediným dostupným ochranným prostředkem respirátor. Jeho užití přitom stěžovateli nijak nebránilo ve výkonu jeho procesních práv.

Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou založena na flagrantní kriminalizaci advokáta za výkon jeho činnosti v mezích zákona a zjevným projevem zneužití soudní moci. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, které soudy aplikovaly, není podle stěžovatele prováděcím předpisem k občanskému soudnímu řádu (k němu může prováděcí předpisy vydávat pouze Ministerstvo spravedlnosti). Soud tedy nemůže na základě § 117 o. s. ř. toto mimořádné opatření aplikovat. Nadto stěžovatel argumentuje, že nošení respirátorů nemá vztah k účelu občanského soudního řízení vyjádřeného v § 1 o. s. ř. Soud uložil pořádkovou pokutu v rozporu s právem a pravomocemi soudu. I z uvedeného mimořádného opatření totiž vyplývá pro právní zástupce u soudu výjimka z používání respirátorů. Bylo-li by záměrem tvůrce mimořádného opatření, aby soud mohl rozhodovat o povinnosti nosit respirátor u všech osob, neobsahovala by tato norma výčet konkrétně určených osob s obecnou klauzulí o „dalších osobách“, o jejichž povinnosti nosit respirátory rozhoduje soud. I další výjimka, spočívající v možnosti sledovat tváře zúčastněných, podporuje podle stěžovatele tento výklad. Konečně, stěžovatel doplňuje, že není žádným popíračem pandemie a je plně očkován (i s rodinou). Ústavní stížnost je motivována odporem k plíživému rozšiřování (resp. zneužívání) pravomocí.

A co na to Ústavní soud?

Těžiště stěžovatelovy argumentace tvoří námitky o zneužití pravomoci soudu, resp. postup soudu contra legem. Těmto námitkám Ústavní soud nemohl přisvědčit. Podle Ústavního soudu spadá ochrana veřejného zdraví (resp. zdraví účastníků řízení) při soudním jednání pod chráněný zájem § 1 a 117 o. s. ř. Soud je nejen oprávněn, nýbrž povinen chránit zdraví jak účastníků řízení, tak ostatních osob (např. zaměstnanců soudu). Za vhodný k dosažení tohoto účelu lze (při naplnění znaků skutkové podstaty) považovat rovněž institut pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř. Odůvodní-li soudce srozumitelně a logicky svůj pokyn směřující k ochraně zdraví osob, jsou účastníci povinni jej respektovat a mohou k tomu být přinuceni rovněž uložením pořádkové pokuty. yto podmínky byly v dané věci podle Ústavního soudu splněny. Soud stěžovatele opakovaně vyzval k užití respirátoru, čehož stěžovatel nedbal. Uložení pořádkové pokuty tak bylo namístě s ohledem na skutkové okolnosti popsané v napadeném usnesení městského soudu a v (ústavní stížností výslovně nenapadeném) usnesení obvodního soudu č. j. 65 C 308/2020-40. Soudy v těchto rozhodnutích přesvědčivě popsaly, že není v jejich možnostech kontrolovat bezinfekčnost všech osob, stejně jako možný rizikový zdravotní stav (nadto lze pouze uvést, že nebylo povinností soudu sdělovat stěžovateli, byl-li zaměstnanec soudu v rizikovém stavu, např. imunokompromitovaný). S ohledem na probíhající pandemii nebylo podle Ústavního soudu nutné účastníkům řízení (a tím méně profesionálním právním zástupcům) vyčerpávajícím způsobem vysvětlovat souvislosti mezi ochranou zdraví a vydaným pokynem. Stěžovateli lze přisvědčit, že soud nebyl formálně vázán mimořádným opatřením (čl. 95 odst. 1 Ústavy), což však na souladu jeho postupu s ústavním pořádkem nic nemění. Naopak obdobný postup soudu by byl ústavně souladný i v situaci neprobíhající pandemie, existovaly-li by pro něj podmínky (např. při výslechu imunokompromitovaného svědka). Proto Ústavní soud považuje text předmětného mimořádného opatření za nerozhodný pro posouzení předmětu řízení o ústavní stížnosti. To však neznamená, že lze přisvědčit stěžovateli, že by soud postupoval ve zjevném rozporu s tímto textem.

Rozhodnutí č. 2: Benefity pro očkované děti

Faktické vyloučení neočkovaného dítěte z předškolního vzdělávání je bezpochyby způsobilé ovlivnit rozhodnutí rodičů nechat jejich děti očkovat. Předškolní vzdělání představuje pro osobní život i pro celou společnost neoddiskutovatelný benefit (srov. KROPÁČKOVÁ J. a kol. (eds.). Metodika předškolního vzdělávání zaměřená na didaktické aspekty s dětmi. Praha: PFUK, 2019, s. 19 a literatura tam citovaná). O všeobecně uznávaném významu předškolního vzdělávání ostatně svědčí stěžovatelkou zmiňované zavedení zákonné povinnosti účasti v předškolním vzdělávání dovršením pěti let věku (sub 12). Ostatně negativní vliv vyloučení z předškolního vzdělávání na vývoj osobnosti dětí a jejich začlenění do společnosti či schopnosti učení uznal i ESLP v rozsudku Vavřička a další (viz jeho § 306). Je-li takový benefit navázaný na splnění zákonné povinnosti očkování, je nutné v něm spatřovat přinejmenším motivační faktor. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání v důsledku nerespektování očkovací povinnosti za opatření, jehož důsledky vedou, byť nepřímo (srov. „being esentially protective rather than punitive in nature“ v § 294 rozsudku Vavřička a další), k vynucení očkovací povinnosti (srov. „jinak vynucována“, viz nález sp. zn. III. ÚS 449/06 a bod 43 nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14). Z obdobného předpokladu vycházel Ústavní soud v bodu 11 usnesení ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 3257/17

Lze proto učinit dílčí závěr, že ve věci stěžovatelky měly orgány veřejné moci povinnost náležitě zvážit tvrzení stěžovatelky (její matky), že povinnost strpět nepřijetí k předškolnímu vzdělávání je v rozporu s jejím přesvědčením a přiměřeně provést test oprávněnosti tzv. výhrady svědomí. Není pravdou, že důsledkem tohoto dílčího závěru je možnost podřadit pod tzv. výhradu svědomí „prakticky cokoli“. Nic nebrání Nejvyššímu správnímu soudu, aby kritéria, která zmiňuje a která mohou být při hodnocení míry uplatnění dotčených principů významná (důsledky stanovené povinnosti či vyhovění výhradě, obsah a přesvědčivost výhrady apod.), zohlednil právě při provedení předem definovaného a srozumitelného testu. V nyní posuzované věci proto tzv. výhradu svědomí nelze a priori vyloučit; orgány veřejné moci měly posoudit oprávněnost výhrady stěžovatelky (její matky) proti povinnosti strpět důsledky nerespektování povinného očkování. K těmto závěrům směřuje stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2020 č. j. 9 As 62/2020-33.

Tohle je opravdu zajímavé – benefit navázaný na povinné očkování může být problematický? Ve věcech nepovinného covidího očkování Nejvyšší správní soud tvrdil, že je v pořádku vyloučit osoby, které nepodstoupily dobrovolné očkování prakticky ze všech aspektů společenského života až na ty nezbytné záležitosti jako je nákup mouky. Jak vidno, u soudů to bude ještě zajímavé. Ústavní soud přitom třeba poslal do háje stěžovatele, kterému se nelíbilo, že neočkovaní pedagogičtí pracovníci museli nosit respík a ti vopíchaní ne. Tak kde je tedy hranice? Moc tomu nerozumím.

Rozhodnutí č. 3: Nepovinné očkování a nahrazení vůle rodiče soudem

. Dovolává-li se stěžovatel výše uvedených nálezů, považuje Ústavní soud (v návaznosti na již uvedené) za vhodné podotknout, že byť se tyto rovněž týkají očkování, řešená právní problematika není zcela totožná. Zákonem uložená povinnost očkování představuje zásah státu do svobody dotčené osoby zaručené v čl. 7 odst. 1 Listiny (stěžovatel je dokonce považuje za obdobu mučení nebo krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny), který případně může být odůvodněn veřejným zájmem na ochraně veřejného zdraví (tzv. imanentní omezení základního práva). Je-li touto osobou nezletilé dítě, jehož rodiče očkování odmítají, pak v závislosti na tom, o jaké očkování jde (tedy zda chrání jen dítě samotné či nikoliv), jsou „ve hře“ nejen zmíněný veřejný zájem, ale i ochrana zdraví a života samotného dítěte; odmítne-li totiž dospělá osoba v rámci sebeurčení vědomě a dobrovolně očkování, ponese si sama i následky takového rozhodnutí, zatímco dítě se takto rozhodnout nemůže, nicméně bude postiženo případnými negativními následky chybného rozhodnutí svých rodičů…  V tomto ohledu Ústavní soud musí předeslat, že nepovažuje za potřebné (a ani možné) otevírat v obecné rovině otázku o prospěšnosti vakcinace, neboť kladně se k ní staví většina vědecké obce a odborné lékařské veřejnosti, jež přitom vychází z nejnovějších poznatků vědy v oblasti medicíny a farmakologie (viz i body 81 až 84 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14), kdežto opozice k tomuto názoru je minoritní, navíc co do důvodů (jež – v lepším případě – nejsou ověřitelné uznávanými vědeckými metodami) značně nesourodá. S ohledem na to lze sotva obecným soudům vytknout, nepřikládají-li při svém rozhodování žádnou či podstatnou váhu názorům osob, které zásadně očkování odmítají, byť třeba tyto působí na poli medicíny... Dále v obecné rovině platí, že uvedení léčiv (včetně vakcín) na trh, resp. jejich registrace podléhá přísným pravidlům, jejichž splnění je kontrolováno příslušným orgánem (Státním ústavem pro kontrolu léčiv, příp. Evropskou lékovou agenturou). Mezi tato pravidla patří, že poměr rizika a prospěšnosti léčivého přípravku musí být příznivý [§ 31 odst. 10 písm. a) ve spojení s § 3 odst. 3 a 9 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů]. Léčebné i vedlejší účinky léčiva jsou poté průběžně vyhodnocovány v tzv. farmakovigilančním systému Státním ústavem pro kontrolu léčiv (§ 90 a násl. uvedeného zákona), a ukáže-li se, že rizika převáží nad prospěšností, výdej a používání léčivého přípravku musí být zakázán, případně musí být uloženo jeho stažení [§ 90 odst. 3 písm. c) výše uvedeného zákona]… Ústavní soud tak nevidí důvod, proč by obecné soudy nemohly vycházet z předpokladu, že registrované léčivo je dostatečně účinné a v relevantní míře bezpečné, a tudíž i přínosné, a to až do chvíle, kdy na základě novějších odborných zjištění či vědeckých poznatků bude zjištěn opak. Jinak řečeno, vakcinaci lze principiálně považovat za přínosnou, nebude-li tato skutečnost vyvrácena či alespoň relevantním způsobem zpochybněna, aniž by do té doby měl právě tuto otázku (nikoli otázky jiné – např. zdravotní a jiná hlediska – srov. k tomu nejnověji nález ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2530/20) každý soud podrobovat přezkumu v každém jednotlivém případě. Vedle toho mohou v konkrétním případě existovat zdravotní důvody u očkované osoby, které provedení očkování brání, případně kdy může být s ohledem na specifické okolnosti poměr užitku a rizika jiný, než tomu je v běžných případech. Takovéto skutečnosti mohou být, a to podle okolností, i předmětem odborného posouzení soudním znalcem.

O nahrazení vůle druhého rodiče soudem jsem psala zde.

Jak vidíte, Ústavní soud je doopravdy pln starých bláznivých kojotů. Cokoliv s nimi řešit, nemá cenu. Žijte sami za sebe a dělejte vše pro to, abyste státu házeli klacky pod nohy a sypali písek do toho ohavného státního soukolí.

Soud: chci covidí certifikát, mám protilátky (trhni si)

Už jsem několikrát psala, že mi lezou na nervy advokáti, kteří si hrají na největší chytrolíny a přitom jen bohapustě mlátí prázdnou slámu nebo jen umí rychle převlékat kabáty podle momentálních požadavků společnosti a toho, co se zdá být právě výhodným. Současně jsem ale opakovaně vyzdvihovala ty advokáty, kteří se tolik nederou o mediální a politickou slávu, ale naopak „makají“. Mezi ty, kteří mne opakovaně pobavili, patří rozhodně Libor Hlavsa. Naposled zaujal kasační stížností, kterou se domáhal ochrany proti nečinnosti. NSS ho samozřejmě posla do háje zeleného. Proč? Čtěte dál.

Žalobce (stěžovatel) žádal Ministerstvo zdravotnictví o vydání potvrzení o bezinfekčnosti na onemocnění COVID-19 „s platností na území České republiky a Evropské unie“. Stěžovatel dle vlastních slov prodělal COVID-19 na přelomu ledna a února 2021 a poté si v březnu a červenci nechal udělat testy na protilátky. Test na samotné onemocnění neabsolvoval. Ministerstvo na tuto žádost nijak nereagovalo a nevydalo o ní žádné rozhodnutí či osvědčení. Stěžovatel tak podal stížnost na nečinnost, na kterou ministerstvo také nereagovalo… Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. V ní opakuje, že městský soud se dopustil chyby, když nevyplnil mezeru v právu analogií. Jelikož žalovaný umí vydávat potvrzení v jiných oblastech zdravotnictví, měl městský soud pomocí ústavněkonformního výkladu dovodit, že to dokáže i v případě bezinfekčnosti na COVID-19. Městský soud tak měl „doplnit svým právním posouzením chybějící zákonnou úpravu“. Toto doplnění
zákona měl soud udělat potom, co by se zamyslel nad tím, zda má člověk s dostatečnou hladinou protilátek stejné postavení jako očkovaný nebo ten, kdo nemoc prodělal v posledních 180 dnech. V reakci na vyjádření žalovaného stěžovatel znovu připomněl, že mu nejde o vydání EU COVID certifikátu, ale o „potvrzení o bezinfekčnosti dle práva České republiky“

To je prostě vtipné, originální a neotřelé. Gratuluju! NSS to muselo rozhodně naštvat – zase nějaký otrapa, co nás obtěžuje a my musíme vymýšlet důvody pro odmítnutí!, říkali si určitě ti důstojní muži a ženy v talárech. Soudci prskali jak vzteklí křečci, až se doprskali k tomuto nablblému výplodu:

Že právo nepamatuje na takové potvrzení, které chce stěžovatel, není žádná náhoda, ale naopak záměr normotvůrce. Nelze proto ani uvažovat o použití analogie. Žalovaný v odůvodnění mimořádných opatření vysvětloval, proč je nutné k očkovaným a testovaným osobám přistupovat jinak než k těm osobám, které mají pouze test na protilátky. Testy na protilátky nemají mj. standardizované postupy měření, existuje u nich vysoká falešná pozitivita nebo naopak mohou značit akutní probíhající infekci. Neexistuje ani vědecká shoda na tom, kdy je tento výsledek ještě reprezentativní…

Haha, jasně, milí soudci. Hlavně, že antigenní a PCR testy tyto vlastnosti na 100% měly, že.

No, tak radši se budeme prokousávat dál tím vaším výplodem. Co že to tam ještě patláte? Jo aha, toto:

Žalovaný i v případě řešeném ve věci 8 Ao 22/2021 zvolil obdobné odůvodnění, jako v mimořádném opatření platném v době, kdy se potvrzení domáhal stěžovatel. Toto odůvodnění bylo dostatečné a ospravedlňovalo vyloučení testů na protilátky. Na to správně stěžovatele odkazoval již městský soud v bodě 16 napadeného rozsudku. Stěžovatel v podáních opakovaně uvádí, že nemá zájem o vydání certifikátu EU COVID, nicméně se v argumentaci vrací ke shora zmíněnému nařízení (EU) 2021/953. I z něj je nicméně patrné, že záměrně vynechává možnost vydání certifikátu na základě naměřených protilátek. Čl. 3 odst. 1 nařízení stanoví, že certifikát lze vydat na základě očkování, provedeného testu, nebo zotavení po pozitivním testu. Testování na protilátky je z tohoto výčtu vynecháno a v čl. 7 odst. 4 se pak lze dočíst, že v budoucnu může Evropská komise přistoupit k zavedení těchto certifikátů na základě pokročilých vědeckých zjištění. K tomuto kroku nicméně Evropská komise doposud nepřistoupila. I na to stěžovatele městský soud upozorňoval (bod 15 rozsudku). Na tom nic nemění ani čl. 16 bod 1 písm. b) nařízení, které pouze říká, že Rada a Evropský parlament si mohou vyžádat zprávy o vědeckém pokroku v oblasti testů na protilátky a jejich potenciálním využití v budoucnosti. Takový certifikát ale v tuto chvíli právo EU nezná.

Plyne z toho, zase, jediné: nespoléhejte na to, že něco vyřeší právo, soudy, policie, státní zástupci nebo advokáti či politikové. Je to všechno jen a jen na vás, jaký budete žít život.

« Starší příspěvky