Štítek: mobilizace

Tatínek vám vyhlásí válku aneb skoro každý z nás je voják v záloze

Mám virózu. Po mnoha měsících absolutního zdraví se cítím pod psa. Už nejsem školou povinná, abych vítala každičký kousíček rtuti, který se vyšplhá nad sedmatřicet a zajistí mi klid od toho báječného kolektivu a vzdělávacího systému. Nemoci nemám ráda. Jednoho jen odvádí od práce a radosti. Když jsem si teď konečně sedla s bývalým zlým štěnětem na gauč, chtěla jsem projít judikaturu k jednomu zapeklitému případu, ale narazila jsem nakonec na (doufejme že poslední) věc k brannému zákonu, který zažívá svou renesanci jako před třemi roky ten o ochraně veřejného zdraví. Zelené mozky mne totiž nudí ještě víc než úředníci z krajských hygien.

Myslím, že není dostatečně jasné, kdo je voják v záloze. Dost lidí si patrně myslí, že to jsou ti v aktivní záloze, ale to je dosti krutý omyl. Jde o dva samostatné instituty. Podle § 8 odst. 1 branného zákona platí, že voják, který nevykonává vojenskou činnou službu a má brannou povinnost, je vojákem v záloze. Voják v záloze se předurčí pro doplnění ozbrojených sil podle potřeb ozbrojených sil. Z § 1 odst. 4 plyne, že občan se stává vojákem dnem nabytí právní moci rozhodnutí o schopnosti občana vykonávat vojenskou činnou službu. Voják je povinen vojenskou činnou službu včas nastoupit a osobně ji vykonávat.

V ustanoveních je obsažen další pojem, který je třeba vysvětlit, a to vojenská činná služba. Vojenskou činnou službou mimo stav ohrožení státu nebo mimo válečný stav je služba vojáka z povolání ve služebním poměru podle zákona o vojácích z povolání, příprava vojáka k plnění úkolů ozbrojených sil nebo služba vojáka v operačním nasazení. Vojenskou činnou službou za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu je mimořádná služba. (§ 1 odst. 2 a 3 branného zákona).

Pokud to nemáte v hlavě v pořádku, můžete brannou povinnost převzít dobrovolně a brannou povinnost pak můžete i vykonávat. Stáváte se gumou z povolání. Pak děláte různé užitečné věci, třeba buzerujete lidi na hranicích okresů kvůli covidu a tak podobně. Vedle toho se můžete zařadit do tzv. aktivních záloh. Taky si můžete jen zahrát na vojáčky a jít na vojenské cvičení.

Ti, kdo to naopak v hlavě v pořádku mají, se samozřejmě zuby nehty snaží výkon mimořádné služby odmítnout.

Běžný občan, kterého teď státy pod dozorem EU budou krmit práškem ze cvrčků, to má ale blbý, žádný nadějný vyhlídky, ale takoví poslanci jsou úplně v klidu. Narukovat nemusí.

Tak snad už to je opravdu všecko, co vám právník může v tomuhletomu novému strašení nabídnout. Rada zdarma na závěr: kašlete na stát, neskákejte mu na špek a raději si dejte pivo. Na virózu mi sice samo o sobě nepomohlo, ale v kombinaci s brufenem, zázračným růžovým kámošem, a zmrzlinou to už docela ujde.

Mobilizaci skutečně nařizuje prezident

Docela se bavím nad nejnovějším tématem: částečnou mobilizací. Předpokládám, že všichni ti, kdo věří vládě a státu a zahalují se buď do ukrajinské vlajky nebo naopak do té české, což vyjde na stejno, hadr jako hadr, mají sbalený batůžek a čekají jako na jehlách na povolávací rozkaz.

Zelené mozky se už už nemohou dočkat, až si zahrají na vojáčky, nakoupí si tančíky, nové vrtulníky (jejichž nesnesitelný hluk mne bude obtěžovat ve dne v noci ještě víc než teď) a nějaké to letadélko Káně a těší se, až budou moci buzerovat víc lidí. Myslím, že covidí střežení hranic okresů musí vojáčkům docela chybět. (Ne, úctu k vojsku vážně, ale vážně nemám, naopak si myslím, že je to parta úplných vymaštěnců neschopných žít běžný život a starat se sami o sebe a živit se slušnou prací.)

Generální zelený blbeček pro média řekl:

„Bude se muset zapojit celá společnost, bude se muset minimálně výběrově mobilizovat, ať už lidé, nebo věcné zdroje materiálu,“ uvedl.

V kontextu chřestění zbraněmi se v diskusích stále dokola objevuje názor, že prezident ČR nemá vliv na to, jestli je nebo není vyhlášena mobilizace. Je to krutý omyl, protože právě a jedině prezident o vyhlášení mobilizace rozhoduje.

V § 23 odst. 1 a 2 branného zákona se uvádí:

Mobilizací ozbrojených sil se rozumí hromadné povolávání vojáků v záloze k výkonu mimořádné služby za válečného stavu. Mobilizace ozbrojených sil může být částečná nebo všeobecná. Mobilizaci ozbrojených sil nařizuje prezident republiky na návrh vlády. Prezident republiky mobilizaci vyhlašuje v hromadných sdělovacích prostředcích.

Podle mého názoru je výklad zákona jednoznačný: vláda dává návrh a prezident se rozhodne, zda mobilizaci nařídí nebo ne. Zákon mu nic nenakazuje. To by tam bylo sloveso ve vidu dokonavém a tudíž ve tvaru „nařídí“. Je tedy zcela na vůli prezidenta, jestli pošle lidi na smrt nebo ne. A se závazky vůči NATO běžte k šípku. Těm dostojíme i s profesionální armádou a blbečky z aktivních záloh. Druhá věc je, že absolutně nevěřím, že by Babiš, který byl ochoten udělat to, co udělal s covidem, mobilizaci nenařídil, chtělo-li by se to po něm. Prostě estébácky hajzl jako estébácky hajzl, to si nevyberete.

Pro mobilizaci je třeba vyhlášení válečného stavu: Podle čl. 43 odst. 1 Ústavy Parlament rozhoduje o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. Podle čl. 39 odst. 3 platí, že k přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu a k přijetí usnesení o souhlasu s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, jakož i k přijetí usnesení o účasti České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem, je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců a nadpoloviční většiny všech senátorů.

O tom, co všechno hnusného stát může lidem za válečného stavu provést, jsme psala už před rokem.

Fiala a kol. ruku v ruce s novým prezidentem povedou tuhletu zemi do války (válečný stav sice vyhlašuje parlament, ale jaké je složení Poslanecké sněmovny a funguje Senát jako brzda a jak to bylo s těmi všemi nouzáky kvůli trapnému viru?), kdyby na to došlo, čemuž osobně nevěřím. Je to jen prachsprosté vyhrožování a strašení a týrání lidí jako za covidu nebo s klimatem či brouky. Ostatně kdyby chtěli poslat nějaké čerstvé lidi na Ukrajinu, stačí si tu posbírat statisíce ukrajinských hrdinů, kteří radši zdrhli do ciziny, jen aby nemuseli pro ten boží stát hnout prstíčkem. Až tu nebude jediný Ukrajinec, tak by teprve mohlo přijít na řeči o nějaké mobilizaci, řekla bych. A i potom to lidem jako jsem já, kteří z duše tuhletu republiku nenávidí a je jim fuk, jestli stát existuje nebo ne, celkem jedno. Válčit vážně z přesvědčení nehodlám a nebudu. Na to si najděte jiné užitečné idioty, třeba ty, kteří to vládě a EU a jiným entitám pořád baští.

Je to jen na vás – když na mobilizaci hodí 90% lidí bobek, což je jediný správný postup, co s tím stát udělá? Pošle na nás Řehka tu svou slavnou armádu? Už se bojím, bububu. Jo a nezapomeňte mi napsat, že Mnichov. Jedno oko pak nezůstane suché.

Nestahujte uniformy, když je mobilizace ještě daleko

Strašně, ale strašně mě baví ty trapácké návody, které se rojily okolo covidu, a ještě jim bohužel zjevně nezvoní hrana ani s Ukrajinou (a pámbů i já víme, že jim konec nebude nikdy, protože v každé době se najdou ti, kdo využijí příležitosti, které se nabízí, ke šplhání nahoru, a ti, kteří jim na to skočí). Tyhlety vzory nejrůznějších právních jednání vycházejí z premisy, že napíšete příslušnému úřadu, že něco nechcete, a stát si z toho sedne na zadek, chytne se za hlavu a řekne: „Nojo, ten nás tedy vypek´!“ a vy pak nemusíte podstoupit testování, očkování, děti půjdou do školy, vy do hospody nebo dokonce nebudete muset narukovat, když stát zavelí.

Ach můj bože!

Posledním šperkem z této kategorie je „návod“ PRO, jak se vyhnout mimořádné službě za stavu ohrožení. Je to údajně snadné jako facka. Krajskému vojenskému ředitelství jen napíšete tuto zázračnou formulku:

„V souladu s ustanovením § 6 odst. 1 písm. b)  zákona č. 585/2004 Sb. o branné povinnosti a jejím zajištění v platném znění (dále jen „branný zákon“) a článkem 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, vám tímto v zákonné lhůtě sděluji, že odmítám vykonávat mimořádnou službu z důvodu mého svědomí.

Ve skutečnosti to, k hromadnému údivu všech, tak báječně jednoduché, není. Možná si pamatujete, jak jsme já a můj muž bojovali za výhradu svědomí ohledně očkování proti covidu. Soudy nás poslaly, jak jinak, do háje zeleného. To stejné pak s argumentem buddhismem. Předpokládám ale, že, právníci z PRO na rozdíl od nás fůru takových sporů vyhráli, když jsou si tak jistí a věší lidem bulíky na nos.

Nejprve si řekněmě, jak na možnost využití výhrady svědomí nahlířží Ústavní soud:

„Ústavní soud zdůrazňuje, že oprávněnou výhradu svědomí nelze ztotožňovat s jakýmkoli subjektivně vnímaným nesouhlasem s právní povinností… nýbrž tento nesouhlas musí být svým nositelem vnímán jako bezpodmínečná povinnost respektování určité závazné mravní normy v konkrétní situaci, musí jít o vážné, mravní rozhodnutí v rovině dobra a zla. Takový nesouhlas pak může vyplývat i ze silného přesvědčení ohledně možnosti nevratného poškození zdraví osoby blízké.“ (nález Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 1253/14).

Je tedy zjevné, že proto, abyste mohli argumentovat svědomím vážně, ale vážně nestačí, abyste řekli: „Moje svědomí mi to nedovoluje.“ Jste snad na palici, že si myslíte, že se dá s něčím tak odporným, jako je stát, takto vydrbat? Že ten moloch nemá nástroje, jak svoje otroky donutit k tomu, co chce? Kde jste žili poslední roky?

Než sledovat právní báchorky a skákat na špek advokátním vykukům, by jistě bylo lepší se podívat na to, co řekly soudy k odmítání vojenské služby. Protože judikatura je otravná záležitost, naservíruju vám výcuc z názorů Ústavního soudu. Berte to, je to dobrej kauf, rozhodně lepší, než někam posílat vzorové nesmysly a doufat, že je to už v suchu a že jste ochráněni před mundůrem. Upozorňuji, že pro nedostatek nálezů k válce musím citovat z těch, které se týkají pouhé základní vojenské služby, jistě ale závěry ještě přísněji dopadají i na brannou povinnost v době ohrožení.

Rozhodnutí o odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí má být podloženo zásadními námitkami ideové povahy, nikoli pouze nechutí splnit tuto občanskou povinnost. Dle Listiny základních práv a svobod musí jít o rozpor s vlastním svědomím nebo náboženským vyznáním, tedy o závažné mravní rozhodnutí…

Pokud jde o samotné právo odmítnout vojenskou činnou službu, pokládá Ústavní soud za svou povinnost zdůraznit, že se jedná o právo, které je ústavně vázáno na splnění podmínky čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a musí být proto všemi soudy chápáno jako specielní úprava svobody svědomí, jež je jednou ze základních ústavních svobod. Podobná úprava existuje i v jiných evropských státech, kde je toto právo vázáno pouze na zcela zásadní důvody tkvící ve svobodě svědomí. V této souvislosti lze pouze na okraj poukázat např. na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN, který neuznal jako důvod k odepření služby obavu, že v případě války (za existence NDR) by museli Němci střílet proti Němcům (Entscheidungen, sv. 12, s. 45), protože tento důvod nedosáhl hodnoty argumentu principielní povahy…

Také v České republice platí, že teprve stane-li se výkon vojenské služby zásadním mravním konfliktem vlastního svědomí, může intenzita tohoto vnitřního konfliktu založit ochranu ústavního subjektivního práva svobody svědomí vůči stanoveným zákonným povinnostem. Za této situace čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod neumožňuje státu, aby vynutil výkon vojenské služby.. Více různých jednání může být ve svém souhrnu chápáno jako jeden čin, jde-li o jednání, jež se nacházejí ve vzájemném vnitřním vztahu přímé souvislosti, takže jde o více projevů téhož činu. Proto při každém posouzení jednotlivého případu je třeba zkoumat nejen závažné důvody svědomí a trvalost úmyslu, ale též vzájemnou vnitřní propojenost opakujícího se jednání téže osoby. (Podle Pl.ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999)

Dost pochybuju, že každý jouda, který pošle někam nějaký hloupý okopírovaný vzor prokáže onen opravdu niterný rozpor svého svědomí s nuceným bojem za tuhletu odpornou republiku a ještě hnusnější „hodnoty“, které představuje. Obzvláště nepochopitelné to pak bude u těch, kteří jak vzteklí mavájí tím modročervenobílým hadrem a prozpěvují odrhovačku z Fidlovačky, protože ti přece mají mít enormní zájem na obraně jejich milovaňoučké České republiky. Argument, že nesouhlasí s fialkovou vládou, a proto ji nebudou hájit, fakt neuspěje, protože stát je pořád stejný – žádá od svých otroků životy, majetek a všechno štěstí a chce je sedřít až na kost, vycucat a pak jejich zdechliny vyvrhnout na skládku dějin. Takový byl obejda Masaryk, takové bylo Rakousko – Uhersko, takový byl Přemysl Otakar II. Takoví jsou prostě vždy ti, kdo jsou a budou zrovna u moci.

Víte, já mám mnohem lepší plán na výhru v tomto lítém souboji na život a na smrt vedeném mezi člověkem a státem. Ideální by bylo, kdyby si všichni hromadně lehli na gauč, otevřeli lahváče nebo zašli do hospody a přestali jak mopslíci ňafat na to, co nám ti nahoře předhazují k okousání. Jen si to představte – kdyby nikdo, ale nikdo nezareagoval na covid (a to ani tak blbě, jako jsme to udělali my dva s Davidem, ani hystericky jako Kubek s Flegrem), kdyby nikdo neušil jednu jedinou roušku, kdyby všichni hodili bobek na Ukrajince, kdyby se nikdo nestaral o Putina, kdyby se všichni vybodli na islám, tyhlety šeredné lidem škodící ideologie by pošly samy od sebe na oubytě.

Byl by klid a ráj na zemi, taková pěkná útulná anarchie, kde by lidé dbali hlavně na svoje právo na štěstí a jeho dosahování.

Mimochodem: 15. 6. se slaví Mezinárodní den odpůrců vojenské služby. Věděli jste to? Myslím, že to je pěkný svátek, na který se jistě hodí posadit se a dát si pivo, dvě, tři…