Jestli se vám stejně jako mně nechce sloužit tomuto podlému státu, nabízím vám inspiraci, co poslat vrchnímu kojotovi t.č. pobývajícímu na Hradě. Odmítněte poslušnost a učiňte to hromadně a důrazně. Myslím, že přesně toho se státy bojí jako čert kříže nebo buddhista zhoršení karmy.
Pane Pavle,
nepíšu vážený, protože ctím jen velmi, velmi málo lidí. Přesvědčený komunista, jehož hlavní dovedností je rychle převlékat maskáče, mezi ně rozhodně nepatří. Pojďme k věci, nehodlám s vám trávit víc času, než je nezbytně nutné.
Necítím se být občankou tohoto státu. Nevnímám sounáležitost s českým národem. Nejsem dojatá z písně Kde domov můj a nejsem hrdá na naši vlajku. Vlastenectví je mi proti srsti a popravdě bych byla vděčná, kdybych tento dopis mohla psát perfektní němčinou, která by byla mým mateřským jazykem, neboť bych se ji já ani moji potomci nemusela v potu tváře učit. Nejsem Češka ani nikdo jiný podle národnosti. Jsem člověk.
Odmítám kategoricky, abych byla svázaná s entitou, která je schopna lidským bytostem dělat to, co provádí (prováděla a provádět bude z podstaty své existence) Česká republika, potažmo všechny státy světa. Pokud by to bylo možné, ráda bych se občnaství vzdala, neboť pro mne se mimořádně podobá konceptu nevolnictví. Stejně jako feudální panovník si totiž i stát může s lidmi hrát jako kočka s myší a není moci, snad kromě „božích mlýnů“ nebo dejme tomu karmy, která by ve finále mohla se státem a jeho pohůnky zúčtovat za všechny nepravosti, kterých se vůči lidem dopustil.
Jsem přesvědčena, že jako člověk mám práva, která vychází z mé lidské podstaty. Nedal mi je stát a nemůže mi je vzít. Věřím pevně, že proto mohu žít svobodně na území, kde jsem se narodila, neboť ani toto území nepatří státu, ale z nějakých prazvláštních důvodů nad ním jen vykonává z pozice síly dočasnou nikým mu nesvěřenou moc. Když budu navíc platit „daně“ jako ostatní, pak není důvod, abych se nemohla podílet na službách, které z těchto desátků stát hradí. Nic po státu nechci, než aby mne nechal žít a aby mi poskytl to, za co jsem zaplatila v rámci společenské smlouvy. Nad rámec placení se ale na chodu státu nepodílím, nechodím k volbám, protože bych nemohla připustit, aby se to, co stát páchá, dělo mým hlasem. Žádám jen, aby mne stát nechal na pokoji.
Není proto jistě divu, že se mi hnusí představa, že bych měla za stát snad kdy bojovat a položit život, který mi stát nedal, a tudíž ho nemůže ani žádat a vydávat rozkazy k vraždění lidí. Nepatřím státu. Nejsme nevolník. Jsem sama sebou a jsem svobodná.
Jste-li navíc prezidentem vy s vaší odpornou bezpáteřní minulostí, je volba odmítnout sloužit takovému veliteli dokonce povinností každého čestného člověka. Vždyť i v Kodexu etiky vojáka, jenž vyjadřuje tradiční vojenské zásady, které má každý ve zbroji ctít, se uvádí, že jednou z těchto hodnot je čest. Copak by posluhování vám a státu naplňovalo její definici?
„Buď přímý a zásadový, jednej vždy v souladu se svým svědomím, tvé poslání tě zavazuje.“
Vendula Zahumenská
(Překlepy opravím, teď jedu domů z Nového Kyjeva a už se mi nechce, navíc tu není valný signál.)
P. S.: Pokud se mnou souzníte, můžete Pavla trochu popíchnotu. Poslat mu svůj vlastní fu*ck off dopis můžete skrze formulář „Napište prezidentovi.“ Aspoň se trochu pobavíme a to je přece tak důležité! Radost je naše jediná zbraň a je to současně to, co protivník doopravdy nenávidí, a proto se radost snaží veškerými nástroji zničit.
Více o neobčanství zde.