Strašně, ale strašně mě baví ty trapácké návody, které se rojily okolo covidu, a ještě jim bohužel zjevně nezvoní hrana ani s Ukrajinou (a pámbů i já víme, že jim konec nebude nikdy, protože v každé době se najdou ti, kdo využijí příležitosti, které se nabízí, ke šplhání nahoru, a ti, kteří jim na to skočí). Tyhlety vzory nejrůznějších právních jednání vycházejí z premisy, že napíšete příslušnému úřadu, že něco nechcete, a stát si z toho sedne na zadek, chytne se za hlavu a řekne: „Nojo, ten nás tedy vypek´!“ a vy pak nemusíte podstoupit testování, očkování, děti půjdou do školy, vy do hospody nebo dokonce nebudete muset narukovat, když stát zavelí.

Ach můj bože!

Posledním šperkem z této kategorie je „návod“ PRO, jak se vyhnout mimořádné službě za stavu ohrožení. Je to údajně snadné jako facka. Krajskému vojenskému ředitelství jen napíšete tuto zázračnou formulku:

„V souladu s ustanovením § 6 odst. 1 písm. b)  zákona č. 585/2004 Sb. o branné povinnosti a jejím zajištění v platném znění (dále jen „branný zákon“) a článkem 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, vám tímto v zákonné lhůtě sděluji, že odmítám vykonávat mimořádnou službu z důvodu mého svědomí.„

Ve skutečnosti to, k hromadnému údivu všech, tak báječně jednoduché, není. Možná si pamatujete, jak jsme já a můj muž bojovali za výhradu svědomí ohledně očkování proti covidu. Soudy nás poslaly, jak jinak, do háje zeleného. To stejné pak s argumentem buddhismem. Předpokládám ale, že, právníci z PRO na rozdíl od nás fůru takových sporů vyhráli, když jsou si tak jistí a věší lidem bulíky na nos.

Nejprve si řekněmě, jak na možnost využití výhrady svědomí nahlířží Ústavní soud:

„Ústavní soud zdůrazňuje, že oprávněnou výhradu svědomí nelze ztotožňovat s jakýmkoli subjektivně vnímaným nesouhlasem s právní povinností… nýbrž tento nesouhlas musí být svým nositelem vnímán jako bezpodmínečná povinnost respektování určité závazné mravní normy v konkrétní situaci, musí jít o vážné, mravní rozhodnutí v rovině dobra a zla. Takový nesouhlas pak může vyplývat i ze silného přesvědčení ohledně možnosti nevratného poškození zdraví osoby blízké.“ (nález Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 1253/14).

Je tedy zjevné, že proto, abyste mohli argumentovat svědomím vážně, ale vážně nestačí, abyste řekli: „Moje svědomí mi to nedovoluje.“ Jste snad na palici, že si myslíte, že se dá s něčím tak odporným, jako je stát, takto vydrbat? Že ten moloch nemá nástroje, jak svoje otroky donutit k tomu, co chce? Kde jste žili poslední roky?

Než sledovat právní báchorky a skákat na špek advokátním vykukům, by jistě bylo lepší se podívat na to, co řekly soudy k odmítání vojenské služby. Protože judikatura je otravná záležitost, naservíruju vám výcuc z názorů Ústavního soudu. Berte to, je to dobrej kauf, rozhodně lepší, než někam posílat vzorové nesmysly a doufat, že je to už v suchu a že jste ochráněni před mundůrem. Upozorňuji, že pro nedostatek nálezů k válce musím citovat z těch, které se týkají pouhé základní vojenské služby, jistě ale závěry ještě přísněji dopadají i na brannou povinnost v době ohrožení.

Rozhodnutí o odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí má být podloženo zásadními námitkami ideové povahy, nikoli pouze nechutí splnit tuto občanskou povinnost. Dle Listiny základních práv a svobod musí jít o rozpor s vlastním svědomím nebo náboženským vyznáním, tedy o závažné mravní rozhodnutí…

Pokud jde o samotné právo odmítnout vojenskou činnou službu, pokládá Ústavní soud za svou povinnost zdůraznit, že se jedná o právo, které je ústavně vázáno na splnění podmínky čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a musí být proto všemi soudy chápáno jako specielní úprava svobody svědomí, jež je jednou ze základních ústavních svobod. Podobná úprava existuje i v jiných evropských státech, kde je toto právo vázáno pouze na zcela zásadní důvody tkvící ve svobodě svědomí. V této souvislosti lze pouze na okraj poukázat např. na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN, který neuznal jako důvod k odepření služby obavu, že v případě války (za existence NDR) by museli Němci střílet proti Němcům (Entscheidungen, sv. 12, s. 45), protože tento důvod nedosáhl hodnoty argumentu principielní povahy…

Také v České republice platí, že teprve stane-li se výkon vojenské služby zásadním mravním konfliktem vlastního svědomí, může intenzita tohoto vnitřního konfliktu založit ochranu ústavního subjektivního práva svobody svědomí vůči stanoveným zákonným povinnostem. Za této situace čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod neumožňuje státu, aby vynutil výkon vojenské služby.. Více různých jednání může být ve svém souhrnu chápáno jako jeden čin, jde-li o jednání, jež se nacházejí ve vzájemném vnitřním vztahu přímé souvislosti, takže jde o více projevů téhož činu. Proto při každém posouzení jednotlivého případu je třeba zkoumat nejen závažné důvody svědomí a trvalost úmyslu, ale též vzájemnou vnitřní propojenost opakujícího se jednání téže osoby. (Podle Pl.ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999)

Dost pochybuju, že každý jouda, který pošle někam nějaký hloupý okopírovaný vzor prokáže onen opravdu niterný rozpor svého svědomí s nuceným bojem za tuhletu odpornou republiku a ještě hnusnější „hodnoty“, které představuje. Obzvláště nepochopitelné to pak bude u těch, kteří jak vzteklí mavájí tím modročervenobílým hadrem a prozpěvují odrhovačku z Fidlovačky, protože ti přece mají mít enormní zájem na obraně jejich milovaňoučké České republiky. Argument, že nesouhlasí s fialkovou vládou, a proto ji nebudou hájit, fakt neuspěje, protože stát je pořád stejný – žádá od svých otroků životy, majetek a všechno štěstí a chce je sedřít až na kost, vycucat a pak jejich zdechliny vyvrhnout na skládku dějin. Takový byl obejda Masaryk, takové bylo Rakousko – Uhersko, takový byl Přemysl Otakar II. Takoví jsou prostě vždy ti, kdo jsou a budou zrovna u moci.

Víte, já mám mnohem lepší plán na výhru v tomto lítém souboji na život a na smrt vedeném mezi člověkem a státem. Ideální by bylo, kdyby si všichni hromadně lehli na gauč, otevřeli lahváče nebo zašli do hospody a přestali jak mopslíci ňafat na to, co nám ti nahoře předhazují k okousání. Jen si to představte – kdyby nikdo, ale nikdo nezareagoval na covid (a to ani tak blbě, jako jsme to udělali my dva s Davidem, ani hystericky jako Kubek s Flegrem), kdyby nikdo neušil jednu jedinou roušku, kdyby všichni hodili bobek na Ukrajince, kdyby se nikdo nestaral o Putina, kdyby se všichni vybodli na islám, tyhlety šeredné lidem škodící ideologie by pošly samy od sebe na oubytě.

Byl by klid a ráj na zemi, taková pěkná útulná anarchie, kde by lidé dbali hlavně na svoje právo na štěstí a jeho dosahování.

Mimochodem: 15. 6. se slaví Mezinárodní den odpůrců vojenské služby. Věděli jste to? Myslím, že to je pěkný svátek, na který se jistě hodí posadit se a dát si pivo, dvě, tři…