Štítek: válka

„Kde jsi byl, co jsi dělal 24. února 2022?”, ptají se už rok lidé jeden druhého. Příčinou je vojenská agrese Ruska na Ukrajině. Od tohoto data přestaly v části Evropy platit hodnoty, práva, úmluvy a pravidla, na kterých demokratický svět vystavěl svou moderní existenci.

Rozhodně (díky Buddhovi) jsem nebyla 24. 2. 2022 členem Advokátní komory. To bych se totiž musela studem červenat až na zadku. Málokde si totiž můžete přečíst tak stupidní text sesmolený k ročnímu výročí hrdinného odboje Ukrajiny hájící tu naši drahocennou svobodu a demokracii jako na Advokátním deníku, ze kterého je úvodní citace.

Advokáti vytasili hned na začátku strašlivé války, jaká tu nikdy nebyla, ty nekrutější zbraně – napsali na Twitter! No z toho musely nepříteli spadnout trenky. Umíte si představit, že by tyhle tweetující bačkory fakt stát povolal na vojnu? Že by neměli kapučína, mobily, bavoráky a měkké postýlky? Já ne, a proto se taky branné povinnost nebojím. Co by tam dělali s někým, kdo potřebuje přebalovat?

Mimochodem, s hysterií okolo tvrzení, že tu taková válka prakticky nikdy nebyla už mne všichni ti cvoci od Řehky po psavce na Advokátním deníku celkem baví. Milí zlatí, moje babička, která ještě žije, se narodila v lednu 1939. Válka tu byla ještě za jejího dětství, tj. zcela nedávno a navíc v době, kdy stejně jako dnes existovaly tzv. moderní demokratické právní státy, jejichž nablblá pravidla a hodnoty taky přestaly platit, protože se státy uchýlily zcela svévolně slovy Řehky k organizovanému násilí a začaly po milionech vraždit lidi). V devadesátkách jsme měli moc pěkný masakr prakticky za hranicemi – v bývalé Jugošce. Copak to nevíte? Nebo to nebyla „ta správná svatá válka“, ze který by se celý svět měl pominout?

No ale vraťme se k onomu dotazu z úvodu, co jsme dělali v ten nejčernější den 21. století – 24. 2. 2022. Já to vím přesně, a tak mileráda odpovím:

Určitě, ale na beton, jsem 24. 2. 2022 pila pivo a jako jindy zcela kašlala na Ukrajince a miliardy jiných lidi, protože jejich existence či neexistence je mi naprosto ukradená.

Taky jsem napsala v ten den celkem dobrej článek na blog Echa. I po roce se za něj skoro nestydím, to je co říct (až na ta nasyslená kila mouky, který nám sežraly v nové staré barabizně myši a na celkovou mírnou psychózu s vytvářením zbytečných zásob – to už bych dnes rozhodně nedělala).

Článek se jmenoval „Pěstujme odolnost v rozbouřeném světě“. Dovolím si z něj ocitovat úvod a závěr.

Nejsem zhrozena, ani překvapena z mediální smrště zpráv o Ukrajině, bylo nepochybně možno čekat, že po covidím spektáklu přijde jiný. Nemám strach z války, stejně jako jsem netrpěla obavami z koronaviru. Obojí je pro mě nepodstatné, nezajímavé, jen takové kosti hozené prostému lidu k ohlodávání, k odvedení pozornosti, zatímco se svět mění k nepoznání a děje se v něm spousta nekalostí, které ohrožují a ničí lidskou svobodu a volnost. Z téhleté změny našeho bytí mám strach, to se přiznám. Je obrovská, černá a nenabízí nic pěkného. Utažené šrouby a kontrola jen tak nepovolí. Uklidňující je, že lidstvo přežilo všechno: vojenské konflikty, nemoci, hospodářské havárie, pády říší a snahu mocných uzurpovat si moc právě pro sebe. To všechno proplouvalo okolo („jen“ to holt pokaždé stálo mnoho životů a mnoho dobra a většinou snahy o změny zavedených pořádků vrátily lidstvo ve vývoji o desítky či stovky let zpět), zatímco lidé se rodili a umírali, veselili a jednoduše žili. Jak to udělali, měli bychom se ptát? Zdá se totiž, že přes to, že jsme obklopeni moderními vymoženostmi, jsme stejně bezbranní a stejně ponecháni napospas osudu a hrátkám vůdců, světských i náboženských, a panovníků jako lidé ve středověku, jen to neumíme přijmout…

Vím, že jsou moje snahy o dobrý život v tomto šíleném světě asi jako snaha mravence zdolat Everest. Přesto se nehodlám vzdát, podvolit se a jen nečinně čekat, kam mne budou „ti nahoře vláčet“. Zkouším dělat aspoň něco, protože jen tím, že posílím sama sebe a svoje děti budu doopravdy svobodnější. A pak nad budu moct dělat i něco užitečného pro druhé. Mimo stát, mimo systém, ale o to líp.

Ano, ptejme se, co kdo dělal 24. 2. 2022. Není to vlastně vůbec blbá otázka. Dost to totiž o člověku vypovídá. Buď jste totiž „stříleli tweety“ nebo jste se na to vykvajzli a dělali to, co je normální a žili bez ohledu na organizované násilí států.

Když jsem byla mladá, milovala jsem M*A*S*H. Dokonce do té míry, že jsem ve třeťáku skutečně uvažovala nad studiem medicíny, ale pak z lenosti převážila právnická fakulta, kde se nemusí prakticky nic dělat. Každý fanda onoho amerického seriálu si jistě okamžitě vybaví Kuní ksicht – Franka Burnse. Nemůžete popřít, že náš největší voják generálmajorplukovník Řehka je mu prostě podobný (zdroj obrázku Řehky, zdroj obrázku Kuního ksichtu). Myslím, že se to vztahuje i na charakterové vlastnosti, které jsou o obou těchto komických postaviček nedobré.

No ale abych se od nepohledného zeleného mozku dostala k podstatě věci. Řehkovi na Reflexu otiskli jakýsi projev. Dovoluji si kousek citovat:

Žijeme ve světě, který není bezpečný. Nikdy nebyl a nikdy nebude. Lidé nikdy nebudou mít stejné zájmy a přirozeně se budou dostávat do konfliktů. Při jejich řešení občas státy sáhnou k organizovanému násilí, tedy na světě budou války. Pro někoho je to možná šokující zjištění. Tak to ale bylo vždy. Pouze jsme měli to štěstí, že jsme jako společnost dlouhá desetiletí bezprostředně neprožili klasickou válku. Zvykli jsme si, že o válce slýcháme jako o něčem vzdáleném, abstraktním, co se nás týká okrajově. Maximálně tu a tam pošleme profesionální vojáky do krizové oblasti, aby tam společně se spojenci pomohli řešit nějaký problém, aby se nedostal k nám domů. To je pohodlný stav, protože jsme nemuseli pro vlastní obranu obětovat příliš úsilí, peněz ani lidských životů. Namlouvali jsme si, že velká válka přece v naší civilizované Evropě nehrozí. Kdyby snad hrozila, budeme o tom vědět dostatečně dopředu a problém začneme řešit, až když přijde. Bohužel to neplatí.

Z termínu „organizované násilí páchané státy“ budu mít asi ještě dlouho noční můry (a ne, ty gumo, není pro mne šokují, že jsou státy sviňky ochotné jen tak z plezíru, a protože je to možné, zabít nevinné lidi a poslat je na válečná jatka, to fakt ne), ale zpět k tomu, proč píšu příspěvek.

Na našem pravidelném čtvrtečním setkání v Novém Kyjevě nám jeden kamarád popisoval jakýsi nástroj „umělé inteligence“ pro tvorbu textů. Něco zadáte a ono vám to sesmolí třeba projev nebo diplomku.

Zadala jsem tedy následující požadavek:

Vypracuj projev o válce, Rusku, nutnosti chránit demokracii, branné povinnosti, odpovědnosti, těžkých časech.

A ono to napsalo:

Dnes se musíme bavit o tématu, které bychom nejraději odsunuli stranou. Tématu, které nás však bohužel v posledních letech pronásleduje a s nímž se musíme vypořádat. Mluvím o válce a ohrožení naší demokracie. V současné době se nacházíme v situaci, kdy naši sousedé na východě, Rusko, ukazují stále větší agrese vůči nám a našim spojencům. Sledujeme nejen vojenskou expanzi a okupaci sousedních zemí, ale také informační válku a dezinformace, které nás chtějí oslabit a rozdělit. Mnoho lidí se ptá, co můžeme udělat pro ochranu naší země a demokracie. A já na to říkám – je třeba převzít odpovědnost. Odpovědnost nejen za sebe, ale i za své blízké a za celou naši zemi. Jedním z prostředků, jak můžeme pomoci chránit naši zemi a demokracii, je branná povinnost. Někdo by mohl namítnout, že jsme v Evropě a že válka se nás netýká. Ale bohužel to není pravda. Naše země je členem NATO a naše bezpečnost je navzájem propojena s bezpečností našich spojenců. Pokud nebudeme schopni bránit své hranice a přispět k obraně demokracie, ztratíme nejen naši svobodu, ale také důvěryhodnost a respekt v očích našich spojenců.

Jelo to pořád dál s tímto slovním průjmem, ale já už raději klikla na stopku. Nedozvíme se tedy, kam by to AI až dotáhla s válečným štvaním. Možná, že by překonala nakonec i Řehku, těžko říct.

Přišlo mi každopádně dosti děsivé, že texty obou stvoření jsou vlastně totožné. Ten od AI je tedy trochu kostrbatý, to nebudu zapírat, ale neupravovala jsem ho. Používat ho už nebudu, předpokládám totiž, že se AI i tímto mým nepatrným počinem něco naučila, svoje schopnosti vycizeluje a za pár let se vrátí v čase a zabije Sáru Connorovou. Vysvětlení tohoto, proč umělá inteligence i zelená inteligence chrlí tytéž bludy, je několik. Já třeba váhám mezi tím, že je Řehka právě ten první terminátor nebo přiletěl s nějakým UFO. Těžko říct, kde je pravda, asi tam někde venku.

Přemýšlím teď, jak vlastně dál vzdělávat děti. Když vidím, co za dnešek dokázal udělat náš nový a extrémně zručný zedník, říkám, si, že na gympl je těch mých báječných potomků škoda. Ve světě, kde je pak jako ajťáky nebo právníky, učitele či překladatele lusknutím prstu nahradí umělá inteligence, bude možná lepší umět nakonec něco rukama. Nebo bych je mohla dát na vyučenou k mafiánům. Ti asi budou profitovat vždycky a ani AI je nedostane na kolena. Vilda se chce učit od sedmé třídy rusky, tak teď bude mít možnost si z práce u cizojazyčných gangů operujících nově (nebo už zase) na našem území ve zvýšené míře vybírat.