Rozhodně (díky Buddhovi) jsem nebyla 24. 2. 2022 členem Advokátní komory. To bych se totiž musela studem červenat až na zadku. Málokde si totiž můžete přečíst tak stupidní text sesmolený k ročnímu výročí hrdinného odboje Ukrajiny hájící tu naši drahocennou svobodu a demokracii jako na Advokátním deníku, ze kterého je úvodní citace.
Advokáti vytasili hned na začátku strašlivé války, jaká tu nikdy nebyla, ty nekrutější zbraně – napsali na Twitter! No z toho musely nepříteli spadnout trenky. Umíte si představit, že by tyhle tweetující bačkory fakt stát povolal na vojnu? Že by neměli kapučína, mobily, bavoráky a měkké postýlky? Já ne, a proto se taky branné povinnost nebojím. Co by tam dělali s někým, kdo potřebuje přebalovat?
Mimochodem, s hysterií okolo tvrzení, že tu taková válka prakticky nikdy nebyla už mne všichni ti cvoci od Řehky po psavce na Advokátním deníku celkem baví. Milí zlatí, moje babička, která ještě žije, se narodila v lednu 1939. Válka tu byla ještě za jejího dětství, tj. zcela nedávno a navíc v době, kdy stejně jako dnes existovaly tzv. moderní demokratické právní státy, jejichž nablblá pravidla a hodnoty taky přestaly platit, protože se státy uchýlily zcela svévolně slovy Řehky k organizovanému násilí a začaly po milionech vraždit lidi). V devadesátkách jsme měli moc pěkný masakr prakticky za hranicemi – v bývalé Jugošce. Copak to nevíte? Nebo to nebyla „ta správná svatá válka“, ze který by se celý svět měl pominout?
No ale vraťme se k onomu dotazu z úvodu, co jsme dělali v ten nejčernější den 21. století – 24. 2. 2022. Já to vím přesně, a tak mileráda odpovím:
Určitě, ale na beton, jsem 24. 2. 2022 pila pivo a jako jindy zcela kašlala na Ukrajince a miliardy jiných lidi, protože jejich existence či neexistence je mi naprosto ukradená.
Taky jsem napsala v ten den celkem dobrej článek na blog Echa. I po roce se za něj skoro nestydím, to je co říct (až na ta nasyslená kila mouky, který nám sežraly v nové staré barabizně myši a na celkovou mírnou psychózu s vytvářením zbytečných zásob – to už bych dnes rozhodně nedělala).
Článek se jmenoval „Pěstujme odolnost v rozbouřeném světě“. Dovolím si z něj ocitovat úvod a závěr.
Nejsem zhrozena, ani překvapena z mediální smrště zpráv o Ukrajině, bylo nepochybně možno čekat, že po covidím spektáklu přijde jiný. Nemám strach z války, stejně jako jsem netrpěla obavami z koronaviru. Obojí je pro mě nepodstatné, nezajímavé, jen takové kosti hozené prostému lidu k ohlodávání, k odvedení pozornosti, zatímco se svět mění k nepoznání a děje se v něm spousta nekalostí, které ohrožují a ničí lidskou svobodu a volnost. Z téhleté změny našeho bytí mám strach, to se přiznám. Je obrovská, černá a nenabízí nic pěkného. Utažené šrouby a kontrola jen tak nepovolí. Uklidňující je, že lidstvo přežilo všechno: vojenské konflikty, nemoci, hospodářské havárie, pády říší a snahu mocných uzurpovat si moc právě pro sebe. To všechno proplouvalo okolo („jen“ to holt pokaždé stálo mnoho životů a mnoho dobra a většinou snahy o změny zavedených pořádků vrátily lidstvo ve vývoji o desítky či stovky let zpět), zatímco lidé se rodili a umírali, veselili a jednoduše žili. Jak to udělali, měli bychom se ptát? Zdá se totiž, že přes to, že jsme obklopeni moderními vymoženostmi, jsme stejně bezbranní a stejně ponecháni napospas osudu a hrátkám vůdců, světských i náboženských, a panovníků jako lidé ve středověku, jen to neumíme přijmout…
Vím, že jsou moje snahy o dobrý život v tomto šíleném světě asi jako snaha mravence zdolat Everest. Přesto se nehodlám vzdát, podvolit se a jen nečinně čekat, kam mne budou „ti nahoře vláčet“. Zkouším dělat aspoň něco, protože jen tím, že posílím sama sebe a svoje děti budu doopravdy svobodnější. A pak nad budu moct dělat i něco užitečného pro druhé. Mimo stát, mimo systém, ale o to líp.
Ano, ptejme se, co kdo dělal 24. 2. 2022. Není to vlastně vůbec blbá otázka. Dost to totiž o člověku vypovídá. Buď jste totiž „stříleli tweety“ nebo jste se na to vykvajzli a dělali to, co je normální a žili bez ohledu na organizované násilí států.