Sto dní. Dva tisíce čtyři sta hodin čistého času, a to nezapočítávám to, co jsme dělali pro komerční klienty, tj. to, co byla klasická placená advokátní práce. 2.400 hodin jsem si ukrojila z nikým neplaceného volna. Je to dvě stě dní, pokud počítám 8 hodin na spánek. Minimálně dvě stě drahocenných dní (bože, vždyť to je víc jak půl roku a skoro rok, kdybych počítala jen osmihodinový pracovní den!) svého života jsem tedy strávila psaním blogu, žalob, právních návodů a podobných nesmyslů, které se týkaly covidu, škol, důchodců, pendlerů, hospod, očkování, testování, roušek, klimatu, ptačí chřipky, Ukrajinců atd. atd. Očekávala jsem od toho mnohé, ale nic se nesplnilo. Těch 200-300 naprosto promrhaných dní, kdy jsem mohla žít, mi už nikdo nevrátí.

Zřejmě proto jsem tak zklamaná z toho, že na mojí práci parazituje ženská jako je Hamplová, že z ní tyjí další lidé, ze kterých je mi fyzicky i psychicky nevolno, a že já mám z té vší dřiny doslova a do písmene kulový. Kéž bych ty stovky a stovky hodin radši dala dětem, psům, slepicím, zahradě nebo bych se třeba učila jazyky či hru na kytaru anebo jen tak ležela a koukala na The Sopranos či Breaking Bad nebo potřetí na celé Twin Peaks a pila pivo a hladila kočku. Mohla jsem být v němčině na úrovni rodilého mluvčího a ve španělštině na C2, nebo hrát jako Nohavica nebo jsem mohla mít velký pupek a výborné znalosti z oboru seriálogie.

Pozdě bycha honit, říkáte si jistě. Já taky, ale to neznamená, že nejsem strašně zklamaná, zhnusená, naštvaná a pěkně nabručená. Proto si musím dát od psaní pauzu, protože se moje duševní rozpoložení propisuje do textů, které jsou následně nepěkné až trapné.

Zatím je blog uspaný, stejně jako Stav bez nouze. Nejsou smazané a ani mi nikdo nic nenařídil, vždyť koho by takové blbosti taky zajímaly. Moje bláboly jsou všem naprosto ukradené a státu obzvlášť, to vám garantuju. Fakt to není až tak divoký s tou svobodou. Ještě si promyslím, co s ním udělám, možná ho smažu, možná protřídím a něco ještě opětovně zveřejním (pokud se mi bude zdát, že ej vůbec nějaký text, který za to stojí), ale s velkou pravděpodobností se na všecko vykašlu. Trpká zkušenost covidích a postcovidích válečných měsíců, kterou jsem udělala s lidskou rasou, mne naučila mnohé, zejména pak to, že svět tam venku nejde změnit. Kdybych pořád a pořád a pořád opakovala tutéž stupidní činnost (rozuměj trávení tisíců hodin svého života, o kterém nevím, kdy skončí, něčím, z čeho mají prospěch jen hajzlíci), to by bych se musela na smrtelné posteli vážně nenávidět. Vždyť i moje pubertální dítě mi na dotaz přímo a bezelstně odpovědělo, že „to všechno, co jsem s covidem a potom dělala, byla naprosto nepochopitelná a zbytečná pakárna.“

Hm… Tak to nepotěší, když vás potomci vidí v tomto světle. Never more.