Štítek: soudy (Strana 1 z 9)

Jak víte, myslím si, že by bylo mnohem lépe býti neobčanem, nežli otrokem jakéhokoliv státu. Ústavně právní „experti“ by mi jsitě oponovali, že by pak člověk neměl žádná práva a že by se o něj nikdo nepostral, kdyby se mu v širém světě něco strašlivého stalo (napříkald kdybyste byli tak blbí jako slavné duo český slepiček Hanča a Tonča a jeli byste třeba na blind na tak hnusné místo jako je Pákistán). Bla, bla, bla, kecy naší babičky, říkám já a Nejvyšší správní soud spolu s Městským soudem mi dávají za pravdu.

Pokračovat ve čtení

Jak moc nenávidím právo, jsem si samozřejmě naplno uvědomila až v době covidí následované tou ukrajinskou. Už předtím mi samozřejmě přišli komičtí jak státní zástupci, tak soudci a neméně pak advokáti, ale pořád jsem si namlouvala, že ii právo se dá použít k dobrým účelům. Je to blbost! Strašná. Nyní už vím, že když by chtěl kluk studovat práva, vyhodila bych ho z domu. Ještě, že holka hodlá jezdit s traktorem. Docela jí to závidím. Kéž bych se i já naučila živit se něčím pořádným! No, ale nic takového neumím, a tak mne za trest dnes ráno další setkání s Justicií.

Pokračovat ve čtení

Nejvyšší správní soud dnes vskutku perlil. Poté, co posvětil zákazy pro neočkované studenty chodit do školy, se vyjádřili naši gerojové v talárech taky k tomu, jestli navádění dětí k očkování bez souhlasu rodičů bylo v pořádku. No, asi vás nepřekvapí, že bylo. O co šlo?

Nějací rodiče se správní žalobou domáhali, aby soud zakázal ministerstvu zdravotnictví zasahovat do jejich práv šířením informací o možnosti nezletilých osob starších 16 let očkovat se proti COVID-19 bez souhlasu zákonného zástupce. Městský soud je poslal tam, kde slunce nesvítí. NSS pak jeho fu*k off přístupu jen zatleskal.

Městský soud dospěl k tomuto závěru:

Šíření informací o možnostech očkování není závazný donucující akt a nezasahuje do práv a povinností osob, tedy ani do práv rodičů.

Argumentace rodičů u NSS byla takováto:

Otec namítá, že informace slouží jako jistá legitimace počínání pracovníků očkovacích center, kteří na základě takového pokynu (šíření takové informace považuje za pokyn správního orgánu sui generis) mohou nezletilé očkovat bez souhlasu rodičů. Zdůrazňuje, že v této věci nejde o to, že by jeho dcera byla nucena podstoupit očkování, ale o legitimizaci ignorování rodičovské odpovědnosti. Ministerstvo totiž takto vyzývá pracovníky očkovacích center k očkování nezletilých bez souhlasu jejich zákonných zástupců. Otec považuje takové jednání za nezákonné a jediným způsobem obrany proti němu je právě zásahová
žaloba.

Ministerstvo se bránilo:

Dnes se už jedná o hypotetický problém, že by zaměstnanci očkovacího centra nabádáni žalovaným zkracovali rodičovská práva stěžovatele možným naočkováním jeho dcery. Navíc samotnou vakcinaci neprovádí ministerstvo, ale poskytovatel zdravotních služeb. Případné poskytnutí zdravotních služeb oprávněným subjektem přitom nepředstavuje nezákonný zásah.

Válek je ale bradavičnatý s*áč, co?

Nemenší s*áči jsou soudci NSS, kojoti jedni prašiví.

Stejně jako ve výše citované judikatuře nepředstavovalo ani v tomto případě sdělení právního názoru žalovaného zásah do stěžovatelových práv a zároveň mu touto informací ani nebyla uložena žádná povinnost. Právní postavení žalobce se tedy v důsledky sdělení informace nezměnilo, a nemohlo se tak jednat o zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Jakkoliv s tímto právním názorem žalovaného může stěžovatel nesouhlasit a označovat jej jako „pokus o legitimizaci ignorování rodičovské odpovědnosti“ či „přímou výzvu k provádění očkování nezletilých bez souhlasu jejich zákonných zástupců“, nic to na závěru soudu nemění, protože legitimizace jisté praxe ani výzva směřovaná k poskytovatelům zdravotních služeb zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. rovněž nepředstavují. Správním soudům ani nepřísluší hodnotit, zda je právní názor žalovaného správný a jeho šíření vhodné či nikoli.

Podle rozsudku NSS čj. 2 As 58/2022 – 39 ze dne 26. 4. 2023.

Už před pár dny NSS řekl, že to, že univerzity zakazovaly studentům, kteří nebyli očkovaní nebo neprokázali splnění dalších podmínek ze systému O-N-T, je košer. Dnes NSS rozhodoval o kasační stížnosti Masarykovy univerzity proti rozsudku Krajského soudu v Brně, který původně jednání univerzity označil za nezákonné. NSS jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil. Postavil se, jak jinak, za univerzitu.

V rozsudku NSS se uvádí:

Krajský soud podané žalobě vyhověl a rozsudkem označeným v záhlaví určil, že postup žalované spočívající v zákazu účasti žalobce na prezenční výuce, pokud nepředloží doklad o splnění preventivních podmínek, byl nezákonným zásahem. Krajský soud považoval za zásah nejen samotné opatření, ale i jeho faktickou realizaci a dopady projevující se tak, že žalobce musel podstupovat testování a výsledky vkládat do informačního systému školy, aby se mohl účastnit prezenční výuky (činil tedy kroky, které by jinak činit nemusel). Zásah proto žalobci nejen hrozil, ale také reálně nastal.

Krajský soud se proto podrobně zabýval zákonností popsaného zásahu a dospěl k závěru, že byl nezákonný, neboť žalovaná neměla pravomoc stanovit studentům povinnost spočívající v předkládání dokladu o splnění preventivních podmínek a podmiňovat jím účast na prezenční výuce, ani právo shromažďovat informace o splnění těchto podmínek.

NSS s tím nesouhlasil z těchto důvodů:

V nyní posuzovaném případě žalobce v žalobě neoznačil žádný individualizovaný úkon či jednání přičitatelné stěžovatelce, který by byl adresován přímo žalobci a směřoval proti němu, a tedy by pojmově mohl naplnit požadavek přímého zásahu. Žalobce nebyl vystaven ničemu jinému, než čemu byli vystaveni všichni ostatní studenti fakulty. Ve své podstatě se tak žalobce dožadoval abstraktního přezkumu souladu normativního aktu vydaného stěžovatelkou (označeného jako opatření) se zákonem o vysokých školách, případně s jinými právními předpisy, což však soudům rozhodujícím ve správním soudnictví nepřísluší posuzovat v řízení o zásahové žalobě (§ 82 s. ř. s.), ani v rámci jiných zákonem předvídaných žalobních typů.

Pokud krajský soud dovozoval existenci zásahu ve faktické realizaci a dopadech opatření, konkrétně v tom, že žalobce musel podstupovat testování a jeho výsledky vkládat do informačního systému školy, aby se mohl účastnit prezenční výuky, Nejvyšší správní soud uvádí, že v tomto jednání (které žalobce činil v souladu s přijatým normativním rámcem) nelze z podstaty věci spatřovat zásah přičitatelný stěžovatelce, nýbrž se jedná o účinky bezprostředně plynoucí ze zpochybňovaného normativního aktu školy. Jak v této souvislosti stěžovatelka správně uvedla v kasační stížnosti, individualizovaným zásahem, jehož zákonnost by bylo možno věcně soudem přezkoumat, by bylo teprve samotné faktické neumožnění účasti žalobce na prezenční výuce (např. nevpuštěním do učebny, vykázáním z výuky).

V takovém případě by konkretizovanou, přímou aplikaci daného normativního aktu v subjektivní právní sféře adresáta bylo možno přezkoumat ve spojitosti s individuálně adresovaným úkonem žalobci, který by měl povahu skutečného zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s., případně rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s

Ko*oti v talárech, co?

Podle rozsudku NSS čj. 6 As 160/2022 – 35 ze dne 26. 4. 2023.

Každý den si v rámci pracovní kázně prohlížím aktuální rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a pak o nich píšu články. Pokud se týkají územního plánování, obcí, místních referend a tak podobně, jdou na web advokátní kanceláře, pokud jsou to věci covidové nebo se jinak dotýkající svobody, patří sem.

Pokračovat ve čtení