Štítek: svoboda

Nielsen: Hamplové jde víc o marketing než o právo

Jistě víte, že k volbám z přesvědčení nechodím, nedokážu si představit, že bych těm, kdo lidem soustavně jen škodí, dala svůj hlas, aby za mne rozhodovali. Děkuji, já si věci zařizuju sama tak, jak chci. To, že nedovoluju politickým podvraťákům, aby se dopouštěli nekalostí a zaštiťovali se přitom řečmi o tom, jak to dělají pro moje blaho, neznamená, že mne nebaví sledovat všechny ty šaškárny. Naopak! Osobně třeba držím v prezidentském klání pěsti Babišovi, protože se nemůžu dočkat jeho novoročních projevů. Konečně bychom se zase pobavili! (Jak vídíte, dost radikálně jsem za ty dva a skoro půl roku s covidem změnila názor – od naivní trouby, která věřila, že existuje právní stát, jsem se posunula k naprostému cynikovi, pokud jde o jakékoliv věci veřejné.)

Zdrojem komiky jsou nejen staří političtí matadoři, ale i ti, kteří se tváří, jak změní svět, když jim dáte hlas a zajistíte řadu tučných let u korýtka. Třeba onehdy jsem se nasmála nad fejsáčem Hamplové, když jsme četla následující:

Proč mě to tak pobavilo? Protože jsem si vzpomněla na ne tak starý e-mail od advokáta Nieslena, který mi pochybením jedné z účastnic konverzace přišel do schránky v době, kdy jsem ještě jako ona naivní trouba věřila Zdravému fóru a té slavné spolupráci a „musíme se spojit“ myšlence. Tomáš Nielsen psal:

Podobně to viděl i další bojovník:

Ach, jak se jen mají všichni ti advokáti v lásce, že? Jak si věří, jak spolupracují, jak čisté a bezmračné je to, co vytváří pro dobro ostatních bytostí. O tom, že VZ jsem v této trapné komunikaci byla já, o tom jsem už napsala mnoho. To mi otevřelo oči (i když pak jsem se zase nechala nachytat jinou sladce mluvící advokátkou, nicméně pevně doufám, že to bylo fakt už naposled a že už nikomu na špek neskočím).

Jak jsem psala, celá tato legrační komunikace se ke mně dostala chybkou jedné ze zúčastněných, která si nedala pozor, komu co posílá a komu co posílat nechtěl Nielsen:

Že Nielsen předstírá, že slavnou Hamplovou, Právničku roku, etc., etc., etc. nezná, to mi přišlo snad zábavnější než všecko ostatní kamarádíčkování se, když pravda je dost jinde. Vždyť na sebe již v dubnu 2020 upozornila svým dokonalým názorem na nutnost poslouchat, když stát zavelí. Říkám si, proč si toto Zdravé fórum a spol. neprověřili? Vždyť se za tyhlety zvrhlosti NIKDY neomluvila ani je nevzala zpět (což by stejně nestačilo, vyřčené slovo ani párem volů nevrátíš). Copak můžete, když máte trochu svědomí, spolupracovat s někým, kdo si jako Hamplová myslí toto, ale klidně bude říkat pravý opak, když se to zrovna hodí?

Virus se tak stal záminkou údajného boje o demokracii, jsou podávány žaloby proti nouzovému stavu, proti zavření hranic, nakonec se můžeme dočkat i žaloby na to, aby soudy vyhostily virus z naší republiky, protože sem nedemokraticky, nikým nezván, vnikl. Uzavření hranic je kde kým označováno za nedemokratické až totalitní (pamatují si tu totalitu ještě sakra?), ačkoli všichni víme, že jsou uzavřeny proto, aby lidé nemohli tak snadno „pendlovat“ mezi Českem a zeměmi, kde virus řádí neuvěřitelně, a dovážet ho sem (města Uničov a Litovel by mohla vyprávět), a na vyhlášení nouzového stavu jsou hledány formální chyby…

Svatá prostoto – paradoxně účinná karanténní opatření nakonec způsobí, že budou označena za zbytečná, protože tu nemáme desítky tisíc nakažených a tisíce mrtvých. Zbytečná by přece byla tehdy, kdyby tu ti nemocní a mrtví byli. Takže když tímto argumentem nejde moc mávat, protože je snadno vyvratitelný (neb opatření včetně uzavření hranic zafungovala), začalo se mávat údajně pošlapávanou demokracií. Je to snadné, chytlavé, všichni ještě máme v paměti dobu skutečně zavřených hranic, takže proč nedat omezení do souvislosti s tímto krásným slovem, které je nám všem drahé.

Jenže demokracie neznamená, že si každý může dělat, co chce, aneb právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého, a pokud o něčem rozhodnou demokraticky zvolené instituce, musíme to, byť třeba někdy se skřípajícími zuby nebo komentářem, jak bychom to udělali lépe (to ale moc neslyšíme, převažuje kritika), akceptovat. Protože kdo jiný by to měl rozhodovat? Nikoho jiného v demokracii neznám, než ve svobodných volbách zvolené orgány. A to, že někdo prostě se neumí nikdy přizpůsobit, a plete si demokracii s právem „já si budu vždy dělat, co chci“, a „jen můj názor je ten jediný správný“, s tím ať jde do háje. Jaký je rozdíl mezi výrokem – nebudu nosit roušku, protože mi to nemá kdo co nařizovat, a výrokem nebudu platit daně, protože mi to nemá kdo co nařizovat? Buďme proto opatrní v úsudku., protože za velkými slovy bývá často velká malost. Dávejme hlavně pozor, zda nejde těm, kteří mluví o ohrožení demokracie, ve skutečnosti o politický boj a politické body pro sebe sama. Zda nejde těm, kteří zaměňují respektování pravidel za diktaturu, hlavně o vlastní zisky. Zda zkrátka všichni moc nekalkulují, a nezapomínají na to, že i oni mohou skončit na ARU jako britský premiér.“

Jestli vás ani takové názory a následné veletoče neodrazují od důvěry v politiky, pak vám asi není rady ani pomoci. Neohánějte se ale prosím tím, že to děláte proto, abyste byli svobodní. Chodit k volbám nemá se svobodou vůbec nic společného, jen to jen a jen sedání na lep obřím egům, nějaké lži, komedii či touze po moci a lepšímu bydlu pro sebe sama. Taková je a byla politka co svět světem stojí.

V roce 1775 James Boswell napsal:  „Politika dnes není nic jiného než prostředek, jak se v tomto světě dostat nahoru. Jedině s tímto záměrem vstupují lidé do politiky a veškeré jejich chování z něj vyplývá.“  Bertrand Russell na to navázal: „Demokracie, jak si ji představují politici, je forma vlády, jmenovitě metoda, jak přinutit lidi, aby dělali to, co si jejich vůdcové přejí, a ještě při tom měli dojem, že dělají to, co si přejí oni sami.“  Popsali byste snad dnešní politiky jinak? Těžko, pokud máte všech pět pohromadě.

Jedině když se na politiku vykašleme a budeme skutečně žít tak, jak my sami chceme, když dokážeme nebýt závislí a nebudeme čekat jako malé děti či zvířata, že se o nás někdo postará, někdo to vyřeší, někdo, někdo, někdo, pak budeme moci rozhodovat sami o sobě.

Nevěřte politikům, žádným. Nikdo z těch, kdo jdou „nahoru“, není férový a na vaší straně. Nebyl, není a nebude. Každý politik to, co dělá, dělá jen sám pro sebe, i když se u toho tváří jako Ježíšek. Proto se rozhodněte zodpovídat za své činy a nést následky a jednat tak, aby tyto byly co nejlepší. Nespoléhejte na levné sliby, fejsáčové výkřiky a na pozlátko. To jsem chtěla říct.

Recept na chroustovou polévku

Mám arachnofobii. Od malička. Do našeho sklepa plného odporných obrovských bílých svleček pavouků, kteří, doufám, zdechli, sotva se vysoukali ze svého starého exoskeletu, ani nechodím. Jiného hmyzu se ale nebojím, dokonce mi strach nenahání ani představa, že uvařím dětem k večeři trochu lučních kobylek. Bude to asi lepší, než kuličky z IKEA nastavené koninou.

V diplomové práci nazvané „Zapomenutá entomofagie“ jsem se dočetla:

„V další velké etapě lidských dějin, ve starověku, byl hmyz také běžnou součástí jídelníčku. První zmínka o entomofagii v Evropě pochází z Řecka, kdy Aristoteles (384-322 př. n. 1.) ve svém spisu História Animalium popisuje, ve kterém stádiu je cikáda nejchutnější, a že nejlépe chutnají dospělé samice po oplození, protože jsou plné vajíček. Odkazy na entomofagii nalézáme napříč stoletími i kontinenty. Diodóros Sicilský ve 2. století př. n. 1. nazýval obyvatele Etiopie Acridophagi, neboli „kteří jedí kobylky“.

Význammný čínský lékař a farmakológ L i S‘-čen napsal knihu Compendium of Materia Medica, která komplexně popisuje praktiky čínské medicíny z období dynastie Ming (1368— 1644). Součástí je souhrnný seznam potravin, včetně velkého množství hmyzu, u kterého zmiňuje i léčivé vlastnosti.


Německá vojska v Itálii opakovaně a s potěšením konzumovala smažené larvy bource morušového. Tuto skutečnost popisuje italský přírodovědec Ulysse Aldovandi ve svém pojednání De Animalibus Insectis Libri Septem (1602).


Dokonce ani v ČR nebyla entomofagie neobvyklá. Svědčí o tom česká kuchařka z let 1920 a 1937, kde je možné nalézt recepty na přípravu jídla z hmyzu, jako např. recept na chroustovou polévku.

Napříč historií najdeme nesčetné množství podobných zmínek a publikací, což dokazuje, že entomofagie je v lidech hluboce zakořeněna. Zvykli jsme si jíst žáby, hady, ještěrky,měkkýše i ústřice, jediné, co nám brání jíst hmyz, jsou předsudky a odlišné kulturní zvyklosti.

Chroustová polévka mne zaujala, protože chroustů je u nás tedy požehnaně, stejně jako šněků. Tak jsem pátrala a hned první odkaz vedl k TV Nova.

Česká chroustová polévka:
1/4 kg chroustů (pro 6 osob) ve studené vodě omytých vhoď do horké vody, přidej všechnu kořínkovou zeleninu, kmínu, trochu soli a nechej v ní zapěniti jemně sekanou zelenou petržel. Vodu z chroustů sceď, zalij jí připravenou zásmažku a nechej chvíli povařiti. Pak zakvedluj do polévky 2 žloutky se 6 lžícemi husté smetany.

No, tak až to Schwab a spol. roztočí, nebudeme trpět nouzí! To je dobrá zpráva.

Víte, přemýšlím, proč jsou ti křupaví červíci, kobylky nebo larvy takové obří téma. Proč tomu všichni věnují tolik pozornosti? Oč je horší sníst cikádu než mrtvolu prasete, bytosti s inteligencí tříletého dítěte? Proč se nám neekluje chobotnice (která je mimochodem taky velmi chytrá a dokáže řešit složité úlohy), proč jíme něco tak odporného a nehumánně získávaného, jako je kaviár? Proč nám nevadí, že mordujeme vše živé hlava nehlava, ale z červů se míníme zjančit? Je to pro mne nepochopitelné.

Navíc se divím, že lidé mají tolik času, aby se pořád rozčilovali nad červy. Je to stejné jako s rouškami. Já už ty sáhodlouhé debaty o takové blbosti jako je ústenka či respirátor nesnesu. Ti nahoře nám hází kostičky a my je s chutí a gustem okusujeme, zaujatě hryžeme a přitom si nevšímáme toho, co se okolo nás doopravdy děje. Myslím, že to se těm slavným vládnoucím jelitům celkem daří. Skáčeme, jak pískají a poslušně panáčkujeme tak, jak chtějí. Opravdu považujete roušky a hmyzí stravu za středobod vašeho vesmíru? Já ne. Mám lepší věci na práci a na zábavu.

Vykašleme se na členovce (a mějme je rádi, jsou užiteční) a raději řešme, to, co máme rovnou před nosem a to, co je důležité. A nezapomínejme žít – zdá se mi totiž, že dost lidí pořád bojuje za nějaké nesmysly a proti kdečemu a mezitím jim protíká drahocenný život mezi prsty. To je sakra škoda.

Učte děti doma!

Vím, že jsem naprostý greenhorn, pokud jde o domácí výuku. Vždyť za sebou mám teprve první rok. Přesto si dovolím shrnout, v čem všem nám všem domácí škola zlepšila život.

Na tomto místě musím předeslat, že můj náhled na unifikované státní vzdělávání byl vždycky skeptický. Proto jsou moje děti, ač půjdou po prázdninách do šesté a osmé třídy, prakticky (díky bohu) nedotčeny klasickým školním systémem. Chodily totiž do soukromé montessori školky a pak do téže školy, následoval asi rok a půl ve státním zařízení a pak přišel covid. Do „skutečné“ školy tedy docházely jen 15 měsíců, což se nestihlo nijak negativně projevit. Pro domácí vzdělávání jsou díky své flexibilitě (vždyť školku a školu měnily 6x a stěhovaly se za svůj krátký život už 7x, žijí v podstatě po vzrou kočovníků) jako stvořené.

Klady domácího vzdělávání vidím v těchto bodech:

  1. Jsme spolu – rána jsou klidná. Společná dlouhá rodinná snídaně je u nás na denním pořádku. Společně obědváme i večeříme.
  2. Máme čas – chodíme denně na dlouhé vycházky se psy – díky tomu trávím dost hodin s dcerou osamotě povídáním. Můžeme jít na koupaliště každý den po obědě, můžeme jít do lesa, můžeme jet na zmrzlinu, syn může posedět u slepic a natrhat jim trávu. Cokoliv, kdykoliv. Doma vzdělávané děti nemusí dojíždět do školy, tudíž mají moře volného času. Díky tomu teď objevily ukulele, kytaru a klávesy. Denně hodiny hrají. Naprosto to změnilo náš domov, který je teď živý a veselý. Ne že by to byli Mozartové (v tomhle geniální rozhodně nejsou), ale poslouchat se to dá velmi dobře. Dcera se může zaměřit na svoje hobby – psy. Může je trénovat, může si načíst kde co. Je z ní chodící encyklopedie.
  3. Samostatnost – část předmětů, tam, kde to jde, řešíme samostudiem (zejména dějepis, zeměpis a přírodopis). Děti si samy organizují povinnosti. Tolik se toho naučily a myslím, že jsou lepší než mnoho dospělých.
  4. Rychlost – moje děti jsou prostě geniální, syn na to má i štempl z Mensa. Je jasné, že když někdo patří mezi 0,2% populace s IQ 145 a víc, nemusí trávit hodiny a hodiny opakováním jednoduchých věcí typu zlomky, procenta nebo trojčlenka jako nejpomalejší žák ve třídě s deseti podpůrnými opatřeními. Inkluze nemá v domácím vzdělávání místo.
  5. Rozsah učiva – nejsem fanda toho, že se děti nemusí moc učit, že to nějak přijde samo. Naopak si myslím, že je potřeba mít dost znalostí )a taky trénovat malé šedé buňky), a to i těch teoretických. Proto jsem dětem koupila celé sady učebnic a sešitů pro gymnázia a ještě Koumáky a jiné nadstandardy. Děcka sice hudrají, že se musí učit tolik a víc než ve škole, ale vždycky mají volbu – když se jim to nelíbí, mohou dostat navíc domácí práce. Většinou se pak upokojí a raději zpracují jen další stránky a prezentace.
  6. Strava – díky tomu, že jsou děcka doma, nemusí jíst ty příšerné nezdravé blafy z bůhvíjakých surovin ve škole. Vařím já a vím, co jedí. Kuřata a prasata jako od Tricatela si může hromadné školní stravovací zařízení strčit za klobouk.
  7. Svoboda – chceme-li někam jít, prostě jdeme. Nemusíme řešit omluvenky, docházku.
  8. Covid (a jiné nesmysly) lhostejnost – je mi úplně fuk, co ti kojoti nahoře chystají na podzim. Roušky, testy, zákazy, příkazy, nezajímám se. Ať třeba padají trakaře, moje věc to není. Mě ani moje děti netrápí vyvěšování modrožlutých vlajek, LGBT+ propagadna, klima ani jiné aktuální srandičky. Můžeme je mít vy-víte-kde.
  9. Můj klid a vzdělání – jako největší benefit domškoly vnímám svoji svobodu, klid, pokoj a nezávislost. Domácí škola u větších děcek je velmi dobře skloubitelná s prací a s chodem domácnosti. Jen se prostě ani vteřinu během dne nenudíte, a to je vlastně sakra dobře. Jako přínos hodnotím i fakt, že se musím každé pololetí předem naučit to, co budou děti probírat. Dělám si k tomu myšlenkové mapy na každičký předmět. Dozvěděla jsem se toho tolik nového (a zjistila, že mi ze ZŠ a gymplu v hlavě uvázlo tak málo, což je škoda). Kolik jsem se toho třeba zjistila od Ústavu pro jazyk český! Nebo všechny ty druhy rostlin a nejrůznějších mrňavých potvor. A co teprve Newtonovy zákony! Mezi nej nej nej momenty domácího vzdělávání řadím pochopení toho, jak se skládají různými směry působící síly. Díky tomu už mne nikdy nebude trápit tlačení plného těžkého vozíku na parkovišti u Lidlu.

Jediné, co mne doopravdy mrzí, je, že se k domácímu vzdělávání odhodlalo tak málo lidí. Byla by totiž ještě o něco větší zábava, kdybychom měli doma několikrát týdně dva tři další domškoláky, se kterými by se učilo ještě líp a navíc by se mohla sdílet i radost. Doufám, že podzimní covidí nebo jiné restrikce přivedou více lidí k rozhodnutí být svobodnější, veselejší a méně závislý na rozmarech státu.

Domácímu vzdělávání zdar a díky školám, které se mu věnují a umožňují ho.

Pryč s neužitečnými lidmi aneb jak přežít idioty ze Světového ekonomického fóra

Koncept masy neužitečných lidí (usless people) vymyšlený pobočníkem Klause Schwaba Yuvalem Noahem Hararim je děsivější než vše, co dosud spatřilo světlo světa. Je až s podivem, jak se někteří jedinci dokáží stále posouvat dál a dál, kam se dosud nikdo nedostal, pokud jde o produkci zlých myšlenek.

Jestli si nejste jistí tím, kdo je takový neužitečný člověk, pak si můžete přečíst třeba toto:

The ongoing artificial-intelligence revolution will change almost every line of work, creating enormous social and economic opportunities — and challenges. Some believe that intelligent computers will push humans out of the job market and create a new ‚useless class‘; others maintain that automation will generate a wide range of new human jobs and greater prosperity for all. Almost everybody agrees that we should take action to prevent the worst-case scenarios.

Creating new jobs might prove easier than retraining people to fill them. A huge useless class might appear, owing to both an absolute lack of jobs and a lack of relevant education and mental flexibility...

A z jiného textu ještě dodatek:

In the 21st century we might witness the creation of a massive new unworking class: people devoid of any economic, political or even artistic value, who contribute nothing to the prosperity, power and glory of society. This “useless class” will not merely be unemployed — it will be unemployable.

Harari je proslulý svou neuvěřitelnou zvráceností, tipuju, že si po večerech představuje, jakými různými způsoby by bylo možno zabít, rozčtvrtit a zlikvidovat člověka. jestli bych někoho doopravdy nechtěla potkat, byl by to patrně právě on. Myšlenkou likvidace masy neužitečných lidí (lidi považuje za jakýsi organický algoritmus) se tato podivná škaredá bytost, člověk podle mne ne, zabývá už celé roky. Nechtěla bych být jím a trápit se těmito myšlenkami 24/7. Jeho posedlost umělou inteligencí, která nahradí lidstvo musí být ubíjející.

However, a taxi driver or a cardiologist specializes in a much narrower niche than a hunter-gatherer, which makes it easier to replace them with AI. AI is nowhere near human-like existence, but 99 percent of human qualities and abilities are simply redundant for the performance of most modern jobs. For AI to squeeze humans out of the job market it need only outperform us in the specific abilities a particular profession demands.

Vzhledem k tomu, že Harariho myšlenky ohledně neužitečných lidí se stáčí tímto směrem je zarážející, že tento eugenik horší než kterýkoliv jeho předchůdce, už nehnije v base, ale namísto toho vesele slouží Světovému ekonomickému fóru:

The coming technological bonanza will probably make it feasible to feed and support people even without any effort from their side. But what will keep them occupied and content? One answer might be drugs and computer games. Unnecessary people might spend increasing amounts of time within 3D virtual-reality worlds that would provide them with far more excitement and emotional engagement than the drab reality outside. Yet such a development would deal a mortal blow to the liberal belief in the sacredness of human life and of human experiences. What’s so sacred about useless bums who pass their days devouring artificial experiences?

Víte, mohli bychom se trápit tím, co na náš tento pán a jeho boss Schwab šijí. Mohlo by nás trápit, co chystají tzv. elity a globalisti a já nevím, jaké další názvy se pro ty, kdo řídí svět, používají. Současně ale vůbec nemusíme. Jediné, co doopravdy musíme, je chovat se tak, abychom nebyli těmi neužitečnými lidmi. Je totiž prostým faktem, že svým způsobem má Harari i pravdu – dost lidí žije jako nějaké „milostné zviřátko“ – život tráví jen jídlem, nudnou prací a válením se u televize a ubližováním si navzájem. To vskutku není zrovna drahocenná lidská existence.

Proto se starejte sami o sebe. Neseďte na zadku, nemějte v rukou mobily, nepište nesmyslné komentáře na fejsáč, nekoukejte na televizi a nechoďte k volbám. Vykašlete se na to. Nechte stát státem, ať si trhne nohou. Nestarejte se o to, co kutí ti nahoře, nechte to plynout. Jsem přesvědčena, že je to důležité. Jestliže jsem totiž za poslední dva roky udělala nějakou chybu, pak to bylo právě to, že jsem tohle dlouho nechápala a s tím vším jsem bojovala. Je to přitom obří nesmysl.

Místo toho raději kupte slepice, zasaďte brambory, nechte děti doma ze školy, pořiďte si psy a procházejte se v přírodě. Dejte si pivo, čtěte Rousseaua, Garfielda a hlavně buďte šťastní, veselí, přátelští. Jediné, s čím cvoci a zlé bytosti Harariho typu opravdu nepočítají, je svoboda, nezávislost, odvaha, láska a radost. Tomu totiž vůbec nerozumí a neumí si to ani představit. Nechápou, že to je ta největší síla, která se nedá porazit. Nerozumí tomu, že nic z toho není a nemůže nikdy být umělé. Podle mě je právě tohle jediná naše zbraň a jediná cesta, jak přežít.

Buďte užiteční – ale po svém a pro sebe a své blízké, nikoliv pro státy a korporace a bandy magorů ze Světového ekonomického fóra.

Případ advokáta Němce aneb proč se přestat zabývat cizími názory

Včera mi David řekl, že jeden brýlatý kojot, Petr Němec, který si na Twitteru hraje na intelektuála s dopadem, napsal něco velmi ošklivého o nebožácích z alzheimer centra.

Za tento tweet dostal pořádnou čočku. Proto se pak se snažil svoji hloupost zakrýt tím, že prý dělá výzkum pro boj s covidími konspiracemi.

Líbí se mi, že správný uvědomělý soudruh, který zuby nehty bojoval za co největší zničení společnosti kvůli tzv. ochraně zranitelných během (opět tzv.) pandemie, na ty drahocenné zranitelné ve skutečnosti úplně kašle a z jejich utrpení má zrůdnou radost. Díky tomu přesně víme, s kým máme tu čest. Na rozdíl od odporu k mimořádně nebezpečným koronavirovým „opatřením“, kdy jsme namísto škrcení ekonomiky a lidí skutečně měli provést cost benefit analýzu a nechat prostě věci víceméně běžet normálně za cenu nějakých obětí (teď se jasně ukazuje, jakou cenu za hloupé kroky vlád budeme platit a ne, minimální – pokud vůbec nějaké,s nížení počtu úmrtí s pozitivním testem az to ani omylem nestálo) je pošklebování se trýznivé smrti lidí naprosto zbytečné a docela ubohé.

Když mi David o tweetu řekl, byla jsem na Němce naštvaná. Dnes mi ale došlo, že je to ode mne strašně hloupé. Že jsem se pořád nedokázala poučit. Ještě stále jsem nepochopila, že jediným řešením je se na všechen tento nepořádek tam venku vykašlat. Tohle přece nebyla, není a nikdy nebude věc k řešení! Není to důležité a není to zajímavé. Názory druhých lidí jsou jen názory druhých lidí. Nic víc. Člověk by je neměl vůbec pouštět ani tam. Když už se dovnitř dostanou (protože to přece jen není snadné, ignorovat všechno to, co se na nás valí), měl by je co nejdřív pustit druhým uchem ven, pokud nejde o věc důležitou k přežití nebo v tom lepším případě zlepšení vlastního komfortu, popř. se nejedná o povyražení či zábavu.

Můj závazek zní: Nebudu číst cizí názory, jestliže se u nich nezasměju, kutilsky nepoučím (jako ve starých Receptářích) nebo se nedozvím, co ještě nakřečkovat pro nadcházející krizi.

Na rozdíl od názorů Němce a spol. mne proto baví kondomy, o kterých psala Šichtářová. To je aspoň cenné sdělení! Už předtím jsem se rozhodla tuhletu komoditu postupně schraňovat, ale po tom jejím komentáři jsem jich objednala rovnou 288. Až bude krize (jestli nepřijde, tak mne teda doopravdy zklame, všechny přípravy by totiž přišly vniveč) a nebude tohleto horké zboží k dispozici, tak aspoň víte, kam se obrátit. Cigára ale nekupuju, ty se prý blbě skladují, protože tabák se časem znehodnocuje. Doufám, že latex vydrží!

Buď svobodný jako ukrajinský kočovník

Dlouho jsem přemýšlela o tom, jak přistoupit k psaní nového webu „Svoboda za humny“. Není to totiž vůbec snadné rozhodnutí. Když jsem na jaře 2020 zakládala Stav bez nouze, věřila jsem, naprosto mimózně a naivně, že existuje svět s demokracií, právním státem, respektem k přirozeným lidským právům a svobodám. Po dvou letech marného boje za tuto chiméru jsem pochopila, že je to hloupost. Nemůžu čekat, že dostanu svobodu odněkud seshora, to ne. To by ani žádná svoboda tak jako tak nebyla. Po mnoha hodinách špekulování jsem dospěla k závěru, že pravdu v náhledu na volnost má Tom Hodgkinson, jehož knihu „Jak být volný“ by si měl každý, kdo mluví o svobodě, přečíst a hlavně vzít k srdci.

Jedinou cestou z toho všeho, co se tam venku děje, totiž je vybodnout se na stát a vydrbávat s ním, jak to jen jde. Určitou inspirací jsou, ačkoliv to tak možná nevypadá, ukrajinští cikáni, kteří se rozhodli rozbít tábor v centru Brna a nikdo je odtud ani párem volů nedostane. Jsou naprosto rezistentní vůči jakýmkoliv formám státní moci a díky tomu s nimi ani policajti ani všichni svatí nic nesvedou.

Brněnská ódéesácká primátorská děvčica Vaňková k tomu řekla:

Shromažďují se před nádražím a nedalekým úřadem práce, protože čekají, až jim bude vyplacena dávka. Přijíždí jednou měsíčně, zdržují se jen po dobu, než dostanou peníze, a pak zase mizí. Nehledají žádné přístřeší, nechtějí jídlo, pití. Jsou zvyklí na jiný způsob života.“

Dál konstatovala (citaci ponechávám mírně nesrozumitelnou tak, jak jsem ji zkopírovala z Deníku):

Lidé, kteří jsou na ulici, nemůžeme jakýmkoliv způsobem donutit, aby se přemístili někam jinam. Je to ryze na jejich rozhodnutí. Stejně tak ve chvíli, kdy jim poskytneme střechu nad hlavou, je nemůžeme nutit, aby tam zůstali.

Ještě tento svůj výrok vyšperkovala:

Provizorní pozemek vedle autobusového nádraží u hotelu Grand však nejspíš poslouží jen minimu zájemců. Když se v poledne dozvěděli, že je budou chtít úřady přesunout, z místa odešli přímo na nádraží nebo do jeho širšího okolí. „Město nemá žádné páky, jak je nutit,“ doplnila primátorka.

Tak město prý podle této paninky nemá žádné páky, jak cikány k něčemu nutit. Vtipné je, že je to pravda. Nemá. Veřejná moc nesvede absolutně nic, jsou-li lidé dost neteční a odolní. Policajti je dokonce omlouvají s tím, že nepáchají žádnou trestnou činnost (a co přestupky, ty taky ne?) a že nejsou bezpečnostním rizikem. S tím se vzhledem k minimálním hygienickým návykům a naopak pravděpodobně vysoké promořenosti bůhvíčím od žloutenky po svrab dá polemizovat. Nikdo to ale nedělá! Všichni mlčí, ustupují a couvají. A vyhrávají ti, kdo řádně vydrbali s těmi nahoře. Ukrajinští nebo maďarští nebo jací kočovní cikáni.

Jaký je to nebetyčný rozdíl oproti nám, hloupým Čechům, kteří jsme se nechali zmlátit policajty za to, že jsme se zdraví pohybovali na ulici drze bez roušek! Pamatujete na toho pána s malým klukem, které strážníci srazili na zem? Vzpomínáte na těžkooděnce, kteří rozehnali demonstraci proti covidovému útlaku? Vydolujete ještě v paměti to, jak se svými vlastními lidmi zacházeli v Holandsku, Německu nebo ve Francii?

Stalo by se to cikánům? Nikdy. Protože jsou resilientní a drží při sobě. Jen tak se něčeho a někoho neleknou. Umí přežít. Jsou svobodní. Neptají se, jestli něco můžou, prostě to udělají a státu ukazují tak leda prostředník, což je jediné, co si tato instituce zaslouží. V tomhle stojí za to se jejich životním stylem inspirovat.