Včera jsem měla smutný den, neb kojoti z Městského soudu v Praze (kde sedí vážně extra příšerní ko*oti, jen si vzpomeňte na všecky covid podrazy), odmítli žalobu spolku na to, že stát nechutným způsobem mučil slepice během boje s tzv, ptačí chřipkou, kdy veterináři a jejich poskoci mimořádně nehumánním způsobem vyvraždili statisíce nebohých slepic.
Slepice jsou moji velcí miláčci, kterým se dle mého hlubokého přesvědčení mají dávat jména, je třeba se s nimi mazlit a děkovat jim za každé nádherné, chutné a výživné vajíčko. Proto jsem se pokusila za ně bojovat.
Bohužel soudci asi nemají srdce ani mozek, a tak dali státu zase zelenou, i když jde o příšerné týrání a mučení živých bytostí. Hlavně, že během covidu byla záchrana života hlavní mantrou všeho našeho chování a najednou to vůbec neplatí! Když nejde o lidi, můžeme asi dělat, co se lidstvu zlíbí, chovat se jakkoliv krutě a odporně. Možná, že za covidu taky bývalo bylo řešením odpravit jakkoliv nechutně a drsně každého s virem, aby se tento nešířil a tečka, co, milí soudci?
Pokud najdu aspoň trošku času (jsme těsně před stěhováním do nové staré barabizny a před přezkoušením v domácím vzdělávání, tak to není snadné), tak přednesu kauzu slepic Nejvyššímu správnímu soudu. fakt nesouhlasím s tím, že by environmentální spolek nemohl chránit němé tváře před trýzněním, sorry, kojoti v talárech.
Člověk mnohdy ani neví, který z těch nahoře je blbější, ale Nekula dnes ukázal, že je kojot non plus ultra. Jeho reklamní pózování pro Lidl mne mimořádně pobavilo. Nekula totiž ve své tuposti propaguje onu báječnou slevovou aplikaci Lidlu, která vám sice zajistí mouku za 12,90, ale vysaje z vás pořádnou hromádku osobních údajů a ještě umí pěkně špehovat.
Dnes byl zveřejněn vážně strašidelný nález Ústavního soudu ve věci zajištění bydlení pro naše milé sociální případy. To, co si soudci Uhlíř a nenovější poklad v taláru Svatoň (fakt příšernej chlap, na fakultě jsem ho nenáviděla) dovolili do rozhodnutí vtělit, to je jen pro silné povahy. Až budete zase dřít jak mourovatí, nebudete mít čas na děti, abyste zajistili rodině ucházející obživu a státu zaplatili výpalné, pardon, daně, vzpomeňte si na slova soudců, kteří mají právě z těchto našich daní placený velice, ale velice slušný život. Potřeba jim propíchnout gumy u služebního Audi, které parkuje na Joštově hoooodně poroste. Ale to je ok, budete pak chráněni málem jako radikální klimatičtí aktivisté!
Jestli je ještě nějaký hlupák hrdý na to, že máme na Hradě starou komunistickou gumu, určitě mu neudělám radost tím, když uvidí, jak se jeho miláček vyhýbá poskytnutí informace o tom, proč žere hovězí, když tak miluje přírodu.
Jen tak pro připomenutí (fakt bych byla hrozně vděčná, kdyby mi to někdo konečně vysvětlil, ale ne „vědci“) se občas mrknu na Euromomo a na výkazy bohunického špitálu.
Nejvyšší správní soud opět rozhodoval o registraci náboženské společnosti. Tentokrát šlo o Cestu Guru Járy (před pár týdny o Konopnou církev). Podle NSS byl návrh na registraci zamítnut ministerstvem kultury po právu. Proč, na to se nyní podíváme.
Denně chodím ven s čokly, většinou s sebou beru jednoho ze svých potomků. S dcerou se většinou bavím právě o psech nebo o asijské komiksové produkci, což mi obvykle připomene mého oblíbeného vietnamského prodejce z jedné větší vesnice v okolí.
Podělím se s vámi o jednu ošklivou neslušnost, která sídlí v mojí černé duši: Nemám ráda 99% cizích děcek ve věku do cca 10 let (tj. do doby, než si nasadí sluchátka, vytáhnou mobil a s dospělými přestanou komunikovat). Nejen že je nemám ráda, ve skutečnosti je hrozně nesnáším. Všechny ty upištěné, uječené, nevychované, drzé, respektované a nehezké haranty, kteří umí jen otravovat život ostatním. Je pro mne utrpení jezdit veřejnou dopravou, chodit do restaurací, pohybovat se ve městě, protože tam všude jsou a motají se vám do života. Mnohdy mám chuť jim provést to, co ony provádí mně a odůvodnit to před jejich zkoprnělou matkou tím, že i já jsem měla liberální výchovu a dělám si, co chci a kdy chci.
Proto mne velmi potěšilo, že se objevilo další bistro, které dalo jasně najevo, že blbé rodiče (a jejich příšerné potomky), kteří neumí ukáznit svoje fracky, v lokálu nechce.
Když si pravidla přečtete, nejsou nijak přemrštěná, spíše zcela běžná a normální. Proto mne překvapuje, že se vůbec někoho mohou dotknout. No ale mohou. V dnešním světě ano. přitom je to ve zřejmém rozporu s názorem většiny (jako i v jiných případech diskriminace):
Šeredné rozvíjené fracky evidentně nemá rád nikdo – ani na Novinkách, ani na Idnes. Tak proč si to doprkenný vohrady necháme kolektivně líbit? Kde je zakopanej pes? Proč prostě neskočíme, děcku jednu nevlepíme a matku či otce nepošleme do píp? Proč mlčíme a necháme se týrat? Nikdy to nepochopím. Já mnohdy volím cestu sprostého řevu a protivníci obvykle vyklidí pole se staženým ocasem. Jen musíte mít koule na to být sprostší než oni.
Dokonce i na eMiminu nevychované fakany v pohostinských zařízeních nesnáší. Tak hurá, nebojme se a vezměme si veřejný prostor zpět.
Bistro to z právního hlediska udělalo náramně chytře, protože už dřív naše pošahané soudy bohužel dovodily, že zákaz vstupu hažartům do nejrůznějších podniků je diskriminační. Samozřejmě se nikdo neptá na práva těch, kdo jsou skrze ty malé zákeřné potvory utiskovaní, protože musí snášet jejich nemožné výstřelky, ale dbáme jen na práva uřvané (a zde doslova) menšiny jako vždy. Takže musíme respektovat děcka, ale ona nemusí respektovat nic a nikoho.
Naštěstí pak NSS svoje názory trochu zmírnil, asi některé soudce děti štvou tak jako mě, a tak si našli výmluvu, proč jde o úplně jiný případ, než ten s kavárnou:
Opravdu si myslím, že by měly být podniky bez dětí, podniky s dětmi, podniky pro ženské, podniky pro chlapy, podniky pro různé národnosti a rasy, podniky pro příslušníky rozličných sociálních tříd, podniky, kde se hulí, podniky, kde se chodí na adama, podniky, kde se nejí maso, a podniky, kde se jí jen krvavé steaky. Každému je kulový do toho, proč se majitel rozhodl postupovat tak, jak to udělal, pokud tím nikomu fyzicky neubližuje a pokud se přítomní rozhodli participovat dobrovolně. Ti, kdo se cítí dotčeni tím, že je někdo někde nechce, ať si laskavě trhnou protézou a jdou do podniku, kde budou vítaní. Je jich jako máku. Dokud budou bílí, černí, chudí, bohatí, s chomozomem Y nebo bez něj, malí, velcí, tlustí, blbí či inteligentní a všichni další možní vyloučení jen z užívání tzv. zbytných služeb, jak je definoval NSS při rozhodování o neočkovaných, je to v cajku a tečka za větou. Znamená to, že z kaváren děcka vyštvat klidně můžete, ve vlaku je samozřejmě, jakkoliv nevychované a obtížné jsou, strpět musíte, stejně jako musíte přestát, že se hažarti vztekají v Lidlu, protože nedostali do ruky koblížek.
P. S.: Znám díky covidu děti do 10 let, které se dobře chovat zvládnou bez potíží, umí diskutovat a jejich společnost je mi více než příjemná a vždycky se na ni velmi těším. To je abyste chápali, že nejsem asociální zloduch, ale jen chci, aby mi ostatní dali svátek. Jak s očkování, s Ukrajinou, s ohroženými skupinami, s klimatem, s genderem nebo s dětma. Vždyť já si druhých přece taky nevšímám a nic jim nedělám. Je to docela snadné, to vám povím. Dokonce už ani skoro nechodím do restaurací či kaváren, a když tam jsem, chápu, že je můj problém, že uvnitř trpím, zejména když jdu do kavárny, kde je dětský koutek – tam nárok samozřejmě nemám žádný. Moje požadavky se smrskly na to, aby cizí fakani neběhali okolo mě ve vlaku a nekopali mi do sedačky. Ale ani taková obyčejnost mi mnohdy není dopřána.
Přiznám se k jedné úchylce – nedokážu se nedívat na tři seriály z doby komunistické. Patří mezi ně rozhodně bez debat Žena za pultem. Ta si drží třetí místo v hitparádě. Zde mne fascinuje, že nikdo z přítomných nikdy nepracuje a nejčastější věta, kterou zaměstnanci konzumu používají je: „Vem‘ to na chvíli za mě.“ a dále nemohu odolat uvědomělosti soudružky Holubové a jejímu čestnému přístupu k životu. Rovněž Haničinec je nepřekonatelný. Druhé místo si drží Chalupáři, které jsem častokrát viděla s dědou, ten je miloval. Na tomto seriálu mi přijde neuvěřitelné, jak jsou pořád všichni společně šťastni a žijí si v Třešňové jako v ráji. Společně pracují, společně se baví, společně si všichni s radostí pomáhají. To je jak ve šmoulí vesničce. Nikde žádné problémy. Docela jim závidím.
Na prvním místě je mimořádně zrůdný seriál My všichni školou povinni, kde jsou všechny postavy psychicky vyšinuté. Od mentorského Sováka, přes bláznivou pionýrskou vedoucí Žilkovou, nezlomnou ředitelku školy Galatíkovou, která se postaví i těm nejdrsnějším členům strany, chápající vysloužilou učitelku Medřickou a slizkou starou bábu Havelkovou, nechutného školníka Menšíka, všechny ty zlé rodiče a žák až po psychopatku Vránovou, která zcela záměrně týrá prvňáky. Vše je neuvěřitelně depresivní, kruté a zlé, k tomu ještě ta šílená hudba… kam se hraba Hitchcock.
Zdůrazňuji, že na Nemocnici na kraji města jsem nikdy nervy neměla, nesnáším doktora Štrosmajera do té míry, že bych asi musela rozdupat počítač, jakmile by se objevil na scéně. Myslím, že tahleta zbožšťovaná postava je zdrojem všech pacientských problémů v ČR.
Vraťme se ale k My všichni školou povinní. Jde o mimořádně hlubokou sondu do učitelské duše. Odhaluje vše hnusné, co je s tímto „povoláním“ spojeno. Tu manipulaci s dětmi, ponižování rodičů, prosazování pravdy, kterou pedagogům servíruje režim, považování se za nadřazené všem ostatním… brrr. Fuj. Fuj. A fuj. Horor.
Když o tom přemýšlím, ono veledílo My všichni školou povinní by se snadno dalo točit dnes – v době covidí a ukrajinské, kdy se učitelé s obrovskou vervou znovu pustili do prosazování jediné prorežimní pravdy a trestání všeho, co se jen trochu vzpouzelo škatulkám. Když se podívám na server Pedagogické info, už vidím klíčové scény, kde všichni hrdinové nosí modrožluté roušky a v pohotovostním kufříku všechny dostupné očkovací látky, které si v rámci odpoledních kroužků navzájem aplikují.
Na webu Pedagigcké info je zajímavý text, který se naváží do zločinného ředitele Vrány ze školy v Troubkách. Je to jeho dopis blbounům z ministerstva k tématu duševního zdraví dětí.
Nojo, Vrána musí bejt pořádnej hajzl. Na závěr totiž uvědomělý autor z Pedagogické info dopsal:
Poznámka: Je s podivem, že Petr Vrána po excesech v době koronakrize zůstává ředitelem školy.
Sám Vrána ve svém dopise, který je dosti patetický, to zase ano, ale není urážlivý ani sprostý ani lživý, kupř. psal:
V dopisu ředitelům dnes zmiňujete, že je na místě dětem zprostředkovávat znalost základních lidskoprávních dokumentů našeho státu (Listinu základních práv a svobod, Všeobecnou deklaraci lidských práv a Úmluvu o právech dítěte). Bohužel právě tyto dokumenty byly v uplynulých letech ve školách naprosto ignorovány. Vše jste jen nechali vyhnít. Důvěra byla narušena, není snaha ji získat zpět. Chcete, abychom žáky vedli ke kultivované demokratické diskusi a kritickému myšlení. Souhlasím. Mají však ve vás politicích vhodné vzory? Jak tedy máme odpovídat na otázky, které se týkají někdejší diskriminace a segregace neočkovaných žáků, nátlaku na očkování, vyvolávání strachu z nákazy a případné smrti prarodičů?Ptám se i vás, kolegyně a kolegové. Nekladete si dnes výše položené otázky? Už jste uplynulé náročné období vytěsnili z hlav? Jste rádi, že je to už „za námi“ (ať už jsou napáchané škody jakékoliv)?
Škoda především je, že si většina posluhovačů státu z řad učitelů tyto a podobné otázky neklade, ale na druhou stranu, většina pedagogů jsou ti, kteří se nedostali na jinou vysokou, tak co čekat… chytří jako třeba já holt v 99% případů nejsou, aby pochopili, že stát je náš úhlavní nepřítel a čím jsme od něj dál, tím pro všechny líp. Jako vyspělejší bytost bych měla projevit pochopení. No tak dobře, no…
Jestli vám nestačí Pedagogické info a ani zrůdnost typu Učitelské platformy, pobrouzdejte si po webech základních škol a hledejte, jak psaly o covidu a Ukrajině… pěkné to není ani omylem. Předstírají učitelské krysy, že tohle NIKDY nedělaly?
Podobný budovatelský plakátek nepochybně sdílelo mnoho škol… zásadní nástroj v boji proti šíření nákazy. Jakže to říkali kojoti z NSS? Jo, pozor, už vím – hrubé síto jsou prý antigenní testy. Tak jo. A proklínat budou učitelé hromadně Vránu. Já se picnu.
Jsem tak vděčná, že moje děti prakticky neměly se školstvím tu čest po celou dobu základní školní docházky a doufám, že se mi to podaří udržet. Zkuste to ani vy učitelům nezapomenout… nevěřte jim a vaše děti ať jim taky nedůvěřují. Nejsou to jejich přátelé.
P. S.: Vím, že i mezi učiteli je 1% dobrých lidí, jako všude jinde, tak si to neberte osobně, patříte-li mezi ně. Já taky musím zkousnout, že se řadím do skupiny něčeho tak děsného, jako jsou právníci.
