Jistě víte, že soudy vše okolo covidu obhajovaly tvrzením, že se situace okolo pandemie jednoduše dynamicky vyvíjí a že stát reaguje ad hoc, prostě podle toho, co se zrovna aktuálně děje. Takový způsob vládnutí je samozřejmě absolutně nepřijatelý a vede do pekel, čehož jsme právě teď svědky.

Jistě není náhodné, že naprosto stejně přistupují naši páni nahoře k nekontrolovanému přílivu Ukrajinců a rozhazování v jejich prospěch a na náš úkor. Na toto zakázané téma se nebudu dále rozepisovat, ale podle všech indicií okolo pevně věřím, že každý soudný člověk ví, co bych chtěla o návštěvnících z východu napsat, kdybych mohla.

Ještě méně náhodné je, že se stejně stupidními argumenty jako jsou nám předkládány v souvislosti s covid a Ukrajinou, soudy obhajují opatření, která činil, činí a činit bude stát ohledně tzv. změn klimatu. Přečtěte si nejnovější názor Ústavního soudu (Pl.ÚS 39/18, ze dne 22. 3. 2022):

Ústavní soud si je vědom toho, že ne všechny příčiny (či korelace) a účinky klimatických změn jsou vědecky popsány, spolehlivě ověřeny či kvantifikovány, nicméně tyto podmínky podle jeho názoru nemusí být pro úsudek o naléhavé společenské potřebě přípravy preventivních, popř. následky zmírňujících opatření v těchto klíčových oblastech prokazatelně splněny – u rizik, které (byť i s relativně nízkou mírou pravděpodobnosti) mohou mít při jejich naplnění za následek vážné dopady do sociálních, hospodářských či environmentálních poměrů státu, není nutné pro rozumný úsudek o naléhavé potřebě vylepšení podmínek pro přípravu odpovídajících opatření trvat na nezpochybnitelném prokázání rizik. Tak zvané „cost-benefit“ či „risk-reward“ analýzy jsou v tomto ohledu jednoznačné, svědčí pro předběžnou opatrnost a u potencionálně akcelerujícího negativního jevu také pro tomu odpovídající možnost urychlení příprav potřebných opatření. Klimatické změny se jeví jako dynamický jev s nerovnoměrným vývojem, který vyžaduje co možná nejvyšší reakční schopnost státu (potažmo oprávněných investorů, a to zejména těch, jejichž zřizovatelem je stát).

Takže si to shrňme – máme víru v cosi neprokazatelného a v jejím jménu uděláme cokoliv, i kdyby to mělo zcela zničit vše, v co jsme dosud věřili a i kdybychom obětovali ve jménu této „jediné poznané pravdy“ vše, co máme, aniž bychom věděli, čeho vlastně chceme dosáhnout. Ano, to dává smysl. Tak děkujeme, Ústavní soude, že jsi zase jednou něco světoborného plácl.

Jestli vás doopravdy ve všech těchto souvislostech ze všeho nejvíc aktuálně trápí roušky v nemocnicích, tak máte kliku – jste v podstatě šťastné bytosti, které nemají starosti. Docela vám závidím.