Štítek: roušky

Blbost školních řádů nezná mezí

Řeknu vám, každý den se najde důvod, proč jsem vděčná, že moje děti nechodí do školy. Doopravdy bych se bála, co budou tzv. pedagogové ještě schopni dětem udělat. Jeden můj dřívější známý říkával, že ho otec poučoval, aby školu nebral vážně, neboť slovo učitel se skloňuje podle vzoru prdel. Musím tomu moudrému muži dát za pravdu, zvláště když jsem si dnes přečetla odůvodnění zákazu mobilních telefonů na jedné základní škole:

Myslí to „učitelé“ vážně? Pokud ano, jak pak mohli držet huby po celou dobu covidí šikany dětí, když jsou všechy ty technologie pro děti tak škodlivé, že je musí ve školách zakazovat? Jak mohli dovolit, že jim stát tak nesmyslně a krutě ubližoval? Jak se smíří s tím, co svojí pasivitou zavinili?

V loňském školním roce opakovalo ročník 8204 dětí, to je absolutně i procentuálně nejvíce za posledních deset let. Odborníci to dávají do souvislosti s distanční výukou během pandemie covidu.

Proč učitelé mlčí teď, když kvůli „boji za svobodu nás všech po boku udatných Ukrajinců“ dětem zcela vážně hrozí, že budou opět ponechány napospas šílené vládě – ať už při trápení zimou ve školních lavicích nebo rovnou na „plynových“ prázdninách s další usmolenou distanční výukou skrze ta proklínananá mobilní zařízení?

Na druhou stranu je třeba připomenout názor soudů na děti a mobilní telefony. Je dost dobře možné, že se školy mýlí a technologie jsou pro děcka dar z nebes:

Soud zdůrazňuje, že žalobce může být uvedeným opatřením omezen v osobní účasti na základním vzdělání. Není však z přístupu k tomuto vzdělání zcela vyloučen. Argument žalobce, že vzdělání zahrnuje také sociální kontakt a spolupráci není přiléhavý, neboť je obecně známým faktem, že sociální kontakt (zejména mezi osobami mladšího věku) se stále více přenáší do sféry virtuální (neosobní). Jedná se o celosvětový trend, který lze sledovat již řadu let. Stejně tak spolupráci je možno rozvíjet formou bez osobní účasti, kde jako příklad spolupráce a komunikace může posloužit rovněž obecně známý rozvoj v jednotlivých odvětvích e-sportu (zejména kolektivních taktických a strategických her). Nebezpečí z prodlení tedy soud v posuzované věci nespatřuje.

Takže jakýpak copak. Ty děti mají rády mobily, můžou si novináři kecat, co chtějí. Mají, je to pravda.

Když už jsme u škol, neuškodí si připomenout něco o školních řádech, co jsem psala už v září 2020. Stále častěji se totiž najdou školy, které si do školních řádů nacpaly povinnost zahalovat si obličeje.

Pokud jde o význam školních řádů pro rodiče a otázku, jak ovlivnit jejich obsah, můžeme uvést komentář České školní inspekce:

Postupuje-li pedagogický pracovník školy nebo školského zařízení v rozporu se školním řádem, nebo školní řád obsahuje ustanovení, která jsou v rozporu s právními předpisy, lze se domáhat sjednání nápravy u ředitele školy, který podle školského zákona rozhoduje ve všech záležitostech týkajících se poskytování vzdělávání a odpovídá za to, že škola poskytuje vzdělávání a školské služby v souladu se školským zákonem. V takových případech je účelné se obrátit na ředitele písemně a požadovat rovněž písemné vyjádření v dané záležitosti. Školský zákon však nabízí i možnost podílet se na úpravách obsahu školního nebo vnitřního řádu prostřednictvím školské rady, kterou zřizuje při základních a středních školách podle školského zákona zřizovatel těchto škol. Jedná se o orgán školy, který umožňuje zákonným zástupcům nezletilých žáků, a zletilým žákům, pedagogickým pracovníkům školy, zřizovateli i dalším osobám podílet se na správě školy. K pravomocem školské rady náleží mimo jiné schvalovat školní řád, a navrhovat jeho změny.

Proti samotnému školnímu řádu se podle mého názoru soudně bránit nelze, nejspíše by bylo třeba žalovat až proti jednotlivým rozhodnutím ředitele na jeho základě učiněným a v souvislosti s nimi by se pak musela napadnout ustanovení školního řádu. V úvahu by také přicházely žaloby na diskriminaci jako tomu bylo u tzv. šátkové kauzy, musíte si ale uvědomit, že nepřátelé státu (tj. ti, co neuctívají covid a nejsou hin z Ukrajiny a klimatu a tak podobně) nemají u soudů stejné postavení jako třeba muslimové – to je patrno z covidích diskriminačních kauz.

Myslím, že tohle všechno bude ještě hodně zajímavá záležitost nejen pro právníky, ale hlavně pro rodiče a děti.

Ústavní soud a klimatický teror

Jistě víte, že soudy vše okolo covidu obhajovaly tvrzením, že se situace okolo pandemie jednoduše dynamicky vyvíjí a že stát reaguje ad hoc, prostě podle toho, co se zrovna aktuálně děje. Takový způsob vládnutí je samozřejmě absolutně nepřijatelý a vede do pekel, čehož jsme právě teď svědky.

Jistě není náhodné, že naprosto stejně přistupují naši páni nahoře k nekontrolovanému přílivu Ukrajinců a rozhazování v jejich prospěch a na náš úkor. Na toto zakázané téma se nebudu dále rozepisovat, ale podle všech indicií okolo pevně věřím, že každý soudný člověk ví, co bych chtěla o návštěvnících z východu napsat, kdybych mohla.

Ještě méně náhodné je, že se stejně stupidními argumenty jako jsou nám předkládány v souvislosti s covid a Ukrajinou, soudy obhajují opatření, která činil, činí a činit bude stát ohledně tzv. změn klimatu. Přečtěte si nejnovější názor Ústavního soudu (Pl.ÚS 39/18, ze dne 22. 3. 2022):

Ústavní soud si je vědom toho, že ne všechny příčiny (či korelace) a účinky klimatických změn jsou vědecky popsány, spolehlivě ověřeny či kvantifikovány, nicméně tyto podmínky podle jeho názoru nemusí být pro úsudek o naléhavé společenské potřebě přípravy preventivních, popř. následky zmírňujících opatření v těchto klíčových oblastech prokazatelně splněny – u rizik, které (byť i s relativně nízkou mírou pravděpodobnosti) mohou mít při jejich naplnění za následek vážné dopady do sociálních, hospodářských či environmentálních poměrů státu, není nutné pro rozumný úsudek o naléhavé potřebě vylepšení podmínek pro přípravu odpovídajících opatření trvat na nezpochybnitelném prokázání rizik. Tak zvané „cost-benefit“ či „risk-reward“ analýzy jsou v tomto ohledu jednoznačné, svědčí pro předběžnou opatrnost a u potencionálně akcelerujícího negativního jevu také pro tomu odpovídající možnost urychlení příprav potřebných opatření. Klimatické změny se jeví jako dynamický jev s nerovnoměrným vývojem, který vyžaduje co možná nejvyšší reakční schopnost státu (potažmo oprávněných investorů, a to zejména těch, jejichž zřizovatelem je stát).

Takže si to shrňme – máme víru v cosi neprokazatelného a v jejím jménu uděláme cokoliv, i kdyby to mělo zcela zničit vše, v co jsme dosud věřili a i kdybychom obětovali ve jménu této „jediné poznané pravdy“ vše, co máme, aniž bychom věděli, čeho vlastně chceme dosáhnout. Ano, to dává smysl. Tak děkujeme, Ústavní soude, že jsi zase jednou něco světoborného plácl.

Jestli vás doopravdy ve všech těchto souvislostech ze všeho nejvíc aktuálně trápí roušky v nemocnicích, tak máte kliku – jste v podstatě šťastné bytosti, které nemají starosti. Docela vám závidím.

Hrdá ekosexuálka podala žalobu na respirátory (+ pikantnost)

Jak již víte, konečně jsem se dokázala díky Ukrajincům ve 40 letech sexuálně „identifikovat“. Jsem ekosexuálkou. Sice se neúčastním Prague Pride, protože nechci přispět k šíření druhého nejstrašlivějšího viru na světě, opičích neštovic (mimochodem – KHS se neobtěžovala mi na moji žádost, aby byly letošní oslavy jinakosti zakázány, odpovědět, tak ty proradné úřednice něco uvidí, jestli se tady opičáci rozšíří!), ale za to využívám svoje unikátní právní dovednosti v boji za životní prostředí a Matku Zemi, jak nejlépe dovedu. Proto jsem podala, což jsem i slíbila, žalobu na ministerstvo životního protředí za nečinnost při ochraně přírody a krajiny.

Žalobu si můžete přečíst zde. Dozvíte se i zajímavost o našem intimním životě, kterou jste možná nikdy nechtěli zjistit a kterou vám žádný jiný právník neprozradí!

Bavíte se stejně jako já? Jestli ne, doporučuju dát si jedenáctku Svijany a přečíst si článek ještě jednou.

Coming out ekosexuála: konečně vím, jak na roušky!

Dnes ráno při snídani jsem pochopila, kdo jsem – po letech zmatků a špatných pocitů jsem díky článku na Novinkách o verbování ukrajinských žoldáků zjistila, že exituje jedna menšina označovaná za ekosexuály. To mne zaujalo.

V Zakarpatí u hranic s Maďarskem a Slovenskem se pořádá množství festivalů. Jeden z nich se koná na horských loukách v Karpatech. „Je to sraz hippies. Samozřejmě je tam spousta narkotik. Už na první louce narazíte na dým, který rozhodně není z ohníčků. Dříve sem policie nechodila,“ vylíčil Roman z Kyjeva. „Na druhé louce najednou okolo nás proběhl jeden z účastníků a křičel: ‚Ekosexuálové, sjednoťte se! Oni přišli!‘ Všichni se chechtali, ale v tom uviděli vojáky a policii. Vylezli do hor, aby nám rozdali povolávací rozkazy!“ dodal s tím, že sám dal přednost útěku do lesa.

Nelenila jsem a na webu Sedmé generace se dozvěděla, o co jde a že dokonce existuje ekosexuální manifest, se kterým jsem se okamžitě ztotožnila:

Manifest ekosexu

1. Jsme ekosexuálové. Země je naše milá. Jsme šíleně, toužebně a nekompromisně zamilováni a vážíme si tohoto vztahu každý den. Abychom se Zemí vytvořili vzájemnější a udržitelnější vztah, spolupracujeme s přírodou. Se Zemí jednáme s laskavostí, respektem a touhou.

2. Milujeme se se Zemí. Jsme milovníci vody, země, ohně a vzduchu. Beze studu objímáme stromy, masírujeme zemi svýma nohama a vedeme erotické řeči s rostlinami. Plaveme nazí, uctíváme Slunce a zíráme na hvězdy. Hladíme skály, uspokojují nás vodopády a často obdivujeme pozemské křivky. Milujeme Zemi prostřednictvím svých smyslů. Oslavujeme svoje body Z. Jsme špíny.

3. Jsme rychle rostoucí, globální ekosexuální komunita. Tato komunita zahrnuje umělce, hudebníky, sexuální pracovníky, sexuology, léčitele, environmentální aktivisty, přírodní fetišisty, zahradníky, byznysmeny, terapeuty, právníky, mírové aktivisty, ekofeminist(k)y, vědce, učitele, (r)evolucionáře, živočichy a další různé entity. Jsou mezi námi sexekologové, kteří zkoumají kulturní průniky sexuologie a ekologie. Jako konzumenti nakupujeme bio, lokální a organické zboží. Ať už na statku, ve vodě, v lese, na venkově nebo ve městě, udržujeme spojení a empatii s přírodou.

5. Ekosexuál je identita. Pro některé z nás je ekosexuál primární (sexuální) identitou, ať už si ostatní myslí, co chtějí. Ekosexuálové mohou být GLBTQI (gayové, lesbičky, bisexuálové, transsexuálové, tázající se, mezipohlavní), heterosexuální, asexuální nebo zkrátka Jiní. Podporujeme ekosexuální coming-outy. Jsme všude. Jsme polymorfní a šíříme se s pylem. Vzděláváme lidi v oblasti kultury, komunity a v praktikách ekosexu. Považujeme za evidentní, že jsme všichni součástí přírody, nikoliv něčím mimo ni. Veškerý sex je tudíž ekosex. Ekosexuální revoluce ekosexu chce TEBE! Přidej se k nám!

4. Jsme ekosexuální aktivisté. Zachráníme hory, vodu a ovzduší jakýmikoliv prostředky, zejména prostřednictvím lásky, radosti a naší svůdností. Zastavíme znásilňování, zneužívání a otravování Země. Neodpouštíme násilí, i když uznáváme, že někteří ekosexuálové mohou bojovat proti těm největším škůdcům Země občanskou neposlušností, anarchií nebo strategií radikálního environmentálního aktivismu. Za své přijímáme revoluční taktiku umění, hudby, poezie, humoru a sexu. Neúnavně pracujeme a hrajeme za spravedlnost vůči Zemi a globální mír.

6. Ekosexuální slib: Slibuji ti, Země, lásku, čest a péči, dokud nás smrt navěky nespojí.

Celý svůj život jsem měla radši přírodu, rostliny a zvířata než lidi. Popravdě jsou mi cizí příslušníci lidské rasy, které neznám osobně a nemám je nějak speciálně ráda, naprosto ukradení. Nezajímají mne Afričančata, děti z Ukrajiny ani jejich maminky, je mi lhostejné, jak se žije v jihoamerických slumech, nepřemýšlím o nikom z řad zranitelných. Asi i proto jsem sepsala mnohými nepochopený článek z doby covidí.

Teď chápu, že nejsem vadná, nejsem zlá, nejsem špatná, jak se mi mnozí snažili podsouvat – jen jsem jiná, jsem ekosexuál a lásku směřuju jinam než k přemnoženým nezajímavým lidem: k drahocenné přírodě – Matce Zemi.

Dřív jsem nerozuměla tomu, proč se cítím ve městě tak nešťastná. Nechápala jsem to, cítila jsem vinu. Po přestěhování na venkov se konečně cítím volná a svobodná. Miluju naše slepice, psy, kočky, morčata, všechnu tu práci na poli, dřinu s hlínou, déšť, nepohodlí a chození bosky. Chovám se cíleně úsporně, nikam nejezdím, vodou spořím jako málokdo, nejím maso, vyhledávám biopotraviny, nenakupuju módní výstřelky, nelítám, nelíčím se, snažím se co nejméně škodit bytostem (to i kvůli buddhismu, ale pořád to nebylo úplné, ten můj postoj).

Díky ekosexuálnímu manifetu jsem konečně pochopila, proč mne tolik let bavilo pracovat skoro zadarmo, byť jsem excelentní právnička, v ekologických nevládkách. Vždyť mi to všichni vyčítali, smáli se mi a rodiče se za mne styděli a nabádali mne, ať proboha už dělám něco pořádného (rozuměj třeba soudce). Už vím, proč jsem cítila takovou potřebu změnit svět a ukázat ostatním, že je možné žít lépe a pro přírodu šetrně a ohleduplně!

Dnes se mi změnil život a vděčím za to ukrajinským ekosexuálům. Bez nich bych byla pořád rozpolcená a smutná a v depresi.

Díky tomuto prozření jsem pochopila jednu věc – nesmím se vzdát v boji proti plastovému moru, kterým ničí a zabíjí odporné ústenky, respirátory, testy a vakcíny naši drahocennou Zemi. Proto obratem posílám na Mětský soud v Praze novou žalobu proti ministerstvu životního prostředí sepsanou za nás ekosexuály. Věřím, že jsem konečně našla způsob, jak omezti strašlivé plasty a jejich destruktivní dopady na vše okolo.

Do boje – honem ke strojům psát další žalobu! Za ekosexuály i za životní prostředí!

Soud: ministr se musí omluvit za roušky!

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl v jedné Davidově věci, že se Česká republika – ministerstvo zdravobutnictví musí omluvit astmatičce za diskriminaci, které se dopustilo tím, že i nemocné lidi nutilo nosit ty nesmyslné roušky, ústenky, respirátory a spol.

Rozsudek jsem chtěla zveřejnit, ale je dosti intimní, pokud jde o údaje o žalobkyni. Můžete ale využít zákona o svobodném přístupu k informacím a po soudu si ho vyžádat. Má toto číslo jednací: 11 C 86/2020 – 101 a je ze dne 18. 5. 2022.

Soud vám ho anonymizuje dle vlastního uvážení a nebude to na mě.

Protože rozsudek nezveřejním, aspoň popíšu, co v něm stojí.

Odvážná dáma se rozhodla proti šikaně ze strany státu bránit, protože jí zahalování obličeje zhoršovalo zdravotní stav. Konkrétně v žalobě uvedla kromě spousty dalších argumentů následující (takto to shrnul soud):

„Žalobkyně se opakovaně obrátila na některé poslance, svého senátora i hlavní hygieničku se žádostí o oficiální výjimku z nošení roušek pro lidi s chronickými respiračními a dalšími onemocněními, kterým rouška prokazatelně škodí. Udělala to i proto, že zjistila, že v některých evropských zemích takové výjimky existují a měla za to, že není důvod, aby tomu tak nebylo i v ČR. Její snaha byla ale zcela bezvýsledná, protože ke dni podání žaloby žádná taková výjimka z mimořádného opatření neexistuje. Neexistence oficiální výjimky ze žalobkyně víceméně dělá občana druhé kategorie, protože bez zakrytého nosu a úst nemůže jet hromadnou dopravou (vlak, autobus) ani městskou hromadnou dopravou (zejména autobus, tramvaj), aniž by riskovala, že ji řidič či průvodčí prostě vyhodí z vozu, případně na ni bude křičet či zavolá policii. Může se jedině spoléhat na jeho dobrou vůli a doufat, že ji díky lékařské zprávě nechá jet, což však není jeho povinností. S tím je samozřejmě spojena obrovská nejistota a stres.“

Ministerstvo se bránilo trapnými řečičkami jako obvykle, hlavně těmi zmařenými životy bezbranných starců a tlusťochů s milionem různých těžkých chorob, souhrnně označovaných za ochraňované zranitelné (jak já ten termín nesnáším!). To už známe, prostě obvyklé bla, bla, bla.

„Vtipné“ bylo ze strany ministerstva toto tvrzení:

„Následně žalovaný doplnil, že osoby s respiračními obtížemi jsou ohroženy probíhající epidemií víc než průměrná populace, tudíž při nošení ochrany dýchacích cest jde jednak o ochranu těchto osob. Kromě toho těchto osob je tolik, že kdyby se žalobkyní požadovaná výjimka v opatření zavedla, tak by tím v zásadě toto opatření z velké části postrádalo smysl, neboť by lidí, kteří by nemuseli nosit ochranu dýchacích cest, bylo tolik, že by tak významně byl oslaben smysl a
účinnost opatření.“

Ministerstvo si tedy zjevně bylo vědomo faktu, že nařizováním tzv. ochrany dýchacích cest ubližuje tisícům a tisícům a tisícům lidí, ničí jim život a poškozuje jejich zdraví, ale bylo mu to doslova šumafuk. Zajímavé.

K diskriminaci soud mj. konstatoval, že respirátory a spol. nejsou vůči astmatikům přímo diskriminační:

Soud nesouhlasí se žalobkyní, že by uložení povinnosti nosit ochranné prostředky i osobám se zdravotním postižením, jakým trpí žalobkyně, mělo představovat přímou diskriminaci. Povinnost nosit ochranné prostředky měly všechny osoby, nebyla uložena jen osobám se zdravotním postižením, ani jiné osoby, u kterých by nošení ochranných prostředků mělo mít vliv na zhoršování jejich zdravotního stavu, nebyly z této povinnosti vyňaty. Se žalobkyní tak na základě předmětných opatření nebylo zacházeno méně příznivě jen z důvodu jejího zdravotního postižení. Za nepřípadné považoval soud srovnání s osobami, pro které byla z povinnosti stanovena výjimka, tj. osoby s poruchou intelektu, s poruchou autistického spektra, a kognitivní poruchou nebo se závažnou alterací duševního stavu, jejichž mentální schopnosti či aktuální duševní stav neumožňují dodržování tohoto zákazu. Vynětí těchto osob z předmětné povinnosti bylo dáno neúčelností, když tyto osoby nejsou schopny chápat účel daného opatření a toto dodržovat, a nemělo tak smysl jim takovou povinnost ukládat, nikoliv zohledněním dopadu povinnosti nosit ochranné prostředky na jejich zdravotní stav.

Pak se na věc podíval optikou nepřímé diskriminace a uvedl to podstatné:

Soud však posoudil stanovení povinnosti nosit ochranné prostředky bez stanovení výjimky pro osoby se zdravotním postižením, jakým trpí žalobkyně, jako nepřímo diskriminační ve smyslu § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona. Jedná se o situaci, kdy na základě zdánlivě neutrálního opatření (stanovení povinnosti nosit ochranné prostředky všem bez rozdílu) byla žalobkyně z důvodu svého zdravotního postižení znevýhodněna oproti ostatním, když do všech prostor, na které se vztahovala předmětná opatření, neměla přístup, resp. měla přístup jen za podmínky, že se vystaví riziku podstatného zhoršení svého zdravotního stavu. Žalobkyně tak byla vystavena nerovnému zacházení v přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování, ve smyslu § 1 odst. 1 písm. j) antidiskriminačního zákona. Soud nepochybuje, že přijetí předmětných opatření bylo objektivně odůvodněno legitimním cílem v podobě ochrany obyvatelstva a prevence nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 (deklarovaným již v samotných opatřeních), žalovaný však nevysvětlil (a neprokázal), že nevynětí osob, kterým nošení ochranných prostředků způsobuje zdravotní komplikace, bylo přiměřeným a nezbytným prostředkem k dosažení takového cíle, tím spíše pak za situace, kdy v opatřeních vydávaných od července 2021 taková výjimka stanovena byla. Žalovaný tak neučinil ani v opatřeních samotných, kdy na předmětná opatření lze dle názoru soudu v plném rozsahu vztáhnout shora citovanou argumentaci MS Praha z rozsudku, kterým bylo pro nepřezkoumatelnost danou nedostatkem důvodů rušeno opatření navazující, ani v nyní projednávané věci. Obecná tvrzení o tom, že epidemie mimořádně nebezpečného koronaviru SARS-CoV-2 byla zcela nová a bezprecedentní a že všechna opatření žalovaný zásadně činí na základě všech dostupných (i když omezených) znalostí, které jsou o viru známy v době činění jednotlivých opatření, nevypovídá nic konkrétního o tom, proč v červenci 2021 bylo možné uznat (slovy mimořádného opatření ze dne 30. 7. 2021), že „mohou existovat výjimečné případy, kdy nošení ochrany dýchacích cest může výjimečně znamenat u některých pacientů komplikaci v návaznosti na jejich zdravotní stav“, kdy bylo ponecháno na posouzení lékaře, zda riziko převažuje nad přínosem ochrany před virovým onemocněním, a v srpnu a září 2020, kdy byla vydána předmětná opatření, nikoliv. Žalovaný v tomto směru ničeho neuvedl.

Diskriminační spory by byly zajímavé i pro nás buddhisty, říkám si. Asi to na podzim, až zase bude nějaké pošašené očkovací opatření, zkusím. Použitelné samozřejmě budou i proti otravným blbečkům z řad fanatických „lékařů“ nebo psychopatických ředitelů škol či zaměstnavatelů, kteří si budou vymrčovat zahalování obličejů jak kdybychom byli někde v Afghánistánu.

Samozřejmě vám žádný právník nezaručí, že soudy budou rozhodovat v neprávním státě nějak konzistentně nebo rozumně, ale za zkoušku to asi stojí. Každopádně je to aspoň docela dobrá zábava, a to se vždycky vyplatí, dělat si ze systému srandu.

Pozor, varianta „pí(p)“: chci okamžitě zpět respirátory

Počet nakažených covidem denně mírně stoupá, nová vlna pandemie může Česko zasáhnout již na sklonku léta. „Nic účinnějšího než vakcíny proti covidu nemáme. A ani nové protivirové léky zatím rozhodně nejsou variantou očkování,“ říká v interview pro CNN Prima NEWS infektolog a primář infekčního oddělení Slezské nemocnice v Opavě Petr Kümpel. Žádoucí je, aby vakcínu přijali i neočkovaní uprchlíci a samozřejmě i 3,5 milionů Čechů, kteří vakcínu odmítají, tvrdí. Samozřejmě s výjimkou nejmenších dětí. Světová zdravotnická organizace (WHO) už ale podpořila očkování dětí od šesti měsíců.“ (CNN Prima News, hvězdné datum 25. 6. 2022)

Dnes jsme se s dětmi dívali na díl Futuramy (který si z dřívějška vůbec nepamatuju) nazvaný Bojovníci s rýmou. Základní zápletkou je, že ve Fryovi, který byl zmrazen na Silvestra roku 1999 a rozmrazen v roce 3000, přežil virus rýmy. Ten pak ožil a decimoval planetu. Člověk si říká, jesttli jsou tvůrci tak geniální, nebo jde o něco jiného.

Vysvětlující úryvek zde.

Řešení je nasnadě:

Proč mi to jen připomnělo všechny ty bláboly v našich médicích?

To jsem ale odbočila. Pojďme k věci. Po přečtení výše uvedeného článku na CNN mne zaplavila doopravdická radost. Zrovna dnes ráno jsem Davidovi říkala, že se vážně těším na podzim a na další vlnku žalob, které budu moci podávat. Často přemýšlím, jak to pojmout inovativně, aby se člověk nemusel stydět, že pořád omílá tytéž blafy. A u snídaně mne to ve vztahu k rouškám trklo!

Doufám proto, že brzy bude povinné zahalování obličeje zase na pořadu dne, když kojoti už vylézají s těmito a podobnými hlody:

Přesně tak, je to ale docela smutná realita, protože respirátor vás kromě covidu chrání i před chřipkou a dalším nemocemi. V Koreji, Japonsku a dalších zemích byli lidé už před covidem natolik odpovědní, že když pocítili, že mají příznaky respirační nemoci a začínali chrchlat a smrkat, okamžitě si na veřejnosti i doma nasazovali roušky, aby ochránili ostatní. Spousta lidí ale v těchto zemích nosí roušku i preventivně. Bohužel, než se podobně zodpovědný přístup zakoření i u nás, bude trvat ještě hodně dlouho a příklady autorit v daném směru jsou v nedohlednu.

Já se na roušky moc a moc těším: už aby to bylo! Vymyslela jsem totiž zbrusu nové podání k soudu. Za tím účelem jsem dnes sesbírala po všech čertech všechny hadrové roušky, co jsme kdy měli. Jakmile bude nařízeno nošení respirátorů, honem poběžím na první místo, kde budou ptořeba – ale pozor – v ochraně úst a nsou ušité z pruhované bavlny. Jakmile obrdžím pokutu, dostanu se konečně k soudu a budu se moci soudit za to, že mi stát brání ulevit mému environmentálnímu žalu a nutí mne znečišťovat anši planetu dalším a dalším a dalším a dalším enchutným plastovým nepořádkem, který nejen že zvyšuzje moji uhlíkovou stopu, ale decimuje Zemi skrze emise CO2 a ještě ke všemu zanáší moře a půdu nebezpečnými mikroplasty.

Pevně věřím, že když teď Městský soud spravedlivě podržel slavnou klimatickou žalobu, je environmentální právo na mé straně a konečně, konečně, konečně se dočkám toho, že respirátory budou prohlášeny za klimatické zlo všech zel a že za správný prostředek boje s virem budou uznány pouze roušky ze starých trenek.

Milé soudy, můžete dát ruku do ohně za to, že mne žaloby rozhodně bavit nepřestaly. Ještě to bude hodně dopisování, než spolu skoncujeme. Vážně vás už neberu, o to víc se ale doma nad koncipováním všemožných covidích žalobiček zasmějeme. Peněz na transaprentním účtu ještě trochu mám – a do poslední koruny to hodlám prosoudit, na to vemte jed!

Tohle je obrovská příležitost pro nás pro všechny, jak začít brát covid naprosto nevážně a jen se mu vysmívat. Nebojujte, bavte se. To je svoboda. Mějme z roušek radost a hlavně legraci, pak to ty nahoře samora rychle přestane bavit.

P. S.: Vtipná už je jen představa, jak se bude asi nová varianta jmenovat? Pí? V Česku? Fakt? Anebo tau či to bude varianta psí?