Znáte povídku od Lovecrafta s názvem „Krysy ve zdech“? V našem novém prozatimním domově si na ni tu a tam vzpomenu. Když se přestěhujete do starého venkovského domu z centra Brna, zažíváte totiž jeden šok za druhým. Mezi ta nepěkná překvapení se řadí zaslechnutí myšího chroupání při půlnočním sledování Sopránových. Hlodavce za kuchyňskou linkou prostě nechcete.

Smradlavé šedivé potvory nejsou samozřejmě výsadou venkova, naopak. Každý soudný člověk ví, že Brno je stejně jako Praha a jiná města prolezlé potkany. Je jich tam tolik, že by se na každého obyvatele dostalo a možná by se ještě nějaký šeredný nemocemi prolezlý příslušník rodu rattus ukrýval pod kamanem. Jenže tady paltí víc než jinde, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Ve městě nevnímáte, jak škrábou drápky po zdi, nezahlédnete, jak se míhají dlouhé ocásky, neslyšíte, jak žlutými zuby drtí potravu, pokud nežijete v brněnském Bronxu nebo podobné luxusní lokalitě. Když máte na venkově doma něco myšovitého, víte o tom, to vám garantuju.

Do kladení pastí se mi nechce, je to kruté, a tak nadávám kočkám, které sem tu potvoru beztak dotáhly jako dárek pro nás ze svých nočních lovů. Celý den prospí v posteli a noci protrajdají venku. Přede dvěřmi jsou pak každé ráno napůl sežrané myši, ale že by se ty lemry darmožroutské postaraly o čistotu ve vlastní domácnosti, kde nám dovolují bydlet, to ne. Právě se zase válí v duchnách a nezajímají se o svět kolem sebe. Kočky nedobré!

Majitel naší nové staré barabizny, která teď, když jsou ke komínům ve zdech ještě vykutány díry pro vodovodní trubky a v podlahách ty pro odpad a vytrhány dlaždičky v koupelně i na WC i v chodbě, vypadá jak po náletu velmi nepřátelských ufounů (a to nás čeká elektrika a okna s dvěřmi), měl s myšmi rovněž nedobré vztahy – po celé nemovitosti, od sklepů po půdu, je rozházený růžový jed. Nesnáším ho, je to tak barbarské a kruté řešení! Navíc teď budeme muset projít každičký kout a všechen ten ošklivý nepořádek vymést pryč, protože máme zvířata a takovou smrt, jakou zajišťují tyhlety granulky, bych svým největším miláčkům věru nepřála.

Když přemýšlím o marném souboji s hlodavci, říkám si, že jsem děsně zvědavá na podzimní covidové, klimatické a jiné (podobně marné) bojůvky. Já už se nemůžu dočkat!

Vládo, Válku a ostatní, sakra, nenapínejte a zaveďte už nějaká mimořádná opatření. Vždyť takto je svět docela nudný a předvídatelný. Jak mám žít s tím, že zítra budu moci naprosto totožně jako dnes pít kafe z kelímku na veřejnosti, dát si pivo na koupališti, aniž bych řešila, kolik tam je návštěvníků a jestli mi ještě limit dovolí přijít, posedět v hospodě bez počítání spolustolovníků, nakupovat v Lidlu bez pásků a bez číhání na volný košík, klidně si překračovat hranice okresů, nakoupit LPG do auta, objednat řemeslníky, jít k lékaři, opatřit si základní potraviny, vykonávat práci a dokonce si ohřát těch svých 8 litrů vody na večerní koupel? Kde to jsme, že by potomci, kdyby chodili teoreticky do školy, třeba mohli v září naklusat nahoře bez? To přece nemůžete nechat jen tak!

Vím sice už teď, že soudní spory nemají smysl, ale když já se včera tak bavila u psaní ekosexuální žaloby! Chybíte mi, hoši, chybí mi nejistota, chybí mi odpovědní dodržovatelé pravidel, chybí mi mrtvoly, chybí mi unavení lékaři, chybí mi drama, chybí mi tečky a hlavně mi ze všeho nejvíc chybí škodolibé dělání si legrace ze soudců!

Nejvíc ze všeho mi ale chybí lidi okolo mě, kteří by přestali věřit na Ježíška a na to, že existuje právní stát (což jsou zhruba srovnatelné úkazy), že jim stát něco neprovede, že je ochrání Listina základních práv a svobod a že do Senátu kandiduje konečně po těch desítkách let politik s čistými úmysly, který to za ně z hluboce mravních pohnutek všechno vybojuje a konečně jim dá drahocennou právní argumentaci, jíž jednou provždy umlátí všechny tzv. covidisty se všemi jejich požadavky. Potřebuju zkrátka opatření jako sůl (nebo jako plyn, jak jsem byla informována, že se moderně říká).

To jsem se hezky zasnila… Protože ale kočky stále spí a myši ne, přestávám fantazírovat a jdu se poohledénout po nějakém humánním antimyším řešení. Lidem bych chtěla vzkázat, že právní řešení případných mimořádných opatření, ať budou jakákoliv, neexistuje. Nehledejte ho. Musíte si to všechno vyřešit jen a jedině sami za sebe.

Pokud mi nevěříte, je to vaše věc. Klidně dál věřte na to, že je něco protiústavní. Jenom nám pak, až budete zklamaní z reality, prosím nepište dotazy tohoto typu:

„Prosím, co se dá udělat, když nechci, aby děti nosily ve škole roušku a musely se testovat?“

„Jak zabránit zaměstnavateli, aby vyžadoval roušky?“

„Co dělat, když mne lékař bez roušky nechce ošetřit?“

„Musím respektovat opatření, když soudy přece všecko shodily ze stolu jako protiústavní?“

„Kdy už konečně právníci něco udělají a podají žalobu?“

Děkuji, že nenapíšete. My na venkově na takové békoviny totiž nemáme čas, pravděpodobně totiž děláme něco užitečného, co nám upevňuje svaly, tuží charakter a zvyšuje šance na přežití. Když to přesto uděláte, budeme vás muset odkázat na jinší právní kádry, protože my po destíkách drtivých proher v soudních přích a po všech strašlivých kopancích uštědřených právu ze strany Nejvyššího správního a Ústavního soudu modré z nebe neslibujeme.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.