Štítek: náš život (Strana 1 z 2)

Právníci na venkově 10.: Covid ve školních osnovách

Dnes se moje milovaná, skvělá, chytrá, vtipná, krásná a celkově dokonalá dcera učila v domácí škole angličtinu. Najednou se začala chechtat a já jí říkám, čemu se zas řehtá jak bláznivá (překvapující toto chování totiž není, vždyť je puberťák), podezírala jsem ji, že provedla bratrovi nějakou lumpárnu. Ona mi předhodila pracovní sešit a ukázala prstem na jeden řádek. Následně jsem se musela smát taky.

Když jsem byla malá, měla jsem ráda mamčin starý slabikář, zvláště kresby plné starostlivých pionýrek, májových průvodů, tatínků v továrnách a maminek u plotny. Všechno pěkně poplatné době a pro děti hezky polopaticky vyjádřené. Kdybych pořádně prošmejdila babbičn dům, možná bych ho ještě někde na dně skříně našla, ale nechce se mi. Nač se vracet do minulosti. Praštěná přítomnost mi docela stačí. Dceřina angličtina jen potvrdila můj názor, že časy se zkrátka nikdy nemění a lidi zůstávají vždycky stejní. Ještě že totožná dříve i dnes je i možnost se na tohle všechno vykašlat, dobře se pobavit a žít si po svém.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 9.: My máme zedníka!

Včera jsem byli v lese. Nafotili jsme se synem mnoho hub a když se mi podaří najít dědův starý atlas, budeme je určovat zábavně, když ne, tak nudně podle internetu.

Praváky se už suší a z klouzků bude výtečné rizito, holubinky a masák mi připomněly dětství u babičky, bedly jsou nádherné samy o sobě, kuřátka bohužel byla jen sličná a díky mochomůrkám shrábnu životní pojistku a nebudu už muset pracovat. Kdybyste věděli, co je to špičaté v poslední řadě, budu vděčná za radu.

Když jsme se vrátili z lesa, šli jsme k rodičům a dostali jsme mnohem víc, než jsme doufali – máme zedníka a ne ledasjakého. Prý zadělá díry po elektrikářích a navrch udělá tak fajnové omítky, že budeme doopravdy čučet a když budeme mít štěstí, tak zařídí i obkladačky a dlažbu. A co je dopravdy, ale doopravdy hustý – prý postaví i komíny a má vlastní lešení! Myslím, že nad námi stáli tentokrát všichni svatí ze všech náboženství.

Když to klapne se zedníkem, kterému už jsme málem ochotni platit i zlatem (proč jsem sakra šla na ta blbá práva, kde se musím prát o zakázky s kdekým – proč jsem se nevyučila něčemu pořádnýmu?), tak už se to začne s naší novou starou barabiznou nachylovat na dobrou stranu. Máme nová okna a dveře s pěti jakýmisi super zámky, máme (skoro) komíny, máme novou vodu, máme odpad, máme elektriku v kuchyni a technické místnosti s pračkou a myčkou, máme nové pojistky, máme zrytou zahradu a máme místo pro sázení tří nových stromků, máme plot pro slepice a pěkný zděný kurník, máme kamna a máme dřevo, máme koberce a máme nábytek. Teď to jen dát tak nějak dohromady a bude to! Na jaře se budeme stěhovat jako na koni.

Na jaře 2023 konečně začnu doopravdy pracovat na zahradě. Mám veliké vize, skoro jako Libuše. Budu plít každičký odporný mrňavý plevel, zasadím svoje permasemínka. Slepicím budu na mou duši podstrojovat a poctivě jim budu strouhat řepu a míchat ji se šrotem. Slibuju, že se poohlídnu po kozách a začnu jim chystat ubytování a na psí uši a na kočičií svědomí pečlivě uklídím každičký kout v domě a dokonce na předzahrádku nasypu tolik mulčovací kůry, že zlovolné býlí nevyraší, takže nebude vesnici dělat ostudu.

Doufám z celého srdce, že se do té doby nezblázním a že zvládnu žít v babiččině starém domě, kde je všechno pohromadě v šílené psychedelické změti páté přes deváté, kde se učí děti v pokoji v domácí škole a kde v kuchyni pracuju já a David a mezi tím vším žijí kočky a psi a naše staré ovdovělé morče s novou morčicí. Tomuto milému zmatku bude za pár dní kralovat můj nový žhavý milenec – robot Kenwood, na kterého jsem se těšila dlouhých deset let. Hádejte, díky komu ho teď mám? No přece díky Peťovi Fialovic a jeho záračnému přídavku na děcka (kdybych nebyla líbá a měla původně plánované čtyři potomky, mohla jsme mít pomocníka z vyšší řady, ale pozdě bycha honit). Když jsme trochu připlatili, David si ještě koupil jakousi bourací vrtačku nebo kýho čerta a teď budeme žít zcela genderově nevyváženě – zatímco já budu mísit těsto na povidlové buchty, David bude míchat maltu na komíny. Ještě že si svorně ve společné shodě dáme pivko nebo dvě.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 8.: My Putina porazíme!

Dnes jsme na sebe hrdí. Doma totiž máme jen 17,5 stupňů Celsia. Kdyby byli všichni jako my, tak už je dávno zlý a ošklivý Vladimir na lopatkách a dobrý a hodný Volodymyr by zvítězil a nemusel by nosit pořád dokola jedno khaki triko a nechávat se porůznu fotit jako velký hrdina. Musí z toho být už celý ucaprtaný.

Vedle toho, že jsme si v rámci boje za skutečnou svobodu bez plynu po boku Ukrajinců oblékli teplé ponožky, bundy a kulichy, zaopatřili jsme také naše čtyřnohé kamarády. Chlupáči bohužel nemají smysl pro modrožlutou vlajku a ve svetrech se jim doma moc nelíbí. Já mám ale obzvláště o naše „zlé štěně“ (které už jaksi vyrostlo a je z něj roční puberťák) velký strach – měl chudáček nebohý vleklý zánět močáku a nerada bych, aby položil život v téhleté cizí válce. Takže ať chce nebo ne, ten svetr si nesvlíkne.

Abych ze sebe nedělala hrdinku naší doby (na to tu máme jiné právníky), musím říct, jak je to všechno doopravdy. Ukrajinu, její obyvatele i prezidenta, stejně jako celé Rusko a zbytek světa mám vy víte kde, ve skutečnosti jsme zatím nepřipravili dřevo. Máme ho ještě pořád vyskládané v metrových polenech všude možně okolo domu, ale takové kusy do kamen prostě nenacpeš.

Proto tu sedíme schouleni jak skrčenci a drkotáme zuby. David má totiž plné ruce práce okolo advokacie a oprav domu, kde ještě pořád není zapraveno po elektrikářích a teprve ve čtrvtek (snad!) přijdou oknaři a stále schází zedníci, kteří by konečně dodělali komíny. Já se snažím vydělat nějaké peníze, učit děti v domácí škole, chodit se psy na dost dlouhé procházky, zajišťovat nákupy a kroužky a předstírat, že mi celá domácnost ještě nepřerostla přes hlavu (se zahradou jsem to vzdala před třemi dny, kdy jsem urputně bojovala s plevelem, zplavená to vzdala a teď už jen doufám, že to táta všechno zaorá, abych se na tu spoušť už nemusela dívat).

Naštěstí mají moje děti smysl pro humor i v tom všem prapodvivném okolo nich. Včera jsme spolu jeli večer domů z Nového Kyjeva (New Kiev) vlakem, zatím můžeme, ČD ještě nezrušily naše spoje a nějakou naftu asi taky pro ty pomalé motoráky mají. Když jsme přicházeli na nástupiště, začalo pršet a svítilo slunce. Duha na sebe nenechala dlouho čekat.

Ti moji haranti se začali chechtat a pravili s odkazem na mediální pokrytí smrti staré britské královny: „Haha, kdoví, kdo zase natáhl brka, když je duha nad nádrem.“ Ano, i jim přijdou novinové články tak blbé, že se jim mohou jen smát. Díky bohu za to, že to mají moje děti v hlavě v pořádku a že jim aktuálně nehrozí, že by je škola nějak zkazila – na rozdíl od jiných dětí, na které s neodbytnou děsivostí doléhá realizace strategie 2030.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Babiš je můj prezident

„O tom, že je právě teď téměř dovršeno zničení polistopadových hodnot, skoro nikdo nepřemýšlí. Lidem jako by nic nedocházelo, nechtějí se starat, ušpinit se, jít s kůží na trh, bojovat. Navíc vůbec nemají ani kousek právního povědomí. Nechápou, že je to, co se děje, od základu špatně. Popravdě my šití roušek nepovažujeme za projev solidarity, je to naopak velmi smutné a myslíme si, že to bude jednou děsivé memento naší poslušnosti a stádnosti.“ (Moje kecy pro Forum24 z května 2020)

Včera jsem pod tíhou ošklivých dojmů z proslovu Rajchla na demonstraci a jeho práci s davem (to, že mám Rajchla a jeho šíření nepravd plný zuby dlouhodobě, není tajemtví), na které jsem ocenila účast desítek tisíc lidí, rekapitulovala vše, co jsem to všechno v rámci zapáleného „boje“ s covidem napáchala. No, pěkné vzpomínání to není, to vám povím. Kéž bych se radši víc držela plotny a méně si hrála na spasitelku. Kéž bych napsala mnohem méně žalob (nedala bych soudům tolik prostoru zničit právní řád i lidský práva) a kéž bych nemluvila, když ničemu nerozumím.

Onen rozhovor, ze kterého v úvodu tohoto blogu cituji, je jedním slovem směšný. Jak jsem si mohla jen myslet, že je cokoliv z toho, co se nám na jaře 2020 dělo, vina Babiše? Vždyť ten člověk byl naopak naše spása, říkám si teď. Jenom díky jeho administrativě jsme mohli švejkovat jako diví. Jak jsem jen mohla s vážnou tváří říkat, že v některých státech se vlády chovaly normálně? Jakto, že jsem byla tak moc hloupá? To, co je nám ochotna udělat vláda Fialova (nebo kterákoliv jiná), to je mnohem drsnější, než kdy zvládl AB, který si nikdy nechtěl rozkmotřit davy (za to mu budiž dík) a nebyl na straně progresivně agresivní zeleně pošahané lobby.

Dnes beru soudní spory s lehkostí a hravostí. Žaloby už píšu jen tak, abych se u toho dobře bavila a abych současně používala zbraně nepřátel proti nim, jak to jen dokážu. Nedávám prostor politikům, aby mne trýznili a trápili. Nemluvím na demonstracích, protože nemám dojem, že i když jsme to byli my, kdo „vyhrál“ většinu sporů a zrušil ta slavná opatření, mohla bych lidem cokoliv zajímavého sdělit. Nekomunikuju s novináři, protože enstojím o pozlátko světské slávy a nechci pomáhat těm, kdo byli ochotni zničit ostatní a lhát, lhát a lhát. Nechodím k volbám a nepůjdu ani k té prezidentské.

Přitom si ale myslím, že by Andrej Babiš mohl být tím nejlepším prezidentem ČR. Ne že bych s ním souhlasila nebo že bych mu věřila, ale zdá se mi, že právě on je schopný moje zájmy hájit ze všeho nejlíp v téhleté šílené době. Mým zájmem totiž je, aby mi dal stát co nejvíc pokoj a AB se dokáže hlavně starat o svý věci, což mi dává prostor na rozdíl od šikany ze strany strůjců dobra z řad Pirátů, ODS, (ne)TOP se všemi těmi svetry a spol. Je to zkrátka hodně bizarní paradox nebo možná jen obyčejný život, stejný, jaký žili naši předkové v dobách válek, revolucí, roboty, nevolnictví, rozvoje a pádů.

Začalo září, a tak mám zase dva školáky na domácí výuce, šprtám fyziku, chemii, přírodopis a literaturu. Na politku, stát, demonstrace a všechny ty ostatní nesmysly už nechci myslet. Chci být volná a ne posluhovat těm nahoře a skákat jim na jejich plesnivý špek.

Právníci na venkově 7: JSEM VRAH!

Nemůžu to už déle tutlat – jsem vrah. Zabila jsem tisíce babiček tím, že jsem se netestovala, neočkovala a ještě jsem tu a tam ke všemu nenosila zázračný záchranný prostředek. Jako by to to nestačilo, ve svých zákeřných činech pokračuju! Aktuálně jsou vražedným nástrojem domácí slepičí vejce. Ze zla mne usvědčili, jak jinak, vědci. My všichni přitom víme, že vědcům se má naslouchat! Ano, přijdu do nejhoršího z nejhorších buddhistických pekel.

Jak se to má s těmi nešťastnými vajíčky, vám hned povím – jsou plná toho nejjedovatějšího olova.

Our newly published research* found backyard hens’ eggs contain, on average, more than 40 times the lead levels of commercially produced eggs. Almost one in two hens in our Sydney study had significant lead levels in their blood. Similarly, about half the eggs analysed contained lead at levels that may pose a health concern for consumers.

Tak a je to venku… já nejen že dávám ona zlotřilá vejce svým vlastním potomkům, ale nabízím je i cizím!

Přitom bych podle jiných důvěryhodných vědců udělala mnohem lépe, kdybych dětem ke snídani nabídla namísto nebezpečných slepičích produktů Cheerios.

But there are a few surprises. Take the aforementioned Cheerios, for example. They picked up a score of 95 – coming right at the top of the ‘grains’ category. An egg omelette? That got a pitiful score of 51 in the ‘dairy’ section. ‘Cereals aren’t inherently bad. In fact, if they have a high whole grain content then they will get a good score for that, and if they don’t have added sugar, they won’t lose any points,’ said Professor Jeffrey Blumberg, one of the co-authors of the study. Part of the reason for the lower score may be because although eggs are a great source of protein, they don’t contain as many nutrients as a cereal that’s been fortified with vitamins and minerals.

Ach bože, ach bože. Ještě, že u soudu budu mít polehčující okolnost – klimatickou úzkost, která svírá každého z nás ve svých spárech. Téma už úspěšně ždímá Iniciativa Sníh, které se asi zdá, že s covidím strašením to jde z kopce.

Je obrovská škoda, že tihle prospěchářští ťulpasové opravdu nechutně zneužívají téma ochrany přírody a životního prostředí, které je po desítky let mojí srdcovou záležitostí – ostatně jsem na toto téma psala i diplomku, i disertaci a právě proto jsme pracovala tolik let v ekologické nevládce (než ekoNGO opanovali klimatičtí s*áči).

Skutečný environmentální žal, který vzniká ze smutku, jak se chováme k naší krásné planetě, je totiž něco úplně jiného než přitroublá klimatická úzkost neskromných městských povalečů a vynervovaných chudáčků, kteří se k smrti bojí obyčejného nanicovatého viru a stejně tak čehokoliv jiného. Tomu nemůžou lháři ze Sněhu a spol. vůbec rozumět, protože nemají ani soucit ani srdce ani rozum.

Byla bych moc ráda, kdybychom dokázali odlišit ty, kdo zneužívají klima a ty, kterým opravdu jde o životní prostředí. Hrozí totiž, že ve snaze odmítat zasněžená a jiná podobná individua vylijeme dítě i s vaničkou a budeme bagatelizovat i to, co je ve skutečnosti důležité. Cílem by nemělo být snižovat význam péče o životní prostředí, ale nepopřávat sluchu špatným lidem.

Jdu nakrmit slepice cuketou, šrotem a kostmi ze sousedovic králíka, který je určitě plný olova, s láskou posbírat vajíčka a pracovat, abych nemusela myslet na to, co s krajinou dělají developeři, mnozí úředníci, někteří zemědělci, všichni ti zbyteční letečtí cestovalelé do Egypta nebo Tuniska nebo na eurovíkendy a jiní hlupáci.

P. S.: Ono to s vajíčky vypadá jako blbý žert, jde ale o součást rozsáhlého tažení proti malým chovům slepic a brzy i zahrádkaření, protože přece co je domácí, to je strašně nebezpečné pro zdraví. Hitem dnešní doby je absolutní závislost na státu – vše svobodné je třeba rozdupat, podřezat, zničit.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 6: sklidíš, co zaseješ

Nikde jinde než v zemědělství se nenaučíte tolik o karmě: jednoduše platí, že sklidíte přesně to, co jste zaseli (a jak jste o to pečovali ). Jak to vypadá s naší první úrodou? Není to tak zlé, vezmete-li v potaz, že jsme dva ňoumové z města, kteří se poprvé pokoušejí o práci na poli a navíc máme zahradu jinde, než stojí babiččin dům a náš čas jsme museli dělit mezi pěstební pokusy, práci, domácí školu a poměrně rozsáhlou rekonstrukci naší nové staré barabizny, která každým dne vypadá hůř než dřív, ale snad se demoliční práce koncem sprna přehoupnou v uklízecí! Aktuálně není v domě ani funkční záchod, radost můžete mít jen z lednice, která je plná piva pro našeho pomocníka.

Ve čtvrtek jsme vyorávali brambory. Jsou obří a krásně zdravé, takové jsem za 35 let, kdy jsem se na vybírání brambor u babičky podílela, ještě neviděla. Bohužel máme velmi špatné sklepy, tak jsme je uskladnili jinde a modlíme se, aby to v dobré kondici vydržely do jara. Kdyby došlo na nejhorší a obchody byly prázdné, my hladem neumřeme.

Před brambory jsem vytahovala ze země cibuli. Rovněž nádhernou. Dobře rostou okurky, rajčata (ale ta jsem z nedostatku času neolámala, takže jsou košatá jak pralesní keře), hokaido i cukety. Krásně rostou slunečnice, těch možná příští rok vysadím víc. Nejlépe se ovšem daří nezvané rostlině jméněm šrucha zelená. To je pohroma. Moje máma ji už začala jsít, protože je to děsně zdravá záležitost. Asi se příští rok budeme tvářit, že nejde o plevel, ale o cílenou výsadbu.

Půda bude v našem novém domově asi docela kvalitní. Na podzim ji musíme pořádně prohnojit. Rovněž červená řepa a mrkev vypadají docela obstojně. Na podzim se chystáme pokácet staré ovocné dřeviny a koupit nové stromky – meruňky a ořešák. Ráda bych měla i šípkový keř. Vybavila jsem se „permasemínky„, protože těm odporným hybridům vůbec nevěřím. Jsou k ničemu. Podobně nahradíme i slepice z velkochovu miloučkými českými kropenkami i s kohoutem. Soudsedi nás nebudou mít rádi, ale to je mi docela volný. Já taky nerada poslouchám jejich nepěkné uječené dítě v bazénu a ještě méně hitovky, které si na zahradě pouští. Dobře jim tak, s kohoutem!

Teď musíme ještě sehnat slámu pro slepice a ideálně krmnou řepu. Není to snadné, ty kvokající vymlsané bestie uživit!

Na mě si zkrátka žádní švábi nepřijdou, kdepak. Jen ať to zkusí. Vytáhneme brambory a můžeme se na nějaké zákazy a příkazy vykašlat.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 5: Tom a Jerry a na co se nás fakt neptejte

Znáte povídku od Lovecrafta s názvem „Krysy ve zdech“? V našem novém prozatimním domově si na ni tu a tam vzpomenu. Když se přestěhujete do starého venkovského domu z centra Brna, zažíváte totiž jeden šok za druhým. Mezi ta nepěkná překvapení se řadí zaslechnutí myšího chroupání při půlnočním sledování Sopránových. Hlodavce za kuchyňskou linkou prostě nechcete.

Smradlavé šedivé potvory nejsou samozřejmě výsadou venkova, naopak. Každý soudný člověk ví, že Brno je stejně jako Praha a jiná města prolezlé potkany. Je jich tam tolik, že by se na každého obyvatele dostalo a možná by se ještě nějaký šeredný nemocemi prolezlý příslušník rodu rattus ukrýval pod kamanem. Jenže tady paltí víc než jinde, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Ve městě nevnímáte, jak škrábou drápky po zdi, nezahlédnete, jak se míhají dlouhé ocásky, neslyšíte, jak žlutými zuby drtí potravu, pokud nežijete v brněnském Bronxu nebo podobné luxusní lokalitě. Když máte na venkově doma něco myšovitého, víte o tom, to vám garantuju.

Do kladení pastí se mi nechce, je to kruté, a tak nadávám kočkám, které sem tu potvoru beztak dotáhly jako dárek pro nás ze svých nočních lovů. Celý den prospí v posteli a noci protrajdají venku. Přede dvěřmi jsou pak každé ráno napůl sežrané myši, ale že by se ty lemry darmožroutské postaraly o čistotu ve vlastní domácnosti, kde nám dovolují bydlet, to ne. Právě se zase válí v duchnách a nezajímají se o svět kolem sebe. Kočky nedobré!

Majitel naší nové staré barabizny, která teď, když jsou ke komínům ve zdech ještě vykutány díry pro vodovodní trubky a v podlahách ty pro odpad a vytrhány dlaždičky v koupelně i na WC i v chodbě, vypadá jak po náletu velmi nepřátelských ufounů (a to nás čeká elektrika a okna s dvěřmi), měl s myšmi rovněž nedobré vztahy – po celé nemovitosti, od sklepů po půdu, je rozházený růžový jed. Nesnáším ho, je to tak barbarské a kruté řešení! Navíc teď budeme muset projít každičký kout a všechen ten ošklivý nepořádek vymést pryč, protože máme zvířata a takovou smrt, jakou zajišťují tyhlety granulky, bych svým největším miláčkům věru nepřála.

Když přemýšlím o marném souboji s hlodavci, říkám si, že jsem děsně zvědavá na podzimní covidové, klimatické a jiné (podobně marné) bojůvky. Já už se nemůžu dočkat!

Vládo, Válku a ostatní, sakra, nenapínejte a zaveďte už nějaká mimořádná opatření. Vždyť takto je svět docela nudný a předvídatelný. Jak mám žít s tím, že zítra budu moci naprosto totožně jako dnes pít kafe z kelímku na veřejnosti, dát si pivo na koupališti, aniž bych řešila, kolik tam je návštěvníků a jestli mi ještě limit dovolí přijít, posedět v hospodě bez počítání spolustolovníků, nakupovat v Lidlu bez pásků a bez číhání na volný košík, klidně si překračovat hranice okresů, nakoupit LPG do auta, objednat řemeslníky, jít k lékaři, opatřit si základní potraviny, vykonávat práci a dokonce si ohřát těch svých 8 litrů vody na večerní koupel? Kde to jsme, že by potomci, kdyby chodili teoreticky do školy, třeba mohli v září naklusat nahoře bez? To přece nemůžete nechat jen tak!

Vím sice už teď, že soudní spory nemají smysl, ale když já se včera tak bavila u psaní ekosexuální žaloby! Chybíte mi, hoši, chybí mi nejistota, chybí mi odpovědní dodržovatelé pravidel, chybí mi mrtvoly, chybí mi unavení lékaři, chybí mi drama, chybí mi tečky a hlavně mi ze všeho nejvíc chybí škodolibé dělání si legrace ze soudců!

Nejvíc ze všeho mi ale chybí lidi okolo mě, kteří by přestali věřit na Ježíška a na to, že existuje právní stát (což jsou zhruba srovnatelné úkazy), že jim stát něco neprovede, že je ochrání Listina základních práv a svobod a že do Senátu kandiduje konečně po těch desítkách let politik s čistými úmysly, který to za ně z hluboce mravních pohnutek všechno vybojuje a konečně jim dá drahocennou právní argumentaci, jíž jednou provždy umlátí všechny tzv. covidisty se všemi jejich požadavky. Potřebuju zkrátka opatření jako sůl (nebo jako plyn, jak jsem byla informována, že se moderně říká).

To jsem se hezky zasnila… Protože ale kočky stále spí a myši ne, přestávám fantazírovat a jdu se poohledénout po nějakém humánním antimyším řešení. Lidem bych chtěla vzkázat, že právní řešení případných mimořádných opatření, ať budou jakákoliv, neexistuje. Nehledejte ho. Musíte si to všechno vyřešit jen a jedině sami za sebe.

Pokud mi nevěříte, je to vaše věc. Klidně dál věřte na to, že je něco protiústavní. Jenom nám pak, až budete zklamaní z reality, prosím nepište dotazy tohoto typu:

„Prosím, co se dá udělat, když nechci, aby děti nosily ve škole roušku a musely se testovat?“

„Jak zabránit zaměstnavateli, aby vyžadoval roušky?“

„Co dělat, když mne lékař bez roušky nechce ošetřit?“

„Musím respektovat opatření, když soudy přece všecko shodily ze stolu jako protiústavní?“

„Kdy už konečně právníci něco udělají a podají žalobu?“

Děkuji, že nenapíšete. My na venkově na takové békoviny totiž nemáme čas, pravděpodobně totiž děláme něco užitečného, co nám upevňuje svaly, tuží charakter a zvyšuje šance na přežití. Když to přesto uděláte, budeme vás muset odkázat na jinší právní kádry, protože my po destíkách drtivých proher v soudních přích a po všech strašlivých kopancích uštědřených právu ze strany Nejvyššího správního a Ústavního soudu modré z nebe neslibujeme.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Recept na chroustovou polévku

Mám arachnofobii. Od malička. Do našeho sklepa plného odporných obrovských bílých svleček pavouků, kteří, doufám, zdechli, sotva se vysoukali ze svého starého exoskeletu, ani nechodím. Jiného hmyzu se ale nebojím, dokonce mi strach nenahání ani představa, že uvařím dětem k večeři trochu lučních kobylek. Bude to asi lepší, než kuličky z IKEA nastavené koninou.

V diplomové práci nazvané „Zapomenutá entomofagie“ jsem se dočetla:

„V další velké etapě lidských dějin, ve starověku, byl hmyz také běžnou součástí jídelníčku. První zmínka o entomofagii v Evropě pochází z Řecka, kdy Aristoteles (384-322 př. n. 1.) ve svém spisu História Animalium popisuje, ve kterém stádiu je cikáda nejchutnější, a že nejlépe chutnají dospělé samice po oplození, protože jsou plné vajíček. Odkazy na entomofagii nalézáme napříč stoletími i kontinenty. Diodóros Sicilský ve 2. století př. n. 1. nazýval obyvatele Etiopie Acridophagi, neboli „kteří jedí kobylky“.

Význammný čínský lékař a farmakológ L i S‘-čen napsal knihu Compendium of Materia Medica, která komplexně popisuje praktiky čínské medicíny z období dynastie Ming (1368— 1644). Součástí je souhrnný seznam potravin, včetně velkého množství hmyzu, u kterého zmiňuje i léčivé vlastnosti.


Německá vojska v Itálii opakovaně a s potěšením konzumovala smažené larvy bource morušového. Tuto skutečnost popisuje italský přírodovědec Ulysse Aldovandi ve svém pojednání De Animalibus Insectis Libri Septem (1602).


Dokonce ani v ČR nebyla entomofagie neobvyklá. Svědčí o tom česká kuchařka z let 1920 a 1937, kde je možné nalézt recepty na přípravu jídla z hmyzu, jako např. recept na chroustovou polévku.

Napříč historií najdeme nesčetné množství podobných zmínek a publikací, což dokazuje, že entomofagie je v lidech hluboce zakořeněna. Zvykli jsme si jíst žáby, hady, ještěrky,měkkýše i ústřice, jediné, co nám brání jíst hmyz, jsou předsudky a odlišné kulturní zvyklosti.

Chroustová polévka mne zaujala, protože chroustů je u nás tedy požehnaně, stejně jako šněků. Tak jsem pátrala a hned první odkaz vedl k TV Nova.

Česká chroustová polévka:
1/4 kg chroustů (pro 6 osob) ve studené vodě omytých vhoď do horké vody, přidej všechnu kořínkovou zeleninu, kmínu, trochu soli a nechej v ní zapěniti jemně sekanou zelenou petržel. Vodu z chroustů sceď, zalij jí připravenou zásmažku a nechej chvíli povařiti. Pak zakvedluj do polévky 2 žloutky se 6 lžícemi husté smetany.

No, tak až to Schwab a spol. roztočí, nebudeme trpět nouzí! To je dobrá zpráva.

Víte, přemýšlím, proč jsou ti křupaví červíci, kobylky nebo larvy takové obří téma. Proč tomu všichni věnují tolik pozornosti? Oč je horší sníst cikádu než mrtvolu prasete, bytosti s inteligencí tříletého dítěte? Proč se nám neekluje chobotnice (která je mimochodem taky velmi chytrá a dokáže řešit složité úlohy), proč jíme něco tak odporného a nehumánně získávaného, jako je kaviár? Proč nám nevadí, že mordujeme vše živé hlava nehlava, ale z červů se míníme zjančit? Je to pro mne nepochopitelné.

Navíc se divím, že lidé mají tolik času, aby se pořád rozčilovali nad červy. Je to stejné jako s rouškami. Já už ty sáhodlouhé debaty o takové blbosti jako je ústenka či respirátor nesnesu. Ti nahoře nám hází kostičky a my je s chutí a gustem okusujeme, zaujatě hryžeme a přitom si nevšímáme toho, co se okolo nás doopravdy děje. Myslím, že to se těm slavným vládnoucím jelitům celkem daří. Skáčeme, jak pískají a poslušně panáčkujeme tak, jak chtějí. Opravdu považujete roušky a hmyzí stravu za středobod vašeho vesmíru? Já ne. Mám lepší věci na práci a na zábavu.

Vykašleme se na členovce (a mějme je rádi, jsou užiteční) a raději řešme, to, co máme rovnou před nosem a to, co je důležité. A nezapomínejme žít – zdá se mi totiž, že dost lidí pořád bojuje za nějaké nesmysly a proti kdečemu a mezitím jim protíká drahocenný život mezi prsty. To je sakra škoda.

Právníci na venkově 4: mráz po těle hrůzou běží

Jako malá jsem milovala Erbena, Svatební košile obzvlášť, uměla jsem tu báseň zpaměti. Dodnes, když jdu kolem hřbitova tady u nás na dědině, vzpomenu si na ni, protože je tu márnice – stavení nízké bez oken, i když dnes v ní asi skladují tak leda nářadí a nikoliv mrtvoly. Na ty jsou přece určeny mrazáky v ulicích.

Včera mi vytanul na mysli Vodník, protože moje dcera se při venčení psa naráz začala chechtat: „Mami, pojď sem, hlavička bez tělíčka a tělíčko bez hlavy, hahaha!“ Když jsem vyšla na zápraží, bylo to skutečně tam:

Jak asi chápete, naše roztomilé městské bytové kočičky se za ty měsíce, co běhají celé dny i noci po venku, naučily něco užitečného. Jenom nám bohužel ty svoje úlovky nosí tu domů k ocenění, tu je nechávají přede dveřmi nebo na dvoře a aranžují je do nejrůznějších pěkných pozic, jejichž ukázku vidíte výše.

Myši jsou jen malá část nových zážitků. Dnes nám můj táta nainstaloval sítě proti komárům, protože k tomu bylo zapotřebí jakési nýtovací náčiní. Musím vám říct, že kvalita našeho života se změnila až neuvěřitelně. Už po nás, po nábytku, po psech a vůbec po všem nelezou hejna much, které ještě dvě vtěřiny před tím seděly na hnoji! Žádné drzé vosy! Sbohem komáří bzučení. Neuvěřitelné.

Z úplně jiného soudku jsou zážitky našich řemeslníků. Dnes u nás byl konečně instalatér. Po kominíkovi i jemu spadla čelist, když jsme mu popsali, jak hodláme v domě žít a co potřebujeme. Byl to moc symaptický muž, který rozuměl své práci, a tak jen pořád kroutil hlavou a říkal: „Vy se vracíte do historie, vážně do historie, to už dneska nikdo nedělá.“ Nedokáztal vstřebat, že žádáme jen rozvod studené vody, myčku nechceme mít v kuchyni, nepočítáme s kotlem na ohřívání vody a namísto toho si do koupelny, kde necháme staré komunistické kachličky (ale prý nějaký tuzexový dovoz z Itálie) a lpíme na jejich zachování (pro mne jsou nádherné), chcem dát brutar. Vodař jen nevěřícně pravil: „To je přece zabijačkový hrnec!“ Pak si ale rozvzpomněl, jak ho měla v koupelně jeho babička a jaké to bylo pošušňáníčko ležet v té vytopené koupelně ve vaně teplé vody a poslouchat praskání dřeva. Tohle vám prostě žádný moderní tentononc nedopřeje!

Řemeslníci to s námi nemají snadné, kdepak. Máme divné požadavky, které se už dnes nevidí, patří do minulého nebo snad i předminulého století. Jsme pro ně jak z jiné planety, když odmítáme zázrak jménem tepelné čerpadlo a namísto toho žádáme kamna a beztlaký ohřívač vody nad dřezem i umyvadlem. Musím ale uznat, že jsou skvělí. Sice si asi myslí, že jsme na hlavu, ale nakonec přemýšlí a vymyslí dobrou cestu. ten dnešní třeba hned vyšpekuloval, jak ty moje milované kachlíky zachránit – přiznanou měděnou trubkou. Zamilovala jsem se asi!

Krom řemeslníků nám život na vesnici přináší jiné radosti. Kupř. dnes jsem se zase stříhala sama Po prvním zkušebním jarním nepovedeném sestřihu jsem si dala pozor a udělala všechno úplně jinak. Nevypadá to proto nakonec nijak zle (to David dopadl hůř, při stříhání strojkem mi v jednu chvíli spadl nástavec, a tak měl na hlavě několik týdnů jeden pruh vyholený až na kůži) a když jsem k tomu přidala hennu spláchnutou jen studenou vodou, kdo by se ohříval s teplou, jsem docela pohledná venkovská baba .

Zítra nás čeká vyklízení sklepa na uskladnění brambor. Pořád je co dělat a je to o tolik jiné než mých 40 let v brněnských bytech, že stále jen nevěřícně koukám, ve všem se pletu a učím se. Včera tu parádně napršelo, v sudech jsou 2000 litrů dešťovky. Z toho mám radost, protože už začaly schnout stromy a všechna úroda. To bylo doopravdy depresivní a smutné. Těch 40 milimetrů se doufám projeví a třeba budou i hříbky. Zítra už to vypadá na teplo, a tak vezmeme kola a skočíme na koupaliště. Je svobodné, žádný plavčík, každý hezky sám za sebe. Měli byste vidět, jak se dokážou děti bavit bez dohledu dospělých a bez vynucování hloupých pravidel! Těším se.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 3: klimatická odpovědnost

Onehdy se na Seznamzprávy objevil text, který objevoval Ameriku, pokud jde o zacházení s vodou, resp. byl neuvěřitelně naivní, neboť řešení, která z něj vyplývala, byla naprosto k ničemu a o dobrý příklad úspor se vážně nejednalo. Říkala jsem si, že já jsem se o šetrný přístup k cenné tekutině snažila vždy, určitě více než ten trapný novinářský fousáč, takže toho mám k tématu mnohem více co říct. O ekologii a ochranu životního prostředí se aktivně zajímám léta a záleží mi hodně na tom, jak se chováme k tomu, co nás obklopuje. Rve mi srdce, když vidím, jací jsme my lidé, a trápí mne, když je sucho a když plýtváme a bezohledně ničíme vše, na co sáhneme. Nejsem rozhodne environmentálně lhostejná, jen nevěřím ani za mák báchorkám o změnách klimatu a problémy vidím úplně jinde. Ty opravdové ale nikoho nezajímají, a tak se zabýváme nesmysly typu „brčka do limči“, a přitom nutíme lidi nosit respirátory nebo dovolujeme levnou leteckou (a naprosto zbytnou) přepravu lidí za zábavou.

Ono ve skutečnosti není vůbec nic špatného na tom se trochu zamyslet nad svým životním stylem a říci si, zda je udržitelný a zda by nebylo lépe něco změnit. V tom mají samozřejmě klimatičtí aktivisté a na ně navázaní politikové pravdu. Pletou se ale (šeredně) v cílech a prostředcích, které k jejich dosažení volí, anebo to dělají rovnou naschvál se zlým úmyslem, ale takový už je svět. Nikdy nebylo nic dobré a správné, s tím je třeba se naučit žít.

Co tedy děláme my a za co jsem docela ráda a rozhodně se nebojím toho, že by mi takové chování musel někdo nakazovat a pod hrozbou sankcí je vymáhat?

  • Už pár let nejíme skoro vůbec maso (a dětem občas kupuju bio hovězí)

To je hodně fajn. Za babiččiným domem, kde dočasně žijeme, je pole a za polem prasečák. Každé ráno, když venčím psy, slyším řvaní těch nebohých bytostí a je mi jich vážně líto. Jíst vepřové považuju za fuj, fuj, fuj, protože prasata jsou velmi inteligentní bytosti (jsou jako tříleté děti a ty byste asi taky neupekli s česnekem). Navíc to maso není ani dobré, ani zdravé (ale tady ze mne možná mluví znetvořená dětská duše, která musela přihlížet tak šesti zabijačkám ročně a pak to všechno konzumovat – řeknu vám, že jitrnici a tlačenku vážně nechcete rozbalit o velké přestávce). Takže ještě jednou fuj vepřovému.

Shrnuju, že nejíst maso je výborná volba – co mne trápí je fakt, že jsem nedokázala najít způsob, jak kupovat jen bio méčné výrobky, neboť si uvědomuju, že zde mají moje teorie a nedostatečná praxe trhlinu jak Mariánský příkop – jíst konvenční mléčné výrobky a vyhraňovat se vůči masu je směšné. Je to jako nosit respirátor a zakazovat palstový pytlík.

  • Koupeme se velice, ale velice úsporně

To je samozřejmě dáno vybavením babiččina domu. Voda se musí ohřívat v brutaru, takže časem zjišťujete, že se vůbec nemusíte mýt denně a že když už se koupete, stačí vám vody poskrovnu (včera jsem se důstojně umyla v 8 litrech – ovšem bez šamponování vlasů). Je to dobrý pocit.

  • Málo topíme a neklimatizujeme

Topíme v jedněch kamnech dřevem, dětem přitápíme plynem (ale dopláceli jsme jen 9000,- při nízkých zálohách, tudíž vidíte, že si nepotrpíme na nějaká vedra a v trenkách doma nechodíme). Nemůžu si na to stěžovat, protože já horko prostě nesnáším a v těchto dnech trpím jako pes. V domě je totiž jako v peci, z člověka lije, noci jsou kruté. Ale je to jen chvilka a za pár týdnů tu máme září a moji nejmilejší část roku – podzim s jeho kýženým chladem.

Vyschlého dřeva naštěstí máme dost, i když byla fuška ho narychlo v těchto týdnech sehnat. Musíma le uznat, že vlastnit těch 50 metrů do zásoby není k zahození.

  • Pěstujeme si sami zeleninu a chováme slepice (a plánujeme další hospodářskou zvířenu)

Dnes jsem obhlížela brambory. Vypadají dobře. Musíme vyklidit sklep v naší nové staré barabizně, dát tam palety a pletivo a kobzole dobře uskladnit na zimu. Budou živit nejen nás, ale i slepice.

  • Vymýšlíme úsporné způsoby zalévání

Mě osobně baví hledání nových neprobádaných cest. Tady u nás na jihu Moravy se z nějakého prazvláštního důvodu zalívá postaru – na zem. To je v době, kdy je tu sucho takové, že stromům žloutne listí už v půlce července, prostě pakárna. Proto je nutno experimentovat. Koupila jsem metry kapkové závlahy a vyrobila olla nádoby z květináčů pro rajčata a papriky (příští rok dodám i okurkům a možná i dýním a cuketám). Když se nám tu z toho stává subtropický pás, musíme holt hledat inspiraci ve Španělsku a jinde.

  • Já a děti jezdíme do Brna málo a když, tak vlakem (a David aspoň autem na LPG)

Můj muž nechal předělat auto na LPG. Snad je to i environmentálně o něco šetrnější, ale zde si iluze nedělám. Já sama každopádně jezdím do Brna prostě vlakem a s sebou beru i děti. Mám České dráhy ráda, ať si kdo chce, co chce, říká.

  • Nemáme (bohužel zatím) myčku

Ve zmiňovaném textu na Seznamzprávy se v balastu nesmyslů píše:

S vedry souvisí také intenzivní sucho. Adam Vizina z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka radí, jak v domácnostech zacházet s vodou klimaticky racionálně. „V České republice má myčku na nádobí 53 procent domácností – úspora vody je relativně značná. Při mytí v ruce se uvažuje o průměrné spotřebě 88 litrů vody, na mytí stejného množství v myčce pak stačí zhruba 10 litrů,“ vypočítává. Díky myčce tedy lidé při jednom mytí nádoby ušetří více než 70 litrů vody a tedy i sedm korun.

Nejak se zdráhám uvěřit tomu, že je myčka skutečně environmentálně úsporná. Na Ekolistu se k tomu uvádí:

S každou konkrétní myčkou je spojený tajemný příběh. Na výrobu myčky je potřeba získat řadu surovin: je nutné těžit ropu kvůli plastovým součástkám, je nutné těžit rudy různých kovů, je potřeba získat energii pro výrobu. Během výrobního procesu vznikají odpadní a znečišťující látky. Hotová myčka se musí z továrny dovézt k prodejci a odtud k novému majiteli. Čili spotřeba pohonných hmot a další negativní dopady spojené s dopravou. Nový majitel myčku vybalí (odpad) a několik let spokojeně používá. Když myčka doslouží, měla by putovat coby elektroodpad k odborné likvidaci, při které se zužitkují cenné a využitelné materiály. Po celou tu dobu někde sedí manažeři, vývojáři a marketéři a vyvíjejí nové přístroje a vymýšlejí nové reklamní strategie, aby si spotřebitelé koupili novou myčku jejich značky.

Zdá se mi to tedy stejná báchorka jako ta s báječnými elektroauty, co spasí svět a která se asi vyrábí z prány či co. Kdepak – myčla je pro životní prostředí náročná záležitost, ale musím se přiznat, že moje bezmyčkové dny jsou už skoro sečteny. V nové staré barabizně myčku plánujeme. Minimálně v ní chci umývat sklenice na zavařování, do toho se mi postaru vůbec nechce.

Každopádně teď jsme při mytí nádobí velmi skromní – máme jen nevýkonný pětilitrový ohřívač a když chceme nádobí umýt v teplé, musíme si sakra pohnout. Já se ale raduju, že máme aspoň dřez a nemusím mýt nádobí ve škopku jako babička.

  • Nelítáme letadly a netrajdáme autem k moři

Opravdu si myslím, že levná letecká doprava je prokletí. Nejen že všude překáží otravní cizinci (nebo aspoň překáželi, když jsem ještě před covidem jezdívala pracovně do Prahy), ale taky pouhý pohled na oblohu znamená utrpení pro milovníka přírody (a že miluju zvířata a rostliny víc než cizí lidi, to už víte a já se za to vůbec nestydím) – nemyslím si totiž, že tolik letadel nemůže mít vliv na četnost deště. Turistů mám prostě plné zuby i kecky.

O úsporném životě by se toho dalo psát mnoho a my sami máme obrovské rezervy, se kterými se snažíme dále pracovat. Doufám, že se najde více lidí, kteří budou přemýšlet o svém vlivu na planetu i bez nabádání od novinářů, ale prostě proto, že chápou, že nejsou na světě sami (aspoň za ty vepře oroduji…).

Můžu vám garantovat, že je to docela zábava, skromnější život. Každopádně se při dobrovolné skromnosti nemusíte tolik bát, že přijdete o svůj komfort – když žádný neexistuje, stát vám nemá co vzít, a v tom je velký kus svobody.

P. S. Ví vůbec ten ťupík ze Seznamzprávy, kolik litrů vody sežere jeden šálek kávy? Tak já mu to řeknu – asi 140 litrů. To je co, vy klimatičtí intelektuálové! Hanba vám, že si nezametete před vlastním prahem a raději se vyžíváte v trápení lidí…

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

« Starší příspěvky