Denně chodím ven s čokly, většinou s sebou beru jednoho ze svých potomků. S dcerou se většinou bavím právě o psech nebo o asijské komiksové produkci, což mi obvykle připomene mého oblíbeného vietnamského prodejce z jedné větší vesnice v okolí.

Je to skvělej týpek, vždycky dobře naložen, zákazníky z tamní dědiny mužského pohlaví oslovuje slovem „brácho“, se všemi se evidentně kámoší a největší radost má, když mu pochválím jeho instantní polívky (ty má skutečně boží, jinde jsem takové přepychové neviděla). To se celý rozzáří a opakuje: „Dobrý, že jo, dobrý, moc dobrý, musíš je ale dlouho vařit, jinak jsou tvrdý.“ Jeho děti, které se tady narodily, už pochytily móresy českých fracků a když jsou v krámě ony, sice se nešklebí jako prodavačky v Jednotě, ale bodrost a radost z každého okamžiku jako otec nemají. Se sluchátky na uších mlčky namarkují, zkasírují a konec, žádná zábava. To je škoda, svět je totiž kvůli tomu o dost nudnější.

Když se procházím se synem, často se sice bavíme o jídlech a vytváření žebříčků dle oblíbenosti a podobných fádních záležitostech, ale mnohokrát také zabrousíme k filozofickým tématům, přičemž kluk má zájem většinou hovořit o tom, zda jsou lidé sami od sebe morální, anebo nad sebou potřebují bič (z různých úhlů pohledu). Kloní se k druhému závěru a jestli jednou převezme moc nad celým naším státem, budeme tu mít takovou pěknou robotí e-diktaturu. Kdoví, jak by to hodnotili historikové…

Včera jsem mu ale musela dát za pravdu. To ho jistě potěší, až mu svoje závěry předestřu na další procházce. Má totiž, jako většina geniálních namyšlených lidí, rád, když má pravdu. Proč uznám, že na dělný lid musí být přísnost? Protože dcera byla se skauty uklízet jednu malinkou přírodní rezervaci. Co tam našli (a je to jen část), vidíte na obrázcích.

Jak vidíte, lidi jsou neuvěřitelně odporná banda. Chtěli by všichni svobodu, ale vůbec nechápou, že svoboda je hlavně obrovská a nikdy nekončící řehole, neboť je spjata s neuvěřitelnou mírou odpovědnosti za své činy a nepřekročitelnou povinností jednat vždy tak, abychom neškodili druhým. Opravdu se mnohdy nedivím zeleným srdcím (těm opravdovým, ne klima aktivistům a politikům), že je toholeto všechno sejří. Já když jsem pracovávala v environmentálních NGOs, většinu lidské populace jsem za všechno to hnusné sobecké chování vůči přírodě a živým bytostem z duše nenáviděla.

Ne, lidem opravdu nenáleží svoboda, ale otroctví, protože se jako volné bytosti neumí chovat a mají myšlení otroků. nechápou, že jejich činy mají následky, naopak jednají, jako by po nich měla být potopa.

Až budete zase mít tendenci naříkat nad tím, jak vám někdo něco nakazuje, zakazuje a búúú, búúúú, búúú, udělejte si mentální výlet do historie svých činů a zamyslete se, zda jste si svobodu opravdu zasloužili. Nejspíš vám totiž vyjde, že ne. Není to samozřejmě jen o tom, jestli jste někam dotáhli staré ojeté pneu, abyste nemuseli náhodou do sběrného dvora, ale o celkovém jednání – stačí si prostě říct, jestli se často nechováte jako úplní kojoti a jestli jste ochotni přijmout fakt, že svoboda je hrozná otrava, za všechno, co se vám děje, si totiž můžete jen sami. Fuj. to je nabídka, co?

Pokud dojdete k závěru, že si svobodu zasluhujete, protože děláte číčovin jen skutečně málo a jinak to docela ujde a doopravdy se snažíte, pak už skoro svobodní jste, a nemusí vás trápit, že by vám mohl někdo tento stav mysli zničit. Skutečnou svobodu vám nikdo vzít nedokáže. Dobrá zpráva je, že začít pracovat na nápravě se dá kdykoliv a výsledky se dostaví celkem rychle.