Štítek: branná povinnost

Lidské právo odmítnout vojenskou službu

V posledních dnech se kde kdo zabývá brannou povinností. Musím říct, že i mne koncept tvrzené povinnosti svobodného člověk postavit se se zbraní v ruce za zájmy jakési přitroublé entity zvané stát docela zaujal. Chápu, že se někdo rozhodne být profesionálním vojákem kvůli žoldu, což o to, prodejných je plná společnost. Co ale absolutně nemůžu nikam zařadit je myšlenka služby vlasti a vnímání vojny jako cti.

Nemám ráda stát, dokonce by se spíše dalo říct, že jej až nenávidím. Česko nevnímám jako vlast a nerozumím tomu, co je národ. Naprostá většina lidí je mi absolutně ukradená a je mi volné, jestli žijí nebo ne a kdyby zanikla čeština a kdyby se moje děti nemusely učit nesmysly a báchorky z našich dějin, neukápla by mi jediná slza. Je mi lhostejné, jaká vlajka vlaje nad místními luhy a borovými háji, podle mne je to hadr jako hadr. Všechny hymny světa mi přijdou jednak velmi hudebně nekvalitní a jednak textově neuvěřitelně slabé. Jsou to příšerné odrhovačky a věřím, že kdybych naši kočku tahala za ocas, bude muzicírovat líp než filharmonie hrající Kde domov můj.

Mým ideálem by bylo býti neobčanem. Vím, že je to jen teoretická záležitost, protože reálně státy lidem nedovolí, aby s nimi zlámaly vynucené svazky, ale přesto si to s radostí představuji. Nechápu totiž, proč by na mne měla mít právo právě Česká republika. nedala mi život ani práva, nic jí nedlužím. Samozřejmě využívám zdravotnictví anebo vlaky, ale za to státu slušně solím na daních, nepřijdu si, že bych neoprávněně čerpala nebo že by mi stát dával něco extra jako občance. Ostatně kdyby podobně platil jakýkoliv cizí státní příslušník, je přece v pořádku, aby se mu dostalo za stanovených podmínek ošetření nebo aby mohl nasednout do autobusu a někam za svoje peníze dojet. To není nic, co by mi stát dával nadstandardně. Navíc si neumím představit, jak přesně bych žila, kdybych odmítla platit třeba daně. To bych musela přestat vše, co je z nich posléze financováno (jakkoliv blbě) využívat, a to nejde – třeba po silnicích prostě jezdit budu). Daně tedy platím, protože služby využívám.

Abychom si tedy rozuměli, já chápu, že nějaký stát prostě nade mnou moc vykávat bude, že se tohoto břemene jen tak nezbavím, ale prostě jen „ocaď pocaď“. Je mi pak naprosto lhostejné, jak si bude ona hloupá entita říkat a kdo bude jejím prezidentem, protože pro mne to bude za každých okolností úhlavní nepřítel a nebude mi na ní záležet. Je mi fuk, jestli to bude ČR nebo třeba ČUR nebo třeba Rakousko – Uhersko. Proto necítím žádný závazek toto konkrétní uspořádání chránit a bít se za něj. Považuju je vždy za špatné. Jestliže ČR padne, nahradí ji holt jen něco jiného, stejně hrozného. Pro mne osobně žádný rozdíl.

Proto si nemyslím, že stát má právo rozhodovat o životě a smrti člověka. Nemá právo žádnou lidskou bytost poslat na jatka, kterým se říká válka a o kterých tvrdí, že jsou realizována za nějakým báječně posvátným účelem. Můj život nepatří státu, a proto mi ho nemůže vzít. Nemá ani právo mi nařizovat, abych šla vraždit jiné lidi nebo abych jakkoliv ohrozila svoje potomky. Jestliže totiž opustíte koncept boje za vlast, který nám státy začaly vnucovat poté, co už lidé odmítli věřit blbosti typu boje za krále a za Boha, pak nenajdete jediný důvod, na základě kterého by vám jakýkoliv zelený mozek mohl něco nařídit.

ESLP se „desertéry“ zabýval opakovaně. Judikatura je bohatá a zajímavá. Ještě o ní někdy napíšu. Co mne zaujalo teď, je, že výhradou svědomí argumentují ti, se kterými bych se jinak v názorech asi neshodla. Tvrdí, že je správné odmítnout vojenskou poslušnost Rusku či Bělorusku. S tím souhlasím. Jenže pak to přece platí i pro všechny ostatní státy, neboť si nelze vybírat, kterým státům můžete ukázat prostředník a kterým ne.

Nevládky tedy mj. píšou:

It is assumed that among the 300,000 people who have left Russia recently because of the war, there are many men who seek safety abroad to avoid being sent to the war. In the last few months roughly  20,000 men from Belarus have left the country to avoid recruitment. There are also Ukrainian conscientious objectors who do not want to fight in this war; around 3,000 men have claimed asylum in Moldavia alone. Each citizen, registered in Ukraine by February 24, 2022, is currently granted humanitarian residence in the European Union. This is encouraging. However, we should seriously consider what will happen to Ukrainian conscientious objectors when this provision expires. European countries should take in these people fleeing the war effort without red tape and grant them a permanent right to stay. The human right to conscientious objection has been recognized inter alia by the Parliamentary Assembly of the Council of Europe and the European Parliament. It must be guaranteed to everyone on all sides. The European countries must ensure that the human right to conscientious objection is fully recognized.

V novější výzvě pak stojí:

The right to refuse to kill is a human right, recognized by various international human rights institutions. In Belarus, this right is not recognized. Conscientious objectors and deserters are persecuted and jailed. This has meant that more than 20,000 young men have been left with no choice but to leave their homeland and seek refuge abroad, because they feared being recruited. Most of them prefer to stay close to their former home – in the Baltic countries and Poland – which puts a heavy burden on their host countries. These countries need support from their partners in the EU! Such a mass movement of objectors also sends a strong message to Russia. Belarus under Lukashenko so far has been the stoutest ally of Putin’s Russia. When its citizens refuse to join the war, this will hopefully further demoralize the nationalist and militarist narratives in Russia as well.

Aplikujme tyto principy nediskriminačně na všechny státy a na všechny lidi, které si tyto subjekty tak rády podrobují. Státy se prostě musí smířit s tím, že se doba od mocnářství a druhé světové, kdy lidské životy neměly hodnotu a lidi se neuměli za svoje práva postavit, dosti změnila. Generálové všech zemí se holt musí spojit a jít válčit sami, když si potřebují zajezdit s tančíky a trošku zastřílet. Líbí se mi zvýrazněná věta ze zprávy:

When its citizens refuse to join the war, this will hopefully further demoralize the nationalist and militarist narratives in Russia as well.

To je přesné! Představte si tu větu takto:

When its citizens refuse to join the war, this will hopefully further demoralize the nationalist and militarist narratives in Czechia as well.

No vidíte. A vy byste se báli taťky Šmouly. Tohle je návod, jak na něj a jemu podobné válečníky. Sím vás, copak ti joudové něco zvládnou, když je nebudete poslouchat? Ani si bez vás nenamažou chleba k snídani.

V čem se s výše uvedenými nevládkami už neshodnu, to je utíkání. Lidé by neměli před státy někam prchat. Mají zůstat tam, kde si něco koupili nebo vybudovali a prostě spokojeně žít. Není řešením utíkat pořád někam pryč, do jiných států, řešením je ukázat zas*aným vládám a drzým státům prostředník. Nikdo za ně nemusí válčit. Nikdo. Každý může odmítnout a státům nezbývá, než to akceptovat, protože to nejsou ony, kdo lidem dal právo neválčit a žít. Každý má toto právo od „přírody“. Jsem si jistá, že státy s tisíci a miliony desertérů prostě nezvládnou nic udělat. Proto platí víc než jindy: Nepodléhejte panice a hoďte na stát bobek.

Nebojte se války a spalte povolávací rozkaz!

Včera jsem přemýšlela o tom, jestli se bojím války. Dospěla jsem k závěru, že podobné strachy jsou strašlivě komické. Víte, já už se nehodlám bát, protože jsem v obavách žila dost dlouho a vyvedla jsem kvůli nim mnoho nelogických blbin. Třeba to, že jsme se přestěhovali z Brna na venkov bylo motivováno v podstatě jen obavami, jež se ale ukázaly býti zcela lichými. Ono se totiž vůbec nic nestalo a já mám namísto normálního bydlení v každé místnosti kaman na dřevo, vodu na koupání si budu muset i v nové staré barabizně ohřívat v brutaru a v pátek budu muset strpět posměšky dalšího zedníka, který se bude ptát, proč nemám normální bydlení. Moje děti budou muset kvůli mým strachům žít tady v té prčici, na střední školu, kterou si ani nebudou moci pořádně vybrat, dojíždět do Znojma a když chtějí do kroužku, je to výprava na půl dne, protože se musí až do Brna. Tak jsem celé mojí rodině dokmondila život proto, že jsem se bála! Kdybych na sebe nenechala působit všechny ty koniny, mohla jsem být v Brně, děti mohly normálně chodit do školy a nemusela jsem se starat o rozmazlené bývalé zlé štěně a trápit se dennodenně obřími výčitkami svědomí. Strach je holt velmi špatný rádce.

To stejné platí o covidu – celou dobu jsem si myslela, jak že je svět děsivý, všude jsem viděla nějaké hrozby a tamto a ono a výsledek? Vůbec nic zvláštního nestalo. Kdybych se nebála a normálně žila, bylo by i o tolik líp! Proto se teď rozhodně nenechám vyprudit řečmi o válce, Nebojte se ani vy. Stát ve skutečnosti tahá za kratší konec a je na lidi prostě krátký. I když se projednává novela všech „válečných“ zákonů, i když se odevšud valí jen samé běsy, neházejte flintu do žita. Jste to vy, kdo rozhoduje o vás. Nikdo jiný.

Představovala jsem si, co by stát udělal, kdyby většina lidí prostě nenarukovala. Kdyby jednoduše nepřišli k odvodu. Kdyby povolávací rozkazy roztrhali a spálili. kdyby v den D šli na piknik s dětmi a kdyby si dali pivo a jen tak koukali pánubohu do oken. Víte co by udělal? Nic, vůbec nic, protože nemá aparát, kterým by zvládl donutit tisíce neposlušných lidí k akci. Lidi měli vždycky na výběr, jen se většinou rozhodli blbě – rozhodli se být povolní a rozhodli se poslouchat. Jestliže teď nechcete, aby vás stát mohl děsit válkou, abyste se báli, že budete muset narukovat, abyste žili ve strachu o své děti, tak to odmítněte a nedělejte to.

Nenechte se trápit ani státem, ani těmi, kdo na vašem strachu vydělávají a pořád a pořád a pořád dokola vytahují válečné karty a nepěknou budoucnost. Ukažte prostředník úředníkům a všem, kdo neustále podporují utrpení. Budoucnost je nadějná, je přesně taková, jakou si ji uděláte vy sami. To vy rozhodujete. Nikdo jiný.

P. S.: Nenechte se prudit ani taťkou Šmoulou, naším budoucím prezidentem, ani Fialou, ani Zelenským, ani Babišem. Nenechte se trápit ani nesmysly okolo Aspen Institutu a jinými kravinami. Stačí, abyste se podívali, jací nýmandi jsou okolo toho všeho v politice sdružení. Copak tohle vás může ohrozit? Jestli ano, tak byste měli sami na sobě zapracovat, protože jste vycukané slabé bábovky, které si špatné zacházení zaslouží, když dávají vládu nad sebou do rukou chudáčků.

Nestahujte uniformy, když je mobilizace ještě daleko

Strašně, ale strašně mě baví ty trapácké návody, které se rojily okolo covidu, a ještě jim bohužel zjevně nezvoní hrana ani s Ukrajinou (a pámbů i já víme, že jim konec nebude nikdy, protože v každé době se najdou ti, kdo využijí příležitosti, které se nabízí, ke šplhání nahoru, a ti, kteří jim na to skočí). Tyhlety vzory nejrůznějších právních jednání vycházejí z premisy, že napíšete příslušnému úřadu, že něco nechcete, a stát si z toho sedne na zadek, chytne se za hlavu a řekne: „Nojo, ten nás tedy vypek´!“ a vy pak nemusíte podstoupit testování, očkování, děti půjdou do školy, vy do hospody nebo dokonce nebudete muset narukovat, když stát zavelí.

Ach můj bože!

Posledním šperkem z této kategorie je „návod“ PRO, jak se vyhnout mimořádné službě za stavu ohrožení. Je to údajně snadné jako facka. Krajskému vojenskému ředitelství jen napíšete tuto zázračnou formulku:

„V souladu s ustanovením § 6 odst. 1 písm. b)  zákona č. 585/2004 Sb. o branné povinnosti a jejím zajištění v platném znění (dále jen „branný zákon“) a článkem 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, vám tímto v zákonné lhůtě sděluji, že odmítám vykonávat mimořádnou službu z důvodu mého svědomí.

Ve skutečnosti to, k hromadnému údivu všech, tak báječně jednoduché, není. Možná si pamatujete, jak jsme já a můj muž bojovali za výhradu svědomí ohledně očkování proti covidu. Soudy nás poslaly, jak jinak, do háje zeleného. To stejné pak s argumentem buddhismem. Předpokládám ale, že, právníci z PRO na rozdíl od nás fůru takových sporů vyhráli, když jsou si tak jistí a věší lidem bulíky na nos.

Nejprve si řekněmě, jak na možnost využití výhrady svědomí nahlířží Ústavní soud:

„Ústavní soud zdůrazňuje, že oprávněnou výhradu svědomí nelze ztotožňovat s jakýmkoli subjektivně vnímaným nesouhlasem s právní povinností… nýbrž tento nesouhlas musí být svým nositelem vnímán jako bezpodmínečná povinnost respektování určité závazné mravní normy v konkrétní situaci, musí jít o vážné, mravní rozhodnutí v rovině dobra a zla. Takový nesouhlas pak může vyplývat i ze silného přesvědčení ohledně možnosti nevratného poškození zdraví osoby blízké.“ (nález Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 1253/14).

Je tedy zjevné, že proto, abyste mohli argumentovat svědomím vážně, ale vážně nestačí, abyste řekli: „Moje svědomí mi to nedovoluje.“ Jste snad na palici, že si myslíte, že se dá s něčím tak odporným, jako je stát, takto vydrbat? Že ten moloch nemá nástroje, jak svoje otroky donutit k tomu, co chce? Kde jste žili poslední roky?

Než sledovat právní báchorky a skákat na špek advokátním vykukům, by jistě bylo lepší se podívat na to, co řekly soudy k odmítání vojenské služby. Protože judikatura je otravná záležitost, naservíruju vám výcuc z názorů Ústavního soudu. Berte to, je to dobrej kauf, rozhodně lepší, než někam posílat vzorové nesmysly a doufat, že je to už v suchu a že jste ochráněni před mundůrem. Upozorňuji, že pro nedostatek nálezů k válce musím citovat z těch, které se týkají pouhé základní vojenské služby, jistě ale závěry ještě přísněji dopadají i na brannou povinnost v době ohrožení.

Rozhodnutí o odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí má být podloženo zásadními námitkami ideové povahy, nikoli pouze nechutí splnit tuto občanskou povinnost. Dle Listiny základních práv a svobod musí jít o rozpor s vlastním svědomím nebo náboženským vyznáním, tedy o závažné mravní rozhodnutí…

Pokud jde o samotné právo odmítnout vojenskou činnou službu, pokládá Ústavní soud za svou povinnost zdůraznit, že se jedná o právo, které je ústavně vázáno na splnění podmínky čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a musí být proto všemi soudy chápáno jako specielní úprava svobody svědomí, jež je jednou ze základních ústavních svobod. Podobná úprava existuje i v jiných evropských státech, kde je toto právo vázáno pouze na zcela zásadní důvody tkvící ve svobodě svědomí. V této souvislosti lze pouze na okraj poukázat např. na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN, který neuznal jako důvod k odepření služby obavu, že v případě války (za existence NDR) by museli Němci střílet proti Němcům (Entscheidungen, sv. 12, s. 45), protože tento důvod nedosáhl hodnoty argumentu principielní povahy…

Také v České republice platí, že teprve stane-li se výkon vojenské služby zásadním mravním konfliktem vlastního svědomí, může intenzita tohoto vnitřního konfliktu založit ochranu ústavního subjektivního práva svobody svědomí vůči stanoveným zákonným povinnostem. Za této situace čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod neumožňuje státu, aby vynutil výkon vojenské služby.. Více různých jednání může být ve svém souhrnu chápáno jako jeden čin, jde-li o jednání, jež se nacházejí ve vzájemném vnitřním vztahu přímé souvislosti, takže jde o více projevů téhož činu. Proto při každém posouzení jednotlivého případu je třeba zkoumat nejen závažné důvody svědomí a trvalost úmyslu, ale též vzájemnou vnitřní propojenost opakujícího se jednání téže osoby. (Podle Pl.ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999)

Dost pochybuju, že každý jouda, který pošle někam nějaký hloupý okopírovaný vzor prokáže onen opravdu niterný rozpor svého svědomí s nuceným bojem za tuhletu odpornou republiku a ještě hnusnější „hodnoty“, které představuje. Obzvláště nepochopitelné to pak bude u těch, kteří jak vzteklí mavájí tím modročervenobílým hadrem a prozpěvují odrhovačku z Fidlovačky, protože ti přece mají mít enormní zájem na obraně jejich milovaňoučké České republiky. Argument, že nesouhlasí s fialkovou vládou, a proto ji nebudou hájit, fakt neuspěje, protože stát je pořád stejný – žádá od svých otroků životy, majetek a všechno štěstí a chce je sedřít až na kost, vycucat a pak jejich zdechliny vyvrhnout na skládku dějin. Takový byl obejda Masaryk, takové bylo Rakousko – Uhersko, takový byl Přemysl Otakar II. Takoví jsou prostě vždy ti, kdo jsou a budou zrovna u moci.

Víte, já mám mnohem lepší plán na výhru v tomto lítém souboji na život a na smrt vedeném mezi člověkem a státem. Ideální by bylo, kdyby si všichni hromadně lehli na gauč, otevřeli lahváče nebo zašli do hospody a přestali jak mopslíci ňafat na to, co nám ti nahoře předhazují k okousání. Jen si to představte – kdyby nikdo, ale nikdo nezareagoval na covid (a to ani tak blbě, jako jsme to udělali my dva s Davidem, ani hystericky jako Kubek s Flegrem), kdyby nikdo neušil jednu jedinou roušku, kdyby všichni hodili bobek na Ukrajince, kdyby se nikdo nestaral o Putina, kdyby se všichni vybodli na islám, tyhlety šeredné lidem škodící ideologie by pošly samy od sebe na oubytě.

Byl by klid a ráj na zemi, taková pěkná útulná anarchie, kde by lidé dbali hlavně na svoje právo na štěstí a jeho dosahování.

Mimochodem: 15. 6. se slaví Mezinárodní den odpůrců vojenské služby. Věděli jste to? Myslím, že to je pěkný svátek, na který se jistě hodí posadit se a dát si pivo, dvě, tři…