V posledních dnech se kde kdo zabývá brannou povinností. Musím říct, že i mne koncept tvrzené povinnosti svobodného člověk postavit se se zbraní v ruce za zájmy jakési přitroublé entity zvané stát docela zaujal. Chápu, že se někdo rozhodne být profesionálním vojákem kvůli žoldu, což o to, prodejných je plná společnost. Co ale absolutně nemůžu nikam zařadit je myšlenka služby vlasti a vnímání vojny jako cti.
Nemám ráda stát, dokonce by se spíše dalo říct, že jej až nenávidím. Česko nevnímám jako vlast a nerozumím tomu, co je národ. Naprostá většina lidí je mi absolutně ukradená a je mi volné, jestli žijí nebo ne a kdyby zanikla čeština a kdyby se moje děti nemusely učit nesmysly a báchorky z našich dějin, neukápla by mi jediná slza. Je mi lhostejné, jaká vlajka vlaje nad místními luhy a borovými háji, podle mne je to hadr jako hadr. Všechny hymny světa mi přijdou jednak velmi hudebně nekvalitní a jednak textově neuvěřitelně slabé. Jsou to příšerné odrhovačky a věřím, že kdybych naši kočku tahala za ocas, bude muzicírovat líp než filharmonie hrající Kde domov můj.
Mým ideálem by bylo býti neobčanem. Vím, že je to jen teoretická záležitost, protože reálně státy lidem nedovolí, aby s nimi zlámaly vynucené svazky, ale přesto si to s radostí představuji. Nechápu totiž, proč by na mne měla mít právo právě Česká republika. nedala mi život ani práva, nic jí nedlužím. Samozřejmě využívám zdravotnictví anebo vlaky, ale za to státu slušně solím na daních, nepřijdu si, že bych neoprávněně čerpala nebo že by mi stát dával něco extra jako občance. Ostatně kdyby podobně platil jakýkoliv cizí státní příslušník, je přece v pořádku, aby se mu dostalo za stanovených podmínek ošetření nebo aby mohl nasednout do autobusu a někam za svoje peníze dojet. To není nic, co by mi stát dával nadstandardně. Navíc si neumím představit, jak přesně bych žila, kdybych odmítla platit třeba daně. To bych musela přestat vše, co je z nich posléze financováno (jakkoliv blbě) využívat, a to nejde – třeba po silnicích prostě jezdit budu). Daně tedy platím, protože služby využívám.
Abychom si tedy rozuměli, já chápu, že nějaký stát prostě nade mnou moc vykávat bude, že se tohoto břemene jen tak nezbavím, ale prostě jen „ocaď pocaď“. Je mi pak naprosto lhostejné, jak si bude ona hloupá entita říkat a kdo bude jejím prezidentem, protože pro mne to bude za každých okolností úhlavní nepřítel a nebude mi na ní záležet. Je mi fuk, jestli to bude ČR nebo třeba ČUR nebo třeba Rakousko – Uhersko. Proto necítím žádný závazek toto konkrétní uspořádání chránit a bít se za něj. Považuju je vždy za špatné. Jestliže ČR padne, nahradí ji holt jen něco jiného, stejně hrozného. Pro mne osobně žádný rozdíl.
Proto si nemyslím, že stát má právo rozhodovat o životě a smrti člověka. Nemá právo žádnou lidskou bytost poslat na jatka, kterým se říká válka a o kterých tvrdí, že jsou realizována za nějakým báječně posvátným účelem. Můj život nepatří státu, a proto mi ho nemůže vzít. Nemá ani právo mi nařizovat, abych šla vraždit jiné lidi nebo abych jakkoliv ohrozila svoje potomky. Jestliže totiž opustíte koncept boje za vlast, který nám státy začaly vnucovat poté, co už lidé odmítli věřit blbosti typu boje za krále a za Boha, pak nenajdete jediný důvod, na základě kterého by vám jakýkoliv zelený mozek mohl něco nařídit.
ESLP se „desertéry“ zabýval opakovaně. Judikatura je bohatá a zajímavá. Ještě o ní někdy napíšu. Co mne zaujalo teď, je, že výhradou svědomí argumentují ti, se kterými bych se jinak v názorech asi neshodla. Tvrdí, že je správné odmítnout vojenskou poslušnost Rusku či Bělorusku. S tím souhlasím. Jenže pak to přece platí i pro všechny ostatní státy, neboť si nelze vybírat, kterým státům můžete ukázat prostředník a kterým ne.
Nevládky tedy mj. píšou:
V novější výzvě pak stojí:
Aplikujme tyto principy nediskriminačně na všechny státy a na všechny lidi, které si tyto subjekty tak rády podrobují. Státy se prostě musí smířit s tím, že se doba od mocnářství a druhé světové, kdy lidské životy neměly hodnotu a lidi se neuměli za svoje práva postavit, dosti změnila. Generálové všech zemí se holt musí spojit a jít válčit sami, když si potřebují zajezdit s tančíky a trošku zastřílet. Líbí se mi zvýrazněná věta ze zprávy:
To je přesné! Představte si tu větu takto:
No vidíte. A vy byste se báli taťky Šmouly. Tohle je návod, jak na něj a jemu podobné válečníky. Sím vás, copak ti joudové něco zvládnou, když je nebudete poslouchat? Ani si bez vás nenamažou chleba k snídani.
V čem se s výše uvedenými nevládkami už neshodnu, to je utíkání. Lidé by neměli před státy někam prchat. Mají zůstat tam, kde si něco koupili nebo vybudovali a prostě spokojeně žít. Není řešením utíkat pořád někam pryč, do jiných států, řešením je ukázat zas*aným vládám a drzým státům prostředník. Nikdo za ně nemusí válčit. Nikdo. Každý může odmítnout a státům nezbývá, než to akceptovat, protože to nejsou ony, kdo lidem dal právo neválčit a žít. Každý má toto právo od „přírody“. Jsem si jistá, že státy s tisíci a miliony desertérů prostě nezvládnou nic udělat. Proto platí víc než jindy: Nepodléhejte panice a hoďte na stát bobek.