Jak víte, dost mne naštvalo, že Lidl, který má plnou pusu odpovědnosti, boje se změnami klimatu a tak podobně, spotřebitelům za věrnost nabízí Stikeez. Je to mnoho a mnoho tun zbytečné plastu a ještě více tisíců kilogramů CO2 (při skromném výpočtu to vyjde na cca 78 tun CO2 poslaného do atmosféry jen z toho proklatého plastu vyrobeného v Číně). Taky na to soudruzi spotřebovali strašně moc ropy, s takovou Putina vážně neporazíme, ani když si navlečeme tři vánoční svetry z lidlácké akce.

Protože považuju ochranu přírody, krajiny a planety za nesmírně důležitou (bylo tomu tak, co si pamatuju, vždyť se například už dlouho soudím se státem skrze odporný plastový odpad z respirátorů, testů a dalšího pandemického bordelu), pokouším se zachránit životní prostředí na vlastní pěst, když se celý svět zbláznil z Grety a dělá jendu bláznivinu za druhou. Opravdu, ale opravdu mne hrozně štve, že se korporace barví na zeleno, zákazníky vychovávají jak malé fracky, kážou vodu bez bublin a samy pijí (uhlíkově ani trochu neutrální) víno plnými doušky.

Předžalobní výzvu, po které bude následovat spotřebitelská žaloba, jestli si Lidl nebude sypat popel na hlavu, si můžete přečíst tady.

Teď je míč na hřišti Lidlu. Se značnou mírou zvědavosti čekám, co tenhle mamutí řetězec udělá. Tiše doufám, že až tam půjdu za týden zase nakoupit svoje tofu, kefír, jogurty a klimaticky neutrální veganské „maso“, projdu skrze ostrahu bez potíží, minimálně snadněji než před pár měsíci bez roušky. Přeci jen nikdo neví, kde má korporát díky digitalizaci oči, že jo. Kdybych se na blogu dlouho neozývala, víte, odkud vítr fouká.