Jistě znáte můj vztah k soudům – nevěřím jim ani za mák a všem doporučuju, aby se na to dívali taky tak. Soudy jsou zde jednoduše od toho, aby za všech okolností „podržely“ stát – nebudou přece kousat ruku, která je krmí. Natrefit v takové konstelaci na spravedlivého a chytrého soudce, to je stejné jako najít jehlu v kupce sena. Proto jsem se ani nedivila tomu, jak dopadl soud jednoho podnikatele o náhradu škody vzniklé omezeními za nouzového stavu.
V tomto konkrétním případě se prodejce potravin dovážených z Francie domáhal náhrady škody ve výši necelých 290 000,- Kč za období od 14. 3. do 17. 5. 2020, kdy byla kvůli korovanirovým nesmyslům silně omezena možnost podobné věci prodávat (přesněji byl znemožněn maloobchodní prodej na tržnicích, poté bylo konání farmářských a ostatních venkovních trhů a tržišť výslovně umožněno, nadále na nich ale byl vydán příkaz např. „neprodávat potraviny výlučně určené k bezprostřední konzumaci“ a „prodávat zboží bez možnosti ochutnávky nebo konzumace potravin“, čímž byla žalobkyně ve svém podnikání omezena).
Soud konstatoval:
Náhrada poskytovaná státem podle § 36 krizového zákona se týká škody způsobené jeho činností při prováděním konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Smyslem zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti (provádění) složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných podle krizového zákona. Tento závěr podporuje i důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že § 36 odst. 1 krizového zákona „vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona.“ Jde tedy o odpovědnost státu za konkrétní činnost vůči konkrétní osobě. Je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Proto soud ve shodě s argumentací žalované dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody podle § 36 odst. 1 krizového zákona není důvodný. Soud neshledal v tomto případě ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu.
Soud se pak pokusil specifikovat, proč nebyly splněny podmínky pro náhradu škody, smysl ty kecy ale nedávají:
Žalobkyně požadovala náhradu škody podle § 36 krizového zákona, podle kterého je stát povinen nahradit škodu způsobenou fyzickým a právnickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními. Krizová opatření ve smyslu tohoto ustanovení však na rozdíl od usnesení vlády, kterými bylo podnikání žalobkyně omezeno, směřují vůči konkrétním subjektům, kterým byla způsobena věcná škoda při realizaci krizových opatření. V projednávaném případě nepochybně došlo k výraznému omezení možnosti podnikání žalobkyně, avšak stalo se tak na základě usnesení vlády, která mají povahu obecně závazného právního předpisu, který směřuje vůči předem neurčitému okruhu osob, kterému stanoví právní povinnosti, přičemž každá osoba, která se ocitne v určitém usnesením vlády předpokládaném postavení, se bude muset nastaveným pravidlům podřídit. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyni nelze přiznat náhradu za škodu, která jí vznikla v souvislosti s plněním povinností založených právním předpisem a zároveň nelze uložit státu povinnost takovou škodu nahradit. Proto soud žalobu zamítl.
Chápete to? Soud uznal, že došlo k výraznému omezení, ale proto, že se tak stalo krizovým opatřením, poškozenému podnikateli nenáleží náhrada? Když stát vydal obecné opatření, kterým byly poškozeni tisíce podnikatelů, je to méně hrozné, než kdyby omezil jednoho jediného, který by se pak náhrady domoci mohl? Rozumíte tomu? Já se přiznám, že ne.
Nicméně se ukazuje, že zlovolné rozhodnutí Ústavního soudu z jara 2020 znamená nejen to, že není možná soudní ochrana před jakýmikoliv krizovými opatřeními, ale proto, že je to podle názorů kojotů z Ústavního soudu „právní předpis“, tak se nedomůžete ani náhrad škod a stát vás zkrátka může o*ebat, jak chce. To jste jistě všichni rádi, ne?
Soudům zdar!
Na závěr ještě doplňuju, zvláště pro ty, co tak moc milují neustálé omílání blábolů o tom, že nám nějaká práva snad vyplývají přímo z cáru papíru zvaného Listina práv a svobod, že soud do rozhodnutí ještě napsal:
Soud neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního – zejména příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobkyni přístup k soudu, vyprázdnila jeho právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti.
Vidíte. Není důvod k přímé aplikaci Listiny! A vy jste mysleli, že jo! Haha. Jací jste naivní blázni.
V této souvislosti je mimořádně vtipné, že zrovna včera Městský soud v Praze dal za pravdu uplakaným klimatickým depkařům – právě s tím odůvodněním, jak aspoň vyplývá ze zatím dostupných informací, že je jejich drahocenné právo na příznivé životní prostředí (což je prý i právo být chráněn před extrémně nebezpečným CO2) zakotveno v Listině a mezinárodních smlouvách a vůbec proto nevadí, že nemáme klimatické zákony, které by je prováděly – nene, prostě se aplikuje Lsitina a smlouvy přímo a tečka. Jde přece o to pomáhat lidem a chránit práva!
Asi podnikatelé, na rozdíl od nevládek, aktivistů a mužů s environmentálním žalem málo brečeli a u soudu si proto nic nevykňučeli…