Dnes jsem chtěla hledat názory Ústavního soudu k obecně závazným vyhláškám o místním poplatku za zhodnocení stavebního pozemku stavbou kanalizace nebo vodovodu, namísto toho jsem ale (zase – kdy já budu vydělávat?) zabloudila k očkování. Možná by i vás zajímaly myšlenkové pochody naší nejvyšší soudní instance ohledně vakcinace (judikatura za poslední rok). Jestli ano, čtěte a bděte a nespoléhejte na bájení a blábolení advokátů.
Rozhodnutí č. 1: Očkovaní nejsou ovce
Toto rozhodnutí je zajímavé tím, že stížnost podal plně očkovaný advokát (to jen pro ty chytrolíny, kteří ještě dnes mektají o ovčím chování, bla, bla, bla a sami se cítí být neočkovanými nadlimdi, a přitom jsou sami směšní a hloupí minimálně v tom, že věří kdejakému lháři).
O co šlo?
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením ze dne 22. 2. 2022 č. j. 65 C 308/2020-40 uložil Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „obvodní soud“) stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 2 000 Kč, a to za nerespektování jeho pokynu mít po dobu soudního jednání nasazený respirátor. Z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 10. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN vyplývá povinnost všech osob nosit respirátory. Při jednání dne 22. 2. 2022 si stěžovatel nejprve respirátor na výzvu nasadil, následně si jej však po zahájení ústního jednání sejmul, a to i v okamžiku, kdy nemluvil. Opakované výzvy soudu neuposlechl. Proto soud přikročil k uložení pořádkové pokuty. I přes výjimku, kterou uvedené mimořádné opatření uvádí pro osoby jednající u soudu, bylo podle obvodního soudu nutné prostřednictvím § 117 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zajistit ochranu zdraví přítomných osob. V době jednání probíhala epidemie koronavirového onemocnění s vysokou smrtností. Soud přitom neměl informace o bezinfekčnosti přítomných osob. Soudní síň byla nevětraná a přítomné osoby mohly být v rizikové skupině. V takové situaci byl jediným dostupným ochranným prostředkem respirátor. Jeho užití přitom stěžovateli nijak nebránilo ve výkonu jeho procesních práv.
Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou založena na flagrantní kriminalizaci advokáta za výkon jeho činnosti v mezích zákona a zjevným projevem zneužití soudní moci. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, které soudy aplikovaly, není podle stěžovatele prováděcím předpisem k občanskému soudnímu řádu (k němu může prováděcí předpisy vydávat pouze Ministerstvo spravedlnosti). Soud tedy nemůže na základě § 117 o. s. ř. toto mimořádné opatření aplikovat. Nadto stěžovatel argumentuje, že nošení respirátorů nemá vztah k účelu občanského soudního řízení vyjádřeného v § 1 o. s. ř. Soud uložil pořádkovou pokutu v rozporu s právem a pravomocemi soudu. I z uvedeného mimořádného opatření totiž vyplývá pro právní zástupce u soudu výjimka z používání respirátorů. Bylo-li by záměrem tvůrce mimořádného opatření, aby soud mohl rozhodovat o povinnosti nosit respirátor u všech osob, neobsahovala by tato norma výčet konkrétně určených osob s obecnou klauzulí o „dalších osobách“, o jejichž povinnosti nosit respirátory rozhoduje soud. I další výjimka, spočívající v možnosti sledovat tváře zúčastněných, podporuje podle stěžovatele tento výklad. Konečně, stěžovatel doplňuje, že není žádným popíračem pandemie a je plně očkován (i s rodinou). Ústavní stížnost je motivována odporem k plíživému rozšiřování (resp. zneužívání) pravomocí.
A co na to Ústavní soud?
Těžiště stěžovatelovy argumentace tvoří námitky o zneužití pravomoci soudu, resp. postup soudu contra legem. Těmto námitkám Ústavní soud nemohl přisvědčit. Podle Ústavního soudu spadá ochrana veřejného zdraví (resp. zdraví účastníků řízení) při soudním jednání pod chráněný zájem § 1 a 117 o. s. ř. Soud je nejen oprávněn, nýbrž povinen chránit zdraví jak účastníků řízení, tak ostatních osob (např. zaměstnanců soudu). Za vhodný k dosažení tohoto účelu lze (při naplnění znaků skutkové podstaty) považovat rovněž institut pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř. Odůvodní-li soudce srozumitelně a logicky svůj pokyn směřující k ochraně zdraví osob, jsou účastníci povinni jej respektovat a mohou k tomu být přinuceni rovněž uložením pořádkové pokuty. yto podmínky byly v dané věci podle Ústavního soudu splněny. Soud stěžovatele opakovaně vyzval k užití respirátoru, čehož stěžovatel nedbal. Uložení pořádkové pokuty tak bylo namístě s ohledem na skutkové okolnosti popsané v napadeném usnesení městského soudu a v (ústavní stížností výslovně nenapadeném) usnesení obvodního soudu č. j. 65 C 308/2020-40. Soudy v těchto rozhodnutích přesvědčivě popsaly, že není v jejich možnostech kontrolovat bezinfekčnost všech osob, stejně jako možný rizikový zdravotní stav (nadto lze pouze uvést, že nebylo povinností soudu sdělovat stěžovateli, byl-li zaměstnanec soudu v rizikovém stavu, např. imunokompromitovaný). S ohledem na probíhající pandemii nebylo podle Ústavního soudu nutné účastníkům řízení (a tím méně profesionálním právním zástupcům) vyčerpávajícím způsobem vysvětlovat souvislosti mezi ochranou zdraví a vydaným pokynem. Stěžovateli lze přisvědčit, že soud nebyl formálně vázán mimořádným opatřením (čl. 95 odst. 1 Ústavy), což však na souladu jeho postupu s ústavním pořádkem nic nemění. Naopak obdobný postup soudu by byl ústavně souladný i v situaci neprobíhající pandemie, existovaly-li by pro něj podmínky (např. při výslechu imunokompromitovaného svědka). Proto Ústavní soud považuje text předmětného mimořádného opatření za nerozhodný pro posouzení předmětu řízení o ústavní stížnosti. To však neznamená, že lze přisvědčit stěžovateli, že by soud postupoval ve zjevném rozporu s tímto textem.
Rozhodnutí č. 2: Benefity pro očkované děti
Faktické vyloučení neočkovaného dítěte z předškolního vzdělávání je bezpochyby způsobilé ovlivnit rozhodnutí rodičů nechat jejich děti očkovat. Předškolní vzdělání představuje pro osobní život i pro celou společnost neoddiskutovatelný benefit (srov. KROPÁČKOVÁ J. a kol. (eds.). Metodika předškolního vzdělávání zaměřená na didaktické aspekty s dětmi. Praha: PFUK, 2019, s. 19 a literatura tam citovaná). O všeobecně uznávaném významu předškolního vzdělávání ostatně svědčí stěžovatelkou zmiňované zavedení zákonné povinnosti účasti v předškolním vzdělávání dovršením pěti let věku (sub 12). Ostatně negativní vliv vyloučení z předškolního vzdělávání na vývoj osobnosti dětí a jejich začlenění do společnosti či schopnosti učení uznal i ESLP v rozsudku Vavřička a další (viz jeho § 306). Je-li takový benefit navázaný na splnění zákonné povinnosti očkování, je nutné v něm spatřovat přinejmenším motivační faktor. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání v důsledku nerespektování očkovací povinnosti za opatření, jehož důsledky vedou, byť nepřímo (srov. „being esentially protective rather than punitive in nature“ v § 294 rozsudku Vavřička a další), k vynucení očkovací povinnosti (srov. „jinak vynucována“, viz nález sp. zn. III. ÚS 449/06 a bod 43 nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14). Z obdobného předpokladu vycházel Ústavní soud v bodu 11 usnesení ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 3257/17…
Lze proto učinit dílčí závěr, že ve věci stěžovatelky měly orgány veřejné moci povinnost náležitě zvážit tvrzení stěžovatelky (její matky), že povinnost strpět nepřijetí k předškolnímu vzdělávání je v rozporu s jejím přesvědčením a přiměřeně provést test oprávněnosti tzv. výhrady svědomí. Není pravdou, že důsledkem tohoto dílčího závěru je možnost podřadit pod tzv. výhradu svědomí „prakticky cokoli“. Nic nebrání Nejvyššímu správnímu soudu, aby kritéria, která zmiňuje a která mohou být při hodnocení míry uplatnění dotčených principů významná (důsledky stanovené povinnosti či vyhovění výhradě, obsah a přesvědčivost výhrady apod.), zohlednil právě při provedení předem definovaného a srozumitelného testu. V nyní posuzované věci proto tzv. výhradu svědomí nelze a priori vyloučit; orgány veřejné moci měly posoudit oprávněnost výhrady stěžovatelky (její matky) proti povinnosti strpět důsledky nerespektování povinného očkování. K těmto závěrům směřuje stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2020 č. j. 9 As 62/2020-33.
Tohle je opravdu zajímavé – benefit navázaný na povinné očkování může být problematický? Ve věcech nepovinného covidího očkování Nejvyšší správní soud tvrdil, že je v pořádku vyloučit osoby, které nepodstoupily dobrovolné očkování prakticky ze všech aspektů společenského života až na ty nezbytné záležitosti jako je nákup mouky. Jak vidno, u soudů to bude ještě zajímavé. Ústavní soud přitom třeba poslal do háje stěžovatele, kterému se nelíbilo, že neočkovaní pedagogičtí pracovníci museli nosit respík a ti vopíchaní ne. Tak kde je tedy hranice? Moc tomu nerozumím.
Rozhodnutí č. 3: Nepovinné očkování a nahrazení vůle rodiče soudem
. Dovolává-li se stěžovatel výše uvedených nálezů, považuje Ústavní soud (v návaznosti na již uvedené) za vhodné podotknout, že byť se tyto rovněž týkají očkování, řešená právní problematika není zcela totožná. Zákonem uložená povinnost očkování představuje zásah státu do svobody dotčené osoby zaručené v čl. 7 odst. 1 Listiny (stěžovatel je dokonce považuje za obdobu mučení nebo krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny), který případně může být odůvodněn veřejným zájmem na ochraně veřejného zdraví (tzv. imanentní omezení základního práva). Je-li touto osobou nezletilé dítě, jehož rodiče očkování odmítají, pak v závislosti na tom, o jaké očkování jde (tedy zda chrání jen dítě samotné či nikoliv), jsou „ve hře“ nejen zmíněný veřejný zájem, ale i ochrana zdraví a života samotného dítěte; odmítne-li totiž dospělá osoba v rámci sebeurčení vědomě a dobrovolně očkování, ponese si sama i následky takového rozhodnutí, zatímco dítě se takto rozhodnout nemůže, nicméně bude postiženo případnými negativními následky chybného rozhodnutí svých rodičů… V tomto ohledu Ústavní soud musí předeslat, že nepovažuje za potřebné (a ani možné) otevírat v obecné rovině otázku o prospěšnosti vakcinace, neboť kladně se k ní staví většina vědecké obce a odborné lékařské veřejnosti, jež přitom vychází z nejnovějších poznatků vědy v oblasti medicíny a farmakologie (viz i body 81 až 84 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14), kdežto opozice k tomuto názoru je minoritní, navíc co do důvodů (jež – v lepším případě – nejsou ověřitelné uznávanými vědeckými metodami) značně nesourodá. S ohledem na to lze sotva obecným soudům vytknout, nepřikládají-li při svém rozhodování žádnou či podstatnou váhu názorům osob, které zásadně očkování odmítají, byť třeba tyto působí na poli medicíny... Dále v obecné rovině platí, že uvedení léčiv (včetně vakcín) na trh, resp. jejich registrace podléhá přísným pravidlům, jejichž splnění je kontrolováno příslušným orgánem (Státním ústavem pro kontrolu léčiv, příp. Evropskou lékovou agenturou). Mezi tato pravidla patří, že poměr rizika a prospěšnosti léčivého přípravku musí být příznivý [§ 31 odst. 10 písm. a) ve spojení s § 3 odst. 3 a 9 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů]. Léčebné i vedlejší účinky léčiva jsou poté průběžně vyhodnocovány v tzv. farmakovigilančním systému Státním ústavem pro kontrolu léčiv (§ 90 a násl. uvedeného zákona), a ukáže-li se, že rizika převáží nad prospěšností, výdej a používání léčivého přípravku musí být zakázán, případně musí být uloženo jeho stažení [§ 90 odst. 3 písm. c) výše uvedeného zákona]… Ústavní soud tak nevidí důvod, proč by obecné soudy nemohly vycházet z předpokladu, že registrované léčivo je dostatečně účinné a v relevantní míře bezpečné, a tudíž i přínosné, a to až do chvíle, kdy na základě novějších odborných zjištění či vědeckých poznatků bude zjištěn opak. Jinak řečeno, vakcinaci lze principiálně považovat za přínosnou, nebude-li tato skutečnost vyvrácena či alespoň relevantním způsobem zpochybněna, aniž by do té doby měl právě tuto otázku (nikoli otázky jiné – např. zdravotní a jiná hlediska – srov. k tomu nejnověji nález ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2530/20) každý soud podrobovat přezkumu v každém jednotlivém případě. Vedle toho mohou v konkrétním případě existovat zdravotní důvody u očkované osoby, které provedení očkování brání, případně kdy může být s ohledem na specifické okolnosti poměr užitku a rizika jiný, než tomu je v běžných případech. Takovéto skutečnosti mohou být, a to podle okolností, i předmětem odborného posouzení soudním znalcem.
O nahrazení vůle druhého rodiče soudem jsem psala zde.
Jak vidíte, Ústavní soud je doopravdy pln starých bláznivých kojotů. Cokoliv s nimi řešit, nemá cenu. Žijte sami za sebe a dělejte vše pro to, abyste státu házeli klacky pod nohy a sypali písek do toho ohavného státního soukolí.