Když jsem ještě žila v Novém Kyjevě, měla jsem doma vlajku, obdivovala jsem Masaryka a byla jsem schopna tvrdit, že „Kde domov můj“ je fajn písnička. Chodila jsem po kavárnách a myslela jsem si, jak všemu rozumím a zrovinka já mám ve všem pravdu, protože jsem přece tak báječná. Když jsem ještě žila v Novém Kyjevě, věřila jsem, že skutečně existuje Ústava ČR a že jsem občanka státu nadaná právy a hlavně svobodami. Když jsem ještě žila v Novém Kyjevě, byla jsem vážně naivní husa.
Na venkově jsem už skoro rok. Za tu dobu se ze mě rozhodně nestal skvělý zemědělec, ani chovatel drůbeže, ještě hodně vody uplyne, než si vůbec budu umět představit, že bych staré slepice odpravila a dala do polévky. Jsem stále poznamenaná mým dřívějším blouznivým já. Jedna proměna se ale přece jen udála. Stal se ze mne rozumný člověk, který chápe, co je doopravdy podstatné – dobře si žít bez zbytečných obtěžujících a zatěžujících konceptů. Vlajku jsem patrně nechala někde napospas myším (i když pochybuju, že by ten polyester jedly, možná tak na pelech by se mohl hodit), Masarykovy spisy bych nejraději spálila v kamnech, neb k ničemu jinému se ty strojené řeči nehodí, ale vzhledem ke klimatu půjdou do sběru, a české sady s kvítky jara, skaliny i bory mne nechávají chladnou (i když příroda a krajina lhostejno na území kterého státu je pro mne mimořádně cenná). Na Českou republiku zkrátka aplikuji uprdelismus stejně jako na celý zbytek světa, protože to jediné dává smysl.
Nechápu vlastenectví ani jediným promile své osobnosti. Nerozumím tomu, jak někdo může mít rád stát, nedokážu si představit, že by mi záleželo na tom, co se s tou podivnou entitou stane, nevím, proč by mi mělo jít o jakýsi národ. Naopak se domnívám, že žít pod „kuratelou“ jakéhokoliv státu je pro člověk vždy nebezpečný podnik, stejně jako bylo nebezpečné dřív „patřit“ feudálovi. Proto je pro mne klíčové nějak tím vším proplout a ochránit si nejen kůži, ale také si užít co nejlépe čas, který tu mám vymezen. A to jde, věřte nebo nevěřte, nejlépe bez politiky, bez národa, bez republiky a bez toho všeho zbytečného tam venku. Potřebujete jen radost, humor, někoho blízkého, trochu dřeva do kamen, obyčejnou matraci a peřinu, vajíčka, chleba, zeleninu a brambory, psy a kočky, dobrý seriál a tu a tam Hercula Poirota a samozřejmě pivo. Na vlajky, demonstrace, proslovy a vlastenectví můžete klidně zapomenout. Ten pořádný život se dá žít tady, stejně jako na druhé straně zeměkoule.