Štítek: úvahy

Jak mluvit upřímně o Ukrajincích a nejít do vězení

Na tento článek si brousím zuby už dlouho a poté, co soud rozhodl o vině a trestu těch dvou podivínů, jsem dnem i nocí dumala, jak to celé uchopit, abych někomu neuškodila. Doufám, že jsem na to přišla. Jestli máte chuť, přečtěte si můj návod na to, jak říkat o Ukrajincích to, co si myslíte, a nejít přitom do vězení.

Hlavní rada zní:

Mějte celý svět u pr*ele

Od státu nikdy nemůžete čekat nic dobrého. Nikdy. To je klíčový poznatek. I když se stát tváří, že respektuje základní práva a svobody, které lidem náleží přirozeně, a nikoliv proto, že by jim je stát milostivě propůjčil, je to náš úhlavní nepřítel. Proto je třeba se mít neustále na pozoru a nezapomínat, že stát má k dispozici donucovací prostředky, které si jen zamane. Může udělat i to, co si neumíte představit ani v nejhorší noční můře. Zkrátka a dobře – je třeba být obezřetný a nedělat kraviny. Na domnělé hrdinství není čas ani prostor a nikdy nebude. Důležité je se naučit systémem proplouvat bez ztráty kytičky.

Rada č. 1:

Právo na svobodu projevu ani jiná práva vymahatelná vůči státu NEEXISTUJÍ.

V čem tedy v takových podmínkách spočívá obezřetnost? V tom, že budete vážit slova a budete balancovat na ostří nože tak, abyste nezaprodali svoji duši a víru a současně nezničili životy své a svých blízkých. Proto neříkejte věci příliš otevřeně. To je hloupé. Druhá varianta je vykašlat se na svět tam venku a vůbec se jím nezabývat, pokud to není absolutně nezbytné. V těch nutných okamžicích je pak třeba zatnout zuby a vydržet ponížeí a zase se honem vrátit do své ulity.

Pokud vám tento styl nevyhovuje, musíte být opatrní a zdrženliví. Jste-li takoví, pak nikdy nespoléháte na ústavním pořádkem zaručená práva. Ústava ani Listina nic negarantují a vůči státu se na jejich základě práv nedomůžete. Od „boha“, „přírody“ nebo od koho chcete jste sice člověk, ale to je tak všechno. S Ústavou si ale můžete tak leda vytapetovat záchod.

Rada č. 2:

Přiznejte sobeckost a nestyďte se za ni.

Lidi jsou z podstaty neuvěřitelně sobecké bytosti. Myslí jen na sebe, na svoje blaho, na svoje bezepčí, na svoje úspěchy a na svoje ego, aby si hovělo jako v bavlnce. Všechno, co děláme, děláme jen a jen pro sebe. Proto taky naše činy maskujeme, lakujeme je na růžovo a vydáváme je za konání dobra pro druhé. Proto jsou i ty správné skutky v podstatě neuvěřitelně sobecké. To my chceme být obdivováni za udatnost, to my chceme pocty, to my chceme, aby kvůli nám druzí ohýbali hřbety až k zemi při klanění se, to my chceme odměnu, to my chceme být v centru pozornosti. Jde nám čistě o sebe.

Není na tom ale vůbec nic špatného. Právě sobectví lidí nás dostalo tam, kde jsme. Sobectví je pohon lidstva. Proto je třeba sobecky říct: „Ostatní jsou mi u pr*ele.“

Chcete-li doporučení, jak na mluvení nejen Ukrajincích na veřejnosti, tady ho máte: Otevřeně řekněte, že jsou vám lhostejní. Že je vám jedno, kolik maminek s dětmi zemře, že je vám jedno, co bude se státem jménem Ukrajina, že je vám jedno, jaké bude geopolitické uspořádní (zejména to poslední vážně lhostejné je – vždycky to nějak dopadne a vždycky to bude špatně a vždycky budou státy nepřáteli lidí a vždycky se svět zase bude točit dál).

Rada č. 3:

Říkejte: Ukrajinci jsou mi lhostejní stejně jako všichni cizí lidi světa.

Určitě teď máte chuť mi vynadat, jaká že jsem sobecká kráva. To jistě můžete a mně je to volný, protože jste mi volní vy. Dopravdy mi záleží, jako každému, jen na maličké hrstce mých příbuzných (dokonce ani ne na všech příbuzných, aby bylo jasno), na mých několika přátelích (po covidu na úplně nových – staří jsou mi ukradení) a na mých psech a kočkách.

Neříkejte mi, že to nemáte úplně stejně. I když byste měli tendenci začít vykřikovat, jak zrovinka vám záleží na malých nevinných bubáčcích z Afriky, jak vám leží na srdci hažarti z jihoamerických slumů hrabající se v nekonečných skládkách odpadků, jak nemůžete spát kvůli holčičkám z Bangladéše, jak roníte celé dny slzy kvůli obětem autonehod, jak probrečíte deset kapesníků za každého mrtvého důchodce, neuvěřím vám to. Pokud hrajete tohleto divadlo, tak zase a opět jenom kvůli sobě – abyste byli za ty dobré, aby vás měli rádi, aby vás obdivovali, abyste si vy sami přišli cenní a odpovědní. Děláte to jen ze sobeckosti.

Když přiznáte barvu, docela se vám uleví. Věřte mi, je to tak.

Konkrétně můžete v konverzaci říkat:

  1. Ano, mně je lhostejné, jak na tom jsou cizí lidé. Kdekoliv na světě. Nehodlám si kvůli nim zkazit život. Tečka. Obhajovat se nemusím, zvlášť ne před cizím lověkem, který je mi lhostejný.
  2. Ne, opravdu mne nezajímá, jak probíhá konflikt na Ukrajině. Chci, abych měl čím topit, co jíst a kde pracovat a aby se moje děti měly líp než já.
  3. Dobře, ty mi říkáš, že jsem sobec, protože neřeším ukrajinské maminky. Ne, neřeším. A ty řešíš hladovějící děti v Africe a děti ze skládek v jižní Americe? Trápí tě ženské obřízky a kamenování v muslimských zemích? A co proti tomu dělšá? Aha, nic? Tak mi dopřej právo na nicnedělání ve vztahu k Ukrajině.
  4. Ne, Ukrajina mne vážně nezajímá.
  5. Můžeš mě přestat obtěžovat se svými názory? Nezajímá mne to, jde mi o mě a moje blízké. Ne o cizí. Moje forma sobectví je jiná než ta tvoje a to tvoje sobectví mne vůbec nebaví. Je to nuda.

Určitě vás napadnou jiné varianty, jak dát najevo svůj postoj, ale tak, abyste nešli do vězení. Buďte konzistentní a upřímní, ale ne hloupí. Podobný přístup můžete uplatnit k jiným tématům, co vás teď štvou. Když to uděláte, přestanou vás dost pravděpodobně časem obtěžovat a budete moci žít o něco lépe.

Ignorace zrkátka není trestná. Nevyzýváte tím k tomu, aby se lidé zabíjeli, nepřejete si to. Nikomu nefandíte (protože je vám u p*dele i Rusko a každý jiný pitomý stát světa, ať je na západě nebo na východě nebo v Tramtárii). Nemůžete s tím, co lidem dělají státy, totiž vůbec nic udělat a dokonce nemáte ani žádnou takovou povinnost. Můžete ovlivnit jen to, jak se chováte sami. Sám na sebe by měl být člověk přísný – povinností člověka je aktivně neškodit.

Rada č. 4:

Nepřejte nikomu nic zlého.

Proto je teba zdůraznit, že se sobeckostí se ale, pozor, pozor, nepojí touha přát někomu něco špatného. To je hloupé, nudné, přízemní a trapné, dokonce až ubohé. Přejme všem to nejlepší. To neznamená, že se jako idioti usmíváte na každého, koho potkáte a mluvíte jen jemným hláskem a necháte na sobě dříví štípat. Kdepak. Znamená to, že ostatním ze srdce přejete, aby se měli dobře, ale nemáte za to, jak jim je, odpovědnost.

Někdy se holt nepovede, kde a kdy a komu se narodíte. Takový je život. Ve skutečnosti je jen šťatsná náhoda, že zrovna nám se po určitou krátkou dobu (nevíme ale dne ani hodiny) třeba zrovna daří. Brzy nám může být hůř a garantuju vám, že kromě pár příbuzných a dobrých přátel (kterým byste i vy pomohli) bude všem úplně u pr*ele, že je vám zle a že trpíte. Možná se dočkáte komentáře na FB, ale to bude tak všechno. Nikdo jednoduše nenese odpovědnost za to, jak se mají druzí. Neexistuje nárok na šťěstí a blahobyt.

Současně to, že přiznáte sobeckost, neznamená, že by se z vás měli stát zlí lidé. Kdepak. Klidně ve svém dosavadním sobeckém pomáhajícím počínání pokračujte, klidně přispívejte do sbírek, abyste získali ocenění od druhých nebo abyste ukojili svoje špatné svědomí nebo nakrmili svoje touhy, klidně se starejte. Sobeckosti se meze nekladou, pokud druhým neškodí.

Rada č. 5:

Nebuďte lhostejní tam, kde vás pomoc nestojí příliš mnoho.

Na sobectví je dobrá ještě jedna věc – velí nám pomáhat tehdy, když pomoci můžeme, aniž by nás to stálo příliš mnoho. Proto každý zavolá záchranku, když je účastníkem nehody (protože se pak cítí jako hrdina, že to udělal), proto pomůžeme babce s nákupem (a pak se prsíme, jací že jsme galantní a pozorní) a proto zabráníme cizímu děcku otevřít dveře ve vlaku nebo vjet pod kolo auta (a pak se koupeme v moři díků). Když nejde o pomoc na náš úkor, je to samozřejmě v souladu se sobectvím ji poskytnotu v míře, ve které můžeme. Když nás ale má „pomoc“ stát naprosto všecko, pak je skvělé, že ji naše sobecká já odmítají. Ničení sama sebe ve prospěch druhých je totiž už patologickou odchylkou.

Současně ale musíme počítat s tím, že i druzí mají svoje sobectví a chtějí všechno jen pro sebe. Sobečtí jsou Ukrajinci, sobečtí jsou Syřané, sobečtí jsou klimaitčtí aktivisté, sobečtí jsou majitelé SUV a sobečtí jsou i staří lidé, kteří chtějí covidu a svému věku a špatnému zdravotnímu stavu navzdory ještě chvíli dýchat a žít. Žádají pak po druhých ve svém sobectví všechno ve svůj prospěch. žádaní se tomu logicky brání, a proto nemůže společnost existovat bez neustálých střetů mezi lidmi a bez boje o místo na zemi to nikdy nešlo, nejde a nepůjde. Zrovna teď to asi bude docela lítý boj. Pravdu měl Hobbes – člověk je skutečně člověku vlkem.

Rada na závěr:

Dobře se tím vším sajrajtem ve světě tam venku bavte.

Když jsem viděla ukrajinskou známku „Jsme spolu!“, ze všeho nejdřív jsem si vzpomněla na Erbenova Vodníka. Tak nějak si představuju, že ta mystická ošklivá bytost stahovala svoje oběti pod hladinu. Ale proč, řekla jsem si vzápětí? Proč se do toho nechat emočně vtáhnout? Proč dělat to, do čeho mne stát nutí? Proč se cítit tak, jak si stát přeje? Ne, kdepak!

Tak jsem se tomu všemu zase zasmála a byla jsem hlavně vděčná, že tuhle známku nebudu muset nikdy olizovat. Kdyby s něčím podobným přišla česká pošta, asi bych skončila s posíláním i těch posledních pěti vánočních přání nebo bych musela k olíznutí donutit našeho psa. Ze sobeckosti.

Jediný recept, jak zvládnout boj se státem (a hlavně ho přežít a taky si svůj čas na Zemi užít), je dobře se tím bavit. V každé situaci se najde něco dobrého a něco nadějného. Včera jsme s dětmi dělali do školy prezentaci o Antonínu Dvořákovi. Umřely mu krátce po sobě tři děti. Nezlomilo ho to. Po jejich smrti napsal svoje nejdokonalejší díla a ještě navrch zplodil dalších šest potomků, kteří se dožili dospělosti. Tohle je cesta. Jít dál, i když jsou okolnosti tam venku příšerné.

Nenechte se proto otrávit, nebuďte naštvaní, nenadávejte, nebrečte, ale smějte se a bavte se. Mějte se dobře a dávejte to najevo. Buďte sobečtí a tím pomáhejte druhým.

Schrödingerovi Ukrajinci a další lidé

Mám ráda lidi – ty které znám, kteří jsou mi blízcí a kteří mi nelezou na nervy. Není jich mnoho, ale existují. O jejich osudy se starám a když můžu, ráda se podělím, mám-li z čeho, ráda zorganizuju výlet, ujmu se dětí přátel, ráda pro ně něco zařídím, ráda chystám a dávám dárky, ráda se sejdu a povídám si. Byla bych bez nich hodně smutná a mnohem chudší.

K cizím lidem necítím nic – ani lásku, ani nenávist, ale kdybych byla přímým svědkem toho, že se cizí dítě na tříkolce řítí do silnice, udělám, co půjde, aby se mu nic nestalo. Když vidím starou paní, pomůžu jí do šaliny s taškou. V Lidlu pustím před sebe člověka, který má sekanou a tři rohlíky, když sama tlačím plný vozík. Zavolám sanitku staré paní, která spadne na ulici a nemůže vstát. Zapředu hovor s chlápkem se zraněným psem u veterináře (toho psa je mi totiž na rozdíl od lidí doopravdy líto) a popřeju mu, aby byl čtyřnohý kamarád zase brzo fit. Nic z toho mne totiž nic nestojí, v ničem mne to neomezuje, neohrožuje mne to. Proč se tedy nechovat normálně?

Co mne ale doopravdy ani trochu nezajímá, to jsou lidi v globálu. Je mi fuk, kolik lidí v Česku umřelo od roku 2020 do roku 2022 s pozitivním testem na covid. Mám na háku, kolik dětí trpí podvýživou. Je mi jedno, jestli existuje nebo neexistuje ukrajinský národ – kdyby nezůstalo na světě jedno jediné ukrajinské dítě s maminkou, neuroním slzu, nebudu cítit vůbec nic. Je mi jedno, jak jsou na tom lidi v Africe, je mi jedno, jak se žije v jihoamerických slumech. nezajímá mne situace v Sýrii ani v Afghánistánu. Je mi to prostě srdečně fuk. Přesto platím kupř. daně a odvádím zdravotní pojištění, ze kterého profitují jiní. Tuhle míru spolupodílu na chodu společnosti ještě chápu a jsem ochotna plnit, pokud má nějaké ještě únosné hranice.

Nevěřím tomu, že doopravdy existuje takový blázen, kterému by tyhlety věci jedno nebyly. Takový člověk by nedělal celé dny nic jiného, než že by naříkal každou vteřinu nad mrtvými celého světa, trhal by si vlasy nad obřezanými holčičkami provdanými v den svých 12.narozenin za nějakého starého umolousaného muslimského obejdu, lamentoval by nad dětmi nakaženými HIV a TBC, naříkal by a vyl by bolestí nad těmi miliardami lidí, které se potáci na hranici chudoby anebo do ní už dávno spadly.

Nikoho takového neznám. Lidé jsou totiž z podstaty tzv. sobečtí a není to vůbec špatně. Sobectví nás žene kupředu a sobectví nás posouvá. Je dobře být sobec v tom smyslu, že se staráte o sebe, svoji rodinu, své přátele a blízké a ostatním prostě neškodíte, nebo tu a tam pomůžete, když to je únosné a když to nijak nepoškozuje vás samotné a ty, na kterých vám záleží.

Neříkám, že by to tak v ideálním světě mělo být, aby na světě tolik lidí a zvířat trpělo, neříkám, že si utrpení bytostí užívám – to ani omylem, naopak z celého srdce všem přeji štěstí – kéž by ho dosáhli (mnozí ale nejlépe někde hodně daleko ode mne)! V ideálním světě ale prostě nežijeme. Jsme lapeni v tom našem a rozhodně jej nezlepšíme tím, když sami sobě uřežemě větev pod zadkem a skočíme s trpícími do jámy lvové.

S Ukrajinou, stejně jako s covidem ale jakákoliv „pomoc“ hned na počátku „pandemie“ nebo „války“ překročila veškerou rozumnou míru. Jsme nuceni obětovat sebe pro jakési mlhavé vyšší cíle. Na základě lží nás státy tlačí do toho, abychom ničili svoje děti, jejich budoucnost a blahobyt. Nic z toho přitom není naší povinností a nikdy nebylo. Je úplně v pořádku, jestliže nás nezajímá, kolik cizích lidí dnes zemřelo, kolik jich zemře zítra, je přípustné říci: „Ne, nech mě být a dej mi pokoj, já nesouhlasím s tím, že mají cizí právo žít na můj úkor. Nedomnívám se, že mám povinnost ubližovat sobě a blízkým pro politické cíle a abych sloužil státu. Ne, mne k falešnému předstíranému soucitu nedonutíš. Je mi to zkrátka fuk a chci žít.“

Je mi jasné, že to stejné si řeknou Ukrajinci, Syřané i kdokoliv jiný z Pákistánu nebo třeba obyvatelé z Marsu a nelze jim to zazlívat. Oni chtějí sobecky to stejné, co já – blaho pro sebe a blízké. Já ty cizí nezajímám, stejně jako oni nezajímají mne. Jen pak musí logicky dojít na poměřování sil. Místo a zdroje pro všechny doopravdy nejsou. Jestli jsem silnější, to nevím, spíš ne. Nakonec možná budu muset ustoupit nebo i zemřít. Uvidíme.

Všichni ti, kdo se snaží vnutit mi svůj názor s argumenty, že:

  • Ukrajina bojuje za nás, a proto musíme na oltář modrožlutého národa položit nejvyšší oběti a postrat se do posledního muže o jejich maminky, děti i manžílky,
  • covidími opatřeními jsme sice zničili sami sebe, ale zase jsme určitě zachránili aspoň jednoho cizího přestárlého nebo velmi nemocného člověka,
  • nedostatkem energií, strádáním, bídou a hořem dosáhneme větší míry volnosti, rovnosti a bratrství,
  • „zelené restrikce“ povedou k větší svobodě a
  • podobné nesmysly,

na mne nemají šanci zapůsobit přes city (ale ani přes rozum, protože logiku jejich řeči nemají), i kdyby měli ty nejlepší marketingové kampaně v celém vesmíru – nikdy nebudu cítit povinnost, vinu ani žal (a kéž by ani hněv či ani nenávist) k nikomu cizímu na celém širém světě. V této souvislosti musíte uznat, že můj přístup není diskriminační: ukradení jsou mi Ukrajinci stejně jako Rusové, bílí jako černí, muslimové jako křesťané. Sorry jako, se s tím smiřte a dejte mi pokoj. Já chci jen žít bez toho, abyste mi neustále nutili svět tam venku, který není mojí starostí už proto, že na jeho chod nemám absolutně žádný vliv.

Babiš je můj prezident

„O tom, že je právě teď téměř dovršeno zničení polistopadových hodnot, skoro nikdo nepřemýšlí. Lidem jako by nic nedocházelo, nechtějí se starat, ušpinit se, jít s kůží na trh, bojovat. Navíc vůbec nemají ani kousek právního povědomí. Nechápou, že je to, co se děje, od základu špatně. Popravdě my šití roušek nepovažujeme za projev solidarity, je to naopak velmi smutné a myslíme si, že to bude jednou děsivé memento naší poslušnosti a stádnosti.“ (Moje kecy pro Forum24 z května 2020)

Včera jsem pod tíhou ošklivých dojmů z proslovu Rajchla na demonstraci a jeho práci s davem (to, že mám Rajchla a jeho šíření nepravd plný zuby dlouhodobě, není tajemtví), na které jsem ocenila účast desítek tisíc lidí, rekapitulovala vše, co jsem to všechno v rámci zapáleného „boje“ s covidem napáchala. No, pěkné vzpomínání to není, to vám povím. Kéž bych se radši víc držela plotny a méně si hrála na spasitelku. Kéž bych napsala mnohem méně žalob (nedala bych soudům tolik prostoru zničit právní řád i lidský práva) a kéž bych nemluvila, když ničemu nerozumím.

Onen rozhovor, ze kterého v úvodu tohoto blogu cituji, je jedním slovem směšný. Jak jsem si mohla jen myslet, že je cokoliv z toho, co se nám na jaře 2020 dělo, vina Babiše? Vždyť ten člověk byl naopak naše spása, říkám si teď. Jenom díky jeho administrativě jsme mohli švejkovat jako diví. Jak jsem jen mohla s vážnou tváří říkat, že v některých státech se vlády chovaly normálně? Jakto, že jsem byla tak moc hloupá? To, co je nám ochotna udělat vláda Fialova (nebo kterákoliv jiná), to je mnohem drsnější, než kdy zvládl AB, který si nikdy nechtěl rozkmotřit davy (za to mu budiž dík) a nebyl na straně progresivně agresivní zeleně pošahané lobby.

Dnes beru soudní spory s lehkostí a hravostí. Žaloby už píšu jen tak, abych se u toho dobře bavila a abych současně používala zbraně nepřátel proti nim, jak to jen dokážu. Nedávám prostor politikům, aby mne trýznili a trápili. Nemluvím na demonstracích, protože nemám dojem, že i když jsme to byli my, kdo „vyhrál“ většinu sporů a zrušil ta slavná opatření, mohla bych lidem cokoliv zajímavého sdělit. Nekomunikuju s novináři, protože enstojím o pozlátko světské slávy a nechci pomáhat těm, kdo byli ochotni zničit ostatní a lhát, lhát a lhát. Nechodím k volbám a nepůjdu ani k té prezidentské.

Přitom si ale myslím, že by Andrej Babiš mohl být tím nejlepším prezidentem ČR. Ne že bych s ním souhlasila nebo že bych mu věřila, ale zdá se mi, že právě on je schopný moje zájmy hájit ze všeho nejlíp v téhleté šílené době. Mým zájmem totiž je, aby mi dal stát co nejvíc pokoj a AB se dokáže hlavně starat o svý věci, což mi dává prostor na rozdíl od šikany ze strany strůjců dobra z řad Pirátů, ODS, (ne)TOP se všemi těmi svetry a spol. Je to zkrátka hodně bizarní paradox nebo možná jen obyčejný život, stejný, jaký žili naši předkové v dobách válek, revolucí, roboty, nevolnictví, rozvoje a pádů.

Začalo září, a tak mám zase dva školáky na domácí výuce, šprtám fyziku, chemii, přírodopis a literaturu. Na politku, stát, demonstrace a všechny ty ostatní nesmysly už nechci myslet. Chci být volná a ne posluhovat těm nahoře a skákat jim na jejich plesnivý špek.

Právníci na venkově 7: JSEM VRAH!

Nemůžu to už déle tutlat – jsem vrah. Zabila jsem tisíce babiček tím, že jsem se netestovala, neočkovala a ještě jsem tu a tam ke všemu nenosila zázračný záchranný prostředek. Jako by to to nestačilo, ve svých zákeřných činech pokračuju! Aktuálně jsou vražedným nástrojem domácí slepičí vejce. Ze zla mne usvědčili, jak jinak, vědci. My všichni přitom víme, že vědcům se má naslouchat! Ano, přijdu do nejhoršího z nejhorších buddhistických pekel.

Jak se to má s těmi nešťastnými vajíčky, vám hned povím – jsou plná toho nejjedovatějšího olova.

Our newly published research* found backyard hens’ eggs contain, on average, more than 40 times the lead levels of commercially produced eggs. Almost one in two hens in our Sydney study had significant lead levels in their blood. Similarly, about half the eggs analysed contained lead at levels that may pose a health concern for consumers.

Tak a je to venku… já nejen že dávám ona zlotřilá vejce svým vlastním potomkům, ale nabízím je i cizím!

Přitom bych podle jiných důvěryhodných vědců udělala mnohem lépe, kdybych dětem ke snídani nabídla namísto nebezpečných slepičích produktů Cheerios.

But there are a few surprises. Take the aforementioned Cheerios, for example. They picked up a score of 95 – coming right at the top of the ‘grains’ category. An egg omelette? That got a pitiful score of 51 in the ‘dairy’ section. ‘Cereals aren’t inherently bad. In fact, if they have a high whole grain content then they will get a good score for that, and if they don’t have added sugar, they won’t lose any points,’ said Professor Jeffrey Blumberg, one of the co-authors of the study. Part of the reason for the lower score may be because although eggs are a great source of protein, they don’t contain as many nutrients as a cereal that’s been fortified with vitamins and minerals.

Ach bože, ach bože. Ještě, že u soudu budu mít polehčující okolnost – klimatickou úzkost, která svírá každého z nás ve svých spárech. Téma už úspěšně ždímá Iniciativa Sníh, které se asi zdá, že s covidím strašením to jde z kopce.

Je obrovská škoda, že tihle prospěchářští ťulpasové opravdu nechutně zneužívají téma ochrany přírody a životního prostředí, které je po desítky let mojí srdcovou záležitostí – ostatně jsem na toto téma psala i diplomku, i disertaci a právě proto jsme pracovala tolik let v ekologické nevládce (než ekoNGO opanovali klimatičtí s*áči).

Skutečný environmentální žal, který vzniká ze smutku, jak se chováme k naší krásné planetě, je totiž něco úplně jiného než přitroublá klimatická úzkost neskromných městských povalečů a vynervovaných chudáčků, kteří se k smrti bojí obyčejného nanicovatého viru a stejně tak čehokoliv jiného. Tomu nemůžou lháři ze Sněhu a spol. vůbec rozumět, protože nemají ani soucit ani srdce ani rozum.

Byla bych moc ráda, kdybychom dokázali odlišit ty, kdo zneužívají klima a ty, kterým opravdu jde o životní prostředí. Hrozí totiž, že ve snaze odmítat zasněžená a jiná podobná individua vylijeme dítě i s vaničkou a budeme bagatelizovat i to, co je ve skutečnosti důležité. Cílem by nemělo být snižovat význam péče o životní prostředí, ale nepopřávat sluchu špatným lidem.

Jdu nakrmit slepice cuketou, šrotem a kostmi ze sousedovic králíka, který je určitě plný olova, s láskou posbírat vajíčka a pracovat, abych nemusela myslet na to, co s krajinou dělají developeři, mnozí úředníci, někteří zemědělci, všichni ti zbyteční letečtí cestovalelé do Egypta nebo Tuniska nebo na eurovíkendy a jiní hlupáci.

P. S.: Ono to s vajíčky vypadá jako blbý žert, jde ale o součást rozsáhlého tažení proti malým chovům slepic a brzy i zahrádkaření, protože přece co je domácí, to je strašně nebezpečné pro zdraví. Hitem dnešní doby je absolutní závislost na státu – vše svobodné je třeba rozdupat, podřezat, zničit.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Pro svobodu není třeba dělat nic

Jak jistě víte, je teplo. Většinu lidí to na konci června nepřekvapí, ale média a ti, kteří nemohou mít čisté svědomí, tento fakt samozřejmě hodlají využít co nejlépe pro svůj prospěch či nekalé úmysly a vnutit lidem další strach, obavy a děs, popřípadě zase trošku rozdmýchat nenávist.

Jen tak cvičně jsem se podívala na klementinské záznamy. Možná by zaujaly i vás. Je pravdou, že včera bylo o něco tepleji, ale opravdu je to takový rozdíl oproti 37, 2 stupně Celsia z roku 1935? S květnovými „rekordy“ je to podobně. Vedro bylo v 18. i v 19. století.

O posledních horkých dnech ve Francii toho také bylo napsáno mnoho. V Bordeaux toho dokonce politikové využili k dalším zákazům a útoku na radost.

The Bordeaux region reached 40 degrees Celsius this week with temperatures forecast to peak over the weekend. Private events such as weddings are still permitted.

Co to je za dodatek, že soukromé akce jsou stále ještě dovoleny, říkáte si? To se doopravdy může objevit v novinách informace o tom, že by si snad vlády nebo municipality dovolily zakázat soukromé akce kvůli teplotám? Ano, může, zní odpověď. Možné je totiž absolutně všecko.

V Bordeaux je přitom teplo docela často. Nehledala jsem pečlivě, ale nějaké informace o tamních teplotách k dispozici jsou.

Zdroj

Zrovna zima tam nebývá, že?

Letní počasí lze velmi dobře, stejně jako virus, zneužít a zaútočit na přirozenou svobodu lidských bytostí. Děsit lze lidi zkrátka covidem, stejně jako vedrem nebo zimou nebo Ukrajinou nebo nedostatkem plynu nebo hyperinflací nebo suchem nebo rakovinou nebo prostě čímkoliv.

The extreme drought and heat wave that hit Europe in the summer of 2003 had enormous adverse social, economic and environmental effects, such as the death of thousands of vulnerable elderly people, the destruction of large areas of forests by fire, and effects on water ecosystems and glaciers. It caused power cuts and transport restrictions and a decreased agricultural production. The losses are estimated to exceed 13 billion euros.

Rétorika je vždy stejná: hrůza, horor, nadúmrtí, zranitelní, staří, špatná ekonomika, inflace, miliardy v čudu a samozřejmě změna klimatu. Bububu. My vás k té poslušnosti donutíme! Vypadá to, že svět se zase otáčí tak, že se obyčejným lidem (tedy prakticky všem) nebude existovat zrovna snadno, budou-li trvat na tom, že chtějí žít to, co jim jako správný život předkládají zase „ti nahoře“ -pokud budou toužit po nových autech, po mobilech, po bazénech a tak. Tím jsme totiž zranitelní.

Z mnoha diskusí a článků nebo činnosti nejrůznějších subjektů bažících po politické moci, se zdá, že řešením je za něco a proti něčemu bojovat. To je ale sakra blbost, kterou jsem sama (já vím, já vím!), podporovala. Myslím, že se za máloco stydím ví, než za všechny ty rouškové žaloby nebo dopisy ústavním soudcům, které jsem, ach jo, myslela vážně.

Neexistuje a nikdy neexistovalo nic jako základní práva a svobody zaručené vládou, není právní stát a demokracie je jen teoretický koncept a chodit k volbám je úplná pitomost. Jsou zkrátka údobí, kdy prostý lid dostane povoleno, a pak ta, kdy je mu zase uzda utažena. Taková je pravda.

Vzhledem k tomu je pak důležité nebojovat za nic, podstatné pro celou věc ale je, aby nešlo o rezignaci, ale o filosofický přístup k životu. Pokud tohle dokážeme, pak se budeme chovat tak, jak je to neužuitečnější. Všemi těmi potyčkami totiž pouze živíme hydru a jsme za užitečné idioty. (Celé ty dva covidí roky jsem jen pomáhala nepříteli! Asi nemohli být spokojenější – vždyť jsem byla jejich nejudatnější válečník! ).

Proto se už delší dobu snažím nebrat nic z těch nesmyslů vážně. Jsou mi naprosto lhostejní uprchlíci, neberu vážně změnu klimatu, plyn, roušky jsou mi fuk, stejně jako testy a o vakcínu se nezajímám. Netrápí mne Hořešjí, Válek, CDC ani EU, NATO, LGBT+ nebo jakékoliv jiné zkratky. Všechen tento aktuální mišmaš našich dní je podle mne možné zničit jen naprostou ignorací. Starejte se jen o sebe, o potěšení, o radost, o to, abyste byli slušní, dejte pokoj dětem. Buďte s přáteli a hlavně nedávejte energii tomu, co si ve svém životě nepřejete. Buďte bezstarostní.

Já sama se tohle perně učim, stojí mne to krev, pot a slzy. Snažím se blaženě strouhat řepu slepicím, být vděčná za každé vajíčko, s chutí spát na matraci umístěné na zemi vedle babiččiny uvrzané staré postele, na které se vážně nedá ani ležet. Pokouším se najít radost v ohřívání horké vody v brutaru, kdykoliv se chci vykoupat nebo aktuálně v černém kbelíku na slunci. Listuju starými Receptáři a obdivuji lidi, co dokázali vytvořit a vymyslet. Usiluju o to, abych nehledala štěstí v penězích, koncertech, kinech, v nákupech, v děsně upraveném domově, v oblečení, v restauracích, v nespokojených dovolených v Řecku či Egyptě. V ničem z toho není svoboda. Je jen v našem rozhodnutí nenechat se týrat tím, co se valí zvenku, proože jsme proti tomu bezmocní a nemáme zbraně stejně jako je němali nikdy naši předkové.

Nebojme se toho žít skromně, nebojme se neusilovat o kariéru a nebojme se nepohodlí a změny. Mysleme na to, co můžeme udělat a jak se můžeme stát resilientnějšími – mít zahradu, brambory, drůbež, dřevo, domácí vzdělávání nebo přátele, kteří jsou dost dobří a o které se staráme a kteří tohleto všechno mají a v případě nouze se rozdělí. Pak budeme skutečně svobodní a v podstatě nezranitelní. S takovými lidmi se bude „těm nahoře“ opravdu špatně manipulovat. Změňte sebe. To je jediné, co můžete doopravdy udělat.