Štítek: respirátory

Co je a není diskriminace: psi, HIV a respirátory

Jistě uznáte, že je správné, aby do obchodů necourali čoklové. Jsou špinaví, žerou exkrementy, zdechliny a očuchávají si navzájem zadky. Psi jsou celkově velmi odpudivá stvoření, pokud jde o hygienu. Kočky na to nejsou líp (ačkoliv olizují jen vlastní prdýlku), nicméně ty aspoň nikdo nikam věčně netahá. Je proto pochopitelné, že si majitelé obchodů nepřejí, aby jim tam lezli chlupáči všech ras, velikostí a nátury. Co ale dělat, když je onen uštěkaný špinavec opatřen vestou asistenčního psa, aha? Jde o diskriminaci nebo ne, když jsou pravidla nastavena pro všechny majitele psů stejně a vstup je zakázán prostě každému v doprovodu čtyřnohého přítele? Na tuto otázku odpovídal v roce 2021 ombudsman.

V případech posuzovaných ochráncem šlo o to, že do třech různých prodejen jedné značky přišli lidé s postižením v doprovodu asistenčního psa. Z prodejen byli ale vypoklonkováni anebo měli přinejmenším prodavači blbé kecy, což mělo být lidem s postižením nepříjemné. Ombudsman to viděl takto:

Antidiskriminační zákon zakazuje jakoukoliv diskriminaci v oblasti zaměstnání, podnikání, vzdělání, sociální oblasti, zdravotní péči, poskytování zboží a služeb. Antidiskriminační zákon rovněž zakazuje nepřímou diskriminaci (mimo jiné) z důvodu zdravotního postižení. Nepřímou diskriminací se obecně rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z důvodu zdravotního postižení osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné… Ve všech třech případech bylo lidem se zdravotním postižením zakazováno vstoupit do prodejny v doprovodu asistenčních psů s odůvodněním, že psům je vstup do prodejen zakázán. Prodejce je nepochybně oprávněn zakázat do prodejny vstup se psem. Avšak aplikace zdánlivě neutrálního kritéria – zákazu vstupu psů do prodejny – nepříznivě dopadá na lidi s postižením. Důsledkem zákazu vstupu všech psů, včetně psů se speciálním výcvikem, je prakticky znemožnění nákupu lidem se zdravotním postižením, kteří těchto psů využívají jako pomůcky umožňující překonávat překážky způsobené zdravotním postižením

Ochránce to shrnul následovně:

Zákaz vstupu psů se speciálním výcvikem do prodejen nelze bez dalšího ospravedlnit například ani obavou z důsledků případného nevhodného chování zvířete, neboť takoví psi jsou speciálně vycvičeni jako doprovod či asistence pro prakticky veškeré situace, v níž se může osoba se zdravotním postižením ocitnout. V případech, kterými jsem se zabýval, chování psů předmětem sporu ani nebylo. Takový zákaz tedy nesleduje legitimní cíl.

Se závěry samozřejmě souhlasím a asi by se nenašel nikdo příčetný, kdo by byl proti. Nicméně je zajímavé, že Nejvyšší soud nedospěl k podobné úvaze, když řešil dovolání silného astmatika (tj. člověka se zdravotním postižením), kterému pekárna zamezila přístup do prodejny bez respirátoru, ačkoliv měl potvrzení lékaře, že jej nosit kvůli zdravotnímu stavu nemůže.

Soud dospěl k závěru, že v případě astmatika byl respirátor opatřením legitimním, a to dokonce i zpětně, když už všichni věděli, že astmatici s potvrzením nakonec dostali z debilního opatření výjimku a respík mít nemuseli, protože soudy i vláda uznali, že jim to docela ubližuje. Znamená to, že tam onen legitimní požadavek být dán nikdy nemohl.

To, že si na astmatiky kdejaký prodavač vyskakoval, bylo přitom značně ponižující. Ombudsman přitom dospěl i k tomuto závěru:

Jednou ze zvláštních forem diskriminace je obtěžování, které antidiskriminační zákon vymezuje jako nežádoucí chování související s některým z diskriminačních důvodů, jehož záměrem nebo důsledkem je snížení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo urážlivého prostředí nebo které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí ovlivňující výkon práv a povinností vyplývajících z právních vztahů… Přestože byli lidé se zdravotním postižením využívající asistenčních psů ve všech třech případech do prodejen vpuštěni, před či během nákupu byli konfrontováni s více či méně urážlivým, nepřátelským či jinak nevhodným chováním zaměstnanců Y. Jednání pracovníků ochranky zasáhlo důstojnost zúčastněných lidí se zdravotním postižením a vedlo ke vzniku nepřátelského prostředí. Takové jednání považuji za obtěžování.

Dodávám na závěr, že podobný případ řešila i ČOI.

Samozřejmě můžete argumentovat tak, že nošení respirátorů bylo nařízeno mimořádným opatřením, ale neexistuje zákaz vstupu psů na prodejnu. Máte pravdu. Navíc i když ještě platila vyhláška č. 347/2002 Sb., stanovovala v § 10 odst. 5 následující:

Vstup vodícího psa doprovázejícího nevidomou osobu a asistenčního psa doprovázejícího osobu s těžkým zdravotním postižením do prodejního prostoru se povoluje. Přítomnost jiných zvířat se zakazuje.

V tomto ohledu je zajímavá jiná zpráva ochránce, kdy řešil případ policisty (vrchního asistenta u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů), který se nakazil HIV ochránce shledal onemocnění HIV zdravotním postižením) a kvůli tomu byl propuštěn ze služebního poměru, neboť dle lékařského posudku nebyl schopen služby. Ombudsman tehdy konstatoval:

Z přílohy č. 1 vyhlášky č. 393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o zdravotní způsobilosti“), vyplývá, že vrchní asistent (tj. služební zařazení stěžovatele) se pro účely zdravotní klasifikace onemocnění hodnotí podle sloupce II.
V případě onemocnění virem HIV, konkrétně v případě:
– onemocnění virem lidské imunodeficience (B 20-24)
– laboratorního průkazu viru lidské imunodeficience (R 75)
– asymptomatického stavu infekce virem lidské imunodeficience (Z 21) se klasifikuje aktivní onemocnění klasifikací „D“, a laboratorní průkaz HIV bez klinických projevů klasifikací „C-D“.

Posudek nabyl právní moci 3. ledna 2011, a následně byl stěžovatel propuštěn rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů Policie ČR, vrchního rady plk. Ing. Františka Snopka, ze dne 4. ledna 2011, č. j. 191/2011, ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o služebním poměru“).

Policista byl tedy propuštěn v souladu s právními předpisy. Ombudsman ale řekl:

Služební poměr stěžovatele se řídí zákonem o služebním poměru. Podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru musí být příslušník vykonávající službu v bezpečnostním sboru propuštěn, jestliže podle lékařského posudku poskytovatele pracovně lékařských služeb dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu služby, s výjimkou zdravotních důvodů souvisejících s těhotenstvím. Toto kategorické ustanovení nebudí žádnou pochybnost o tom, že příslušník bezpečnostního sboru musí být propuštěn, pokud nesplňuje zdravotní
předpoklady. Bližší specifika posouzení zdravotní způsobilosti stanoví vyhláška o zdravotní způsobilosti; na té je ostatně postaven závěr lékařského posudku ze dne 16. 12. 2010. Podzákonný právní předpis samozřejmě nesmí být v rozporu se zákonem, tj. ani s antidiskriminačním zákonem; nesmí tedy například zakládat diskriminaci z důvodu zdravotního postižení. Zákaz diskriminace je však upraven také v ustanovení § 16 odst. 4 a ustanovení § 77 zákona o služebním poměru.

Z citace vybírám: Podzákonný právní předpis samozřejmě nesmí být v rozporu se zákonem, tj. ani s antidiskriminačním zákonem; nesmí tedy například zakládat diskriminaci z důvodu zdravotního postižení.

V rozporu s antidiskriminačním zákonem by tedy za stejné argumentace nemělo být ani mimořádné opatření, ne?

Ombudsman nakonec ještě řekl:

Na závěr mi nezbývá než konstatovat, že v uvedeném případě byl postup zaměstnavatele, České republiky – Policie ČR, v souladu se zákonem a prováděcím předpisem, nikoliv však s předpisy vyšší právní síly. Domnívám se však, že ve zprávě zmiňovaná ustanovení zákona o služebním poměru nejsou v souladu s Listinou základních práv a svobod. Je to však Ústavní soud ČR, kdo je povolán k posuzování souladu jednoduchého práva s ústavním pořádkem.

Věc řešil i Nejvyšší soud pod čj. 21 Cdo 2550/2018-320. U NSS se ve věci vedl kompetenční spor pod čj. Konf 13/2019 – 43. Konečný výsledek jsem zatím nedohledala.

Jsem vážně zvědavá, jak celá kauza u Ústavního soudu dopadne, zvláště když NSS k chybějící výjimce pro astmatiky řekl:

Posouzení míry rizika spojeného s nošením ochranných prostředků je však zcela zásadní pro zhodnocení, zda je přiměřené požadovat nošení ochranných prostředků po různých skupinách osob (např. se zdravotními obtížemi nebo různé věkové skupiny).

NSS: muslimky, dočasné odkrytí obličeje vás nijak neomezuje

Jedna z teorií o stvoření světa říká, že pánbůh nejprve stvořil ženy a pak si pozval k sobě proroky a pravil: „Vyberte si každý, které z nich chcete a jděte a založte národy.“
První si pospíšil s výběrem Kristus, po něm Mojžíš a nakonec zůstal pomalý a rozvážný Mohamed. Když si důkladně prohlédl zbylé ženy pravil melancholicky:
„Holky zahalte se a pojďte se mnou.“

(Zdroj: neznámý autor dnes již fousatého vtipu.)

Mám tento fór ráda, i když je mi jasné, že není přiléhavý, protože v ČR, stejně jako jinde, najdete missky, ale taky spoustu šerendých ženských i chlapů, a naopak v takovém Íránu jistě je mezi mnoha obludkami i tu a tam nějaká krasavice a možná je k mání i nějaký pohledný mužský (i když asi pořádný blbec). Nicméně dobrým způsobem zesměšňuje ponižující zahalování obličejů dívek a paní, které nemá co dělat ve slušné společnosti.

Když jsem si četla poslední rouškový blábol z pera NSS, zaujala mne tato skrytá perla:

Navrhovatelkou namítaný zásah do práva na soukromý a rodinný život byl rovněž velice nízké intenzity. Ačkoli lze v obecné rovině a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva podřadit pod právo na soukromý a rodinný život také právo na vyjádření své osobnosti skrze svůj vzhled, povinnost dočasného zakrytí obličeje respirátorem na vymezených místech zjevně nepředstavovala jeho nepřiměřené omezení.

A contrario bez diskuse platí, že povinnost dočasného ODHALENÍ obličeje na vymezených místech zjevně nepředstavuje nepřiměřené omezení práv!

Podle mne to tedy jednoznačně znamená, že muslimové můžou kňučet jak chtějí, můžou se zaklínat náboženstvím třeba až do soudného dne, ale všecko marno – přes tohle pravidlo nejede vlak! Ve výsledku nakonec musím NSS vyseknout hlubokou poklonu, jak se nenápadně umí vypořádat s drzými požadavky politického islámu!

Jen aby to odhalení kdejakého obličeje nakonec nebyl pro společnost spíše trest…

Podle rozsudku NSS sp. zn. 2 Ao 2/2022 ze dne 19. 12. 2022, dostupný na www.nssoud.cz

NSS právě teď (!) k rouškám: bezvadná prevence

Jestli je někdo takový idiot, že věří, že se něco někam pohne se státem a jeho poskoky k lepšímu, když máme tu demogracii a Listinu, tak mu není rady ani pomoci. Ti bystřejší z lidského pokolení, kteří již pochopili, že všechno je pořád stejné jako v řádu otrokářském či za dob nevolnictví, jsou na tom lépe, neboť nemohou být zklamaní z toho, jak rozhoduje ještě v těchto dnech, kdy se snad covidu smějí i žáby v potoce, a taky jsou mnohem lépe připraveni na vývoj událostí.

Pro pobavení té chytré části populace cituji z včerejšího rozsudku Nejvyššího správního soudu k zahalování obličejů (věc zastupoval advokát Kuba, tj. žádná Hamplová, Rajchl a kol., aby bylo jasno, kdo žádné zásluhy naopak nemá – advokátní lháři ne):

Navrhovatelkou namítaný zásah do práva na soukromý a rodinný život byl rovněž velice nízké intenzity. Ačkoli lze v obecné rovině a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva podřadit pod právo na soukromý a rodinný život také právo na vyjádření své osobnosti skrze svůj vzhled, povinnost dočasného zakrytí obličeje respirátorem na vymezených místech zjevně nepředstavovala jeho nepřiměřené omezení.

Nejvyšší správní soud chápe rozhořčení navrhovatelky z omezení spočívajících v povinnosti nošení ochranných prostředků v hromadné dopravě, nicméně při plošném omezování práv cestou mimořádných opatření za účelem ochrany práv členů chráněných skupin je nutné přihlédnout k potřebě povinné prevence. Povinná prevence při ochraně před nákazou měla s přibývajícím časem ustupovat ve prospěch svobody volby a s tím spojené nutnosti unést důsledky s touto volbou spojené; v rozhodné době však ještě existovaly důvody k zachování povinnosti nosit respirátor. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že tato povinnost nebyla stanovena přímo v přepravních podmínkách.

Napadené opatření jakožto mimořádné opatření vydané v době stavu pandemické pohotovosti doplňovalo přepravní podmínky, a zavazovalo tak navrhovatelku při využívání prostředků hromadné dopravy k povinnostem v něm uvedeným – nošení ochranných prostředků dýchacích cest. Nejvyšší správní soud shrnuje, že tvrzení navrhovatelky nebyla způsobilá přesvědčit Nejvyšší správní soud, že by napadené opatření bylo nepřiměřené. Povinnost nošení respirátoru tam, kde v důsledku kumulace osob na jednom místě a ve stejném čase hrozí zvýšené riziko šíření koronaviru, se jevila být účinným, potřebným a přiměřeným nástrojem potlačování a předcházení epidemie onemocnění covid-19.

Nejvyšší správní soud při posuzování přiměřenosti neshledal žádné excesy, napadené opatření do práv navrhovatelky zasáhlo v dané době ještě únosným způsobem a současně stanovilo výjimky, které zajišťovaly, aby v individuálních případech nepůsobilo nepřiměřené zásahy. Na tomto místě je třeba znovu zdůraznit, že úkolem soudu není posuzovat, zda by jinak nastavené opatření mohlo v tom či onom ohledu v rozhodné době účinkovat lépe nebo vadit méně, to je prostor vyhrazený veřejné správě. Rolí soudu zůstává toliko zhodnotit, zda napadené opatření nebylo z pohledu návrhových bodů nezákonné.

Zajímavá je na celém rozhodnutí jen tato věta:

Povinná prevence při ochraně před nákazou měla s přibývajícím časem ustupovat ve prospěch svobody volby a s tím spojené nutnosti unést důsledky s touto volbou spojené; v rozhodné době však ještě existovaly důvody k zachování povinnosti nosit respirátor.

Je totiž již prakticky jisté, že buď samy nemocnice svévolně zavádí povinnost zahalovat si obličej, nebo na to možná brzo dojde i seshora, ať už od fúrií z KHS nebo od prasátka bradavičnatého. Pak bude muset NSS chtě nechtě vysvětlit, jak tuhletu blbost myslel. Advokátu Kubovi je tedy třeba pogratulovat k tomu, že NSS dotlačil k tomuto výšplechtu. Myslím, že se ještě dobře pobavím.

Podle rozsudku NSS sp. zn. 2 Ao 2/2022 ze dne 19. 12. 2022, dostupný na www.nssoud.cz

Je Klausův rouškový rozsudek významný?

Českým internetem se opět začaly šířit směšné „právní“ rozbory z dílny „já-nevím-jakých-pitomců“. Rozbuškou se stal rozsudek Městského soudu v Praze ve věci slavné Klausovy chybějící roušky. Podle mnohých jde o naprosto unikátní precedens (ani nebudu uvádět, jak si někteří myslí, že se toto slovo správně píše). To je přitom až bizarní úvaha. Jak je to doopravdy?

Jde nepochybně o úspěch advokáta Koudelky, to za prvé. Z rozsudku ale rozhdoně nevyplývá, že by se snad někomu vracely již zaplacené pokuty nebo že by soud znovu potvrdil, že byly roušky nezákonné a že by do budoucna nemohly být uloženy pokuty (nezapomeňte, že dle zákona o ochraně veřejného zdraví mohou být až tří milionové).

Soud pouze řekl toto:

Soud proto konstatuje, že jak prvostupňové, tak napadené rozhodnutí se opírají o opatření obecné povahy, jehož nezákonnost byla již před jejich vydáním vyslovena soudem a toto opatření obecné povahy bylo zrušeno. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tedy vychází z nezákonného podkladu (a jeho nezákonnost nadto byla správním orgánům obou stupňů známa), což způsobuje také jejich nezákonnost. Nelze vyvozovat trestní odpovědnost za porušení pravidla, které bylo shledáno nezákonným ještě před vydáním správního rozhodnutí. Již hygienická stanice tak měla po zrušení předmětného opatření řízení o přestupku zastavit. Pokud však bylo v rozporu se zákonem vydáno prvostupňové rozhodnutí, měl jej žalovaný zrušit a sám řízení zastavit. Tím, že tak neučinil, došlo k vydání nezákonného rozhodnutí.

Soud tedy jen potvrdil to, co je logické (a současně to ale ministerstvo nechtělo pochopit). Významný je rozsudek pro několik podobných řízení, která se u soudů ještě vedou.

Rozsudek nemá sám o sobě žádný vliv na již pravomocně uložené a uhrazené pokuty.

Stejně tak má prakticky nulový význam do budoucna, pokud by ještě nablblá roušková opatření byla znovu vydávána. Jestliže by totiž KHS uložila pokutu za nenošení roušky v době, kdy by platilo mimořádné opatření, ze kterého by roušková povinnost vyplývala (a rozhodnutí by bylo vykonatelné), pak se nelze rozsudkem bránit. Nebude to možné dokonce ani tehdy, kdyby bylo opatření následně (po vydání rozhodnutí KHS) zrušeno pro nezákonnost, neboď Městský soud v Praze řekl:

Soud k tomu a contrario odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2018, č. j. 6 As 293/2017-26, který se zabýval situací, kdy tamější žalobkyni byla uložena pokuta na základě opatření obecné povahy, které bylo následně zrušeno soudem, a to až po vydání tamější žalobou napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud konstatoval, že je stěžejní, k jakému okamžiku bylo opatření obecné povahy zrušeno, přičemž v tamějším případě bylo zrušeno s účinky ex nunc
až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Z toho vyplývá, že v době vydání tamější žalobou napadeného rozhodnutí zrušeno nebylo, a proto nebylo na místě žalobě vyhovět, neboť tamější žalobou napadené rozhodnutí vycházelo z opatření obecné povahy existujícího ke dni svého vydání.
V nyní posuzovaném případě však ke dni vydání prvostupňové i napadeného rozhodnutí podkladové opatření obecné povahy neexistovalo, a z tohoto stavu soud v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází.

Pokud by rozhodnutí o přestupku nebylo vykonáno, pak lze uvažovat o obnově řízení jako poslední záchraně. Uplatní se totiž podle mne § 101d odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní:

Bylo-li na základě opatření obecné povahy, které bylo zrušeno, nebo bylo-li na základě části opatření obecné povahy, která byla zrušena, rozhodnuto o správním deliktu a toto rozhodnutí nabylo právní moci, ale nebylo dosud vykonáno, je zrušení takového opatření obecné povahy nebo jeho části důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení příslušného procesního předpisu.

Vím, že je to docela náročné intelektuální cvičení a vím, že na rozdíl od advokátů, kteří hodí tu a tam nechutné příspěvky na fejsáč (myslím, že tenhleten bude mojí noční můrou ještě hodně dlouho) a za takové zbytečné matení veřejnosti nasbírají spoustu lajků, nemám žádný reálný dopad, ale třeba to aspoň někomu k něčemu bude.

Rozsudek dostupný zde. Je poměrně stručný, odůvodnění je vlastně jen jedna stránka (no, někomu k erotické blaženosti evidendntě stačí málo, mně to tedy rozhodně neuspokojilo), takže to určitě zvládne přelouskat každý právní laik a nepochybně si udělá i vlastní úsudek.

Advokát nahoře bez vyveden ze soudní síně

Den co den sleduju úřední desku Nejvyššího správního soudu – jednak kvůli běžné advokátní praxi mého muže, kdy hledám zajímavá rozhodnutí z oblasti územního plánování, a pak taky kvůli covidím, klimatickým či ukrajinským a jiným aktuálním blbinám. Dnes jsem měla štěstí a vykoukl na mne nový rozsudek NSS. O co šlo?

V únoru 2022 si jeden advokát (a ne, nebyla to užvaněná Amazonka ani kecálista Rajchl či jiný politický génius) odmítl nasadit respirátor a soudkyni řekl, že se radši nechá vyvést jusitční stráží. Madam v taláru byla správně agilní a tak nelenila a uniformy vážně zavolala. Ty milého advokáta šupem ze soudní síně vystrnadily. Advokát se poté jal bránit zásahovými žalobami jednak kvůli požadavku na respík (advokáti měli z debilního mimořádného opatření vždycky výjimku, na což ale soudy dlabaly a šikanovaly lidi dle libosti) a jednak kvůli tomu, že ho vyvedli jako nějakého obejdu.

Co na to řekl Nejvyšší správní soud? Zase se z toho všeho snažil vybruslit skrze fůru blábolů, jako vždycky, když šlo o nejhorší virus všech dob.

„NSS souhlasí s městským soudem, že výzva soudkyně k nasazení respirátoru je výkonem soudnictví, nikoli veřejné správy. Jak městský soud správně uvedl, ačkoli pokyn k nasazení respirátoru není rozhodováním ve věci samé, výkon soudnictví nezahrnuje pouze rozhodovací činnost v úzkém slova smyslu. K výkonu soudnictví patří i další činnosti spadající do širšího okruhu pravomocí, jimiž je soud nadán ve vztahu k dosažení účelu a smyslu řízení . Podle § 117 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu zahajuje, řídí a končí jednání, uděluje a odnímá slovo, provádí dokazování, činí vhodná opatření, aby zajistil splnění účelu jednání, a vyhlašuje rozhodnutí. Dbá přitom, aby jednání probíhalo důstojně a nerušeně a aby věc mohla být úplně, spravedlivě a bez průtahů projednána. Je zřejmé, že ohledně „vhodných opatření“ k zajištění splnění účelu jednání zákonodárce záměrně zvolil neurčitou formulaci právní normy. Taková formulace svěřuje do rukou předsedy senátu i v zákoně výslovně neuvedené pravomoci, aby zajistil splnění účelu jednání. Proto platí, že bez ohledu na to, zda soudkyně v nynější věci použila sporná pandemická opatření, šlo stále o výkon soudnictví. Byť soudkyně výzvou sledovala snížení rizika šíření viru, primárním objektem, který chránila, stále zůstal nerušený průběh jednání... NSS tak dává za pravdu městskému soudu. Pokyn soudce advokátovi (zástupci účastníka řízení), aby si během jednání nasadil respirátor, je výkonem moci soudní, nikoli veřejné správy. Přezkumu tohoto pokynu se tak nelze domáhat ve správním soudnictví. Není proto ani možné, aby správní soudy jakkoli hodnotily zákonnost tohoto pokynu.“

Hahahahaha, tak prej advokáti, soudci, svědci a účastníci měli roušky proto, že to zajišťovalo smysl a účel soudního řízení a důstojný a nerušený průběh soudního jednání. Tak to jo, to jo. Nepřijde vám to jak z Televarieté nebo z Ein Kessel Buntes? Možná na NSS nakonec přijde i kouzelník. Třeba to pak s justicí vezme nějaký dobrý konec, říkám si. Jiná šance na normální soudce, než černá magie, totiž evidentně není, když se zázračnými rouškami chránícími před virem stále ještě nedali pokoj.

Zpracováno podle rozsudku NSS čj. 10 As 194/2022 – 38 ze dne 19. 9. 2022

Brčka pryč, roušky sem a nizozemské farmáře ať vezme čert!

Když člověk přemýšlí o největších absurditách dnešní doby, musí mu nepochybně vytanout na mysli tolik let diskutovaný a nyní konečně do praxe uváděný zákaz brček do limonád. Jistě se skrze eliminaci toho nejzlovolnějšího produktu na světě – slámky na pití – dočkáme klimatické spásy! Muži už nebudou muset trpět environmentálním žalem, děti se budou v dějepise učit, že předci byli takoví tmáři, že cucali kofolu kusem plastu z voskovaného kelímku a minimálně jedno koťátko neumře.

Na Deník.cz se dočtete:

Změna by měla prospět životnímu prostředí. Podle odhadů ministerstva životního prostředí se v Česku ročně prodá zhruba 300 milionů plastových brček, 20 milionů talířů, 60 milionů příborů, 40 milionů nádob na jídlo a 40 milionů kelímků z expandovaného polystyrenu. Každý rok se tak v tuzemsku spotřebuje až 20 tisíc tun plastového nádobí.

Je vtipné, když těmto nářkům tváří v tvář postavíte adoraci ústenek a respirátorů, které jsou vyrobeny – pozor držte se – taky z plastu. Přidat můžete zbytečné testy, odpady z vakcíny a taky igeliťáky, do kterých se balili lékaři a sestry, aby vypadali dost strašidelně a agilně v boji s hrozivým bububu virem.

Světová zdravotnická organizace (WHO) ve zveřejněné zprávě uvedla, že jen z vyočkovaných osmi miliard dávek vakcín vzniklo 144 tisíc tun odpadu ve formě použitých stříkaček a jehel. Zároveň vyzvala, aby země věnovaly odpadu v souvislosti s pandemií větší pozornost a investovaly například do recyklovatelných pomůcek.

Už v listopadu 2021 se psalo toto (o kolik tisíc tun odpad narostl?):

Podle expertů z univerzity v Nankingu si od počátku pandemie zatím našlo cestu do světových oceánů okolo 1,56 miliard kusů jednorázových ochranných pomůcek. Což už vypadá jako slušná ekologická katastrofa. Dohromady ale tato nálož odpadů, vážící 5460 tun, bledne před 26 000 tunami dalších jednorázových zdravotnických pomůcek, rukavic, injekčních stříkaček, obalů od infuzí, plastových obalů léčiv, zástěn a prostěradel, jež se v oceánech zabydlely též.

Další hrůzná čísla si dohledejte sami. Zpráv o ekologické katastrofě způsobené nesmyslnými kroky vlád je všude plno.

České soudy setrvale odmítají chránit právo na příznivé životní prostředí a tváří se, že nechutný a zbytečný pandemický odpad neexistuje. Proto jsme včera poslali další vyjádření do řízení o kasační stížnosti, se kterou se teď aktuálně snažím uspět u Nejvyššího správního soudu. Tvrdím, že tisíce tun plastů poškodily výrazně životní prostředí (zvýšily produkci onoho děsně děsivého CO2) a zničili mnoha lidem zdraví. Jsem opravdu zvědavá, jestli NSS konečně přestane lhát a uzná, že mám už od března 2020 ve všem pravdu. Jestli ne, tak si justice tu čistku vážně zaslouží.

Mimochodem, když už jsme zase u zatraceného CO2, věnujte pozornost tomu, o čem naše média mlčí a co je pro svobodu klíčové – protestům nizozemských farmářů proti omezování zemědělské produkce (jo, samozřejmě – kvůli snižování emisí toho slavného CO2, bla bla bla). Nizozemci nasazují do bojů, co mají, a to na obou stranách barikád. Těm nahoře jsou, jako všude jinde, občané ukradeni. Ať je klidně vezem čert! V Holandsku to vypadá na slušnou občanskou válku, která může být velmi brzy vyhlášena i u nás. Jsem totiž zvědavá, co se stane, až nám naše vláda doopravdy zavře plyn a zničí kritickou infrastrukturu. To bude teprve rodeo. Ještě že mám nakoupenou slušnou řádku bas s pivem, to se bude tahleta nová reality show sledovat o dost líp.