Zajímalo by mne, jestli někdy někomu přišlo divné, kolik pomníků s textem „našim hrdinům“ je rozeseto po území České republiky. Kolik jen zavražděných je vytesáno do jejich chladného kamene? jak bezmyšlenkovitě kolem nich chodíme, jak lhostejní nám jsou ti, kdo úplně zbytečně umřeli kvůli nablblému hašteření starých zbytečných dědků? proč to vůbec nikdy nikomu nevadilo?
Narazila jsem na jednu kroniku, kde se k mobilizaci a odvádění mladíků na jatka první světové v roce 1914 psalo:
„Dne 26. července vypukla válka světová! Rakousko vyhlásilo válku Srbsku a ihned byla nařízena všeobecná mobilizace šestnácti ročníků vojska, tj. od 20 do 36 let. Dne 2. září nařízena mobilizace dalších šesti ročníků. Z našich členů povoláni byli: Flusek F., Valenta Jos., Valenta V., Janda Jos., Koucký V., Hančara Fr., Špringl Jos., Peterka K., Sovina Fr. A Nehyba Jos. Vzdor ohromnému překvapení, vzrušení a úzkosti, byla mobilizace provedena hladce, bez pokusů o odpor.“
Ti, kdo zrůdné instituci jménem stát nekladli odpor, jsou zvěčněni třeba na tomto pomníčku. Čest žije i za hrobem… bože, takový laciný a hnusný patos.
Zajímavostí pohraničí je prolínání českého a německého prvku. Já sama jsem po pradědovi Němka. Vzhledem k tomu, že jižní Morava byla zčásti sudetská, najdeme zde vzácné pomníky padlým v němčině (mimochodem, zkuste si zjistit, proč Češi říkají Němcům právě Němci, mně to řekla dcera, že si to nastudovala v rámci domácí výuky, a je to zajímavé).
Mladí kluci zabití kvůli blouznění a svárům starých dědků… na všech stranách fronty.
Dne 10. 3. 2023, v den výročí narození Borise Viana, který složil můj milovaný šanson Le Déserteur, spatřil světlo spolkového rejstříku náš nový spolek „Pacifik za humny“.
Podle Velkého slovníku cizích slov od Viléma Pecha z roku 1948, který jsem si koupila onehdy v antikvariátu za 60,- Kč, výraz „pacifický“ znamená mírumilovný, uklidňující, pokojný. To je trefný popis přesného opaku toho, jak se chovají státy ke svým občanům. Nic z toho, co kdy činily vlády a panovníci či prezidenti, nemůže být označeno za mírumilovné, uklidňující či pokojné. Kdepak. jejich činy, to jsou války, vraždění civilistů a nevinných, trápení dětí a starců, hladomory, strašení, děs, bída a zmar. O to já a další členové spolku Pacifik za humny vážně nestojíme, kdepak.
Spolek Pacifik za humny má jednoduchý cíl: hledat „pomníky padlým“ v obcích a městech a dokumentovat (byť jen malý střípek), kolik lidí nechal stát bez slitování zabít ve stupidních válkách z naprosto nesmyslných důvodů. Práce to není úplně veselá, ale rozhodně zajímavá a já se na nic těším. Minimálně se u každého takového pomníčku utvrdím v tom, jaká je stát bestie a úhlavní nepřítel každého svobodného člověka.
Připravuju se teď na druhé pololetí výuky v domácí škole. Znamená to pro mne, že si dělám rozsáhlé myšlenkové mapy ze všech předmětů. Aktuálně jsem u dějepisu pro osmé třídy, konkrétně pak u sjednocení Německa a Otto von Bismarcka. V dceřině učebnici se píše:
Je mi smutno z učebnice historie. Je plná válek jednoho kojota s druhým, ve kterých úplně zbytečně umíraly tisíce a miliony lidí. Děti se ve škole neučí nic jiného, než kdo s kým bojoval, kdy byla jaká bitva, kolik mužů zemřelo, jak trpěli civilisté a kdo komu ukradl jaké území, popř. koho po válce státy popravily. V jiné kapitole jsem se dočetla následující:
Pořád stejné kecy, což? Je jedno, jestli proti sobě stáli císařové a carové nebo tzv. demokraticky zvolené vlády. Nic se nemění. Dobře, řeknu dceři, že se to prostě musí naučit a u přezkoušení to „vyblít“, ale že rozhodně nemá nic z toho, co se v učebnici dějepisu píše, brát vážně a myslet si, že se někdy válčilo správně a že je jakákoliv válka ospravedlnitelná. Nikdy nešlo o nic víc a o nic míň než o peníze a o moc a to, kolik lidí zemře, bylo lhostejné. byly to prostě jen a pouze zakalkulované náklady těch nahoře, kterým bylo vždycky fuk, kolik otroků přestalo dýchat.
Já sama se ale nehodlám smířit s tím, že mám být jen nějakým ubohým maličkým a nedůležitým kolečkem v soukolí kdepak. Mám mnohem větší cenu než ti, kdo mi chtějí poroučet. Jsem sama pro sebe a pro svoje blízké nekonečně hodnotná. Proto jsem se rozhodla založit pacifistický spolek, abych mohla státu o něco lépe vzdorovat a ukázat mu zase jednou prostředníček, pokud jde o jeho snahu ničit lidem život válkou. Nenechám se staršit a nedovolím, aby z lidí dělal jen další jména na pomnících.
Taky proto bude hlavní náplní mého spolku s provizorním názvem „Mír za humny“ (ale syn mi říkal, že mám teda docela velké a namyšlené ego, když si chci přivlastňovat zásluhy i pojmenováním spolku, tak zatím nevím…) to, že budu pátrat v matrikách po osudech lidí, jejichž jména jsou napsaná na pomnících v každé české dědině. U nás se nad seznamem padlých ve dvou pitomých a zbytečných válkách skví nápis „PADLÝM SYNŮM VLASŤI“. To „ť“ tam fakt je, ani to nedokážou napsat správně, což přesně vyjadřuje, jak moc na mrtvých záleží. Chci, aby se ze anonymních padlých stali lidé, které stát poslal bez rozpaků na smrt. Chci, aby se lidi nebáli a aby viděli budoucnost růžově, protože je přesně taková, jakou si ji vykreslíme. Chci, aby pochopili, že stát jim nemůže ublížit, když ho nenechají. Chci, aby na rozdíl od těch na pomnících žili.
Doufám, že to všechno klapne, že budeme aspoň 3, neb tři jsou podle prastaré právní zásady kolektiv, a že spolek „Mír za humny“ začne brzy se svojí činností. Je to malá protiváha válečnému běsnění, do kterého nás tak vehementně za asistence médií tlačí už rok vláda, ale každé zrníčko písku nasypané do soukolí se počítá.
Pacifismu třikrát nazdar! Zdar, zdar, zdar! (A politice a strašení lidí zmar.)
