Někdy přinese denní sledování úřední desky NSS mnoho zajímavých momentů. Například rozsudek o strašlivě zlé a klamavé reklamě na potravinové doplňky, které by snad mohly lidem zlepšit imunitu vůči virovým onemocněním. Hanba všem prodejcům vitamínu C!
Pokračovat ve čteníŠtítek: očkování
Na webu Justice.cz je zveřejněn rozsudek Krajského soudu v Brně týkající se očkování jednoho děcka (dnes mi ho poslali i poštou na základě mojí žádosti o informace). Případ zastupovala největší česká Amazonka všech dob. Rozsudek je bohužel mimořádně chabě odůvodněn, v řadě ohledů obsahuje nepříliš pěkné pasáže a nevypořádává se s judikaturou Ústavního soudu týkající se nepovinných očkování, ale i tak stojí za zmínku.
Pokračovat ve čteníOsobně si myslím, že s vakcínou není nic moc zvláštního, asi to bude podobný farmaceutický šmejd jako jiné vakcíny a většina tzv. léků, jejichž zásadní vlastností je, že vás přivedou o dost dřív do hrobu, než je nutné. i když těžko říct – měla jsem babičku, která v životě jedla snad jen 3x acylpyrin, a když jsme byli zranění, doporučila nám omýt si to vodu z kohoutku, neb je to dezinfekce, když je v ní tolik chlóru, a tahleta babička umřela v 83 letech. Pak jsem měla jsem dědu, který měla takovou tu lékovku a kdykoliv jsme k nim přijeli, nutil mamku mu překládat lékařské zprávy a u doktorů byl pečený vařený stejně jako v nemocnici, přičemž musel veřejnému zdravotnímu pojištění pořádně pustit žilou (a přesto i po mnoha operacích jedl až do smrti smrťoucí, která ho dostihla v 80, jen špek a pil pivo a na zdravou výživu úplně kašlal). Jak vidíte, oba měli značně rozdílný přístup k medicíně, oba se dožili dobrého věku a oba kupodivu nakonec umřeli.
Pokračovat ve čteníInternet zaplavilo štrykování, MPA je na vrcholu své popularity, dokonce se mi zdá, že dávno přesáhla hranice, kterých dosáhl Babiš se svým slůvkem „motýle“. Já přesto mám mezi žvanícími političkami jinou favoritku – Janu Zwyrtek Hamplovou. Kdykoliv je mi neveselo nebo truchlivo, zavítám na její fejsáč určený pro kampaň a dosyta se zasměju. Někdy mi ale spadne brada nad arogancí, se kterou se prezentuje jako ta nej nej právnička. Přijde mi to snad ještě horší, než slavný svetr, protože jde o plané řeči prezentované jako odborné, jež jsou schopny značně zmást laickou veřejnost. Dnes jsem tedy valila oči nad tímto namyšleným postem:
Než se posunu dál, jen podotknu, že o hodně podobné kauze psal Blesk už v únoru 2022:
Necháte své dítě ve věku 5 až 11 let dobrovolně naočkovat proti covidu? Rozvedení manželé Vaňkovi se neshodli. Otec lékař byl pro vakcinaci dcery, matka lékařka byla proti. Soudkyně Alena Rundová tento týden vydala možná první podobné rozhodnutí: Soud nahrazuje souhlas matky, očkovat proti covidu lze dceru ihned, bez ohledu na odvolání…
V jedné části odůvodnění soudkyně uvedla: „Pokud se jedná o samotnou prospěšnost vakcinace, soud sdílí názor Ústavního soudu, který byl publikován usnesením 24. 8. 2021, spisová značka IV ÚS 1637/2021, bod 18.“
Právě o tomto usnesení tzv. Ústavního soudu, který ale nikdy lidská práva a svobody nehájil, je celý tento text. Jestli chcete přeskočit omáčku, jděte na konec stránky. Tam najdete citaci z rozhodnutí.
Pokud jde o samotný FB post, chtěla bych doopravdy vědět, CO je ta jasná věc? Jestli tím JZH myslí, že soud nemá nahrazovat vůli druhého rodiče, pokud jde o nepovinná očkování (u povinných je to asi bez debaty?), mohla by se zeptat své dobré kamarádky, jiné advokátky s politickými ambicemi, Daniely Kovářové. Spolu vydávaly během covidu různá legrační prohlášení, a tak jsou určitě v kontaktu:
Nebo:
Vláda vyhlásila nouzový stav. Někdo s ním souhlasí, jiný ne, mnoho lidí tleská, zatímco jiným vadí a ubližuje. Je to téma, které štěpí národ, což považujeme za horší důsledek než roušky a rušení akcí. Možná nebylo nutné přikazovat a zakazovat – slušným by stačilo doporučení, rebelové stejně neposlechnou. Doufaly jsme do poslední chvíle, že vláda svým občanům bude víc věřit. Sami se přece chceme a umíme chránit – podle situace, podle svého zdraví, podle místních podmínek a vlastního citu chráníme sebe, své děti, své rodiče a okolí. Děláme to tak celý život už celá staletí. Vláda zvolila plošné příkazy, zákazy a omezení, které se vyhlašují snadněji než doporučení a vysvětlování. Ať si o nich myslíme cokoli, musíme s nimi nejbližší dobu žít. Jak nyní reagovat? Jak zklidnit emoce, které vidíme a slyšíme přicházet ze všech stran? Kritiky, nenávist, odmítání? Nenechme se rozdělit. Nedovolme štěpení národa na dvě nesmiřitelné části. Věřme sami sobě a udělejme pro sebe maximum možného. Proto v další dny… Dýchejme! V nezbytnou dobu v rouškách a po zbytek času v bezpečí, v přírodě nebo tam, kde to bude možné, bez roušek – svobodně vstřebávejme kyslík, jak to jen jde. Potřebují ho naše těla i naše duše.
Jak pěkně si ty politické matadorky notují, že? Zvláště ta pasáž o „slušných lidech“ na jedné straně a neposlouchajících rebelech na druhé (ti nejsou evidentně slušní, to je přece z logiky věci, jak právníci, zvláště ti s extrémně vysokým IQ, rádi říkají, zřejmé), ten je dojemný. Celkem to navazuje na předchozí nechutné názory Hamplové podporující vládu v jejím covidovém běsnění, pro které jí může věřit jen úplný cvok.
No ale vraťme se k očkování dítěte bez souhlasu druhého rodiče. Kovářová na svém webu Covid a právo píše:
“Radíme klientům, aby se zkusili dohodnout. Troufám si totiž odhadnut, že soudy se budou přiklánět k zájmu veřejnosti a tudíž rozhodnou ve prospěch rodiče, který chce očkovat,” říká Daniela Kovářová. Lze předpokládat, že soudy budou spíše dávat za pravdu rodičům, kteří očkování chtějí. Budou to samozřejmě posuzovat individuálně, a pokud druhý rodič bude argumentovat zdravotním stavem dítěte, kvůli kterému by nemělo být naočkováno, přihlédnou k tomu.
Jak vidno, Kovářová bude přece jen lepší právnice, neboť jí dal onehdy za pravdu Ústavní soud, což se asi JZH ani neobtěžuje zjistit před tím, než vydává velkohubá prohlášení a rozesílá jednu stupidní tiskovku za druhou. V boji o hlasy nevědomých občanů se ale asi může dělat cokoliv, to víme dávno.
O kauze nahrazení vůle rodiče při nepovinném očkování dítěte soudem psalo Rozalio. V této věci Ústavní soud mj. řekl (IV.ÚS 1637/21 ze dne 24. 8. 2021):
Dovolává-li se stěžovatel výše uvedených nálezů, považuje Ústavní soud (v návaznosti na již uvedené) za vhodné podotknout, že byť se tyto rovněž týkají očkování, řešená právní problematika není zcela totožná. Zákonem uložená povinnost očkování představuje zásah státu do svobody dotčené osoby zaručené v čl. 7 odst. 1 Listiny (stěžovatel je dokonce považuje za obdobu mučení nebo krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny), který případně může být odůvodněn veřejným zájmem na ochraně veřejného zdraví (tzv. imanentní omezení základního práva). Je-li touto osobou nezletilé dítě, jehož rodiče očkování odmítají, pak v závislosti na tom, o jaké očkování jde (tedy zda chrání jen dítě samotné či nikoliv), jsou „ve hře“ nejen zmíněný veřejný zájem, ale i ochrana zdraví a života samotného dítěte; odmítne-li totiž dospělá osoba v rámci sebeurčení vědomě a dobrovolně očkování, ponese si sama i následky takového rozhodnutí, zatímco dítě se takto rozhodnout nemůže, nicméně bude postiženo případnými negativními následky chybného rozhodnutí svých rodičů… V tomto ohledu Ústavní soud musí předeslat, že nepovažuje za potřebné (a ani možné) otevírat v obecné rovině otázku o prospěšnosti vakcinace, neboť kladně se k ní staví většina vědecké obce a odborné lékařské veřejnosti, jež přitom vychází z nejnovějších poznatků vědy v oblasti medicíny a farmakologie (viz i body 81 až 84 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14), kdežto opozice k tomuto názoru je minoritní, navíc co do důvodů (jež – v lepším případě – nejsou ověřitelné uznávanými vědeckými metodami) značně nesourodá. S ohledem na to lze sotva obecným soudům vytknout, nepřikládají-li při svém rozhodování žádnou či podstatnou váhu názorům osob, které zásadně očkování odmítají, byť třeba tyto působí na poli medicíny... Dále v obecné rovině platí, že uvedení léčiv (včetně vakcín) na trh, resp. jejich registrace podléhá přísným pravidlům, jejichž splnění je kontrolováno příslušným orgánem (Státním ústavem pro kontrolu léčiv, příp. Evropskou lékovou agenturou). Mezi tato pravidla patří, že poměr rizika a prospěšnosti léčivého přípravku musí být příznivý [§ 31 odst. 10 písm. a) ve spojení s § 3 odst. 3 a 9 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů]. Léčebné i vedlejší účinky léčiva jsou poté průběžně vyhodnocovány v tzv. farmakovigilančním systému Státním ústavem pro kontrolu léčiv (§ 90 a násl. uvedeného zákona), a ukáže-li se, že rizika převáží nad prospěšností, výdej a používání léčivého přípravku musí být zakázán, případně musí být uloženo jeho stažení [§ 90 odst. 3 písm. c) výše uvedeného zákona]…
Ústavní soud tak nevidí důvod, proč by obecné soudy nemohly vycházet z předpokladu, že registrované léčivo je dostatečně účinné a v relevantní míře bezpečné, a tudíž i přínosné, a to až do chvíle, kdy na základě novějších odborných zjištění či vědeckých poznatků bude zjištěn opak.
Jinak řečeno, vakcinaci lze principiálně považovat za přínosnou, nebude-li tato skutečnost vyvrácena či alespoň relevantním způsobem zpochybněna, aniž by do té doby měl právě tuto otázku (nikoli otázky jiné – např. zdravotní a jiná hlediska – srov. k tomu nejnověji nález ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2530/20) každý soud podrobovat přezkumu v každém jednotlivém případě.
Vedle toho mohou v konkrétním případě existovat zdravotní důvody u očkované osoby, které provedení očkování brání, případně kdy může být s ohledem na specifické okolnosti poměr užitku a rizika jiný, než tomu je v běžných případech. Takovéto skutečnosti mohou být, a to podle okolností, i předmětem odborného posouzení soudním znalcem.
Takže asi tak. Ještě někomu není jasné, jak budou soudy rozhodovat, když mají oporu v Ústavním soudu? Pokud nejsou na straně dítěte dány relevantní zdravotní důvody nebo by matka neměla sakra dobře propracovanou výhradu svědomí (což ale taky moc nefunguje), pak soudy o prospěšnosti vakcinace prostě nebudou pochybovat. Ústavní soud jim to anvíc podle men nepřímo zakázal a dal jasně najevo, jak bude rozhodovat, až se věc dostane k němu: „Jinak řečeno, vakcinaci lze principiálně považovat za přínosnou, nebude-li tato skutečnost vyvrácena či alespoň relevantním způsobem zpochybněna, aniž by do té doby měl právě tuto otázku každý soud podrobovat přezkumu v každém jednotlivém případě.„
Tohle je názor české justice na nepovinné očkování dětí. To si zapamtujte. V případě covidí vakcíny by mohlo dojít ke změně tehdy, když by se prokázalo, že vakcíny nejsou bezpečené, což by ale muselo vyplynout ne z nějakých řečí různých pro soudy jurodivých bláznů na těch internetech, ale musela by to říct třeba EMA nebo CDC a k tomu to potvrdit iks těch kvalitních odborníků ze Sněhu a tak.
Já si každopádně udělám pomyslný popcorn, otevřu dvanáctku a budu se dál bavit nad hrdinnými právními kecy našich advokátů na fejsáči, přičemž budu na rozdíl od mnoha laiků vědět, že skutek utek‘. Doporučuju i vám být hodně opatrní v tom, komu věříte a proč – právě v právu platí snad víc než jinde ono okřídlené důvěřuj, ale prověřuj, protože za špatné výklady zákonů můžete zaplatit mnohem víc než jen peníze.
Zase můžu blog uzavřít jen tím, že je třeba důvěřovat hlavně sám sobě a o ovšem ostatním pochybovat a nesedat na špek každému politikovi. Nebo vy jste snad už potkali nějakého, který to s lidmi myslel dobře i po volbách?
Dnes jsem chtěla hledat názory Ústavního soudu k obecně závazným vyhláškám o místním poplatku za zhodnocení stavebního pozemku stavbou kanalizace nebo vodovodu, namísto toho jsem ale (zase – kdy já budu vydělávat?) zabloudila k očkování. Možná by i vás zajímaly myšlenkové pochody naší nejvyšší soudní instance ohledně vakcinace (judikatura za poslední rok). Jestli ano, čtěte a bděte a nespoléhejte na bájení a blábolení advokátů.
Rozhodnutí č. 1: Očkovaní nejsou ovce
Toto rozhodnutí je zajímavé tím, že stížnost podal plně očkovaný advokát (to jen pro ty chytrolíny, kteří ještě dnes mektají o ovčím chování, bla, bla, bla a sami se cítí být neočkovanými nadlimdi, a přitom jsou sami směšní a hloupí minimálně v tom, že věří kdejakému lháři).
O co šlo?
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením ze dne 22. 2. 2022 č. j. 65 C 308/2020-40 uložil Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „obvodní soud“) stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 2 000 Kč, a to za nerespektování jeho pokynu mít po dobu soudního jednání nasazený respirátor. Z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 10. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN vyplývá povinnost všech osob nosit respirátory. Při jednání dne 22. 2. 2022 si stěžovatel nejprve respirátor na výzvu nasadil, následně si jej však po zahájení ústního jednání sejmul, a to i v okamžiku, kdy nemluvil. Opakované výzvy soudu neuposlechl. Proto soud přikročil k uložení pořádkové pokuty. I přes výjimku, kterou uvedené mimořádné opatření uvádí pro osoby jednající u soudu, bylo podle obvodního soudu nutné prostřednictvím § 117 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zajistit ochranu zdraví přítomných osob. V době jednání probíhala epidemie koronavirového onemocnění s vysokou smrtností. Soud přitom neměl informace o bezinfekčnosti přítomných osob. Soudní síň byla nevětraná a přítomné osoby mohly být v rizikové skupině. V takové situaci byl jediným dostupným ochranným prostředkem respirátor. Jeho užití přitom stěžovateli nijak nebránilo ve výkonu jeho procesních práv.
Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou založena na flagrantní kriminalizaci advokáta za výkon jeho činnosti v mezích zákona a zjevným projevem zneužití soudní moci. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, které soudy aplikovaly, není podle stěžovatele prováděcím předpisem k občanskému soudnímu řádu (k němu může prováděcí předpisy vydávat pouze Ministerstvo spravedlnosti). Soud tedy nemůže na základě § 117 o. s. ř. toto mimořádné opatření aplikovat. Nadto stěžovatel argumentuje, že nošení respirátorů nemá vztah k účelu občanského soudního řízení vyjádřeného v § 1 o. s. ř. Soud uložil pořádkovou pokutu v rozporu s právem a pravomocemi soudu. I z uvedeného mimořádného opatření totiž vyplývá pro právní zástupce u soudu výjimka z používání respirátorů. Bylo-li by záměrem tvůrce mimořádného opatření, aby soud mohl rozhodovat o povinnosti nosit respirátor u všech osob, neobsahovala by tato norma výčet konkrétně určených osob s obecnou klauzulí o „dalších osobách“, o jejichž povinnosti nosit respirátory rozhoduje soud. I další výjimka, spočívající v možnosti sledovat tváře zúčastněných, podporuje podle stěžovatele tento výklad. Konečně, stěžovatel doplňuje, že není žádným popíračem pandemie a je plně očkován (i s rodinou). Ústavní stížnost je motivována odporem k plíživému rozšiřování (resp. zneužívání) pravomocí.
A co na to Ústavní soud?
Těžiště stěžovatelovy argumentace tvoří námitky o zneužití pravomoci soudu, resp. postup soudu contra legem. Těmto námitkám Ústavní soud nemohl přisvědčit. Podle Ústavního soudu spadá ochrana veřejného zdraví (resp. zdraví účastníků řízení) při soudním jednání pod chráněný zájem § 1 a 117 o. s. ř. Soud je nejen oprávněn, nýbrž povinen chránit zdraví jak účastníků řízení, tak ostatních osob (např. zaměstnanců soudu). Za vhodný k dosažení tohoto účelu lze (při naplnění znaků skutkové podstaty) považovat rovněž institut pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř. Odůvodní-li soudce srozumitelně a logicky svůj pokyn směřující k ochraně zdraví osob, jsou účastníci povinni jej respektovat a mohou k tomu být přinuceni rovněž uložením pořádkové pokuty. yto podmínky byly v dané věci podle Ústavního soudu splněny. Soud stěžovatele opakovaně vyzval k užití respirátoru, čehož stěžovatel nedbal. Uložení pořádkové pokuty tak bylo namístě s ohledem na skutkové okolnosti popsané v napadeném usnesení městského soudu a v (ústavní stížností výslovně nenapadeném) usnesení obvodního soudu č. j. 65 C 308/2020-40. Soudy v těchto rozhodnutích přesvědčivě popsaly, že není v jejich možnostech kontrolovat bezinfekčnost všech osob, stejně jako možný rizikový zdravotní stav (nadto lze pouze uvést, že nebylo povinností soudu sdělovat stěžovateli, byl-li zaměstnanec soudu v rizikovém stavu, např. imunokompromitovaný). S ohledem na probíhající pandemii nebylo podle Ústavního soudu nutné účastníkům řízení (a tím méně profesionálním právním zástupcům) vyčerpávajícím způsobem vysvětlovat souvislosti mezi ochranou zdraví a vydaným pokynem. Stěžovateli lze přisvědčit, že soud nebyl formálně vázán mimořádným opatřením (čl. 95 odst. 1 Ústavy), což však na souladu jeho postupu s ústavním pořádkem nic nemění. Naopak obdobný postup soudu by byl ústavně souladný i v situaci neprobíhající pandemie, existovaly-li by pro něj podmínky (např. při výslechu imunokompromitovaného svědka). Proto Ústavní soud považuje text předmětného mimořádného opatření za nerozhodný pro posouzení předmětu řízení o ústavní stížnosti. To však neznamená, že lze přisvědčit stěžovateli, že by soud postupoval ve zjevném rozporu s tímto textem.
Rozhodnutí č. 2: Benefity pro očkované děti
Faktické vyloučení neočkovaného dítěte z předškolního vzdělávání je bezpochyby způsobilé ovlivnit rozhodnutí rodičů nechat jejich děti očkovat. Předškolní vzdělání představuje pro osobní život i pro celou společnost neoddiskutovatelný benefit (srov. KROPÁČKOVÁ J. a kol. (eds.). Metodika předškolního vzdělávání zaměřená na didaktické aspekty s dětmi. Praha: PFUK, 2019, s. 19 a literatura tam citovaná). O všeobecně uznávaném významu předškolního vzdělávání ostatně svědčí stěžovatelkou zmiňované zavedení zákonné povinnosti účasti v předškolním vzdělávání dovršením pěti let věku (sub 12). Ostatně negativní vliv vyloučení z předškolního vzdělávání na vývoj osobnosti dětí a jejich začlenění do společnosti či schopnosti učení uznal i ESLP v rozsudku Vavřička a další (viz jeho § 306). Je-li takový benefit navázaný na splnění zákonné povinnosti očkování, je nutné v něm spatřovat přinejmenším motivační faktor. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání v důsledku nerespektování očkovací povinnosti za opatření, jehož důsledky vedou, byť nepřímo (srov. „being esentially protective rather than punitive in nature“ v § 294 rozsudku Vavřička a další), k vynucení očkovací povinnosti (srov. „jinak vynucována“, viz nález sp. zn. III. ÚS 449/06 a bod 43 nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14). Z obdobného předpokladu vycházel Ústavní soud v bodu 11 usnesení ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 3257/17…
Lze proto učinit dílčí závěr, že ve věci stěžovatelky měly orgány veřejné moci povinnost náležitě zvážit tvrzení stěžovatelky (její matky), že povinnost strpět nepřijetí k předškolnímu vzdělávání je v rozporu s jejím přesvědčením a přiměřeně provést test oprávněnosti tzv. výhrady svědomí. Není pravdou, že důsledkem tohoto dílčího závěru je možnost podřadit pod tzv. výhradu svědomí „prakticky cokoli“. Nic nebrání Nejvyššímu správnímu soudu, aby kritéria, která zmiňuje a která mohou být při hodnocení míry uplatnění dotčených principů významná (důsledky stanovené povinnosti či vyhovění výhradě, obsah a přesvědčivost výhrady apod.), zohlednil právě při provedení předem definovaného a srozumitelného testu. V nyní posuzované věci proto tzv. výhradu svědomí nelze a priori vyloučit; orgány veřejné moci měly posoudit oprávněnost výhrady stěžovatelky (její matky) proti povinnosti strpět důsledky nerespektování povinného očkování. K těmto závěrům směřuje stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2020 č. j. 9 As 62/2020-33.
Tohle je opravdu zajímavé – benefit navázaný na povinné očkování může být problematický? Ve věcech nepovinného covidího očkování Nejvyšší správní soud tvrdil, že je v pořádku vyloučit osoby, které nepodstoupily dobrovolné očkování prakticky ze všech aspektů společenského života až na ty nezbytné záležitosti jako je nákup mouky. Jak vidno, u soudů to bude ještě zajímavé. Ústavní soud přitom třeba poslal do háje stěžovatele, kterému se nelíbilo, že neočkovaní pedagogičtí pracovníci museli nosit respík a ti vopíchaní ne. Tak kde je tedy hranice? Moc tomu nerozumím.
Rozhodnutí č. 3: Nepovinné očkování a nahrazení vůle rodiče soudem
. Dovolává-li se stěžovatel výše uvedených nálezů, považuje Ústavní soud (v návaznosti na již uvedené) za vhodné podotknout, že byť se tyto rovněž týkají očkování, řešená právní problematika není zcela totožná. Zákonem uložená povinnost očkování představuje zásah státu do svobody dotčené osoby zaručené v čl. 7 odst. 1 Listiny (stěžovatel je dokonce považuje za obdobu mučení nebo krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny), který případně může být odůvodněn veřejným zájmem na ochraně veřejného zdraví (tzv. imanentní omezení základního práva). Je-li touto osobou nezletilé dítě, jehož rodiče očkování odmítají, pak v závislosti na tom, o jaké očkování jde (tedy zda chrání jen dítě samotné či nikoliv), jsou „ve hře“ nejen zmíněný veřejný zájem, ale i ochrana zdraví a života samotného dítěte; odmítne-li totiž dospělá osoba v rámci sebeurčení vědomě a dobrovolně očkování, ponese si sama i následky takového rozhodnutí, zatímco dítě se takto rozhodnout nemůže, nicméně bude postiženo případnými negativními následky chybného rozhodnutí svých rodičů… V tomto ohledu Ústavní soud musí předeslat, že nepovažuje za potřebné (a ani možné) otevírat v obecné rovině otázku o prospěšnosti vakcinace, neboť kladně se k ní staví většina vědecké obce a odborné lékařské veřejnosti, jež přitom vychází z nejnovějších poznatků vědy v oblasti medicíny a farmakologie (viz i body 81 až 84 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14), kdežto opozice k tomuto názoru je minoritní, navíc co do důvodů (jež – v lepším případě – nejsou ověřitelné uznávanými vědeckými metodami) značně nesourodá. S ohledem na to lze sotva obecným soudům vytknout, nepřikládají-li při svém rozhodování žádnou či podstatnou váhu názorům osob, které zásadně očkování odmítají, byť třeba tyto působí na poli medicíny... Dále v obecné rovině platí, že uvedení léčiv (včetně vakcín) na trh, resp. jejich registrace podléhá přísným pravidlům, jejichž splnění je kontrolováno příslušným orgánem (Státním ústavem pro kontrolu léčiv, příp. Evropskou lékovou agenturou). Mezi tato pravidla patří, že poměr rizika a prospěšnosti léčivého přípravku musí být příznivý [§ 31 odst. 10 písm. a) ve spojení s § 3 odst. 3 a 9 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů]. Léčebné i vedlejší účinky léčiva jsou poté průběžně vyhodnocovány v tzv. farmakovigilančním systému Státním ústavem pro kontrolu léčiv (§ 90 a násl. uvedeného zákona), a ukáže-li se, že rizika převáží nad prospěšností, výdej a používání léčivého přípravku musí být zakázán, případně musí být uloženo jeho stažení [§ 90 odst. 3 písm. c) výše uvedeného zákona]… Ústavní soud tak nevidí důvod, proč by obecné soudy nemohly vycházet z předpokladu, že registrované léčivo je dostatečně účinné a v relevantní míře bezpečné, a tudíž i přínosné, a to až do chvíle, kdy na základě novějších odborných zjištění či vědeckých poznatků bude zjištěn opak. Jinak řečeno, vakcinaci lze principiálně považovat za přínosnou, nebude-li tato skutečnost vyvrácena či alespoň relevantním způsobem zpochybněna, aniž by do té doby měl právě tuto otázku (nikoli otázky jiné – např. zdravotní a jiná hlediska – srov. k tomu nejnověji nález ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2530/20) každý soud podrobovat přezkumu v každém jednotlivém případě. Vedle toho mohou v konkrétním případě existovat zdravotní důvody u očkované osoby, které provedení očkování brání, případně kdy může být s ohledem na specifické okolnosti poměr užitku a rizika jiný, než tomu je v běžných případech. Takovéto skutečnosti mohou být, a to podle okolností, i předmětem odborného posouzení soudním znalcem.
O nahrazení vůle druhého rodiče soudem jsem psala zde.
Jak vidíte, Ústavní soud je doopravdy pln starých bláznivých kojotů. Cokoliv s nimi řešit, nemá cenu. Žijte sami za sebe a dělejte vše pro to, abyste státu házeli klacky pod nohy a sypali písek do toho ohavného státního soukolí.
Už jsem několikrát psala, že mi lezou na nervy advokáti, kteří si hrají na největší chytrolíny a přitom jen bohapustě mlátí prázdnou slámu nebo jen umí rychle převlékat kabáty podle momentálních požadavků společnosti a toho, co se zdá být právě výhodným. Současně jsem ale opakovaně vyzdvihovala ty advokáty, kteří se tolik nederou o mediální a politickou slávu, ale naopak „makají“. Mezi ty, kteří mne opakovaně pobavili, patří rozhodně Libor Hlavsa. Naposled zaujal kasační stížností, kterou se domáhal ochrany proti nečinnosti. NSS ho samozřejmě posla do háje zeleného. Proč? Čtěte dál.
Žalobce (stěžovatel) žádal Ministerstvo zdravotnictví o vydání potvrzení o bezinfekčnosti na onemocnění COVID-19 „s platností na území České republiky a Evropské unie“. Stěžovatel dle vlastních slov prodělal COVID-19 na přelomu ledna a února 2021 a poté si v březnu a červenci nechal udělat testy na protilátky. Test na samotné onemocnění neabsolvoval. Ministerstvo na tuto žádost nijak nereagovalo a nevydalo o ní žádné rozhodnutí či osvědčení. Stěžovatel tak podal stížnost na nečinnost, na kterou ministerstvo také nereagovalo… Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. V ní opakuje, že městský soud se dopustil chyby, když nevyplnil mezeru v právu analogií. Jelikož žalovaný umí vydávat potvrzení v jiných oblastech zdravotnictví, měl městský soud pomocí ústavněkonformního výkladu dovodit, že to dokáže i v případě bezinfekčnosti na COVID-19. Městský soud tak měl „doplnit svým právním posouzením chybějící zákonnou úpravu“. Toto doplnění
zákona měl soud udělat potom, co by se zamyslel nad tím, zda má člověk s dostatečnou hladinou protilátek stejné postavení jako očkovaný nebo ten, kdo nemoc prodělal v posledních 180 dnech. V reakci na vyjádření žalovaného stěžovatel znovu připomněl, že mu nejde o vydání EU COVID certifikátu, ale o „potvrzení o bezinfekčnosti dle práva České republiky“
To je prostě vtipné, originální a neotřelé. Gratuluju! NSS to muselo rozhodně naštvat – zase nějaký otrapa, co nás obtěžuje a my musíme vymýšlet důvody pro odmítnutí!, říkali si určitě ti důstojní muži a ženy v talárech. Soudci prskali jak vzteklí křečci, až se doprskali k tomuto nablblému výplodu:
Že právo nepamatuje na takové potvrzení, které chce stěžovatel, není žádná náhoda, ale naopak záměr normotvůrce. Nelze proto ani uvažovat o použití analogie. Žalovaný v odůvodnění mimořádných opatření vysvětloval, proč je nutné k očkovaným a testovaným osobám přistupovat jinak než k těm osobám, které mají pouze test na protilátky. Testy na protilátky nemají mj. standardizované postupy měření, existuje u nich vysoká falešná pozitivita nebo naopak mohou značit akutní probíhající infekci. Neexistuje ani vědecká shoda na tom, kdy je tento výsledek ještě reprezentativní…
Haha, jasně, milí soudci. Hlavně, že antigenní a PCR testy tyto vlastnosti na 100% měly, že.
No, tak radši se budeme prokousávat dál tím vaším výplodem. Co že to tam ještě patláte? Jo aha, toto:
Žalovaný i v případě řešeném ve věci 8 Ao 22/2021 zvolil obdobné odůvodnění, jako v mimořádném opatření platném v době, kdy se potvrzení domáhal stěžovatel. Toto odůvodnění bylo dostatečné a ospravedlňovalo vyloučení testů na protilátky. Na to správně stěžovatele odkazoval již městský soud v bodě 16 napadeného rozsudku. Stěžovatel v podáních opakovaně uvádí, že nemá zájem o vydání certifikátu EU COVID, nicméně se v argumentaci vrací ke shora zmíněnému nařízení (EU) 2021/953. I z něj je nicméně patrné, že záměrně vynechává možnost vydání certifikátu na základě naměřených protilátek. Čl. 3 odst. 1 nařízení stanoví, že certifikát lze vydat na základě očkování, provedeného testu, nebo zotavení po pozitivním testu. Testování na protilátky je z tohoto výčtu vynecháno a v čl. 7 odst. 4 se pak lze dočíst, že v budoucnu může Evropská komise přistoupit k zavedení těchto certifikátů na základě pokročilých vědeckých zjištění. K tomuto kroku nicméně Evropská komise doposud nepřistoupila. I na to stěžovatele městský soud upozorňoval (bod 15 rozsudku). Na tom nic nemění ani čl. 16 bod 1 písm. b) nařízení, které pouze říká, že Rada a Evropský parlament si mohou vyžádat zprávy o vědeckém pokroku v oblasti testů na protilátky a jejich potenciálním využití v budoucnosti. Takový certifikát ale v tuto chvíli právo EU nezná.
Plyne z toho, zase, jediné: nespoléhejte na to, že něco vyřeší právo, soudy, policie, státní zástupci nebo advokáti či politikové. Je to všechno jen a jen na vás, jaký budete žít život.
Když už dnes procházím databázi soudních rozhodnutí, napíšu ještě o jednom počinu NSS. Tentokrát ve věci, kterou (zase) zastupoval můj muž David. Šlo o testování a kadenci, s jakou ministerstvo měnilo svá oaptření, takže si nikdo nemohl být ničím jist, ale to není podstatné. Důležité je, jaké chytré myšlenky ze soudců vypadly.
Je totiž evidentní, že i v červnu 2022 se NSS zuby nehty drží báchorky o tom, že očkovaní mnohem méně zatěžují ty naše drahocenné nemocnice a unavené zdravotníky:
Navrhovatelka v nynější věci nesouhlasí s východiskem odpůrce, že očkované osoby nejsou s těmi neočkovanými ve srovnatelném postavení. Argumentuje tím, že i očkovaní lidé mohou šířit virus a mít stejnou virovou nálož jako osoby neočkované; právě k prokázání tohoto tvrzení označuje důkazní prostředky. Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že odpůrce nepopírá skutečnost, že také očkované osoby mohou (v nějaké míře) šířit onemocnění covid-19; sám tedy připouští, že i očkovaný může nakazit členy své domácnosti…
Z odůvodnění mimořádného opatření vyplývá, že očkované osoby byly favorizovány ve vztahu k možnosti prokázat tzv. bezinfekčnost podle čl. I bodu 17 mimořádného opatření z důvodu, že mají v případě setkání s člověkem nemocným covid-19 nižší riziko nákazy, zkracuje se u nich doba vylučování viru, v jejich organismu jsou vytvořeny nepříznivé podmínky pro replikaci viru a během nákazy jsou s větší pravděpodobností chráněny před závažným průběhem onemocnění. Nepředstavují proto z hlediska dosažení cíle sledovaného mimořádným opatřením, kterým je zejména ochrana systému zdravotní péče před přetížením, takové riziko jako neočkované osoby (srov. odst. [84] – [85] rozsudku sp. zn. 8 Ao 2/2022).
Neočkovaným osobám, které nemoc neprodělaly, tedy nebylo umožněno využívat vymezené služby z odborných (medicínských) důvodů. Tyto odborné předpoklady, z nichž odpůrce vyšel v odůvodnění mimořádného opatření, navrhovatelka v tomto řízení relevantně nezpochybnila; sama skutečnost, že očkovaní také šíří virus do okolí, není s to vyvrátit další přednosti vakcinace proti covid-19.
Platí proto i nadále závěry vyslovené v bodě [78] rozsudku sp. zn. 8 Ao 2/2022, v němž zdejší soud dospěl k závěru, že neočkované osoby bez prodělaného onemocnění se nenacházejí ve srovnatelném postavení s očkovanými osobami; nejsou diskriminovány tím, že jim čl. I bod 17 mimořádného opatření neumožňuje prokázat tzv. bezinfekčnost prostřednictvím negativního výsledku PCR testu, a tedy provádět činnosti a využívat služby regulované mimořádným opatřením.
Nejvyšší správní soud také neváhal připomenout svoji ustrašenou judikaturu týkající se staršlivé nebezpečnosti covidu – toho nejhoršího, nejsmrtelnějšího a nejnebezpeečnějího onemocnění ze všech:
Onemocnění covid-19 pak navrhovatelka označuje za plně srovnatelné s chřipkou, neboť existuje bez jakýchkoli omezení dostupná vakcína a smrtnost nemoci byla stanovena na cca 0,15 %. Ohledně zpochybňování závažnosti existence epidemie způsobené tímto virem poukazuje Nejvyšší správní soud např. na rozsudek ze dne 20. 5. 2021, č. j. 10 Ao 1/2021 – 148, v němž „konstatoval nebezpečnost nemoci covid-19 a za notoriety označil 30 tisíc zemřelých s touto nemocí i hrozící kolaps zdravotnictví; odmítl přitom provádět dokazování ohledně nebezpečnosti nemoci covid-19“.
Překlad téhleté soudní novořeči: „Prostě jako s covidem umřelo těch iks tisíc nebožáků, co na tom vy kojoti blbí anticovidoví konspirátorský do prkenný vohrady už nechápete? Noste roušky, držte hubu a konečně se nechte vopíchat, ať máme klid!“
V neposlední řadě pak soudci ještě vytáhli stálici hitparády nejblbějších soudních argumentů – dobrovolnost očkování:
Napadené opatření se navíc dle navrhovatelky snaží toliko přimět neočkované osoby, aby se podrobily dobrovolnému očkování. Zdejší soud však již vyslovil, že z odůvodnění mimořádného opatření nevyplývá, že by jeho cílem mělo být nepřímé donucení neočkovaných osob k očkování stanovením určitých zákazů a omezení. V odst. [81] – [85] rozsudku sp. zn. 8 Ao 2/2022 konstatoval: „osoby nelze vyloučit z provádění činností a využívání služeb regulovaných mimořádným opatřením jen z toho důvodu, že nepodstoupily dobrovolné očkování. Dokud není stanovena očkovací povinnost, je na každém, aby se sám rozhodl, zda se nechá naočkovat, či nikoliv. (…) Nátlak na očkování skrze mimořádné opatření by proto sám o sobě nepředstavoval legitimní cíl, který by ospravedlňoval stanovená omezení neočkovaných osob, které onemocnění covid-19 v poslední době neprodělaly. (…) Z odůvodnění mimořádného opatření nicméně nevyplývá, že by jeho cílem mělo být donutit neočkované osoby k očkování stanovením určitých zákazů a omezení. Podle odůvodnění mimořádného opatření i tvrzení odpůrce v průběhu řízení před soudem bylo cílem to, aby došlo ke zmenšení rizika přenosu onemocnění mezi jedinci a ke snížení rizika dalšího zhoršení epidemické situace v celé populaci tak, aby se předešlo zahlcení a zhroucení zdravotního systému. (…) Odpůrce v této souvislosti vzal v úvahu skutečnost, že osoby neočkované bez imunity získané prodělanou nemocí mohou být onemocněním covid-19 více postiženy na zdraví, a představují tak pro zdravotní systém větší hrozbu. (…) Odpůrcem tvrzeným cílem napadeného mimořádného opatření proto je jak ochrana nejvíce zranitelných osob, tak ale zejména zdravotního systému jako celku.“
Ještě vážně věříte, že to ti právníci za vás nějak vybojují a že soudy nějaká opatření shodily jako protizákonná či dokonce protiústavní? No, nevědomost hříchu nečiní a blahoslavení jsou chudí duchem… nic jiného se na to nedá říct.
Podle rozsudku NSS.
Vždycky mne potěší, když zjistím, že se vyskytuje ještě někdo, kdo má k podávání covidových žalob zdravý přístup a neomílá pořád dokola už dva roky ty stejné nesmysly a nepíše ještě hloupější trestní oznámení. Proto mne pobavilo rozhodnutí NSS o veganské žalobě. Po mé klimaticko respirátorové, spalničkové, lupénkové, buddhistické, té s dříve vysloveným přáním, drzé nebo té s výhradou svědomí je to další kousek do vtipné právnické mozaiky. Děkuji tímto autorovi.
Pro navrhovatele je rozhodnutí nenechat se očkovat projevem svobody jeho myšlení; poukazuje na tzv. sekulární výhradu svědomí, která byla již dříve uplatňována ve vztahu k povinnému očkování. Je mnohaletý ochránce zvířat a přírody, dlouhodobě žije veganským způsobem života (což dokládá založením spolku Hlas zvířat, z.s., oceněním za právní pomoc zvířatům a boj proti jejich týrání, či svými mediálními vyjádřeními). Konstatuje, že veganství je životním postojem, jehož snahou je v co největší možné míře vyloučit všechny formy využívání zvířat a krutosti páchané na zvířatech, včetně nevyužívání produktů a výrobků, které byly laboratorně testovány na zvířatech. Všechny vakcíny proti onemocnění covid-19 přitom byly testovány na zvířatech, pročež jejich použití není v souladu s jeho svědomím.
Soudci ale nemají dokonce ani kapku smyslu pro humor, když už jim chybí právní povědomí. Proto řekli:
Nejprve se soud zabýval tím, zda navrhovatel nebyl pro své veganství čl. I bodem 17 napadeného opatření přímo diskriminován ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny. Tak by tomu bylo v případě, pokud by v důsledku mimořádného opatření nemohl uplatňovat právo svobodně projevovat své myšlení (světonázor) podle čl. 15 odst. 1 Listiny, a to ve vztahu k otázce, zda podstoupit očkování proti onemocnění covid-19, či nikoliv. Navrhovatel v této souvislosti namítá, že jej odpůrce nutí k tomu, aby se nechal naočkovat, pokud chce využívat služby regulované mimořádným opatřením. Soud však podotýká, že čl. I bodem 17 napadeného opatření nebyla uložena povinnost k očkování proti onemocnění covid-19, nýbrž jím bylo toliko stanoveno, za jakých podmínek lze využívat služby a provádět činnosti regulované mimořádným opatřením. V době jeho vydání (20. 11. 2021) nebylo očkování proti onemocnění covid-19 povinné pro žádnou skupinu obyvatel; povinnost určitých skupin osob podrobit se očkování proti tomuto onemocnění byla zavedena až s účinností od 11. 12. 2021 vyhláškou č. 466/2021 Sb. a platila pouze do zrušení této povinnosti vyhláškou č. 21/2022 Sb. s účinností od 1. 2. 2022. Nadto z odůvodnění mimořádného opatření nevyplývá, že by jeho cílem mělo být nepřímé donucení neočkovaných osob k očkování stanovením určitých zákazů a omezení. NSS se k této problematice již vyjádřil v rozsudku ze dne 2. 2. 2022, č. j. 8 Ao 2/2022 – 53, odst. [81] ‑ [85], když konstatoval: „osoby nelze vyloučit z provádění činností a využívání služeb regulovaných mimořádným opatřením jen z toho důvodu, že nepodstoupily dobrovolné očkování. Dokud není stanovena očkovací povinnost, je na každém, aby se sám rozhodl, zda se nechá naočkovat, či nikoliv. (…) Nátlak na očkování skrze mimořádné opatření by proto sám o sobě nepředstavoval legitimní cíl, který by ospravedlňoval stanovená omezení neočkovaných osob, které onemocnění covid-19 v poslední době neprodělaly. (…) Z odůvodnění mimořádného opatření nicméně nevyplývá, že by jeho cílem mělo být donutit neočkované osoby k očkování stanovením určitých zákazů a omezení. Podle odůvodnění mimořádného opatření i tvrzení odpůrce v průběhu řízení před soudem bylo cílem to, aby došlo ke zmenšení rizika přenosu onemocnění mezi jedinci a ke snížení rizika dalšího zhoršení epidemické situace v celé populaci tak, aby se předešlo zahlcení a zhroucení zdravotního systému. (…) Odpůrce v této souvislosti vzal v úvahu skutečnost, že osoby neočkované bez imunity získané prodělanou nemocí mohou být onemocněním covid-19 více postiženy na zdraví, a představují tak pro zdravotní systém větší hrozbu. (…) Odpůrcem tvrzeným cílem napadeného mimořádného opatření proto je jak ochrana nejvíce zranitelných osob, tak ale zejména zdravotního systému jako celku.“ (shodně srov. např. rozsudky NSS ze dne 9. 6. 2022, č. j. 2 Ao 32/2021 – 44, odst. [45]; či ze dne 15. 6. 2022, č. j. 2 Ao 24/2021 – 36, odst. [24]). V době vydání napadeného opatření tedy bylo na volbě navrhovatele, zda se nechá očkovat, či nikoliv. Pakliže měl za to, že by bylo v rozporu s jeho přesvědčením, kdyby se nechal naočkovat proti onemocnění covid-19 vakcínou testovanou na zvířatech, bylo zcela na jeho svobodné úvaze, že tak neučinil. V takovém případě ovšem nebylo napadeným opatřením přímo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva svobodně projevovat své myšlení (čl. 15 odst. 1 Listiny); naopak výkon tohoto práva mu byl ve vztahu k otázce, zda podstoupit očkování, umožněn. Z mimořádného opatření rovněž nevyplývá, že by jím byli vegani jakkoliv omezováni v právu svobodně projevovat svoje přesvědčení, nebo že by jim v důsledku uplatňování tohoto světonázoru byla upřena jiná základní práva a svobody. Nejvyšší správní soud proto dospěl k dílčímu závěru, že navrhovatel nebyl mimořádným opatřením přímo diskriminován v důsledku svého veganského přesvědčení ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny… Nenachází-li se tedy neočkované osoby veganského přesvědčení ve srovnatelném postavení s osobami očkovanými, nejsou diskriminovány ve smyslu čl. 1 věty první Listiny tím, že nemohou využívat napadeným opatřením vymezené služby; soud se proto pro nadbytečnost nezabýval dalšími kroky testu diskriminace.
Ti soudci asi vážně spadli z Marsu, když ani v červnu 2022 nepochopili, jak se to s tzv. „dobrovolným očkováním“ mělo a má. Jestli ale někdo věří právním šarlatánům slibujícím modré z nebe a to, že se za lidi budou u soudů bít, tak je ještě větší osel než všichni v talárech dohromady.
Na karmě je blbá jedna věc – nikdy nevíte, kdy udeří. Někdo si vesele hřeší a škodí celý život a vůbec nic se mu nestane a někdo jiný udělá jen malou škaredost a hned se mu všecko sesype. Je to prapodivně zašmodrchané jako všecko v životě lidském. V buddhistických učeních pro tyto záhady existují sáhodlouhá vysvětlení a nepochybně platí, že na každého jednou doje a kdyby náhodou nefungovala karma, máme tu ještě boží mlýny, které zaručeně melou a i ta pověstná voda se jistě někde vaří. Nikdo se tedy nemusí obávat, že jeho skutky nedojdou zasloužené odměny, přesto jsem já sama byla zděšena, jak rychle na mne samotnou dolehlo, když jsem se zachovala nečestně. Chcete-li vědět, co se mi přihodilo, čtěte s radostí a (pokud mne nemáte zrovna v lásce tak i s jistou dávkou pomstychtivosti a zadostiučinění) dál.
Protože jsem obdařena dobrou duší a poněkud mdlým rozumem, přislíbila jsem po nátlaku, že budu dělat vedoucí na táboře. Loni na něm byla moje dcera a nepřijela nespokojená, což bylo zajímavé. Že nebyla ani spokojená jsem neřešila, důležité bylo, že nenadávala jako špaček, protože ze skautských táborů nám chodily jednak ubrečené dopisy a jednak se nám děti vracely ve zlé náladě. Tak jsem si říkala, že to asi nebylo tak hrozné.
Provozovatelé tábora si dali prazvláštní podmínku – nechtěli, aby se akce účastnili očkovaní. Po důvodech jsem radši moc nepátrala, protože na debatu o tom, jak očkování obsahuje všechno to, co se šíří, že obsahuje, a jak očkovaní nejen, že zmírají vlivem všech těch mutací, ale taky navíc ohrožují všecky okolo, jsem neměla mentální kapcitu. Řekla jsem si, že si každý může nastavit pdomínky, jak uzná za vhodné, a tečka za větou. Zásadní chyba!
Druhá chyba spočívala v nízké ostražitosti. Mělo mi být divné, že ještě 23. 6. hlavní vedoucí sháněla personál! Vlivem neočkovací agitky se totiž majitelé rozhádali se všemi, se kterými dlouhá léta spolupracovali. Celý tým se rozpadl – od pomocníků, přes kuchaře až po vedoucí Proto tak urputně trvali na tom, abych jela já! Jenže těmto varovným signálům jsem nevěnovala pozornost. To se mi pěkně vymstilo!
Samotný tábor byl jako malá noční můra ze středních Čech. Na 40 dětí ve věku 5 – 15 let (z toho přijelo pár zavšivených z dětských domovů nebo nepříliš funkčních rodin s doporučením od OSPODu s mnoha problematickými rysy v chování nebo s mentální retardací či ADHD) jsem byla vedoucí já a asi dvacetiletá slečna. K ruce jsme měly dva šestnáctileté praktikanty. Mladší vedoucí odjela na hned druhý den dělat pizzu, to stejné se stalo další den, a vrátila se až po večerce. Takto měla odjet ještě v týdnu. Dvacet dětí vedl jen neplnoletý student střední školy. V táboře byly ještě dvě masérky jako kuchařky, hlavní vedoucí, která se většinu času skrývala ve svém domě a pak provozní, který je vážně nemocný s pohybovým aparátem. Tento dream team doplňovala zdravotnice, která s sebou měla asi tříletého syna.
Můžu vám říct, že jsem se ještě nikdy necítila být tak blízko vězení. Neuvěřitelně personálně podceněnému týmu odpovídal i chudý program, který dopoledne spočíval třeba ve sbírání mandelinek a po poledním klidu pak v namočení trička do lavorku (batikování zajistili vedoucí a pomocníci). Většina věcí byla zakázána buď kvůli bezepčnosti nebo kvůli ideové nevhodnosti (třeba děti nesměly hrát městečko Palermo), popř. technickému stavu areálu (u fotbalu se nesmělo moc koapt, sice se hrál s polovyfouknutým míčem, ale i tak, bože chraň, aby se nevysklilo okno srubu). Do toho všeho se v podstatě zpívala do zblbnutí jen jedna jediná písnička – přepsaný Hlídač krav o tom, jak je na táboře všecko úžasné. Brrr.
Kvůli tomu, že na táboře nebyl nikdo na úklid, měli tento na WC a v umývárně zajišťovat vedoucí a praktikanti. Vedle toho se čekalo, že budu s dětmi tu a tam držet hlídku nebo s nimi spát v tzv. studiu (jedna větší místnost u jídelny), kde děti musely občas spát pospolu – chatky prý třeba v bouřce nebyly bezpečné. No, u některých to byla pravda – do srubu mého syna a jeho kamarádu při každém dešti teklo proudem, což bylo vedení fuk.
Mnoho další nepěkných věcí tu ani nebudu zmiňovat, ať nejsem jak ufňukaná Uršula.
Když jsme zjistila, že se nic z toho, co se událo první tři dny, nezlepší (moje stížnosti nepadaly na úrodnou půdu), zavolala jsem kamarádům, jejichž děti jsem na tábor „zlanařila“, ať si pro ně přijedou, pak jsem brnkla manželovi, že se dekujeme. Druhý den jsme za mírně dramatických odfrčeli, ačkoliv se hlavní vedoucí bez mého vědomí pokoušela přemluvit (i moje) děcka, aby zůstala, že mám asi nějaké psychické problémy a jim tam bude dobře (obsah rozhovoru mi tlumočily ratolesti). Opravdu mne mrzelo (a ještě se mi o tom do dnešní noci zdálo), že jsem tam nechala ostatní děti, které rodičům zavolat nemohly… využila jsem aspoň všechny právnické dovednosti a znalosti, abych věc nenechala být. Uvidíme, co z toho všeho ještě bude. Vedení tábora si holt vybralo špatného soupeře.
Když jsme zastavili v nejbližším Lidlu, abychom koupili jídlo, stála jsem s tím obřím košem uprostřed prodejny a můj mozek vůbec nefungoval. Dokonce jsem si říkala, že až dojedeme do bytu v Brně, budu muset něco dobrého dětem uvařit. Vypadá to normálně, problém byl jen v tom, že my v tom bytě ani v Brně už přes půl roku nežijeme! Byla jsem ze všeho tak rozčarovaná přála jsme si pro děti opravdový tábor – s ohni, kytarou, bluegrassovými hitovkami, stezkou odvahy, hlídkami, službami v kuchyni, celotáborovkou, bobříky a zábavnými hrami. Místo toho dostaly málem sektářský pobyt.
Cestou domů jsme se stavili u našich přátel, kteří naštěstí dceru na tábor neposlali (kvůli vysokým nákladům – za ten tábor hrůzy si účtovali 6 800,-). Jejich domov je oáza a já mu soukromě říkám „poslední domácký dům“. Paní domácí mi řekla, že jí osobně to stejně přišlo divné, protože vedení tábora diskriminovalo očkované a to je špatně, jde přece o to stejné, proti čemu jsme celou dobu bojovali. Pod třešní na zahradě domku v malé vísce mi to konečně došlo – já od počátku jednala zle a podporovala špatnost! Za to se mi stalo všechno to ošklivé. Karma zafungovala víc než dobře.
Celý tábor byl jedna velká cenná zkušenost. Pro mne bylo nejužitečnější poznání, že nemám zavírat oči před nespravedlností, i když se zdá na první pohled, že o nic nejde. Je naprosto špatně vylučovat z života neočkované a stejně zlé je diskriminovat očkované. Neříkejme proto nikomu, že je hloupý, že je ovce, že je tamto nebo ono. Když to budeme dělat, dočkáme se tak leda stejně hrubé záplaty a budou to naše životy, které budou naprosto zkažené. Přece neuděláme těm nahoře radost tím, že se sami navzájem pošlapeme.
Existuje jen jedna jediná možnost, jak se postavit zvůli všemocné entity, která si hraje na tzv. sekulární právní stát a demokracii, a tou je náboženství. Musíme za ni být dnes a denně vděční (což je bizár všech bizárů) politickému islámu – ideologii, která už dávno pochopila, jak se na západní společnost musí.
Možná si pamatujete, že nedávno ESLP řešil případ povinného očkování dětí v ČR (Vavřička a další vs. Česká republika). Když jsem si dnes prohlížela stránky Evropského soudu pro lidská práva, narazila jsem na nový manuál k čl. 9 Úmluvy. V něm se mj. uvádí:
The Court has not yet formally determined the question whether the guarantees of Article 9 of the Convention apply to a refusal to be vaccinated or to have one’s under-age children vaccinated on the basis of a critical stance on vaccination. That question was briefly addressed by the Commission, which stated that since Article 9 did not always protect the right to behave in public in a manner based on one’s religious convictions and compulsory vaccination applied to everyone, whatever their religion or personal convictions, there had been no interference with the exercise of the rights secured under the article in question (Boffa and Others v. San Marino, Commission decision of 15 January 19). On the other hand, the Court has not made any general pronouncement on this issue. In the case of Vavřička and Others v. the Czech Republic [GC], 2021) concerning the various consequences for parents of under-age children of failure to comply with the legal duty of vaccination (in particular, the exclusion of children from pre-school facilities and fines for the parents), the Court ruled that the applicants had not sufficiently substantiated their complaint. Therefore, in the particular circumstances of the case, their critical opinion on vaccination was not such as to constitute a conviction or belief of sufficient cogency, seriousness, cohesion and importance, such that their complaint was incompatible ratione materiae with Article 9 (ibid., §§ 334-337). The Court nevertheless pointed out that if parents relied on Article 9 of the Convention without mentioning any religious reasons for their position on vaccines, it was not their freedom of religion that was potentially at stake but their freedom of thought and conscience (ibid., § 330).
ELP evidentně nezavrhuje možnost, že se očkovat nemusíte, i když to stát vynucuje – jen musíte uvést ty správně pobožné důvody.
Zajímavé je, že nás Nejvyšší správní soud také vidí určitou skunlinku právě v cestě víry, když k mojí buddhistické žalobě řekl:
Individuální výhrada víry nebo svědomí by proto mohla být zohledněna pouze v rámci správního řízení o přestupku za nedodržení mimořádného opatření podle § 11 pandemického zákona.
Samotná světská výhrada svědomí podle NSS naopak u covidu nefunguje.
Bude určitě mimořádně složité prokazovat, že máte skutečnou hlubokou víru a že jste se nestali věřícími z leknutí právě v okamžiku, kdy nad vámi visela injekční stříkačka, nicméně si myslím, že je mimořádně zábavné, že právě muslimům, kteří sakra dobře vědí, jak chránit sami sebe, a které tolik lidí nemá rádo (zcela hloupě – jediné, co lze považovat za hrozbu je samotný politický islám a nikoliv lidé), děkujeme za to, že tuto možnost vůbec máme. To musí být pro mnoho „bojovníků za svobodu“ ale nepříjemné vědomí!