Štítek: diskriminace

ČOI: diskriminovat podle očkování nelze

Že jsem skočila na špek podvodníkům a dostala jsem se s dětmi nejen svými, ale i svých milých přátel na tábor hrůzy, o tom jsme už psala. Protože provozovatelé se rozhodli, že na jejich „úžasný“ tábor nesmí očkovaní na covid-19, ani děti, ani dospělí, ale přitom mi do očí hlavní vedoucí řekla, že kdyby došlo na věc a očkování bylo povinné pod vysokými pokutami, samozřejmě by se naočkovala, pochopila jsem, že ta nehorázná diskriminace očkovaných byla jen další čistá svévole.

Je mi totálně zle ze všech pitomců, kteří naprosto bez důvodu šikanují očkované, neočkované, teplouše, heterouše, kohokoliv skrze jeho ne/ekologické vnímání světa, lítost či naopak lhostejnost k modrožlutým a kvůli jiným stupidním kritériím, rozhodla jsem se, že táborovou diskriminaci nenechám jen tak. Obrátila jsem se na Českou obchodní inspekci.

Výsledek: fyzické ani právnické osoby nemohou samy rozhodvat o tom, koho obslouží a koho ne, ať už kvůli očkování nebo neočkování (a podle mne ani kvůli jiným nesmyslům).

Do datové schránky mi před pár dny přišlo sdělení, že jednání majitelů tábora ČOI shledala jako protizákonné a tábor dostane pokutu (doufám, že hodně tučnou). Konkrétně mi napsali:

Informujeme Vás, že provedenou kontrolou bylo zjištěno porušení právních předpisů v dozorové pravomoci České obchodní inspekce, a to zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění, za které bude kontrolovanému subjektu v rámci pravomocí ČOI uložena sankce.

To, co řekla ČOI, je opravdu důležité. Jsem zvědavá, jak bude vypadat samotné rozhodnutí a jeho odůvodnění. Určitě si ho vyžádám. Nicméně už teď je jasné, že bez toho, aby existovalo nějaké mimořádné opatření nebo právní úprava, která by rozlišování (aktuálně podle očkování) umožňovala, nemohou si podnikatelé ani jiné fyzické či právnické osoby jen tak říct, že někoho nebudou obsluhovat, protože si třeba naprosto nejapně myslí, že očkovaní nebo neočkovaní jsou pro svoje okolí nebezpeční. Jinak by totiž ČOI nemohla táboru pokutu uložit.

Soudy: covidová diskriminace pendlerek neexistuje

Jedněmi z těch, které jsme hned na jaře 2020 hájili, byli pendeři, specificky pak pendlerky. Ať totiž chceme nebo ne, stále leží péče o děti mnohem více na matkách než na otcích, a proto byly ženy mnohem více postiženy řadou nesmyslných krizových i mimořádných opatření. To by si aspoň myslel normální člověk. Soudy to ale vidí naprosto odlišně.

Před nedávnem rozhodl Městský soud v Praze o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci diskriminace jedné z pendlerek, kterou David zastupoval. Vtipné je, že o věci rozhodovaly tři ženské, jakési zapšklé soudkyně. Co se ale divím, je přece všeobecně známo, že ženy si vzájemně škodí, kde to jen jde, a že pracovat v ženském kolektivu je za trest. V popisovaném případě se to jen potvrdilo. Co směšného ježibaby v talárech řekly, aby (opět) obhájily covidí zvěrstva, si můžete přečíst níže. Je to zpracováno podle rozsudku MS Praha čj. 58 Co 175/2022-132.

Pendlerka, která žalovala Českou republiku – ministerstvo vnitra, dojížděla denně za prací do Německa. Na základě přitroublého krizového opatření účinného od 31. 3. do 10. 5. 2020 ale byla na právu živit se prací a zejm. pak právu na rodinný a soukromý život napřiměřeně dotčena – prakticky jí bylo zněmožněno pracovat a současně pečovat o rodinu (jistě si pamatujete na zákaz opustit republiku, který Ústavní soud shledal souladným s Listinou základních práv a svobod a Ústavou; pendleři tenkrát měli kupř. nastavený naprosto nesmyslný a zničující systém karantén, kdy nemohli po určitou dobu překračovat hranice).

Proto se pendlerka domáhala u soudu toho, aby bylo konstatováno, že byla diskriminována oproti jiným občanům, kteří do práce normálně mohli. Dále pak žádala, aby soud potvrdil, že byla diskriminována tím, že se nemohla řádně starat o děti, chtěla-li je současně uživit. Člověku to přijde jako docela běžný požadavek. Jak ale jsem již uvedla, soudkyně se jí vysmály (jak by ne, ony se svými zajištěnými místečky a obrovskými platy byly za vodou, za doby covidí navíc měly leháro, tak jakýpakcopak – žádný soucit se spodinou, která jim ostatně jen hradí ty jejich královské životy).

Ještě vážně věříte, že vás soudy ochrání? Tak to je na Bohnice. Soudy jednoduše budou hájit stát do roztrhání těla, i teď, když se ukázalo, jak nepřiměřená a nesprávná a poškozující jeho reakce byla. Kdo by taky kousal ruku, která ho živí, že?

A co že řekly ty právnické vykopávky k diskriminaci žen? Prý žádná není, chlapi se v české kotlině starají o děti stejně jako ženy, ne-li lépe! Matky si nemají nač stěžovat. Hahahahahaha. A hahahahaha. Víc odtržené od reality to už asi být nemůže.

Víte, když si to čtu, nemůžu uvěřit vlastním očím, že tohleto, co soudilo konkrétní případ naší pendlerky, jednak vůbec vystudovalo nějakou vysokou školu a druhak že to vystudovalo práva a dokonce se to mohlo stát osobou rozhodující o „životě a smrti“ ostatních. No fuj. Jako buddhistka upřímně doufám, že na každou svini se vážně někde vaří voda, protože jinak by pámbů nemohl být spravedlivý!

Nicméně ve světle recentní judikatury ústavních kojotů se tomuto rozhodování ani nedivím. To, s jakou vervou tato soudní instance prosazuje střídavou péči, i když je ve zjevném rozporu se zájmy dítěte, je alarmující. Prý jednají v zájmu dítěte… Tak samozřejmě, každý malý člověk nejvíctouží po jediném – střídat od první třídy základní školy jako ponožky, protože rodiče si velmi dobře rozumí a pečovat mohou oba stejně (zase v tak úžasné shodě o výchově s výbornou vzájemnou komunikací evidentně rodiče být nemohli, když jejich hádky došly až k Ústavnímu soudu):

Jestliže jsou podmínky pro svěření do péče vymezené judikaturou Ústavního soudu naplněny u obou rodičů zhruba stejně, pak samotná skutečnost, že nezletilý má nastoupit do první třídy základní školy, nepředstavuje automatickou a nezvratnou překážku jeho svěření do střídavé péče ani tehdy, když bydliště obou rodičů dělí větší vzdálenost. .

Střídavka může jistě fungovat a dokonce v některých rodinách není ani naplněna mnou uvedená teze, že se o děti více starají ženy, ale co je moc, to je moc. Není fér, aby kvůli tomu, že spolu rodiče nedokážou žít v jednom městě, dítě muselo cestovat jako balík každý týden i stovky kilometrů sem a tam a ještě chodit pokaždé do jiné třídy, mezi jiné děti, k jiné učitelce, s jinými výukovými postupy a do školy s jiným vzdělávacím plánem. Copak by to chtěl nějaký dospělý??? Třeba soudci? Vždyť se těm lemrám líným nechce ani dojíždět za prací:

S touto otázkou se setkávám po celou dobu, co v justici působím, tedy už více než třicet let. (úsměv) Samozřejmě je snahou nás všech, aby byla justice vykonávána rovnoměrně oběma pohlavími. Že se to stále nedaří, je dáno asi hlavně povahou soudcovské práce, která vyžaduje trpělivost a důslednost, tedy vlastnosti bližší ženám než mužům, alespoň podle mých zkušeností. Ostatně to potvrzují i výběrová řízení na justiční čekatele, kam se hlásí více žen a bývají také výrazně lépe připraveny než muži. A u vyšších soudů jde především o to, kde sídlí. Když totiž musí někdo z rodiny dojíždět za prací, je to spíše muž než žena. Problém je to hlavně u vrchních a nejvyšších soudů, ale potýkáme se s tím i my. Soudci našeho soudu velmi často dojíždějí a to může řadu skvělých soudkyň okresních soudů odrazovat, pokud mají rodinu a chtějí zůstat v původním bydlišti. Jistě, z Příbrami nebo Berouna je spojení do Prahy jednoduché, ale z Kutné Hory trvá jedna cesta hodinu a půl a to už je velmi náročné. A rozdíl v platu rozhodně nevyváží toto nepohodlí. Hrát roli mohou i ambice, muži jsou přirozeně ambicióznější než ženy.

Hmmm, zajímavé. Tím tak nějak uzavíráme celý kruh – že by nakonec ženy soudkyně přece jen víc pečovaly o děcka a kvůli tomu se jim hůř pracuje, dojíždí a tak? Nejsem si jistá, kdo tady uvádí nepodloženou a nepravdivou argumentaci, pendlerka to ale podle mého skromného mínění nebude.

P. S.: Jen pro zábavu uvádím případ jednoho extrémně pohodlného soudce:

Soudce Miroslav Novák se v úterý dožadoval odškodnění kvůli dojíždění do práce, do které byl nezákonně přeložen. Městský soud však Novákovi z požadovaných 587 tisíc korun přiznal jen šest tisíc, bude však muset zaplatit náklady řízení ve výši 7000 korun.

Chudáček, považte, musel jezdit z Brna do Jihlavy! To je celých 60 minut autem. Hrůza – totálně nelidské a ponižující zacházení s dospělou svéprávnou osobou, že? Ale pro prvňáka naprosto ok.

Karma je zdarma aneb očkované nediskriminuj

Na karmě je blbá jedna věc – nikdy nevíte, kdy udeří. Někdo si vesele hřeší a škodí celý život a vůbec nic se mu nestane a někdo jiný udělá jen malou škaredost a hned se mu všecko sesype. Je to prapodivně zašmodrchané jako všecko v životě lidském. V buddhistických učeních pro tyto záhady existují sáhodlouhá vysvětlení a nepochybně platí, že na každého jednou doje a kdyby náhodou nefungovala karma, máme tu ještě boží mlýny, které zaručeně melou a i ta pověstná voda se jistě někde vaří. Nikdo se tedy nemusí obávat, že jeho skutky nedojdou zasloužené odměny, přesto jsem já sama byla zděšena, jak rychle na mne samotnou dolehlo, když jsem se zachovala nečestně. Chcete-li vědět, co se mi přihodilo, čtěte s radostí a (pokud mne nemáte zrovna v lásce tak i s jistou dávkou pomstychtivosti a zadostiučinění) dál.

Protože jsem obdařena dobrou duší a poněkud mdlým rozumem, přislíbila jsem po nátlaku, že budu dělat vedoucí na táboře. Loni na něm byla moje dcera a nepřijela nespokojená, což bylo zajímavé. Že nebyla ani spokojená jsem neřešila, důležité bylo, že nenadávala jako špaček, protože ze skautských táborů nám chodily jednak ubrečené dopisy a jednak se nám děti vracely ve zlé náladě. Tak jsem si říkala, že to asi nebylo tak hrozné.

Provozovatelé tábora si dali prazvláštní podmínku – nechtěli, aby se akce účastnili očkovaní. Po důvodech jsem radši moc nepátrala, protože na debatu o tom, jak očkování obsahuje všechno to, co se šíří, že obsahuje, a jak očkovaní nejen, že zmírají vlivem všech těch mutací, ale taky navíc ohrožují všecky okolo, jsem neměla mentální kapcitu. Řekla jsem si, že si každý může nastavit pdomínky, jak uzná za vhodné, a tečka za větou. Zásadní chyba!

Druhá chyba spočívala v nízké ostražitosti. Mělo mi být divné, že ještě 23. 6. hlavní vedoucí sháněla personál! Vlivem neočkovací agitky se totiž majitelé rozhádali se všemi, se kterými dlouhá léta spolupracovali. Celý tým se rozpadl – od pomocníků, přes kuchaře až po vedoucí Proto tak urputně trvali na tom, abych jela já! Jenže těmto varovným signálům jsem nevěnovala pozornost. To se mi pěkně vymstilo!

Samotný tábor byl jako malá noční můra ze středních Čech. Na 40 dětí ve věku 5 – 15 let (z toho přijelo pár zavšivených z dětských domovů nebo nepříliš funkčních rodin s doporučením od OSPODu s mnoha problematickými rysy v chování nebo s mentální retardací či ADHD) jsem byla vedoucí já a asi dvacetiletá slečna. K ruce jsme měly dva šestnáctileté praktikanty. Mladší vedoucí odjela na hned druhý den dělat pizzu, to stejné se stalo další den, a vrátila se až po večerce. Takto měla odjet ještě v týdnu. Dvacet dětí vedl jen neplnoletý student střední školy. V táboře byly ještě dvě masérky jako kuchařky, hlavní vedoucí, která se většinu času skrývala ve svém domě a pak provozní, který je vážně nemocný s pohybovým aparátem. Tento dream team doplňovala zdravotnice, která s sebou měla asi tříletého syna.

Můžu vám říct, že jsem se ještě nikdy necítila být tak blízko vězení. Neuvěřitelně personálně podceněnému týmu odpovídal i chudý program, který dopoledne spočíval třeba ve sbírání mandelinek a po poledním klidu pak v namočení trička do lavorku (batikování zajistili vedoucí a pomocníci). Většina věcí byla zakázána buď kvůli bezepčnosti nebo kvůli ideové nevhodnosti (třeba děti nesměly hrát městečko Palermo), popř. technickému stavu areálu (u fotbalu se nesmělo moc koapt, sice se hrál s polovyfouknutým míčem, ale i tak, bože chraň, aby se nevysklilo okno srubu). Do toho všeho se v podstatě zpívala do zblbnutí jen jedna jediná písnička – přepsaný Hlídač krav o tom, jak je na táboře všecko úžasné. Brrr.

Kvůli tomu, že na táboře nebyl nikdo na úklid, měli tento na WC a v umývárně zajišťovat vedoucí a praktikanti. Vedle toho se čekalo, že budu s dětmi tu a tam držet hlídku nebo s nimi spát v tzv. studiu (jedna větší místnost u jídelny), kde děti musely občas spát pospolu – chatky prý třeba v bouřce nebyly bezpečné. No, u některých to byla pravda – do srubu mého syna a jeho kamarádu při každém dešti teklo proudem, což bylo vedení fuk.

Mnoho další nepěkných věcí tu ani nebudu zmiňovat, ať nejsem jak ufňukaná Uršula.

Když jsme zjistila, že se nic z toho, co se událo první tři dny, nezlepší (moje stížnosti nepadaly na úrodnou půdu), zavolala jsem kamarádům, jejichž děti jsem na tábor „zlanařila“, ať si pro ně přijedou, pak jsem brnkla manželovi, že se dekujeme. Druhý den jsme za mírně dramatických odfrčeli, ačkoliv se hlavní vedoucí bez mého vědomí pokoušela přemluvit (i moje) děcka, aby zůstala, že mám asi nějaké psychické problémy a jim tam bude dobře (obsah rozhovoru mi tlumočily ratolesti). Opravdu mne mrzelo (a ještě se mi o tom do dnešní noci zdálo), že jsem tam nechala ostatní děti, které rodičům zavolat nemohly… využila jsem aspoň všechny právnické dovednosti a znalosti, abych věc nenechala být. Uvidíme, co z toho všeho ještě bude. Vedení tábora si holt vybralo špatného soupeře.

Když jsme zastavili v nejbližším Lidlu, abychom koupili jídlo, stála jsem s tím obřím košem uprostřed prodejny a můj mozek vůbec nefungoval. Dokonce jsem si říkala, že až dojedeme do bytu v Brně, budu muset něco dobrého dětem uvařit. Vypadá to normálně, problém byl jen v tom, že my v tom bytě ani v Brně už přes půl roku nežijeme! Byla jsem ze všeho tak rozčarovaná přála jsme si pro děti opravdový tábor – s ohni, kytarou, bluegrassovými hitovkami, stezkou odvahy, hlídkami, službami v kuchyni, celotáborovkou, bobříky a zábavnými hrami. Místo toho dostaly málem sektářský pobyt.

Cestou domů jsme se stavili u našich přátel, kteří naštěstí dceru na tábor neposlali (kvůli vysokým nákladům – za ten tábor hrůzy si účtovali 6 800,-). Jejich domov je oáza a já mu soukromě říkám „poslední domácký dům“. Paní domácí mi řekla, že jí osobně to stejně přišlo divné, protože vedení tábora diskriminovalo očkované a to je špatně, jde přece o to stejné, proti čemu jsme celou dobu bojovali. Pod třešní na zahradě domku v malé vísce mi to konečně došlo – já od počátku jednala zle a podporovala špatnost! Za to se mi stalo všechno to ošklivé. Karma zafungovala víc než dobře.

Celý tábor byl jedna velká cenná zkušenost. Pro mne bylo nejužitečnější poznání, že nemám zavírat oči před nespravedlností, i když se zdá na první pohled, že o nic nejde. Je naprosto špatně vylučovat z života neočkované a stejně zlé je diskriminovat očkované. Neříkejme proto nikomu, že je hloupý, že je ovce, že je tamto nebo ono. Když to budeme dělat, dočkáme se tak leda stejně hrubé záplaty a budou to naše životy, které budou naprosto zkažené. Přece neuděláme těm nahoře radost tím, že se sami navzájem pošlapeme.