„O tom, že je právě teď téměř dovršeno zničení polistopadových hodnot, skoro nikdo nepřemýšlí. Lidem jako by nic nedocházelo, nechtějí se starat, ušpinit se, jít s kůží na trh, bojovat. Navíc vůbec nemají ani kousek právního povědomí. Nechápou, že je to, co se děje, od základu špatně. Popravdě my šití roušek nepovažujeme za projev solidarity, je to naopak velmi smutné a myslíme si, že to bude jednou děsivé memento naší poslušnosti a stádnosti.“ (Moje kecy pro Forum24 z května 2020)
Včera jsem pod tíhou ošklivých dojmů z proslovu Rajchla na demonstraci a jeho práci s davem (to, že mám Rajchla a jeho šíření nepravd plný zuby dlouhodobě, není tajemtví), na které jsem ocenila účast desítek tisíc lidí, rekapitulovala vše, co jsem to všechno v rámci zapáleného „boje“ s covidem napáchala. No, pěkné vzpomínání to není, to vám povím. Kéž bych se radši víc držela plotny a méně si hrála na spasitelku. Kéž bych napsala mnohem méně žalob (nedala bych soudům tolik prostoru zničit právní řád i lidský práva) a kéž bych nemluvila, když ničemu nerozumím.
Onen rozhovor, ze kterého v úvodu tohoto blogu cituji, je jedním slovem směšný. Jak jsem si mohla jen myslet, že je cokoliv z toho, co se nám na jaře 2020 dělo, vina Babiše? Vždyť ten člověk byl naopak naše spása, říkám si teď. Jenom díky jeho administrativě jsme mohli švejkovat jako diví. Jak jsem jen mohla s vážnou tváří říkat, že v některých státech se vlády chovaly normálně? Jakto, že jsem byla tak moc hloupá? To, co je nám ochotna udělat vláda Fialova (nebo kterákoliv jiná), to je mnohem drsnější, než kdy zvládl AB, který si nikdy nechtěl rozkmotřit davy (za to mu budiž dík) a nebyl na straně progresivně agresivní zeleně pošahané lobby.
Dnes beru soudní spory s lehkostí a hravostí. Žaloby už píšu jen tak, abych se u toho dobře bavila a abych současně používala zbraně nepřátel proti nim, jak to jen dokážu. Nedávám prostor politikům, aby mne trýznili a trápili. Nemluvím na demonstracích, protože nemám dojem, že i když jsme to byli my, kdo „vyhrál“ většinu sporů a zrušil ta slavná opatření, mohla bych lidem cokoliv zajímavého sdělit. Nekomunikuju s novináři, protože enstojím o pozlátko světské slávy a nechci pomáhat těm, kdo byli ochotni zničit ostatní a lhát, lhát a lhát. Nechodím k volbám a nepůjdu ani k té prezidentské.
Přitom si ale myslím, že by Andrej Babiš mohl být tím nejlepším prezidentem ČR. Ne že bych s ním souhlasila nebo že bych mu věřila, ale zdá se mi, že právě on je schopný moje zájmy hájit ze všeho nejlíp v téhleté šílené době. Mým zájmem totiž je, aby mi dal stát co nejvíc pokoj a AB se dokáže hlavně starat o svý věci, což mi dává prostor na rozdíl od šikany ze strany strůjců dobra z řad Pirátů, ODS, (ne)TOP se všemi těmi svetry a spol. Je to zkrátka hodně bizarní paradox nebo možná jen obyčejný život, stejný, jaký žili naši předkové v dobách válek, revolucí, roboty, nevolnictví, rozvoje a pádů.
Začalo září, a tak mám zase dva školáky na domácí výuce, šprtám fyziku, chemii, přírodopis a literaturu. Na politku, stát, demonstrace a všechny ty ostatní nesmysly už nechci myslet. Chci být volná a ne posluhovat těm nahoře a skákat jim na jejich plesnivý špek.