Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl v jedné Davidově věci, že se Česká republika – ministerstvo zdravobutnictví musí omluvit astmatičce za diskriminaci, které se dopustilo tím, že i nemocné lidi nutilo nosit ty nesmyslné roušky, ústenky, respirátory a spol.

Rozsudek jsem chtěla zveřejnit, ale je dosti intimní, pokud jde o údaje o žalobkyni. Můžete ale využít zákona o svobodném přístupu k informacím a po soudu si ho vyžádat. Má toto číslo jednací: 11 C 86/2020 – 101 a je ze dne 18. 5. 2022.

Soud vám ho anonymizuje dle vlastního uvážení a nebude to na mě.

Protože rozsudek nezveřejním, aspoň popíšu, co v něm stojí.

Odvážná dáma se rozhodla proti šikaně ze strany státu bránit, protože jí zahalování obličeje zhoršovalo zdravotní stav. Konkrétně v žalobě uvedla kromě spousty dalších argumentů následující (takto to shrnul soud):

„Žalobkyně se opakovaně obrátila na některé poslance, svého senátora i hlavní hygieničku se žádostí o oficiální výjimku z nošení roušek pro lidi s chronickými respiračními a dalšími onemocněními, kterým rouška prokazatelně škodí. Udělala to i proto, že zjistila, že v některých evropských zemích takové výjimky existují a měla za to, že není důvod, aby tomu tak nebylo i v ČR. Její snaha byla ale zcela bezvýsledná, protože ke dni podání žaloby žádná taková výjimka z mimořádného opatření neexistuje. Neexistence oficiální výjimky ze žalobkyně víceméně dělá občana druhé kategorie, protože bez zakrytého nosu a úst nemůže jet hromadnou dopravou (vlak, autobus) ani městskou hromadnou dopravou (zejména autobus, tramvaj), aniž by riskovala, že ji řidič či průvodčí prostě vyhodí z vozu, případně na ni bude křičet či zavolá policii. Může se jedině spoléhat na jeho dobrou vůli a doufat, že ji díky lékařské zprávě nechá jet, což však není jeho povinností. S tím je samozřejmě spojena obrovská nejistota a stres.“

Ministerstvo se bránilo trapnými řečičkami jako obvykle, hlavně těmi zmařenými životy bezbranných starců a tlusťochů s milionem různých těžkých chorob, souhrnně označovaných za ochraňované zranitelné (jak já ten termín nesnáším!). To už známe, prostě obvyklé bla, bla, bla.

„Vtipné“ bylo ze strany ministerstva toto tvrzení:

„Následně žalovaný doplnil, že osoby s respiračními obtížemi jsou ohroženy probíhající epidemií víc než průměrná populace, tudíž při nošení ochrany dýchacích cest jde jednak o ochranu těchto osob. Kromě toho těchto osob je tolik, že kdyby se žalobkyní požadovaná výjimka v opatření zavedla, tak by tím v zásadě toto opatření z velké části postrádalo smysl, neboť by lidí, kteří by nemuseli nosit ochranu dýchacích cest, bylo tolik, že by tak významně byl oslaben smysl a
účinnost opatření.“

Ministerstvo si tedy zjevně bylo vědomo faktu, že nařizováním tzv. ochrany dýchacích cest ubližuje tisícům a tisícům a tisícům lidí, ničí jim život a poškozuje jejich zdraví, ale bylo mu to doslova šumafuk. Zajímavé.

K diskriminaci soud mj. konstatoval, že respirátory a spol. nejsou vůči astmatikům přímo diskriminační:

Soud nesouhlasí se žalobkyní, že by uložení povinnosti nosit ochranné prostředky i osobám se zdravotním postižením, jakým trpí žalobkyně, mělo představovat přímou diskriminaci. Povinnost nosit ochranné prostředky měly všechny osoby, nebyla uložena jen osobám se zdravotním postižením, ani jiné osoby, u kterých by nošení ochranných prostředků mělo mít vliv na zhoršování jejich zdravotního stavu, nebyly z této povinnosti vyňaty. Se žalobkyní tak na základě předmětných opatření nebylo zacházeno méně příznivě jen z důvodu jejího zdravotního postižení. Za nepřípadné považoval soud srovnání s osobami, pro které byla z povinnosti stanovena výjimka, tj. osoby s poruchou intelektu, s poruchou autistického spektra, a kognitivní poruchou nebo se závažnou alterací duševního stavu, jejichž mentální schopnosti či aktuální duševní stav neumožňují dodržování tohoto zákazu. Vynětí těchto osob z předmětné povinnosti bylo dáno neúčelností, když tyto osoby nejsou schopny chápat účel daného opatření a toto dodržovat, a nemělo tak smysl jim takovou povinnost ukládat, nikoliv zohledněním dopadu povinnosti nosit ochranné prostředky na jejich zdravotní stav.

Pak se na věc podíval optikou nepřímé diskriminace a uvedl to podstatné:

Soud však posoudil stanovení povinnosti nosit ochranné prostředky bez stanovení výjimky pro osoby se zdravotním postižením, jakým trpí žalobkyně, jako nepřímo diskriminační ve smyslu § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona. Jedná se o situaci, kdy na základě zdánlivě neutrálního opatření (stanovení povinnosti nosit ochranné prostředky všem bez rozdílu) byla žalobkyně z důvodu svého zdravotního postižení znevýhodněna oproti ostatním, když do všech prostor, na které se vztahovala předmětná opatření, neměla přístup, resp. měla přístup jen za podmínky, že se vystaví riziku podstatného zhoršení svého zdravotního stavu. Žalobkyně tak byla vystavena nerovnému zacházení v přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování, ve smyslu § 1 odst. 1 písm. j) antidiskriminačního zákona. Soud nepochybuje, že přijetí předmětných opatření bylo objektivně odůvodněno legitimním cílem v podobě ochrany obyvatelstva a prevence nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 (deklarovaným již v samotných opatřeních), žalovaný však nevysvětlil (a neprokázal), že nevynětí osob, kterým nošení ochranných prostředků způsobuje zdravotní komplikace, bylo přiměřeným a nezbytným prostředkem k dosažení takového cíle, tím spíše pak za situace, kdy v opatřeních vydávaných od července 2021 taková výjimka stanovena byla. Žalovaný tak neučinil ani v opatřeních samotných, kdy na předmětná opatření lze dle názoru soudu v plném rozsahu vztáhnout shora citovanou argumentaci MS Praha z rozsudku, kterým bylo pro nepřezkoumatelnost danou nedostatkem důvodů rušeno opatření navazující, ani v nyní projednávané věci. Obecná tvrzení o tom, že epidemie mimořádně nebezpečného koronaviru SARS-CoV-2 byla zcela nová a bezprecedentní a že všechna opatření žalovaný zásadně činí na základě všech dostupných (i když omezených) znalostí, které jsou o viru známy v době činění jednotlivých opatření, nevypovídá nic konkrétního o tom, proč v červenci 2021 bylo možné uznat (slovy mimořádného opatření ze dne 30. 7. 2021), že „mohou existovat výjimečné případy, kdy nošení ochrany dýchacích cest může výjimečně znamenat u některých pacientů komplikaci v návaznosti na jejich zdravotní stav“, kdy bylo ponecháno na posouzení lékaře, zda riziko převažuje nad přínosem ochrany před virovým onemocněním, a v srpnu a září 2020, kdy byla vydána předmětná opatření, nikoliv. Žalovaný v tomto směru ničeho neuvedl.

Diskriminační spory by byly zajímavé i pro nás buddhisty, říkám si. Asi to na podzim, až zase bude nějaké pošašené očkovací opatření, zkusím. Použitelné samozřejmě budou i proti otravným blbečkům z řad fanatických „lékařů“ nebo psychopatických ředitelů škol či zaměstnavatelů, kteří si budou vymrčovat zahalování obličejů jak kdybychom byli někde v Afghánistánu.

Samozřejmě vám žádný právník nezaručí, že soudy budou rozhodovat v neprávním státě nějak konzistentně nebo rozumně, ale za zkoušku to asi stojí. Každopádně je to aspoň docela dobrá zábava, a to se vždycky vyplatí, dělat si ze systému srandu.