Piju si v klidu svoje třetí ranní kafe poté, co jsem děckám rozdala studijní úkoly pro dnešní den (chudák holka to má letos zostřené, neboť se musí denně připravovat ještě na přijímačky) a už už se chystám pracovat, když tu mi padne zrak an informaci o vyděšených Pražanech. Po přečtení mi kafe zaskočilo smíchy. Pražáci mají fakt dost, říkám si.
Co že se v našem hlavním městě stalo tak děsivého? Letěly tam stíhačky v rámci jakési pitomé státní akcičky. Jako že vážně. Horor.
Na FB se píše:
Víte, tady u nás na jihu Moravy si z nějakých stíhaček na obloze nic neděláme. Když bydlíte nedaleko Náměšti, ani vám nic jiného nezbude (nebojíte se ani jaderné katastrofy, neboť Dukovany a krabičky jodidu v lékárničce vás prostě vycvičí). Od mala je součástí mého života neutuchající hukot nadzvukových letadel. K nim se postupně přidaly velmi, velmi nízké přelety armádních vrtulníků, kdy můžete koukat pilotům prakticky do očí. Onehdy jsem v podvečer venčila psy a na poli vedle men dvě ty černé obludy přistály a po chvíli zase odplachtily kamsi do dáli. Některé stroje jsou i zajímavé, mají na čumáku dlouhé bodce, přičemž jsem dosdu neodhalila, k čemu to asi může být. Že by na boj zblízka?
Když jdeme s dětma a nad hlavami se nám motají obří vrtule, vždycky si říkáme, jaká by to byla prča, kdyby to vrtulníky neodhadly a napálily do stromů, nad kterými tak nízko prolétají. Ještě se to enstalo, škoda. Aspoň by bylo vzrůšo. Jediné, co je na tom všem dooprady, ale doopravdy pekelně otravné, jsou noční tréninky, kdy armádě není blbé i o půlnoci lítat sem a tam nad dědinou celé dlouhé minuty a dělat bordel.
Víte ale, co na tom všem nechápu? Jak je možné konat tak zbytečné akce jako Dny NATO nebo přelety gripenů nad vyděšenýma Pražákama. Co na to říká klima? Copak to jde, vytvářet kvůli ničemu tolik smrtícího CO2?
No nic, jdu pracovat a pak s dcerou počítat příklady z přijímacích testů a opravovat chyby v zadáních z češtiny. Na armádu a její kravinky vážně nemám kdy.