Když jsme se přestěhovali do nové staré abrabizny (spíš strašlivé barabizny), došlo mi, že je moje rozhodnutí odejít z Nového kyjeva definitivní. To mne dosti rozhodilo, neboť během života v babiččině starém domě se věci zdály být jen dočasné. Teď už tahleta možnost neexistuje a já jsem skutečně uvězněna na venkově, obklopena dětmi na domácím vzdělávání, psy a slepicemi bez možnosti tuhletu absurdní telenovelu zvrátit, nebo alespoň ne v rozumném čase, ledaže bych se rozhodla prásknout do bot, najít si milence a opustit rodinu, spálit mosty. Ale hledejte solventního milence s deseti kily navíc, v oblečení z Lidlu, dvaačtyřicítkou na krku, nulovou kariérou a kontem a ustaranými vráskami na čele. Tuhletu cestu tedy nepovažuji za reálnou. Sedím doma, se sklenkou laciného červeného a přemítám nad tím, jak strávím zbytek života, pokud se raději nerozhodnu skočit do Macochy nebo z parníku do Pryglu.

Zavařilla jsem si to s kariérou slušně celou řádkou chybných rozhdnutí (jedním z nich byl rozhodně covid a nesmyslný boj s větrnými mlýny) a sázek na chromé koně. Nemám advokátní zkoušky, ani ty justiční, nemám propserující firmu, ani dobré místo, natož jméno, nemám nic. Začínám po padesáté a stále je to jako poprvé. Jen je to tady na lontě ještě o dost těžší. Pracovní nabídky tu nejsou, natož takové, které by se daly zkombinovat se značnými nároky mého domácího úvazku.

Dívala jsem se dnes na server Jobs.cz. Našla jsem jen jednu zajímavou práci: obchodní zástupkyně pro oblast lahvového piva, přičemž u této pozice je nejzaímavějším benefitem pivo zdarma. Jakkoliv to zní lákavě, přece jen bych chtěla něco víc…

Bohužel toho moc neumím, vlastně můžu říct, že neumím lautr nic. Jsem jen a pouze úlně obyčejná právnička, která ztratila nejlepší roky života přebalováním látkových plenek, psaním přitroublých blogů a fanděním manželovi a kterých právnické fakulty chrlí ročně tisíce. Takže co teď? Utápím se v depresi, nicméně vím, že takové počínání nikam nevede. Až zítra ráno vstanu, budu doufat, že se neopařím čajem a že zdárně obstarám slepice, dokončím s Davidem sprchový box a pak dodělám jednu zakázku pro advokátní kancelář mého muže. Pak, až bude večer klid, se začnu zamýšlet nad tím, jak se konečně stát samostatnou nezávislou lidskou bytostí, neboť jestli v něco doopravdy nevěřím, pak je to „happily ever after“ koncept. Myslím, že pomyslný dort s číslem 42, s touto odpovědí na prazákaldní otázku vesmíru, života a vůbec je pro to ideální (nebo si to aspoň snažím namlouvat, i když vím, že ve skutečnosti jsem značně vyzobaná slunečnice a že na mě možná už nic dalšího, než pokladna v Albertu, nečeká, a to si ještě fandím…)

Tož tak si aktuálně žijeme na venkově… doufejme, že bude líp. Hlavní je, přestat skuhrat, já vím. Nějaké pivko jako pracovní benefit by to možná právě teď chtělo.