Je to zhruba rok, kdy nám katastr potvrdil vlastnictví nové staré barabizny. Dnes jsme si s Davidem konečně řekli, že už je to ke stěhování. Za ty dlouhé měsíce, kdy jsme se snažili přežít se všemi našimi i babiččinými věcmi i zvířaty v jejím 2+1, se toho na barabizně změnilo dost:
- je napojená na vodovod;
- má nové oplocení části zahrady;
- předzahrádka je plná mulčovací kůry a zase (pořád) plevele;
- uvnitř jsou komplet nové omítky a je všude vymalováno;
- máme novou dlažbu, koberce a lino;
- v kuchyni je nová linka a lednicea mrazák;
- máme kamna a opravené komíny;
- máme regály plné zásob;
- máme nová okna s venkovními roletami a oboje vstupní dveře;
- máme smontovaný nábytek z IKEA a dnes jsme do ložnice dotáhli krásné staré skříně;
- voda nám teče v čistém plastovém potrubí;
- zčásti nám spotřebiče napájí elektrika v mědi;
- v komoře vrčí pračka a myčka;
- máme zbrusu novou vanu, WC a umyvadla a obklady;
- na vydrhnuté vnitřních dveře jsem přišroubovala kovové kliky
- etc…
Je toho hodně a je zatím mnoho hlavně Davidova času (ale i mého). Děti se tam z nějakého záhadného důvodu nechtějí jít podívat. Ne že by jim bylo líto, že se musí stěhovat, ale prostě je to vůbec nezajímá. Já sama jsem zvědavá, jak se nám bude v té cizí vesnici žít… myslím si, že odejít z nového Kyjeva bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy učinila (vedle toho mít děti, učit je doma, pořídit si psy a kočky a slepice a nebýt zaměstnanec).