Je to zhruba rok, kdy nám katastr potvrdil vlastnictví nové staré barabizny. Dnes jsme si s Davidem konečně řekli, že už je to ke stěhování. Za ty dlouhé měsíce, kdy jsme se snažili přežít se všemi našimi i babiččinými věcmi i zvířaty v jejím 2+1, se toho na barabizně změnilo dost:

  • je napojená na vodovod;
  • má nové oplocení části zahrady;
  • předzahrádka je plná mulčovací kůry a zase (pořád) plevele;
  • uvnitř jsou komplet nové omítky a je všude vymalováno;
  • máme novou dlažbu, koberce a lino;
  • v kuchyni je nová linka a lednicea mrazák;
  • máme kamna a opravené komíny;
  • máme regály plné zásob;
  • máme nová okna s venkovními roletami a oboje vstupní dveře;
  • máme smontovaný nábytek z IKEA a dnes jsme do ložnice dotáhli krásné staré skříně;
  • voda nám teče v čistém plastovém potrubí;
  • zčásti nám spotřebiče napájí elektrika v mědi;
  • v komoře vrčí pračka a myčka;
  • máme zbrusu novou vanu, WC a umyvadla a obklady;
  • na vydrhnuté vnitřních dveře jsem přišroubovala kovové kliky
  • etc…

Je toho hodně a je zatím mnoho hlavně Davidova času (ale i mého). Děti se tam z nějakého záhadného důvodu nechtějí jít podívat. Ne že by jim bylo líto, že se musí stěhovat, ale prostě je to vůbec nezajímá. Já sama jsem zvědavá, jak se nám bude v té cizí vesnici žít… myslím si, že odejít z nového Kyjeva bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy učinila (vedle toho mít děti, učit je doma, pořídit si psy a kočky a slepice a nebýt zaměstnanec).