U nás na venkově se toho moc neděje. Brambory jsou v zemi, přibyla k nim krmná řepa, pokouším se pěstovat bylinky, ale těm se v té strašlivé zimě tohoto extrémně teplého roku nechce rašit. Co ale rozhodně roste jak zjednané, to je plevel. Proto jsme oproti loňským plánům zakoupili vedle kultivátoru také sekačku, neboť bez techniky nebo jedů se ten souboj vyhrát nedá.

V naší staré barabizně je téměř vše hotové, ještě potřebujeme dovézt od kamarádky její skříně ze sedmdesátek, které na rozdíl od nábytku z IKEA vydrží všechno. Doufáme, že se nám příští týden podaří zkrotit odporně zvlněné linoleum, jestli ne, dojde na kuchání. Pak už jen přestěhovat všechny naše krámy a budeme bydlet skoro jako lidi. Sice ještě nemáme topení, ale už se díváme po plynových kotlích, které jsou teď za dobré ceny, chybí nám i sprchový box, ale to všechno se časem napraví. Hlavní je, že už tam funguje internet, říkaly děti, nic moc jiného prý netřeba k dobrému životu.

V domácí škole se blížíme stále více k přezkoušení, z čehož začínám mít noční můry a poctivě dennodenně kontroluji veškeré učivo a vkládám do systému. Děti jsem donutila sepsat čtenářské deníky, prezentace a slohovky (přičemž ta klukova je tak podivná, že doufám, že ji učitelé nebudou číst – jeho nápady na ovládnutí celého našeho státu by se neměly dostat mezi lidi). Naštěstí se se syn umístil s druhým nejvyšším počtem bodů v okresním kole Matematické olympiády ve své kategorii, takže j zjevné, že děti nejsou edukačně zanedbané. Holka se v rámci přípravy na zkoušku z němčiny šplhounsky naučila báseň Lorelei, což mi připomnělo studentská léta a současně mne to potěšilo, neb jsem zjistila, že toho sice z gymplu moc nevím, ale Lorelei vám ocituju i o půlnoci, stejně jako šest sumerských měst: „Ich weiss nicht, was soll es bedeuten…“ Za tuto snahu jsem je oba pochválila, neb to vypadá prostě zodpovědně a dobře. Jinak si stále nemůžeme domácí školu vynachválit. Děti taky ne, hlavně tedy proto, že nemusí ráno vstávat a že školní stravu zajišťuje maminka. Zkrátka, uvažujete-li o domácím vzdělávání, jděte do toho.

Na nedělním výletě mne jedna kamarádka inspirovala myšlenkou znovu se pustit do pečení kváskového chleba. Protože jsem, jaká jsem, ještě v autě cestou domů jsem zakoupila pekárnu. Dnes jsem pak založila kvásek. Protože se říká, že jej máte nějak pojmenovat, řekla jsem si, že nakouknu do kalendáře. Ejhle, dnes je oty. To je docela dobré pro kvásek, říkám si. Pak mi padlo oko na datum a hned jsme věděla, že z úcty k našim dalším postsovětským přátelům mu budu říkat vznešeněji. Je to Oto von Černobýl. Doufám ale, že nebude hořký, i když ho vyrábím ze staré mouky, kterou jsem nakoupila loni na podzim do zásoby v rámci příprav na domnělé covidové nebo válečné nebo jakési „branné cvičení“. Mouky mám prostě doopravdy mnoho. A tak, i když mne netrápí ukrajinské obilí, i když bych byla ráda, kdyby si ho východní miláčci vzali s sebou a konečně vyfičeli, jsem obnovila svoje umění upéct si doma báječné pečivo. Myslím, že tady na zapadlém venkově se ještě bude hodit.

Věřím, že můj nový kvásek nezhorší radiační situaci na Ukrajině, která bude nepochybně zase normální a Dana Drábová bude moci zůstat v klidu a usmívat se. Výbušný by měl být jen a pouze v naší kuchyni.

Lidi, netrapte se blbostmi jako je válka, pšenice nebo covid, soudy nebo politika nebo stát. Buďte radostní, venku bude brzy (snad) hezky a život není zase tak dlouhý. Upečte si chleba. Je to levnější, chutnější a zábavnější než nakupovat v hypersuper.

Mimochodem, dneska u snídaně jsem se zasmála. prý nějaké pekařka, která deklaruje, že peče z český mouky, dostala docela čočku do libtardů a kol. Na vločkách od Emco je přitom napsáno, že jsou z českého ovsa. To se dneska nesmí? Trendem je dovoz z tramtárie přes půl světa? Já myslela, že je to naopak – že v rámci posvátné strategie EU Od vidlí po vidličku máme jíst brouky, které nalovíme na zahrádce a ne u Kyjeva.