Nemám ráda Velikonoce. Ve skutečnosti mne tyhlety „svátky“ strašně rozčilují. Jednak porot, že jsou křesťanské, což vůbec není moje záležitost a jednak kvůli odpornému Červenému pondělí. Mrskut v jeho moderní podobě je jeden z nejhorších a nejvíce ponižujících okamžiků roku. Loni i letos jsem odmítla respektovat „tradici“ a neotevřela jsem dveře. Vůbec totiž nechápu, kde se v cizích děckách bere ta drzost mlátit někomu na dveře a očekávat, že za to něco dostanou. Příští rok na ně rovnou poštvu ty naše vlkodlaky a bude klid na pořád.

Jediné velikonoční štěstí je, že nemáme televizi. Když jsme totiž přišli k našim v neděli na skromný oběd (na objednávku mamka uvařila zadělávané bílé fazole a pekáčky), mektal tam ten geront z Vatikánu a obtěžoval město i svět výplody svého chorého mozku Brrr, hned mne přešla chuť na jídlo. Díkybohu po mém hlasitém reptání táta televizi vypnul a byl svatý klid. Musím ale uznat, že se mi dnes udělalo o dost víc šoufl, když jsem se podívala na videu na jazyk Dalajlamy. Ani nevím, kterej z těch zbytečnejch církevních dědků je nechutnější.

Letošní svátky jara byly u nás na venkově ve znamení práce. Makali jsme jako šroubci spolu s mým tátou na naší nové staré barabizně. Smontovali jsme skoro všechny skříně, co jsme jich na půdě našli a táta dal dohromady 3/4 kuchyňské linky. Inženýrům z IKEA patří úcta, neb to všechno docela dobře sedí. Jen dřez jsem naddimenzovala, bude třeba koupit nový. Já jsem vyměnila na polovině dveří kliky a důkladně je umyla. V té souvislosti jsem se opět nestačila divit, jak kvalitně se dřív věci dělaly – staré kliky jsem musela páčit všemi možnými nástroji, držely i po šedesáti letech jak přibité. Ani známka opotřebení. Naštěstí dostaneme darem od naší prodávající skříně z dob komunismu, které dáme do ložnice. Počítám proto s tím, že budou dobře sloužit a že je po mojí smrti budou likvidovat děcka a přitom nadávat, proč jsem toho tolik nasyslila.

Dnes jsme taky sázeli brambory. Sedm řádků jak malovaných. Letos budu s výsadbou skromná, chci zatočit hlavně s plevelem, a tak k zemákům přidám jen červenou řepu, kterou fakt miluju jako carpaccio, pak rajčata, okurky, papriky, hokkaido a cukety a cibuli. To úplně stačí. Ve zbytku se budeme po zahradě prohánět s kultivátorem a ničit a ničit a ničit, zejména tu příšernou šruchu, která nás loni zavalila jak zelená lavina.

Snad bude konečně pršet, potřebujeme to jako sůl. Na zahrádce mi totiž vyrašily mečíky, za oknem mi rostou předpěstované bylinky v mnoha květináčích a my zemědělci vítáme každou kapku jako zlato. Sud je sice plný, ale vždycky je fajn, když člověk nemusí běhat s konvemi.

Ještě nás toho čeká v nové staré barabizně hodně, ale dnes jsme si stanovili pevný den stěhování – v červnu po přezkoušení. Tak to musíme už konečně po skoro dvou letech bivakování v babiččině domě mezi krabicemi a obřími IKEA taškami zvládnout. Nemůžeme se dočkat, až „prodáme koně“.

P. S.:

Abyste porozuměli poslední poznámce, přikládám židovskou anekdotu:

Chudý člověk přišel k rabínovi a bědoval: „Rabbi, mám velkou bídu. Já, žena a šest dětí jsme v jedné světnici. Nemůžeme se ani hnout. Co mám dělat?“

Rabín přemýšlel a pak pravil: „Kup si koně.“

Chudý člověk se uklonil a odešel.

Za nějaký čas přišel zase a lamentoval: „Rabbi, to už je k nevydržení! Mám jenom jednu světnici a v té jsem já, žena a šest dětí. A teď ještě máme tam koně. U nás není vůbec hnutí. Co mám dělat?“

„Prodej koně,“ radil moudrý rabín.

Brzy na to přišel opět chudý člověk a měl velkou radost.

„Děkuji ti, moudrý rabbi, ze tvou radu. Prodal jsem koně a teď máme všichni místa dost.“

Kdybychom se stěhovali z velkého krásného bytu do nové staré barabizny, bylo by to čiré utrpení. Takto to bude jako ráj na zemi. Úhel pohledu zkrátka rozhoduje v každé situaci o tom, jak se cítíme.