Dnes ráno jsme si s mužem notovali, jaká je to výhoda býti vegetariánem. Nijak vás totiž nemůže zdeptat snaha o omezení konzumace masa, naopak se jen třesete na to, až luštěniny, celozrnné obiloviny a tofu budou podléhat nižší dani. Podobné to je s nápady na zrušení některých státních svátků – když jste v práci sami sobě pánem, netrápí vás to, protože svátek si uděláte, kdy chcete. Totéž pak platí o domácím vzdělávání. Pojem prázdniny neexistuje, jsou tehdy, když je třeba. Proto si od snídaně říkám, jak to jen udělat, abych tuto svobodu dokázala rozšířit i do dalších oblastí, protože pak by na mne stát prostě mohl útočit zase o něco míň.
když jsem si na Seznamzprávy četla onen článek o klimaticky nebezpečném hovězím, myslela jsem na svoji žádost o informace určenou Taťkovi Šmoulovi:
Pořád nějak nemohu pochopit, jak se mohlo stát, že náš prezident nemá vůbec žádné morální zásady. Jak může jíst hovězí, když je to tak špatné, fuj, hnusné, odporné a vůbec? Je mi z toho dědka řádně šoufl, to vám povím. Vůbec se neliší od zemana, kterému se jistě od svíčkové z kravské mrtvoly taky dělaly boule za ušima. zkrátka dědek jako dědek. Odpověď z Hradu jsem ale zatím neobdržela, tak snad se sakra nebudu muset zase soudit.
Na textu Seznamzpráv mne zaujalo ještě něco:
A když půjdeme dál, vláda na Novém Zélandu průmyslovou výrobu masa a mléčných výrobků zařadila do systému obchodování s emisními povolenkami. Zkrátka, maso to nebude mít jednoduché a podobných legislativních počinů bude přibývat.
Jsem v tom rozpolcená. Je mi zle z velkochovů a mučíren zvířat jako jsou mimořádně inteligentní prasátka, byla bych ráda, kdyby byly značně redukovány. Současně si ale myslím, že v jisté míře, byť klidně mnohem nižší než dnes, mléčné výrobky a vejce prostě potřebujeme. Nepochybně by bylo možné najít kompromis, ale o to vládám nejde. Kdepak, ty nechtějí řešení, chtějí jen trápit bytosti, jak to jen nejvíc jde. Musí proto říct, že jsem často ráda, že jsme na venkově. Slepice, kozy a králíky před vládou vždycky nějak schováme a jestli že se někdo nahoře rozhodne zakázat jíst i mléčné výrobky, pak strádat nebudeme.
Mám radost, že se správka nové staré barabizny chýlí ke konci. Dnes, dají-li všichni buddhové, můj mimořádně zručný táta nainstaluje umyvadla, baterie a ohřívače vody. O víkendu bychom s Davidem mohli dát do kupy regály ve špajzce a natahat do nich naše příšerně rozsáhlé zásoby kdečeho. Pak musíme přetahat krámy z kuchyně a ložnice do dětských pokojů, které jsou už hotové, a položit lino a koberce ve zbytku místností. Nakonec nás čeká velká zábava s montováním linky a skříněk z IKEA. Hurá! A pak, pak popadneme slepice, psy, kočku, morčata, děti a všechny blbosti, co vlastníme a tradá do nového působiště. Možná, že časem tam budeme mít i sprchový kout, heč!
Musím přiznat, že už se celkem těším, až se ten maraton nákupů betonu, flexibilních lepidel, nábytku, šroubů na záchod, hledání toho, co jsem nakoupila loni po půdách a sklepích dvou domů, snaha něco vypěstovat na zahradě u domu, kde nebydlím, domácího vzdělávání šesťáka a osmačky, venčení dvou psů, pokusů na celý ten cirkus vydělat dost peněz odpovědnou právní prací v advokátní kanceláři a ježdění do Brna a Znojma na všechny ty dětské kroužky a setkávání s přáteli trochu zmírní a my budeme konečně po skoro dvou letech bivakování mezi krabicemi, nevybalenými taškami v babiččině starém domě žít zase trochu méně dobrodružně.