„Bezmála tři roky nezvládnuté covidové krize zanechaly hluboké stopy v celé společnosti. Jejich následkům, zejména v kombinaci s dopady dalších souvisejících krizí, budeme čelit po dlouhou dobu. Navzdory tomu, že šlo o nejhlubší společenský a politický propad od roku 1989, neexistuje snaha o reflexi a poučení a tak získání odolnosti k dalším krizím. Od nejvyšších pater politiky přes úřady, vědce, lékaře až po běžné občany zcela převládá přístup: „Covid skončil, zapomeňme!“ Strkání hlav do písku je však vždy krátkozrakou, slepou uličkou zákonitě vedoucí ke ztrátám, kterými utrpí všichni.“

Zjistila jsem, že se koná další akce covidových disidentů pořádaná tentokrát Inciativou 21. Vystupují na ní samí na slovo vzatí odborníci, kteří se zajisté budou bít v prsa a přesvědčovat ostatní, jak moc jsme všichni v p*deli a jak máme být zoufalí, nešťastní a ještě jednou zoufalí. Přijde mi to jednak komické a jednak smutné a jednak taky podlé. Proč má pořád někdo zvrhlou radost z toho, že deptá ostatní?

Osobně se cítím stále lépe, ba dokonce i velmi dobře a nikdy, nikdy a ještě jednou nikdy bych si nepřála, aby covid neproběhl. Ve skutečnosti to bylo pravé požehnání pro mne a moji rodinu. To současně neznamená, že se hodlám přestat bavit na účet soudů nebo jiných bláznů a šašků, to ne, ale rozhodně mám za co vzdávat díky. Dokonce si říkám, že zavedu nový svátek – Den covidího díkuvzdání. Za co bych já sama děkovala? Nepochybně dám dohromady aspoň 10 důvodů a jsem si jistá, že vy to zvládnete stejně dobře, nebo dokonce i lépe.

1.Svoboda

Covid mi dal svobodu. Díky němu jsem pochopila (já vím, že jsem strašně opožděná), jak stupidní je věřit v právo, demokracii, lidská práva nebo dokonce ve státní instituce jako jsou soudy. Je to velmi příjemné zjištění, neboť jsem se stala méně hloupou osobou. Navíc jsem pochopila, že můžu s klidem dál pracovat jako právnička, nicméně je třeba to za každých okolností brát jako hru. Je to prostě divadlo a my jsme jeho režiséři. My sami rozhodujeme, co se bude dít a jak budeme reagovat.

2. Noví přátelé pro mne a děti

Už jsem to psala mnohokrát – noví přátelé, které jsem díky covidu získala (a bez něj bych je vážně neměla), jsou pravým požehnáním. Jsem za ně neskonale vděčná a nikdy mne nepřestane bavit organizovat výlety nebo chodit na setkání. To stejné platí o kamarádech pro děti. Děkuju za ně každý den, nejen 12. 3.

3. Odvaha žít

Covid byl fajn, protože člověk ŽIL. Kvůli všem těm policajtům, neustále novým pravidlům a jejich báječnému obcházení jsme byli tak nějak více naživu. Bylo to napětí, sranda a neotřelé dobrodružství. Člověk zjistil, že se státu není třeba bát – je to sice velká krysa, ale zuby nemá napuštěné prudkým jedem, jak říká Belmondo v mé oblíbené komedii Muž z Acapulca. Vlastně je dočista bezzubá, když ji máte na háku.

4. Domácí výuka

Covid osvobodil moje děti od okovů školní docházky a zhoubného vlivu kolektivu a učitelů. To mu nikdy nezapomenu. Bez něj bych se k domácímu vzdělávání neodhodlala, a přitom by to byla jedna z největších chyb v mém životě.

5. Home office

Pracuju doma od okamžiku, kdy jsem se v roce 2007 po opuštění fakulty zapojila do výdělečného procesu (v případě mé neziskové „kariéry“ šlo tedy spíše o prodělečný proces, ale vem‘ to čert). S covidem jsme doma tak nějak všichni a je to prima. Zbavili jsme se drahé kanceláře a nemusíme na ni vydělávat. To je bonus! Já home office prostě miluju a nechci o něj do smrti přijít!

6. Dům

Vždycky jsem chtěla vypadnout z města a z bytu. Nesnáším ten všechen hluk a ruchu a davy lidí. Myslívala jsem si ale, že musím, prostě musím žít v Brně. Že to jinak nejde. Že tam děti musí do škol, aby měly ty potřebné papíry, že nemůžu na venkov. Covid mi ukázal, že můžu. Budu mít vlastní dům! Já budu mít už za dva měsíce vlastní dům, kde bude prostor, zahrada, rajčata, brambory, hnůj a kamna na dřevo. Covide – díky!

7. Řízení auta

Víte, já strašně neměla ráda řízení auta. Hrozně jsem se bála i jako spolujezdec. Zatím si to stále neužívám, ale už mne to tolik neděsí, stalo se to součástí mé každodennosti. Já řídím! Po 20 letech řídím. Úžasné, covide!

8. Psi, slepičky a další havěť

Miluju našeho bláznivého pinče, který už není oním zlým štěnětem, které se před rokem vešlo do dlaně a neumělo skočit na psotel, teď už je jen zlým kastrovaným psím puberťákem. Je báječný, v noci hřeje a otravuje, všechno sežere, i ze stolu, a jednou mne připraví o nervy, ale je to moje miminko. Miluju ho, stejně jako zbylou kočičku (pořád ještě hledáme – nemáte někdo tip na kastrovanou kočičí slečnu?) a naši zlou kastrovanou neposlušnou fenku (že ono to nakonec bude mnou, ta nevychovaná havěť) a mám ráda i ta smradlavá morčata, přičemž za katsraci jednoho z ních příštím týden vysolím 3000,-. Miluju naše slepičky – Rajku, Sněhurku, Popelku, Fialku i Kropenku a Růženku!

Bez covidu bych zvířátka neměla a to by byl sakra smutný život.

9. Nejistota

Covid nám potvrdil, že neexistuje jistota. Nevíme dne, ani hodiny. To je báječné, neboť spoléhání na to, co máme za jisté, nás činí nesmírně zranitelnými, protože se to zuby nehty snažíme ochránit a udržet a ono to nejde, nejde a nejde. Covid nám ukázal, že nemáme jistého nic krom smrti. Super! Když budeme méně ulpívat na tom, co si myslíme, že můžeme udržet, bude nám lehčeji a lépe.

10. Příležitost

Covid nám dal tolik příležitostí. Ukázal, že je třeba se přizpůsobit, věci a zvyklosti měnit, žít jinak a neohlížet se na to, co bylo, ale být více tady a teď a do budoucnosti se snažit koukat jen opatrně a být připraven na to, že naše představy nebudou naplněny. Covid nám ukázal, že je dobře zkoušet mít radost bez ohledu na okolnosti.

No vidíte, copak není covid úžasný? Já si na něj teda rozhodně stěžovat nebudu, nechci ani kňourat ani vinit kde co okolo. Dávno nevidím to, co se stalo, nijak černě. Byla to skvělá jízda. Jednoznačně. Proto 12. 3., v den výročí vyhlášení prvního nouzového stavu, slavme. Covid byl pořádný šok a kopanec do zadku, který nám ukázal, že můžeme žít a ne jen přežívat a že je tohleto rozhodnutí jenom na nás.