Je málo dní, kdy jsem ráda, že jsem na venkově. Rozhodně k nim nepatřil včerejšek, ani dnešní dopoledne, kdy jsme bojovali s následky nezkušenosti a laxnosti: myší invazí v nové staré barabizně. Odporní hlodavci vnikli do komory, kde zničili uskladněnou drogerii (stupidně nakoupenou v záchvatu paniky z hrozby výpadku zásobování před rokem). Doteď jsem nevěděla, že myši žerou vlhčené ubrousky, tekuté mýdlo anebo plast. Pořád se učím. Teď vím, že v našem novém bydlišti budu mít co do činění s ropáky (anebo to byli ti mimozemšťani ze sestřelených neidentifikovatelných objektů). V noci jsem hrůzou nespala, neb jsem byla přesvědčena, že jsem se určitě nakazila hantavirem a brzy natáhnu bačkory na krvácivou horečku. Tak děsivé to bylo. S nevítanými příchozími jsme se vypořádali, nakousané krámy jsme vyházeli do popelnice, komůrku uklidili a zakryli dlaždicí otvor, kudy do ní lezli ze sklepa. Na závěr jsme nastražili pasti (jedna stojí 14,-, to se nám ty šedivé mrchy dost prodraží).
Řeknu vám, fuj, fuj, fuj. Hnus. Byla jsem naštvaná, rozčilená a neváhala jsem se o tuto náladu podělit s Davidem, kterému to zase tak hrozné nepřišlo. Prý venkov, co čekám. Nic takového by se mi v malinkém Brně v centru Brna ve 4. patře s pancéřovými bezpečnostními dveřmi (a sprchovým koutem a teplou vodou) sakra nestalo!!!, řvala jsem. Jak já ten špinavý a smradlavý lont se všemi těmi hnojivy, traktory, slepičinci, uštěkanými čokly, kteří utíkají s chatrně oplocených zahrad, a myšmi ničícími můj majetek a zdraví nesnáším!
Dnešní odpoledne ale patří k oněm vzácným okamžikům, kdy jsem za místo, kde lišky dávají dobrou noc, vděčná. Právě jsem se vrátila z vycházky se psy, během které jsem promokla na kost, sedím u kamen a čtu mimořádně vtipný článek na Novinkách s názvem „Špehují řidiče i stovky kilometrů, aby vykradli auto. Policie varuje před gangy cizinců“, ze kterého je i úvodní citace.
Marně přemýšlím, z jaké strašlivé země musí být takoví zlí, zákeřní, nelidští a bohu nemilí a lidem odporní cizinci? Kde se asi nachází zahraničí, které chrlí do jiných zemí takový příšerný výplod své kultury, aby tam škodil místním, říkám si? Proč není v článku uvedena státní příslušnost těch oduševnělých hrdinů?
Připomíná mi to styl, kterým se psalo a píše v Německu či Skandinávii o těch, kdo se hlásí k islámu. Jsou to také jacísi obecně neidentifikovatelní, podobně jako ti ufoni. Vraždí, terorizují, šikanují jiné a tak podobně, ale nikdo o nich nemluví a nic neví, a současně naprosto přesně ví. Zvláštní doba.
Cestování do Nového Kyjeva se nevyhnu já ani moje děti. Můžu vám ale upřímně říct, že jsem z toho všeho stále více otrávená, protože mi Brno už nepřijde bezpečné jako za mých mladých let, kdy si člověk klidně chodil v jednu ráno po Masaryčce a doopravdy vůbec nic nehrozilo tam, ani v rozjezdu (až na poblitou bundu, ale ta se dala se zacpaným nosem hodit do pračky a bylo). Když do nového Kyjeva má jet dcera sama, nejsem klidná. Není to už moje město, je do cizí místo s mně velmi nemilými lidmi, ať už jde o gangy ze zahraničí nebo o Brňáky, kterým to řádění zahraničních přijde fajn). nechci je znát, nechci je potkávat, nechci je dokonce ani vidět, ani slyšet. Zkrátka jsou situace, kdy jsou mi příjemnější myší bobky s hantavirem než představa života v Brně či jiném městě.
Tak díky za text, Novinky. Pomohly jste mi se zase o pikometr posunout ke smíření se s životem venkovské ženštiny. Je mi líto, že jsem o Brno přišla, ale takový je život. Plný změn a výzev a nejistoty. Ale taky radosti – zdá se totiž, že už se mi vrací ta správná chuť – pivní. Hurá!