Obětem války 21: rumunským vojákům

Díky blogu se dozvídám věci, o kterých jsem toho příliš nezjistila ani na našem slavném elitním gymnáziu, brněnské Jarošce. Třeba o rumunských vojácích padlých úplně zbytečně ve druhé světové válce při „osvobozování“ ČSR.

Málo se ví, že při osvobozování Československa padlo nebo bylo raněno přes šedesát tisíc Rumunů, což je druhý největší počet obětí, po vojácích armády sovětské. Celkový počet rumunských vojáků působících v roce 1945 na československém území dosáhl takřka 250 tisíc osob, celkem Rumuni osvobodili přes 1700 československých obcí včetně 31 měst.

Více o Rumunsku během druhé světové třeba zde, pokud by vás to zajímalo. Asi to s nimi nebylo mnohdy růžové, zkrátka příchod cizích na území jiného národa působí potíže, co jiného. Jinak by se přece pořád neválčilo a nemordovalo a vůbec, kdyby se všem lidem tak báječně žilo pospolu.

 Ze shrnutých údajů zcela jasně vyplývá, že doba prvních poválečných dní na Polensku se nedá označit za radostnou i přes „znovuzískání ztracené svobody“, abych použil ve své době oblíbené klišé. Otázkou je, jakou měrou k tomu přispěl pobyt právě rumunské armády – o jakékoliv disciplinovanosti se nedá mluvit, nicméně v případě sovětské armády bychom s největší pravděpodobností shledali přinejmenším podobný stav (navíc je nutno uznat, že množství incidentů vyprovokovali sami obyvatelé Polenska svými neuváženými zásahy často se zbraněmi v ruce). Proto jsem na rozpacích, zda mám příchod Rumunů do Polné označit za šťastnou či snad neblahou událost; jistěže mnoho dobrého Rumuné nepřinesli, avšak pobyt v našem městě přinesl tragičtější důsledky rozhodně rumunské straně (z úředních dokumentů mohu potvrdit 18 mrtvých a nevylučuji další) a s příchodem armády jiného státu mohly zůstat v historii Polné následky ještě horší.

Proto bych se rozloučil přiléhavými a mnohé vystihujícími slovy kronikářky Karoliny Tesařové z posledního dne rumunské přítomnosti v Polné, 13. června 1945: „Rumuni z Polenska již pomalu mizí. Odjíždějí. Nezvykli nám, ani my jim. V mnohém nás neuspokojili, ale to budiž zapomenuto, a těm z nich, kteří odpočívají na našich hřbitovech, budiž věčná vzpomínka.“

Dobře, nezvykli nám. Kdyby zůstali doma a netrajdali bůhví kam, nic zlého by se nestalo. Jenže jako vojáci museli. Pomník těmto zavražděným mužům, který prý stojí zapomenutý nedaleko Havlíčkova Brodu, mi poslala jedna paní a je mi ctí ho zveřejnit mezi smutnými desítkami tolika jiných důkazů o zrůdnosti států:

K tomuto pomníku kladou politikové věnce z omšelých plastových květin pro 4 oficíry, 6 nižších šarží a 101 pro stát úplně zbytečných a snadno nahraditelných pěšáků – nás…