Včera si zaměstnanci užili slunečného dne, neb jsme jako správně úchylná společnost oslavili lenošením miliony lidských bytostí, které státy nechaly ve svorné shodě zavraždit v letech 1939-1945. Dokonce i náš Pepan z Hradu se pokusil zabrečet ve svém tradičně nepadnoucím saku u hrobu nějakého toho neznámého vojína (poklonkování mu evidentně jde, před králíkem z Británie trénoval náš lampasák dobře). Ach, trapnosti a pokrytectví bylo zase jednou učiněno zadost.
Já sama se těm, kteří se nechali zabít kvůli naprosto stupidním důvodům, klanět nebudu. Nejsou to hrdinové, ale idioti, že se podvolili a že dovolili těm nahoře, aby rozhodli o životě a smrti bez mrknutí oka. Mnohokrát jsem si říkala, proč to udělali. Proč šli na ta jatka? Proč? Kvůli tomu, aby jejich jména skončila na pomníku se špatným datem?
Jaká že ze stupidních válek trvala mezi roky 1914-1920?
Poučení nám přesto všichni tihleti, kteří zemřeli příliš brzo a příliš krutým způsobem dali, i když jiné, než se nám snaží vnutit Pepan a kol. Ukázali nám, že stát je zlá bestie, kterou se rozhodně nevyplatí poslouchat.