Oficiálně je jaro. Neklopýtáme venku potmě už od páté hodiny, kdepak. Dnes jsme ještě o půl osmé večer s Davidem seli červenou řepu (mňam!), dva druhy salátů, špenát a ředkev a sázeli cibulku. Zítra, v pátek a sobotu má totiž doopravdy parádně pršet (já miluju déšť), a tak jsme nechtěli promarnit příležitost být dobrými hospodáři, když už nám táta zkultivoval svým traktorem zahradu. Vedle toho jsem v miniskleníku vypěstovala sazeničky mnoha bylinek (zejména pažitky a kadeřavé petrželky), na předzahrádce jsem vytvořila skalku s rozmarýnem, levandulí, tymiánem a majoránkou. Zahradníkův rok nám báječně začal, tak snad to vydržíme v dobré kondici až do října. Ještě plánuju zasadit dýně, cukety, okurky, a nejúžasnější domácí rajčata. Musím ještě zajet do sousední vsi pro keř ostružin, protože ten loňský nepřežil podzimní orání. Přátelé, už teď se můžete olizovat nad bedýnkami, které vám budu dodávat.
Pokračovat ve čteníRubrika: Právníci na venkově (Strana 2 z 5)
Nemám ráda Velikonoce. Ve skutečnosti mne tyhlety „svátky“ strašně rozčilují. Jednak porot, že jsou křesťanské, což vůbec není moje záležitost a jednak kvůli odpornému Červenému pondělí. Mrskut v jeho moderní podobě je jeden z nejhorších a nejvíce ponižujících okamžiků roku. Loni i letos jsem odmítla respektovat „tradici“ a neotevřela jsem dveře. Vůbec totiž nechápu, kde se v cizích děckách bere ta drzost mlátit někomu na dveře a očekávat, že za to něco dostanou. Příští rok na ně rovnou poštvu ty naše vlkodlaky a bude klid na pořád.
Pokračovat ve čteníPrávě jsem zase v Novém Kyjevě. Přijde mi to tu už naprosto absurdní. Těším se domů, na venkov. Aktuálně je sezóna rojení jezevců. Vytáhli po dlouhé zimě všechny ty svoje John Deery a jiné značky traktorů s nejrůznějšími přívěsy a vyrazili do polí. Pro mne to znamená, že mnohdy musí jet dlouhé kilometry dvacítkou nebo volit objízdné trasy, protože já prostě neumím předjíždět.
Pokračovat ve čteníDnes ráno jsme si s mužem notovali, jaká je to výhoda býti vegetariánem. Nijak vás totiž nemůže zdeptat snaha o omezení konzumace masa, naopak se jen třesete na to, až luštěniny, celozrnné obiloviny a tofu budou podléhat nižší dani. Podobné to je s nápady na zrušení některých státních svátků – když jste v práci sami sobě pánem, netrápí vás to, protože svátek si uděláte, kdy chcete. Totéž pak platí o domácím vzdělávání. Pojem prázdniny neexistuje, jsou tehdy, když je třeba. Proto si od snídaně říkám, jak to jen udělat, abych tuto svobodu dokázala rozšířit i do dalších oblastí, protože pak by na mne stát prostě mohl útočit zase o něco míň.
když jsem si na Seznamzprávy četla onen článek o klimaticky nebezpečném hovězím, myslela jsem na svoji žádost o informace určenou Taťkovi Šmoulovi:
Pořád nějak nemohu pochopit, jak se mohlo stát, že náš prezident nemá vůbec žádné morální zásady. Jak může jíst hovězí, když je to tak špatné, fuj, hnusné, odporné a vůbec? Je mi z toho dědka řádně šoufl, to vám povím. Vůbec se neliší od zemana, kterému se jistě od svíčkové z kravské mrtvoly taky dělaly boule za ušima. zkrátka dědek jako dědek. Odpověď z Hradu jsem ale zatím neobdržela, tak snad se sakra nebudu muset zase soudit.
Na textu Seznamzpráv mne zaujalo ještě něco:
A když půjdeme dál, vláda na Novém Zélandu průmyslovou výrobu masa a mléčných výrobků zařadila do systému obchodování s emisními povolenkami. Zkrátka, maso to nebude mít jednoduché a podobných legislativních počinů bude přibývat.
Jsem v tom rozpolcená. Je mi zle z velkochovů a mučíren zvířat jako jsou mimořádně inteligentní prasátka, byla bych ráda, kdyby byly značně redukovány. Současně si ale myslím, že v jisté míře, byť klidně mnohem nižší než dnes, mléčné výrobky a vejce prostě potřebujeme. Nepochybně by bylo možné najít kompromis, ale o to vládám nejde. Kdepak, ty nechtějí řešení, chtějí jen trápit bytosti, jak to jen nejvíc jde. Musí proto říct, že jsem často ráda, že jsme na venkově. Slepice, kozy a králíky před vládou vždycky nějak schováme a jestli že se někdo nahoře rozhodne zakázat jíst i mléčné výrobky, pak strádat nebudeme.
Mám radost, že se správka nové staré barabizny chýlí ke konci. Dnes, dají-li všichni buddhové, můj mimořádně zručný táta nainstaluje umyvadla, baterie a ohřívače vody. O víkendu bychom s Davidem mohli dát do kupy regály ve špajzce a natahat do nich naše příšerně rozsáhlé zásoby kdečeho. Pak musíme přetahat krámy z kuchyně a ložnice do dětských pokojů, které jsou už hotové, a položit lino a koberce ve zbytku místností. Nakonec nás čeká velká zábava s montováním linky a skříněk z IKEA. Hurá! A pak, pak popadneme slepice, psy, kočku, morčata, děti a všechny blbosti, co vlastníme a tradá do nového působiště. Možná, že časem tam budeme mít i sprchový kout, heč!
Musím přiznat, že už se celkem těším, až se ten maraton nákupů betonu, flexibilních lepidel, nábytku, šroubů na záchod, hledání toho, co jsem nakoupila loni po půdách a sklepích dvou domů, snaha něco vypěstovat na zahradě u domu, kde nebydlím, domácího vzdělávání šesťáka a osmačky, venčení dvou psů, pokusů na celý ten cirkus vydělat dost peněz odpovědnou právní prací v advokátní kanceláři a ježdění do Brna a Znojma na všechny ty dětské kroužky a setkávání s přáteli trochu zmírní a my budeme konečně po skoro dvou letech bivakování mezi krabicemi, nevybalenými taškami v babiččině starém domě žít zase trochu méně dobrodružně.
Ještě pořád jsem se nevyhrabala z covidu. Je to s podivem, vždyť už je to přes měsíc, vůbec to nechápu. Nakonec ještě začnu věřit na záhadný post covidí syndrom. U mně se projevuje rozhodně velmi zvláštně.
Dneska jsem byla na zahradě u naší nové staré barabizny, musela jsem tam rozházet kravský hnůj a ledek, aby pořádně vyrostly brambory, cukety pro slepičky, hokkaida, cibule, červená řepa, rajčata, papriky a aby se dobře uchytily nové jabloně a ořešák. Na předzahrádce jsem založila bylinkovou skalku pro levanduli a tymián s rozmarýnem. Pak jsem ještě zkontrolovala naši nádherně zfajnovanou technickou místnost, pokochala se představou vydlážděné chodby (tohle a komínová revizní dvířka jsou poslední věc, kterou nezbytně nutně musí udělat zedník, než vypukne finální fáze přípravy na stěhování – pokládání koberců a mnou silně nenáviděná montáž linky a skříní z IKEA) a odvlekla své zmožené tělo do babiččina domu.
Po práci jsem byla strašně unavená. Jsem polomrtvá prakticky pořád, k tomu se mi ještě motá hlava a hrozně se mi nedaří se soustředit nebo vůbec udržet myšlenku. S tím jsem přitom až do ledna 2023 neměla nikdy problémy! Čert ale vem‘ lenost a únavu, to přejde. Nejhorší ze všeho totiž je, jak příšerně se mi změnily chutě. Pořád mi nechutná pivo, to je hodně smutné. Včera jsme se dívali na jeden seroš a tam hlavní hrdinové pili dvě krásně načepovaná pivka. A já si řekla: „No fuj.“ Chápete už hloubku mojí krize? Pořád se tedy pokouším tuhletu neblahou situaci napravit, ale nejde to a nejde. Jakž takž mi jede pořádně hořká IPA či APA, ale ani na ni nemám závratnou chuť jako dřív. Pevně věřím, že usilovným tréninkem se dostanu ke svým předinfekčním výkonům do léta, jinak to bude na provaz. Na venkově navíc nemáte mezi spoluobčany žádnou úctu, když nedokážete obrátit 3 škopky za 15 minut! To nedopustím. Reputaci si obhájím, i kdybych měla vypustit duši.
Kdyby to bylo ale jenom pivo! Já dokonce nemůžu ani cítit moje po nejoblíbenější jídlo, které jsem byla schopna jíst kdykoliv, kdekoliv a v jakémkoliv množství po čtvrt století a ani těhotenství na tom nedokázala ničeho změnit. Myslela jsem na milovanou pochoutku asi tak často jako chlapi na sex. Kdybych si měla vybrat mezi ní a čokoládou, vždycky si vyberu moje jídlo! Ale covid to všechno zničil. Začínám ten virus dost nenávidět.
Pak je tu ta situace se šunkou. Od ledna jsem posedlá chutí na uzeniny. Je to samozřejmě prekérka, jako vegetariánka a ekosexuálka si musím šunečku odpustit, ale usínám a vstávám s pomyšlením na křenovou rolku! Kdyby navíc šlo jen o tu růžovou pochoutku. Onehdy jsem tu seděla a vzpomínala s láskou na babiččiny řízečky z vepřového nakládaného v česnekovém láku s vídeňským salátkem… Ach.
V neposlední řadě je tu ta zvláštní závislost na grepech. Tyto citrusy jsme jedla naposled snad jako dítě. Od té doby se jim vyhýbám, neboť mi vadila ta hořká slupka okolo jednotlivých měsíčků a nahořkle kyselá šťáva. Teď ale nedokážu jít do obchodu, aniž bych si koupila červený grep. Je to trochu děsivé.
Můj život se zkrátka stal kvůli covidu jedním velkým zoufalstvím. Jako by nestačilo, že pořád kašlu, bolí mne hlava a oči, mám pořád plný nos a návyk na Nasivin. Ne, covid je prostě mrcha odporná a hodlá mi přeprogramovat mozek já se ale nedám, to ti, ty odporná částice RNA povídám! Přeperu tě, udržím si lásku k fauně a pracovat budu usilovněji než kdy předtím. Za 14 dní určitě! Teď si ale psutím Sex ve městě a trochu si odpočinu! Jsem přece tak moc skrz covid unavená.
P. S.: Jak já bych si k večeři dala svíčkovou na smetaně se šesti… chlebíček s ruským vejcem… nebo bramboráčky, zelí a výpečky… nebo tatarák!
Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.
„Bezmála tři roky nezvládnuté covidové krize zanechaly hluboké stopy v celé společnosti. Jejich následkům, zejména v kombinaci s dopady dalších souvisejících krizí, budeme čelit po dlouhou dobu. Navzdory tomu, že šlo o nejhlubší společenský a politický propad od roku 1989, neexistuje snaha o reflexi a poučení a tak získání odolnosti k dalším krizím. Od nejvyšších pater politiky přes úřady, vědce, lékaře až po běžné občany zcela převládá přístup: „Covid skončil, zapomeňme!“ Strkání hlav do písku je však vždy krátkozrakou, slepou uličkou zákonitě vedoucí ke ztrátám, kterými utrpí všichni.“
Zjistila jsem, že se koná další akce covidových disidentů pořádaná tentokrát Inciativou 21. Vystupují na ní samí na slovo vzatí odborníci, kteří se zajisté budou bít v prsa a přesvědčovat ostatní, jak moc jsme všichni v p*deli a jak máme být zoufalí, nešťastní a ještě jednou zoufalí. Přijde mi to jednak komické a jednak smutné a jednak taky podlé. Proč má pořád někdo zvrhlou radost z toho, že deptá ostatní?
Osobně se cítím stále lépe, ba dokonce i velmi dobře a nikdy, nikdy a ještě jednou nikdy bych si nepřála, aby covid neproběhl. Ve skutečnosti to bylo pravé požehnání pro mne a moji rodinu. To současně neznamená, že se hodlám přestat bavit na účet soudů nebo jiných bláznů a šašků, to ne, ale rozhodně mám za co vzdávat díky. Dokonce si říkám, že zavedu nový svátek – Den covidího díkuvzdání. Za co bych já sama děkovala? Nepochybně dám dohromady aspoň 10 důvodů a jsem si jistá, že vy to zvládnete stejně dobře, nebo dokonce i lépe.
1.Svoboda
Covid mi dal svobodu. Díky němu jsem pochopila (já vím, že jsem strašně opožděná), jak stupidní je věřit v právo, demokracii, lidská práva nebo dokonce ve státní instituce jako jsou soudy. Je to velmi příjemné zjištění, neboť jsem se stala méně hloupou osobou. Navíc jsem pochopila, že můžu s klidem dál pracovat jako právnička, nicméně je třeba to za každých okolností brát jako hru. Je to prostě divadlo a my jsme jeho režiséři. My sami rozhodujeme, co se bude dít a jak budeme reagovat.
2. Noví přátelé pro mne a děti
Už jsem to psala mnohokrát – noví přátelé, které jsem díky covidu získala (a bez něj bych je vážně neměla), jsou pravým požehnáním. Jsem za ně neskonale vděčná a nikdy mne nepřestane bavit organizovat výlety nebo chodit na setkání. To stejné platí o kamarádech pro děti. Děkuju za ně každý den, nejen 12. 3.
3. Odvaha žít
Covid byl fajn, protože člověk ŽIL. Kvůli všem těm policajtům, neustále novým pravidlům a jejich báječnému obcházení jsme byli tak nějak více naživu. Bylo to napětí, sranda a neotřelé dobrodružství. Člověk zjistil, že se státu není třeba bát – je to sice velká krysa, ale zuby nemá napuštěné prudkým jedem, jak říká Belmondo v mé oblíbené komedii Muž z Acapulca. Vlastně je dočista bezzubá, když ji máte na háku.
4. Domácí výuka
Covid osvobodil moje děti od okovů školní docházky a zhoubného vlivu kolektivu a učitelů. To mu nikdy nezapomenu. Bez něj bych se k domácímu vzdělávání neodhodlala, a přitom by to byla jedna z největších chyb v mém životě.
5. Home office
Pracuju doma od okamžiku, kdy jsem se v roce 2007 po opuštění fakulty zapojila do výdělečného procesu (v případě mé neziskové „kariéry“ šlo tedy spíše o prodělečný proces, ale vem‘ to čert). S covidem jsme doma tak nějak všichni a je to prima. Zbavili jsme se drahé kanceláře a nemusíme na ni vydělávat. To je bonus! Já home office prostě miluju a nechci o něj do smrti přijít!
6. Dům
Vždycky jsem chtěla vypadnout z města a z bytu. Nesnáším ten všechen hluk a ruchu a davy lidí. Myslívala jsem si ale, že musím, prostě musím žít v Brně. Že to jinak nejde. Že tam děti musí do škol, aby měly ty potřebné papíry, že nemůžu na venkov. Covid mi ukázal, že můžu. Budu mít vlastní dům! Já budu mít už za dva měsíce vlastní dům, kde bude prostor, zahrada, rajčata, brambory, hnůj a kamna na dřevo. Covide – díky!
7. Řízení auta
Víte, já strašně neměla ráda řízení auta. Hrozně jsem se bála i jako spolujezdec. Zatím si to stále neužívám, ale už mne to tolik neděsí, stalo se to součástí mé každodennosti. Já řídím! Po 20 letech řídím. Úžasné, covide!
8. Psi, slepičky a další havěť
Miluju našeho bláznivého pinče, který už není oním zlým štěnětem, které se před rokem vešlo do dlaně a neumělo skočit na psotel, teď už je jen zlým kastrovaným psím puberťákem. Je báječný, v noci hřeje a otravuje, všechno sežere, i ze stolu, a jednou mne připraví o nervy, ale je to moje miminko. Miluju ho, stejně jako zbylou kočičku (pořád ještě hledáme – nemáte někdo tip na kastrovanou kočičí slečnu?) a naši zlou kastrovanou neposlušnou fenku (že ono to nakonec bude mnou, ta nevychovaná havěť) a mám ráda i ta smradlavá morčata, přičemž za katsraci jednoho z ních příštím týden vysolím 3000,-. Miluju naše slepičky – Rajku, Sněhurku, Popelku, Fialku i Kropenku a Růženku!
Bez covidu bych zvířátka neměla a to by byl sakra smutný život.
9. Nejistota
Covid nám potvrdil, že neexistuje jistota. Nevíme dne, ani hodiny. To je báječné, neboť spoléhání na to, co máme za jisté, nás činí nesmírně zranitelnými, protože se to zuby nehty snažíme ochránit a udržet a ono to nejde, nejde a nejde. Covid nám ukázal, že nemáme jistého nic krom smrti. Super! Když budeme méně ulpívat na tom, co si myslíme, že můžeme udržet, bude nám lehčeji a lépe.
10. Příležitost
Covid nám dal tolik příležitostí. Ukázal, že je třeba se přizpůsobit, věci a zvyklosti měnit, žít jinak a neohlížet se na to, co bylo, ale být více tady a teď a do budoucnosti se snažit koukat jen opatrně a být připraven na to, že naše představy nebudou naplněny. Covid nám ukázal, že je dobře zkoušet mít radost bez ohledu na okolnosti.
No vidíte, copak není covid úžasný? Já si na něj teda rozhodně stěžovat nebudu, nechci ani kňourat ani vinit kde co okolo. Dávno nevidím to, co se stalo, nijak černě. Byla to skvělá jízda. Jednoznačně. Proto 12. 3., v den výročí vyhlášení prvního nouzového stavu, slavme. Covid byl pořádný šok a kopanec do zadku, který nám ukázal, že můžeme žít a ne jen přežívat a že je tohleto rozhodnutí jenom na nás.
Už dlouho se chystám napsat tento text, ale pořád mi do toho něco „důležitějšího“ lezlo. Nicméně teď už opravdu nazrál čas, abych odložila smolení dalšího článku o našem soudním úspěchu ve věci územního plánování, a konečně PODĚKOVALA.
Děkuju tímto všem, kdo věnovali svůj čas a natočili a poté zveřejnili na Youtube svoje edukační videa. Jsem vám dnes a denně vděčná za to, co jste udělali, protože mně a mým dětem nesmírně pomáháte s tím, aby mohly zůstat doma a vzdělávat se přitom dostatečně kvalitně. Takže díky moc!!!
Můj dřívější známý říkával, že prý učitel je podle vzoru p*del. Vždycky jsem se tomu s patřičným úšklebkem smála a říkala si: No jo, to je fakt trefné. Není to ale rozhodně pravda ve všech případech. Jsou mezi učiteli opravdoví pedagogové, to mi věřte. Já a moje děti máme za dva roky domácí školy vytipované opravdu úžasné lidi, kteří dokáží mluvit chytře, dobře a pro puberťáky přístupně i o spalovacích motorech nebo vytýkání při úpravách mnohočlenů, o popisu a líčení (to video mne fakt pobavilo) či o významových poměrech mezi větami hlavními, vedlejšími a dokonce i (to je poměr stupňovací, kdybyste to chtěli vědět) o poměrech mezi jednotlivými větnými členy.
Nebudu nikoho jmenovat a dávat příklady mých oblíbených videí, protože netuším, jestli se třeba autorům neekluji a nepovažovali by fakt, že zrovna já využívám jejich videa, za zahanbující. Děkuji ale všem, kteří umí (a na které já, protože neumím, jen čumím). Dokonce řada z nich nejsou ani učitelé, ale kupř. matematiku umí skvěle vysvětlit nadaní studenti, kteří ji jednoduše chápou. Tihle všichni jsou prostě k nezaplacení. Upřímně doufám, že dobré učitele (ať už ty s formálním vzděláním nebo i bez) nezahubí nic – ani klimamasírka, ani blbosti okolo svobody slova, ani válečná mašinerie, protože je sakra hodně potřebuju. A nejen já, my všichni.
Ať už učíte puberťáky doma nebo je posíláte do škol, věřte, že covid měl skutečně jeden obrovský přínos pro vzdělávání – vytvoření nespočtu školních videí. Jsou mezi nimi absolutní propadáky, ale i drahokamy, které prostě a bez debat pomáhají. Zajímavé, za co všechno lze covidu nakonec děkovat.
P. S.: Vymyslela jsem vzdělávací projekt pro adolescenty týkající se pacifismu. Docela se těším, až se mi ho podaří realizovat. Slibuju, že bude lepší než moje environmentálně edukační počiny. Jen se musím naučit pracovat s materiály z historických matrik. Něco mi říká, že bych měla oprášit němčinu, ach jo.
Je málo dní, kdy jsem ráda, že jsem na venkově. Rozhodně k nim nepatřil včerejšek, ani dnešní dopoledne, kdy jsme bojovali s následky nezkušenosti a laxnosti: myší invazí v nové staré barabizně. Odporní hlodavci vnikli do komory, kde zničili uskladněnou drogerii (stupidně nakoupenou v záchvatu paniky z hrozby výpadku zásobování před rokem). Doteď jsem nevěděla, že myši žerou vlhčené ubrousky, tekuté mýdlo anebo plast. Pořád se učím. Teď vím, že v našem novém bydlišti budu mít co do činění s ropáky (anebo to byli ti mimozemšťani ze sestřelených neidentifikovatelných objektů). V noci jsem hrůzou nespala, neb jsem byla přesvědčena, že jsem se určitě nakazila hantavirem a brzy natáhnu bačkory na krvácivou horečku. Tak děsivé to bylo. S nevítanými příchozími jsme se vypořádali, nakousané krámy jsme vyházeli do popelnice, komůrku uklidili a zakryli dlaždicí otvor, kudy do ní lezli ze sklepa. Na závěr jsme nastražili pasti (jedna stojí 14,-, to se nám ty šedivé mrchy dost prodraží).
Řeknu vám, fuj, fuj, fuj. Hnus. Byla jsem naštvaná, rozčilená a neváhala jsem se o tuto náladu podělit s Davidem, kterému to zase tak hrozné nepřišlo. Prý venkov, co čekám. Nic takového by se mi v malinkém Brně v centru Brna ve 4. patře s pancéřovými bezpečnostními dveřmi (a sprchovým koutem a teplou vodou) sakra nestalo!!!, řvala jsem. Jak já ten špinavý a smradlavý lont se všemi těmi hnojivy, traktory, slepičinci, uštěkanými čokly, kteří utíkají s chatrně oplocených zahrad, a myšmi ničícími můj majetek a zdraví nesnáším!
Dnešní odpoledne ale patří k oněm vzácným okamžikům, kdy jsem za místo, kde lišky dávají dobrou noc, vděčná. Právě jsem se vrátila z vycházky se psy, během které jsem promokla na kost, sedím u kamen a čtu mimořádně vtipný článek na Novinkách s názvem „Špehují řidiče i stovky kilometrů, aby vykradli auto. Policie varuje před gangy cizinců“, ze kterého je i úvodní citace.
Marně přemýšlím, z jaké strašlivé země musí být takoví zlí, zákeřní, nelidští a bohu nemilí a lidem odporní cizinci? Kde se asi nachází zahraničí, které chrlí do jiných zemí takový příšerný výplod své kultury, aby tam škodil místním, říkám si? Proč není v článku uvedena státní příslušnost těch oduševnělých hrdinů?
Připomíná mi to styl, kterým se psalo a píše v Německu či Skandinávii o těch, kdo se hlásí k islámu. Jsou to také jacísi obecně neidentifikovatelní, podobně jako ti ufoni. Vraždí, terorizují, šikanují jiné a tak podobně, ale nikdo o nich nemluví a nic neví, a současně naprosto přesně ví. Zvláštní doba.
Cestování do Nového Kyjeva se nevyhnu já ani moje děti. Můžu vám ale upřímně říct, že jsem z toho všeho stále více otrávená, protože mi Brno už nepřijde bezpečné jako za mých mladých let, kdy si člověk klidně chodil v jednu ráno po Masaryčce a doopravdy vůbec nic nehrozilo tam, ani v rozjezdu (až na poblitou bundu, ale ta se dala se zacpaným nosem hodit do pračky a bylo). Když do nového Kyjeva má jet dcera sama, nejsem klidná. Není to už moje město, je do cizí místo s mně velmi nemilými lidmi, ať už jde o gangy ze zahraničí nebo o Brňáky, kterým to řádění zahraničních přijde fajn). nechci je znát, nechci je potkávat, nechci je dokonce ani vidět, ani slyšet. Zkrátka jsou situace, kdy jsou mi příjemnější myší bobky s hantavirem než představa života v Brně či jiném městě.
Tak díky za text, Novinky. Pomohly jste mi se zase o pikometr posunout ke smíření se s životem venkovské ženštiny. Je mi líto, že jsem o Brno přišla, ale takový je život. Plný změn a výzev a nejistoty. Ale taky radosti – zdá se totiž, že už se mi vrací ta správná chuť – pivní. Hurá!
Domácí škola přináší různé výzvy, například dnes dopoledne jsme s holkou za účelem naplnění požadavků pro přezkoušení z chemie dělaly pokus se savem, octem, sodou, coca colou (ta se hodí na jakýkoliv pokus, dost se divím, že to někdo pije), jarovou vodou a červeným zelím. Je to docela efektní, když byste neměli se svými osmáky co dělat, můžete se do toho směle pustit.
Snažím se, aby školní povinnosti byly splněné co nejdříve, neboť je skutečně dobré neodkládat to, co můžeme udělat dnes, na zítřek.
Kromě toho jsme upekly donuty, ozdobily je jedovatě vyhlížející polevou s přídavkem malinové červeni a krom toho připravily čokoládové cupcakes s krémem z mascarpone. Na oslavu narozenin se něco takového docela hodí, i když mamka jistě koupí i větrníky a špičky.
Kromě vaření a kuchtění chemických pokusů se u nás za humny leccos děje. Sehnali jsme totiž zedníka, který za jednu hodinu obložil zeď za kamínky v pokoji u syna. Za jednu hodinu! Je to strašlivý rychlík. David mu teď jel koupit chlebíčky a já mu poslala pár oněch cupcaků. Musíme si ho vážit, neb zedník je pravý drahokam v sociální síti. Jistě se mnozí fouňové domnívají, že si sednu na zadek, když mi řeknou, že znají soudce, státní zástupce nebo ředitele já nevím čeho. To jsou ale vedle jak ta jedle. Já jsem skutečně dojata a nažhavena, když mi někdo oznámí, že se přátelí se zedníkem, pokrývačem, instalatérem či elektrikářem. To jsou totiž ty nejcennější ze všech lidí, protože něco doopravdy na rozdíl od mnohých umí a vy tu jejich zručnost a um sakra potřebujete. Ajťáci, ekonomové nebo absolventi humanitních studií a jiných sračkologií jsou vám k užitku jak žábě kudrlinka!
Doufám, že to u nás v nové staré barabizně zedník nevzdá, protože jsme už už skoro ve finále. V létě chceme ještě koupit plynový kotel, radiátor a pak budeme mít sprchový kout s teplou vodou a dokonce bude v koupelně víc než stávajících 8 stupňů! Heč! To koukáte, že jo!
P. S.: Teď se s Davidem díváme na „kalašovky“, známé detektivky s výborným Hrušínským ze šedesátek, resp. i z přelomu se sedmdesátkami. Je až neuvěřitelné, jak lidé žili – skromně a obyčejně, nepohodlně. Ostatně, zajímavě je to ukázáno v jiném filmu – Bílé paní, kde v domě neměli ani zavedenou vodu. To si dnes mnozí neumí ani představit, a přitom je to tak nedávno. Neměli ale radost? Měli se ale špatně? Hůř než my? Nevím a často o tom pochybuju. Dobře se dá žít v různých situacích. Proto se není třeba bát ztráty komfortu. Nebojme se prostě nesmyslů a pošleme do háje všechny ty, kdo ze strachu tyjí. Všechny, dokonce i ty, kteří se vám snaží namlouvat, jak bojují po vašem boku. Není to totiž pravda, jinak by vás nenutili se bát. Vykašlete se proto na sledování různých tragických scénářů. Život je na to hodně, ale opravdu hodně krátký. Lépe je žít a radovat se. Ono je vážně z čeho, vždyť se rozhlédněte okolo sebe.
Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.
Jsem přesvědčena, že jsem konečně měla covid. Jak já jsem se na tu nemoc těšila! Celé tři roky jsem doufala, ale teď vám řeknu jen jedno: kéž bych ten virus raději nikdy nepotkala. Stalo se mi totiž něco, co jsem nečekala ani v nejhorší noční můře. Nikdo, ale opravdu nikdo netrpí kvůli koronavirům tak jako já!
Přestalo mi totiž chutnat pivo!
Ano, čtete správně, je to tak. Katastrofa. Můj život ztratil smysl…
Když jsem čítávala zprávy o tom, jak někdo kvůli covidu ztratil čich, někdo chuť, nebrala jsem to vážně. Říkala jsem si, že ti lidi jsou asi nějaké bačkory, které nic nevydrží. To na mne si nějaký bacil nepřijde! A pak jsem minulý týden začala kašlat a smrkat. Z toho se samozřejmě nestřílí, když jsem měla černý kašel, bylo mi o dost hůř. Ale pátý den po propuknutí příznaků se to stalo. Seděla jsem v kuchyni a laskala jsem pohledem láhev svijanského ležáku. Vzala jsem do ruky otvírák, uslyšela onen nádherný syčivý zvuk a pak jsem se napila. No fuj! To pivo snad musí být zkažené, říkala jsem si. Poprvé v životě jsem musela lahev obrátit dnem vzhůru a vylít ji do dřezu. To se mi nestalo ani při nákaze rotaviry. Zoufale jsem o tomto nepěkném zážitku vyprávěla manželovi. Druhý den mi přivezl z Brna výběr piv. Mezi nimi i báječný pšeničný Primátor. Ale co se nestalo – opět neprosto nechutný zážitek. Ach bože!
Před chvílí jsem navíc zjistila, že se změna chutí týká i kávy! Je mi z ní úplně zle, už jen ten pach je odpudivý. Víno, které jsem dostala od našeho zlatého zedníka a jeho ženy, raději testovat nebudu, neboť na základě toho, že jablečný ocet naráz chutná jako aviváž, čekám, že by se mi dostalo dalšího nemilého překvapení.
Moje děti se mne začaly bát, neboť se domnívají, že se ze mě stává nějaká bestie, která nakonec začne žrát lidské maso (prý je to tak v nějaké knize nebo seriálu, že zlým ghúlům nechutnají běžné věci ). Já sama si zoufám. Ve světě bez piva nedává smysl žít! Kdybych to byla bývala věděla, tak bych se, přísám bohu, nechala očkovat. Tohleto peklo na zemi mi za domnělé hrdinství nestálo… Snáze bych totiž akceptovala fakt, že mi přestane fungovat srdce v důsledku vedlejších účinků mRNA vakcíny, než to, že mám přetrpět zbytek života jako abstinent. Odteď už to opravdu nikdy nebude jako před covidem!
P. S.: Doufám, že stát zase nezavede opatření proti covidu. To by mne mrzelo, že jsem promarnila šanci a namísto PCR testu podstoupila jen test pivní, protože pochybuju, že by ten byl kdy uznáván jako propustka do společenského života…
Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.