Rubrika: Právníci na venkově (Strana 2 z 4)

Právníci na venkově 26: podezřelí ze zahraničí a další obohacení našich životů

Policisté podle mluvčího v posledních měsících zaznamenali desítky případů krádeží z vozidel, kdy se jednalo převážně o finanční hotovostí, kterých se podle poznatků policie dopouštějí organizované skupiny zlodějů ze zahraničí. Jejich národnosti policie neupřesnila.“

Je málo dní, kdy jsem ráda, že jsem na venkově. Rozhodně k nim nepatřil včerejšek, ani dnešní dopoledne, kdy jsme bojovali s následky nezkušenosti a laxnosti: myší invazí v nové staré barabizně. Odporní hlodavci vnikli do komory, kde zničili uskladněnou drogerii (stupidně nakoupenou v záchvatu paniky z hrozby výpadku zásobování před rokem). Doteď jsem nevěděla, že myši žerou vlhčené ubrousky, tekuté mýdlo anebo plast. Pořád se učím. Teď vím, že v našem novém bydlišti budu mít co do činění s ropáky (anebo to byli ti mimozemšťani ze sestřelených neidentifikovatelných objektů). V noci jsem hrůzou nespala, neb jsem byla přesvědčena, že jsem se určitě nakazila hantavirem a brzy natáhnu bačkory na krvácivou horečku. Tak děsivé to bylo. S nevítanými příchozími jsme se vypořádali, nakousané krámy jsme vyházeli do popelnice, komůrku uklidili a zakryli dlaždicí otvor, kudy do ní lezli ze sklepa. Na závěr jsme nastražili pasti (jedna stojí 14,-, to se nám ty šedivé mrchy dost prodraží).

Řeknu vám, fuj, fuj, fuj. Hnus. Byla jsem naštvaná, rozčilená a neváhala jsem se o tuto náladu podělit s Davidem, kterému to zase tak hrozné nepřišlo. Prý venkov, co čekám. Nic takového by se mi v malinkém Brně v centru Brna ve 4. patře s pancéřovými bezpečnostními dveřmi (a sprchovým koutem a teplou vodou) sakra nestalo!!!, řvala jsem. Jak já ten špinavý a smradlavý lont se všemi těmi hnojivy, traktory, slepičinci, uštěkanými čokly, kteří utíkají s chatrně oplocených zahrad, a myšmi ničícími můj majetek a zdraví nesnáším!

Dnešní odpoledne ale patří k oněm vzácným okamžikům, kdy jsem za místo, kde lišky dávají dobrou noc, vděčná. Právě jsem se vrátila z vycházky se psy, během které jsem promokla na kost, sedím u kamen a čtu mimořádně vtipný článek na Novinkách s názvem „Špehují řidiče i stovky kilometrů, aby vykradli auto. Policie varuje před gangy cizinců“, ze kterého je i úvodní citace.

Marně přemýšlím, z jaké strašlivé země musí být takoví zlí, zákeřní, nelidští a bohu nemilí a lidem odporní cizinci? Kde se asi nachází zahraničí, které chrlí do jiných zemí takový příšerný výplod své kultury, aby tam škodil místním, říkám si? Proč není v článku uvedena státní příslušnost těch oduševnělých hrdinů?

Připomíná mi to styl, kterým se psalo a píše v Německu či Skandinávii o těch, kdo se hlásí k islámu. Jsou to také jacísi obecně neidentifikovatelní, podobně jako ti ufoni. Vraždí, terorizují, šikanují jiné a tak podobně, ale nikdo o nich nemluví a nic neví, a současně naprosto přesně ví. Zvláštní doba.

Cestování do Nového Kyjeva se nevyhnu já ani moje děti. Můžu vám ale upřímně říct, že jsem z toho všeho stále více otrávená, protože mi Brno už nepřijde bezpečné jako za mých mladých let, kdy si člověk klidně chodil v jednu ráno po Masaryčce a doopravdy vůbec nic nehrozilo tam, ani v rozjezdu (až na poblitou bundu, ale ta se dala se zacpaným nosem hodit do pračky a bylo). Když do nového Kyjeva má jet dcera sama, nejsem klidná. Není to už moje město, je do cizí místo s mně velmi nemilými lidmi, ať už jde o gangy ze zahraničí nebo o Brňáky, kterým to řádění zahraničních přijde fajn). nechci je znát, nechci je potkávat, nechci je dokonce ani vidět, ani slyšet. Zkrátka jsou situace, kdy jsou mi příjemnější myší bobky s hantavirem než představa života v Brně či jiném městě.

Tak díky za text, Novinky. Pomohly jste mi se zase o pikometr posunout ke smíření se s životem venkovské ženštiny. Je mi líto, že jsem o Brno přišla, ale takový je život. Plný změn a výzev a nejistoty. Ale taky radosti – zdá se totiž, že už se mi vrací ta správná chuť – pivní. Hurá!

Právníci na venkově 25: pH, červené zelí a strach

Domácí škola přináší různé výzvy, například dnes dopoledne jsme s holkou za účelem naplnění požadavků pro přezkoušení z chemie dělaly pokus se savem, octem, sodou, coca colou (ta se hodí na jakýkoliv pokus, dost se divím, že to někdo pije), jarovou vodou a červeným zelím. Je to docela efektní, když byste neměli se svými osmáky co dělat, můžete se do toho směle pustit.

Snažím se, aby školní povinnosti byly splněné co nejdříve, neboť je skutečně dobré neodkládat to, co můžeme udělat dnes, na zítřek.

Kromě toho jsme upekly donuty, ozdobily je jedovatě vyhlížející polevou s přídavkem malinové červeni a krom toho připravily čokoládové cupcakes s krémem z mascarpone. Na oslavu narozenin se něco takového docela hodí, i když mamka jistě koupí i větrníky a špičky.

Kromě vaření a kuchtění chemických pokusů se u nás za humny leccos děje. Sehnali jsme totiž zedníka, který za jednu hodinu obložil zeď za kamínky v pokoji u syna. Za jednu hodinu! Je to strašlivý rychlík. David mu teď jel koupit chlebíčky a já mu poslala pár oněch cupcaků. Musíme si ho vážit, neb zedník je pravý drahokam v sociální síti. Jistě se mnozí fouňové domnívají, že si sednu na zadek, když mi řeknou, že znají soudce, státní zástupce nebo ředitele já nevím čeho. To jsou ale vedle jak ta jedle. Já jsem skutečně dojata a nažhavena, když mi někdo oznámí, že se přátelí se zedníkem, pokrývačem, instalatérem či elektrikářem. To jsou totiž ty nejcennější ze všech lidí, protože něco doopravdy na rozdíl od mnohých umí a vy tu jejich zručnost a um sakra potřebujete. Ajťáci, ekonomové nebo absolventi humanitních studií a jiných sračkologií jsou vám k užitku jak žábě kudrlinka!

Doufám, že to u nás v nové staré barabizně zedník nevzdá, protože jsme už už skoro ve finále. V létě chceme ještě koupit plynový kotel, radiátor a pak budeme mít sprchový kout s teplou vodou a dokonce bude v koupelně víc než stávajících 8 stupňů! Heč! To koukáte, že jo!

P. S.: Teď se s Davidem díváme na „kalašovky“, známé detektivky s výborným Hrušínským ze šedesátek, resp. i z přelomu se sedmdesátkami. Je až neuvěřitelné, jak lidé žili – skromně a obyčejně, nepohodlně. Ostatně, zajímavě je to ukázáno v jiném filmu – Bílé paní, kde v domě neměli ani zavedenou vodu. To si dnes mnozí neumí ani představit, a přitom je to tak nedávno. Neměli ale radost? Měli se ale špatně? Hůř než my? Nevím a často o tom pochybuju. Dobře se dá žít v různých situacích. Proto se není třeba bát ztráty komfortu. Nebojme se prostě nesmyslů a pošleme do háje všechny ty, kdo ze strachu tyjí. Všechny, dokonce i ty, kteří se vám snaží namlouvat, jak bojují po vašem boku. Není to totiž pravda, jinak by vás nenutili se bát. Vykašlete se proto na sledování různých tragických scénářů. Život je na to hodně, ale opravdu hodně krátký. Lépe je žít a radovat se. Ono je vážně z čeho, vždyť se rozhlédněte okolo sebe.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 24: Bože můj, měla jsem se očkovat aneb pozdě bycha honit…

Jsem přesvědčena, že jsem konečně měla covid. Jak já jsem se na tu nemoc těšila! Celé tři roky jsem doufala, ale teď vám řeknu jen jedno: kéž bych ten virus raději nikdy nepotkala. Stalo se mi totiž něco, co jsem nečekala ani v nejhorší noční můře. Nikdo, ale opravdu nikdo netrpí kvůli koronavirům tak jako já!

Přestalo mi totiž chutnat pivo!

Ano, čtete správně, je to tak. Katastrofa. Můj život ztratil smysl…

Když jsem čítávala zprávy o tom, jak někdo kvůli covidu ztratil čich, někdo chuť, nebrala jsem to vážně. Říkala jsem si, že ti lidi jsou asi nějaké bačkory, které nic nevydrží. To na mne si nějaký bacil nepřijde! A pak jsem minulý týden začala kašlat a smrkat. Z toho se samozřejmě nestřílí, když jsem měla černý kašel, bylo mi o dost hůř. Ale pátý den po propuknutí příznaků se to stalo. Seděla jsem v kuchyni a laskala jsem pohledem láhev svijanského ležáku. Vzala jsem do ruky otvírák, uslyšela onen nádherný syčivý zvuk a pak jsem se napila. No fuj! To pivo snad musí být zkažené, říkala jsem si. Poprvé v životě jsem musela lahev obrátit dnem vzhůru a vylít ji do dřezu. To se mi nestalo ani při nákaze rotaviry. Zoufale jsem o tomto nepěkném zážitku vyprávěla manželovi. Druhý den mi přivezl z Brna výběr piv. Mezi nimi i báječný pšeničný Primátor. Ale co se nestalo – opět neprosto nechutný zážitek. Ach bože!

Před chvílí jsem navíc zjistila, že se změna chutí týká i kávy! Je mi z ní úplně zle, už jen ten pach je odpudivý. Víno, které jsem dostala od našeho zlatého zedníka a jeho ženy, raději testovat nebudu, neboť na základě toho, že jablečný ocet naráz chutná jako aviváž, čekám, že by se mi dostalo dalšího nemilého překvapení.

Moje děti se mne začaly bát, neboť se domnívají, že se ze mě stává nějaká bestie, která nakonec začne žrát lidské maso (prý je to tak v nějaké knize nebo seriálu, že zlým ghúlům nechutnají běžné věci ). Já sama si zoufám. Ve světě bez piva nedává smysl žít! Kdybych to byla bývala věděla, tak bych se, přísám bohu, nechala očkovat. Tohleto peklo na zemi mi za domnělé hrdinství nestálo… Snáze bych totiž akceptovala fakt, že mi přestane fungovat srdce v důsledku vedlejších účinků mRNA vakcíny, než to, že mám přetrpět zbytek života jako abstinent. Odteď už to opravdu nikdy nebude jako před covidem!

P. S.: Doufám, že stát zase nezavede opatření proti covidu. To by mne mrzelo, že jsem promarnila šanci a namísto PCR testu podstoupila jen test pivní, protože pochybuju, že by ten byl kdy uznáván jako propustka do společenského života…

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 23: Za svobodu se platí životem

„I had a cat named Snowball, she died, she died! Mom said she was sleeping, she lied, she lied! Why, oh why is my cat dead?“ Lisa Simpson

Během covidu i dnes má každý plnou pusu svobody, já sama jsem to tak měla. Každý by si chtěl dělat, co je mu libo, ale následky, které s sebou svobodné rozhodování nese, snese málokdo. Podle mého názoru se jedná jen o spoustu řečí a skutek ve skutečnosti u většiny utek´. Být svobodný totiž zdaleka neznamená jen čerpat výhody, bavit se a užívat si, co to jde. Ve skutečnosti je svoboda neuvěřitelná dřina a řehole, protože si za všechno, co se vám přihodí, můžete sami a není na koho to špatné svést.

Aktuálně mne svoboda, kterou jsem darovala milovaným kočičkám, učinila velmi nešťastnou. Včera jsem totiž po hodinovém hledání ztracené číčy za svitu čelovky narazili už jen na její studené ztuhlé a krvavé tělíčko. Svoboda ji stála asi při střetu s autem život. Ano, žila život diametrálně odlišný od toho, kdy byla uvězněna v miniaturním bezpečném bytě v centru Brně, mohla lovit myši, mohla lézt po stromech, mohla skákat po kládách a mohla skotačit v trávě a chytat mouchy. Mohla cokoliv, ale její život skončil o mnoho let dřív, než by musel, kdyby ležela přežraná na polštářích a její rajón by čítal 60 metrů čtverečních.

Tu kočku jsem milovala, byla milá i zlá, byla hodná i zákeřná, byla rozmazlená a panovačná, byla drzá a vlezla všude, syčela a škrábala, ráno otravovala a její chlupy tu s námi budou ještě mnoho let, ale všem nám moc chybí. její parťačka je celá pryč z toho, že je sama. Ven ji nechce, zalezla pod postel a po kočičím způsobu roní slzy.

Já hledám novou kočku a doufám, že bude aspoň z poloviny tak otřesná jako ta původní. Že bude pořád mňančet a prudit a lézt po stole a ujídat z talířů a že ji budu milovat jako tu původní.

Až uvidíte kočku sraženou autem u silnice, myslete na to, že přesně tohle je cena, kterou musíte zaplatit za skutečnou svobodu. Není možné mít bezpečí a svobodu zároveň. Jedno vylučuje druhé. Jste opravdu ochotni platit nebo jen kecáte? Já si mnohdy říkám, že jenom tak plácám a ve skutečnosti bych dala za jistotu život.

P. S.: Milovaná číčo, snad jsi v kočičím nebi a snad to moc nebolelo.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 22: Mámo, táto, v komoře je myš!

Tak nás postihlo další vesnické prokletí – myš v domácnosti. Že mi žerou tyhlety šedivé bestie zásoby v nové staré barabizně, to bych jim odpustila, chápu, že je to aktuálně myší království, když tam nežijeme. Že jsou ale tak drzé a vetřou se do domu obývaného dvěma kočkami a německým pinčem, kterého lidé chovali právě kvůli myšilovným schopnostem, to mi pěkně brnká na nervy. Naše kočky ve skutečnosti myši neodpuzují, ale naopak je domů ještě ke všemu nosí! Uloví je a pak se přijdou pochlubit a když nedáváme dost pozor, abychom je vyhnali tam, kam s něčím tak odporným patří, pronesou (občas ještě živou) kořist dovnitř, aby si s ní náležitě pohrály, než jí ukousnou hlavu.

Situaci momentálně komplikuje fakt, že se ta smradlavá výrobkyně bobků usalašila ve špajzu. Strašné! Kdyby byla vyhladovělá, určitě by skočila do obyčejně nastražené pastičky a byl by klid. Teď ale musím ještě vymýšlet, jakou dobrotu jí nastražím, aby nemohla odolat. Co může sakra šmakovat myším? Jako člověk z paneláku nevím, přemýšlím, co ji asi tak nabízela babička (Ta ale hlavně neměla kočky, které by dům obohacovaly o nevítané přivandrovalce, takže ji nejspíš takové starosti moc netrápily a do sklepa jednoduše nasypala jed. S ničím se moc nepárala.). Hledám v radách z Receptáře…. Aha! A tak zatímco David jel do sousední vesnice pro pasti, já krájím chléb a smažím ho na špeku, aby neodolatelně voněl a myš nebo myšák byli ochotni za jednou sousto položit život. Tak se přece na živé tvory musí! Naslibovat hory doly a pak drsně seknout, copak jsem se ještě nic o světě tam venku nenaučila?

Všechny potraviny v komoře jsem pečlivě uzavřela do krabiček nebo do sáčků a zbytek nacpala do lednice, aby k nim hlodavec nemohl a nezbude mi, než čekat, zda pružina v pasti zlomí či nezlomí myši vaz.

Na druhou stranu, co je jedna jediná myšička proti statisícům potkanů v Novém Kyjevě nebo v Novém Yorku . Když to tak čtu, uvědomuju si, že myši jsou vlastně celkem fajn zvířátka.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 21: měsíc pololetních prázdnin

Miluju domácí vzdělávání. Je to jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem kdy učinila. Nejen, že děti jsou na tom vědomostně lépe, než by kdy byly ve škole, ale navíc získaly samostatnost, schopnost se učit a být zodpovědné za své výsledky. Já sama jsem si za poslední dva roky zopakovala tuny učiva, které byly zasunuty někde hluboko v nejtemnějších vrstvách paměti. Díky domácí škole máme svobodu, více radosti a méně stresu, děti mohou vstávat v osm a velmi líně se oblékat a ještě líněji snídat (když nemusí běžet se psy). Neřešíme žádné aktovky, svačiny, pití, nevyprané tělocviky, omluvenky, šikanu, šarvátky, nenávist mezi spolužáky a jiné nesmysly. Jestli hledáte něco, co vám nebývale usnadní život, nechte děti doma.

Dnes měly děti ve škole závěrečné testování. Dopadlo úžasně. Mám tak skvělé potomky, že si říkám, že je museli v porodnici vyměnit. Moji ani Davidovi být nemůžou. Děcka nemusela všechno dělat dnes (bylo to skutečně náročné), ale chtěla, protože díky tomu budou mít měsíc volna. Považte, celý měsíc prázdnin navíc! To stejné se opakuje v létě. Když to sečtete, mají díky domškole za jeden jediný rok asi 5 měsíců prázdnin. Pokud bych připočetla víkendy, byly by to tak další dva měsíce. To máme sedm měsíců z roku volných! Báječné, že? Kam se hrabe J. Verne a jeho dva roky prázdnin. Pravou radost vám dá jen domácí škola.

Na druhou stranu musím přiznat, že já jsem celkem drsná učitelka. Nedám dětem nic zadarmo. Musí se secsakra hodně učit. Já totiž nesnáším takové ty kecy, které vedou rodiče propagující unschooling, že se děti učí dobrovolně a samy od sebe a když se jim zrovna nechce, tak to „jednou přijde“. Je to strašná blbost. K učení se děti musí hnát málem rákoskou. Volná a respektující výchova u mne zkrátka neprojde. Na dospělé taky nikdy nepřijde, že by se jim chtělo pracovat. Pracují jen a výhradně proto, že musí. Přezkoušení díky téhleté kázni proběhlo více než dobře, nicméně mu předcházely dlouhé týdny plnění tzv. portfolia prezentacemi, pracovními sešity, testy a vším možným. Musím ale uznat jedno: díky lockdownům je vzdělávání harantů o dost jednodušší – na Youtube je totiž pár bezvadných videí od učitelů, kteří doopravdy umí, že si nemusím zoufat, když se propadám do fyzikálních a chemických bažin neznalosti. Jak říkám, domácí škola je úžasný vynález! Neměnila bych a doufám, že děti to budou chtít doma už doklepat. Asi by mi celý ten cirkus dost chyběl.

Svět není špatné místo k životu, co? Zvláště když v naší nové staré barabizně byl zedník 5 dní po sobě, dokonce i na Silvestra, a činil se, jen co je pravda. Už to vypadá, že skoro, skoro budou obklady na WC! Není to báječné? Pak koberce, lino, montování linky a skříní z IKEA, vyhnání myší, které se nám tam zvesela zabydlely a požírají mi moje zásoby, a už už cítím vzrušení z mého dvanáctého stěhování! Při představě, že v březnu budu chodit po nové zahradě a s gustem vytrhávat rašící plevel, aby letos neměl vůbec žádnou šanci, je mi prostě blaze na duši a nic na světě to nemůže zkazit. Ani Ukrajinci, ani čínský virus, ani klima, ani žádný moderní gender. Prostě nic. Možná, že je to ale i tím vínem, které jsem už vypila a zítra ráno mi bude o dost hůř.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 20: Tříkrálová sbírka a připravené koště

Náš obecní rozhlas má obvykle zajímavé zprávy – třeba o tom, kdy se budou prodávat kuřice (ačkoliv stát by byl nejraději, kdyby slepice skončily v polévce a lidé by neměli žádnou soběstačnost), kdy přijede podnikatel a bude prodávat tepláky a podobný sortiment zboží, nebo kdy se koná Poslední leč. Vzhledem k tomu, že syn navštěvuje místní myslivecký kroužek, je tato informace pro naši rodinu více než významná.

Před chviličkou mne ale hlášení pěkně naštvalo. V neděli totiž budou chodit otrapové z Tříkrálové sbírky a žebrat peníze. Jen ať to zkusí, koště bude v pohotovosti připraveno za dveřmi! Nesnáším Charitou organizované oslavy Tří králů! Nechápu, jak si ti katoličtí somráci vůbec dovolují osobovat si onen svátek pro sebe a své nekalé záměry. Tento přístup je naprosto nesnesitelný. Nejde přece o nějaké výsostné právo Charity, svátek patří všem. Když jsem byla malá, neexistovalo něco jako organizované Tříkrálové sbírky. Obvykle chodily u nás na sídlišti bandy cikáňat a dožadovaly se něčeho sladkého na zub nebo pár drobných, zkrátka dělávaly to, co dělávaly děti dřív. Pak se cikánské rodiny odstěhovaly pryč a drzá Charita si dovolila označovat ty, kdo nežebrali pod jejím logem, za podvodníky. Jako by jí snad onen svátek patřil!

Pokud vám koledníci, kteří vás požádají o dar do Tříkrálové sbírky pořádané Charitou Česká republika, na požádání nepředloží svůj průkaz koledníka nebo odmítnou ukázat úřední pečetění sbírkové kasičky, jde patrně o koledníky, kteří se pouze vydávají za zástupce Charity a může se jednat o podvod.

K mému prahu černoprdelníci zkrátka nesmí ani omylem. Jednak mi celkově lezou církve a jejich dogmata na nervy a jednak nemám nejmenší zájem na tom přispívat na stupidity typu dárků pro ukrajinské haranty, vzhledem k tomu, že je mi naprosto lhostejné, žijí-li nebo ne nebo dostávají-li dárky nebo ne, stejně jako je mi to šumafuk u 99, 999999999+% světové populace. S mnohem větším uspokojením investuju každičkou korunu do granulí pro mé milované pejsánky a do obkladaček na záchod. Pro jistotu ale nachystám ke dveřím koště, kdyby se přeci jen ti žebráci odvážili zaklepat a obtěžovat v neděli, a taky nechám psy, aby si užili svých deset minut zběsilého ňafání bez napomínání.

Nedávejte Charitě ani korunu, nezaslouží si to. Je příliš spojená se státem a podporuje jeho narativy, jak jen může.

Po vládním zákazu nošení podomácku ušitých roušek se místní Charity staly také místem, kde si mohou lidé v nouzi, se kterými Charity průběžně pracují, vyzvednout chirurgické roušky a respirátory. Ty jsou k dispozici i pro další nemajetné, kterým by jejich koupě nabourala hubený rodinný rozpočet. Ochranné pomůcky Charity získávají z potravinových bank, často však jen v omezeném množství. Například Diecézní charita Brno potřebuje zajistit ochranné pomůcky pro přibližně 6 tisíc svých klientů. „Roušky a respirátory budou naši pracovníci vydávat klientům z nízkopříjmových rodin, lidem bez domova nebo matkám s dětmi v azylových domech. Zásoby z potravinových bank jsou ale nedostatečné. Diecézní charita Brno přitom měsíčně vydává téměř 4 miliony korun na ochranné pracovní pomůcky,“ uvedl její ředitel Oldřich Haičman. Proto se Diecézní charita Brno obrátila na veřejnost s prosbou o finanční podporu, podobně jako Arcidiecézní charita Praha či Oblastní charita Písek, které vyhlásily sbírku respirátorů. 

Člověku úplně puká srdce nad tou nezměrnou lidskostí a péči, viďte? A víte, co psali o očkování? Třeba toto:

Další, právě probíhající vlna pandemie a dezinformace, které se objevují v médiích i na sociálních sítích, ale i zdravému rozumu odporující destrukční snahy některých uskupení narušit plynulý chod charitních zařízení pro potřebné přiměly ředitele a prezidenty Charity k rozhodnutí veřejně vyjádřit podporu očkování proti koronaviru způsobujícímu covid-19, který už dva roky ohrožuje zdraví a životy lidí na celém světě.

Četné studie a statistiky doma i v zahraničí prokazují, že očkování je vysoce účinná a velmi bezpečná metoda zabraňující ve vysoké míře tomu, aby lidé nakaženi virem bojovali o život v nemocnicích. Nové výzkumy navíc potvrzují výraznou schopnost vakcíny snížit riziko přenosu a riziko vážného průběhu onemocnění, zvláště při aplikaci třetí, posilující dávky.

Děkujeme všem zaměstnancům Charity – a to jak v terénu, tak těm, co pracují v administrativě –, že přistupují ke své práci zodpovědně a nechali nebo nechávají se očkovat. Přicházejí denně do styku s velkým množstvím lidí a pečují neúnavně o ty nejzranitelnější z nás – o seniory, nemocné či lidi s handicapem. 

Dokonce ta skvělá Charita měla nervy tvrdit následující:

A souběžně apelujeme na zaměstnance a klienty Charity, kteří zatím s očkováním váhají: Aplikace více než 7 miliard dávek vakcín na celém světě ukazuje, že rizika očkování jsou podstatně menší než rizika vyplývající z onemocnění. Pokud máte nějaké zdravotní komplikace, proberte je se svým lékařem, případně lékařem v očkovacím centru. Vakcína je podle České vakcinologické společnosti bezpečná i pro těhotné v kterékoli fázi těhotenství, stejně tak pro kojící.

Jak se cítíte, když si tohle čtete? Mně se tak nějak zvedá sám od sebe prostředníček. Kdepak milodary. Raději jděte v neděli na výlet s přáteli nebo si jen tak čtěte v klidu a teple u kamen knihu. Já si kupříkladu při každé cestě do Brna na nádraží v Krumlově projdu vyřazenou literaturu. Častokrát mezi hřbety knih najdu nějaký poklad, který si s chutí přečtu já nebo moje děti. Právě dnes jsem dočetla Údolí tyranosaura. Docela to ušlo. Ve čtvrtek, až pojedu do Nového Kyjeva, knihu vrátím do oběhu a budou doufat, že se objeví nějaká jiná, se kterou si pěkně polebedím na sedačce se sklenkou vína, protože právě to má smysl – myslet na sebe, na blízké osoby a na to, abyste si pár desítek let na planetě, které máte k dispozici, co nejlépe a v radosti užili.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 19: Venda má narozeniny (už třetí ve stínu covidu)

Zítra mi bude 41. Je to moc nebo málo? Mně osobně to připadá jako strašlivě vysoké číslo. David říká, ať jsem v klidu, neboť budu vždycky mladší než on (narodil se v listopadu 81). Klidná ale nejsem ani omylem. Narozeniny jsem přestala mít ráda už před mnoha lety, asi tak v pětadvaceti, kdy jsem taky naposled dostala dort. Od té doby mi přibylo moře vrásek (téměř denně přemýšlím nad botoxem na mračivku, která se za tři covidové roky slušně prohloubila), ale ještě pořád se bez problémů vejdu do kalhot od státnicového kostýmu, který mi tehdy mamka nechala ušít na míru. Mám nesrovnatelně více starostí, než v roce 2006, kdy jsem opouštěla fakultu s prospěchovým stipendiem, červeným diplomem a naivní a tehdy nezdolnou vírou v demokratický právní stát. Denně se rozčiluju nad potomky, nad chabým postupem prací na nové staré barabizně, nad autem, druhy vedlejších vět přívlastkových, algebrou a kyslíkatými kyselinami, nad lumpárnami psů, koček, slepic a nad morčaty, která jsou už zase (!) plesnivá.

V tom všem si málo uvědomuju, že bych měla naopak děkovat za každé nové ráno, kdy můžu bez státní šikany někam zajet onou proklatou toyotou, která musí být snad co týden v servisu, kdy jsou děti zdravé, mám jim co dát jíst a můžu jim přitopit a večer dát teplou vodu na koupání a na ven boty a bundu.

Zítra oslavím v tichu babiččina domu 41. narozeniny. Zima roku 2019, kdy se začaly médii šířit hloupé zvěsti o covidu a kdy jsme měli jen videa z Číny, na kterých soudruzi padali na ulici jak mouchy po nákaze oním směšným virem, který se naší rodině tak trapně vyhýbá, mne zastihla v mimořádně špatné kondici, pokud jde o stav mysli. Byly to těžké měsíce a v březnu 2020 byly najednou osobní negativní emoce potlačeny pochopením, že jsme jen bezprávnými otroky tohoto všivého státu. Tatam byla kdysi neotřesitelná víra v demokratický právní stát…

Zítra oslavím 41. narozeniny. Nemám už žádné cíle ani ambice, má jediná touha směřuje k tomu, abychom přežili cokoliv se na nás hrne. Vím, že je to možné, protože lidé už toho přečkali mnoho špatného, co jim s chutí anebo naprostou lhostejností dělali ti nahoře. Lidé vydrží kdeco a upřímně doufám, že právě moje rodina patří k těm superodolným. Vždyť ani ten covid si na nás ani jednou netroufnul!

Zítra oslavím 41. narozeniny. Doufám, že se v dalších jednačtyřiceti letech budu bavit minimálně tak dobře, jak doposud. Hlavně, abych k tomu měla dost piva. Pak už si nebudu přát vůbec nic.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 18: Fucking weather!

Když se podívám z okna, vidím jen samé hnusné bílé svinstvo. Pole zasněžená, když jdeme na vycházku se psy, napadá nám do bot sníh. Ve skutečnosti ven nechtějí ani ti čoklové. Na silnici je souvislá vrstva ledu tlustá na dva prsty. Vzhledem k tomu, že dočasně (a snad už vážně jen pár měsíců) bydlíme v prudkém kopci, kam se auta horko těžko škrábou i v parném létě, je to situace velmi nepříjemná. Místní silničář (tj. muž vlastnící traktor s radlicí) si totiž řekl, že se mu se svažitým terénem drbat nechce, a tak povinnosti prostě zazdil s tím, že to jednou stejně roztaje, tak jakýpak copak. Dnes to kluziště okukoval můj soused (85 let) s tím, že by rád jel k lékaři. Přemlouvala jsem ho, ať si to rozmyslí, pokud nejde o život. Doufám, že mne poslechne, nechtěla bych, abych musela volat hasiče, aby ho dole seškrábali. (Doplněno: soused se zdárně vrátil i s manželkou, uf.)

Přesto jsem i v tomto nečase musela vyjet s mým starým plechovým miláčkem. Náš druhý vůz se totiž zase polámal a musel do servisu, neboť chlemtal chladicí kapalinu po hektolitrech. Cesta za automechanikem je akcí pro dva, neb je až u Znojma a je nutné odvézt šoféra toyoty zpět (i když včera musel David jet veřejnou dopravou, protože jsem na ledu a se zády řídit nemohla). Než jsme mohli vyjet, bylo třeba auto vytlačit, neboť mu zamrzlo pod koly a samo se nedokázalo odpíchnout. Při tom kaskadérském výkonu jsem si slušně namohla záda, takže chodím shrbená jak babka z Mrazíka, které Ivánek chtěl vrátit hůl, a zobu svoje růžové kamarády jako lentilky.

Letos poprvé doopravdy nenávidím zimu. Komplikuje mi život. Netěším se na leden, protože David bude muset jezdit po soudech v podmínkách, kdy by člověk měl raději zůstat u kamen. Dětem hrozí, že je nebudu moci odvézt na kroužky. Únor straší tím, že budou zase dout vichry s rychlostí 40 km/h, kdy je člověk rád, že rychle vyvenčí psy a přitom mu nespadne na hlavu strom. Navíc mám za pár dní narozeniny a čím jsem starší, tím nepříjemnější ten okamžik je. Kdo by taky chtěl slavit už jednačtyřicáté narozeniny? Já rozhodně ne! Vždy se zvyšujícím se věkem to jde s tělem jedině z kopce – proto taky ten houser. Za mlada by se to nestalo. Už aby bylo konečně zase jaro!

Jediným světlým okamžikem v temnotě zimního slunovratu jsou Vánoce, které s sebou nesou možnost sníst moře bramborového salátu, chlebíčků, včelích úlů, nacpat se štólou (tu už jsme snědli a že se povedla!) a vánočkou (doufám, že ji letos konečně zvládnu z šesti pramenů naráz a ne tu skládanou z devíti copů), vypít vaječný koňak, který čirou náhodu zbyl, když jsem chystala dárek pro mamku, dát si pivo a buráky. A taky se těším, až děti dostanou dárky. Jsou to už sice velcí halamové, ale pořád jsou ještě roztomile zištní a nemůžou se dočkat, až zase přidají další krámy ke kupám těch, které nám pak přetékají z banánovek při našich četných stěhováních. Ani se jim ale nedivím. Popravdě, já mám dostávání dárků ráda dodnes. Je to mnohem lepší než dávání.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

Právníci na venkově 17: exkurze do školní jídelny

Domácí škola má pár zajímavých momentů – jedním z nich je dennodenní suplování školní jídelny. Nejde ani tak o samotný akt vaření jako o vymýšlení jídelníčku. Děti obvykle na dotaz, co by si daly, odvětí: „Cokoliv.“ Hmm… a jste tam, kde jste byli a všichni víte, kde. Situace se komplikuje také tím, že jedno dítě je velký masožrout, druhé vegetarián. Proto jsem třeba včera vařila bramborové knedlíky se škvarkama a červené zelí a vedle toho šafránové rizoto.

Šafránové rizoto je z knihy Zdeňka Pohlreicha, kterou jsme si, zcela výjimečně, s dcerou pořídily minulý čtvrtek v Novém Kyjevě. Jmenuje se „Super jednoduše bez masa“ a je doopravdy dokonalá. Už jsem podle ní připravila pět obědů a myslím, že tento týden budeme mít další. Pokud chcete zkusit jíst méně masa nebo třeba jen něco zajímavého, pak jednoznačně doporučuju. Recepty zvládnou i děcka zcela samy a suroviny jsou obvykle v lednici a špajzce.

Děti si na moje školní vaření nestěžují, naopak si pochvalují, že nemusí jíst ty příšerné blafy, které je čekaly naservírované na omšelých tácech. Ani se jim nedivím, na výměnu stravenek za lahůdky typu prejt s brambory (pamatujete si na ten podivný šedivý povlak na nich?), vepřový plátek prazvláštní chuti i barvy, tlusté maso s rozvařeným potrubím nebo na drožďovou polívku a šikanu, že jsme předloženou stravu nezkonzumovali při odevzdávání talířů, nechci vzpomínat ani v noční můře.

Venkov má při vaření na rozdíl od města mnoho výhod. Jednak je snadno dostupná celá řada surovin, druhak máte rozlehlé prostory pro skladování mnoha potravin, což je ale samozřejmě důsledek nedostupnosti obchodu, protože nemůžete jako v centru Brna jen tak za pět minut doběhnout do Billy pro to, co zrovna chybí. Pokud by mělo dojít na nějakou formu potravinové krize, což je docela možné, že se nakonec stane, protože naše vláda (a nejen ona) pro to dělá první poslední (kupř. šaškování s ptačí chřipkou je přímým důkazem těchto snah), pak je venkov do jisté míry lepším místem k životu. K obživě, byť skromné, se tu zřejmě najdou věci snáz a se sousedy můžete provádět výměnu zboží za zboží. Ve městě bych v tomto opravdu žít nechtěla. Taky se ale může docela dobře přihodit, že se vůbec nic nestane a svět se bude dál točit tak jako doposud a měšťáci se nám lonťákům budou vysmívat, že nám čouhá sláma z bot.

Všechny texty série „Právníci na venkově“ najdete zde.

« Starší příspěvky Novější příspěvky »