Nemyslím si, že někdy existovala nějaká zlatá doba, kdy se žilo dobře díky skvělým vnějším podmínkám. Naopak jsem si jistá, že jenom my sami rozhodujeme, jak se budeme mít. Proto bychom se měli prostě chtít mít dobře. Samozřejmě, že to někdy jde líp a někdy hůř, někdy je svět tam venku prostě extrémně otravný a pak se málokomu podaří zachovat si klidnou a radostnou mysl, ale přesto bychom se neměli vzdávat a nedovolit nejrůznějším stvořením, aby nám kazila těch pár let, které zrovna v tomto životě máme přiděleny. Já sama se snažím naprosto ze svého mentálního světa vymazat třeba takové ukrajinské připrchlíky, libtardy a příznivce Rajchla a Hamplové. Jde to ztuha, ale jsou okamžiky, kdy je vůbec nevnímám, a pak se žije mnohem líp.

Přemýšlím často o tom, jak lidé za švédských válek, za Protektorátu nebo po osmašedesátém zvládali přítomnost „těch druhých“? Jak dokáží žít v Německu, Skandinávii nebo jinde v západní Evropě, kde je tolik nepříjemných vlivů islámu? Nějak to jít musí, protože naši předkové nebo sousedé přece přežili a někdy dokonce žili (a žijí) i dobře v rámci možností.

O tomto tématu jsem začala špekulovat za doby covidové, kdy jsem si začala více všímat, jak bytostně nepříjemné mi je být mezi jinými lidmi (většinou z nich). Tehdy se nejen mně, ale i mnohým jinýmzvedal kufr z těch v repsirátorech, řada s nimi nedokázala prakticky koexistovat v jednom prostoru. Podstané na tom všem ale bylo, že špatně bylo a je jenom těm, komu respirátory (nebo jiné blbiny) vadily, samotní rouškaři se domnívali, jak jsou báječní, správní a vůbec vykůlení. Neskončilo to, jen se to různě přetavuje a skupiny těch, co jsou rozčilující, se mění (někdy jsou i zčásti stejné).

Totéž platí při nevyžádaném soužití s (ne)kulturami (zde na venkově jsou to kupř. „Škopkovi“, říkám tak různým místním obyvatelům ne nepodobným rodince ze Slunce, seno), naprosto hodnotově nekompatibilními s tím, v čem jsem já sama vyrostla a co považuji za dobré. V Novém Kyjevě jsou potíže jiné než u nás na lontě, shodné je jen to, že je kolem spousta hrozně pitomých lidí, které bych nejradši vystřelila do vesmíru, hodně daleko ode mne.

Do jisté míry se samozřejmě lze izolovat, ale někdy do obchodu musíte, někdy musíte do práce, někdy do školy, někdy k lékaři a tam všude je možno natrefit na ty, co vás hrozně štvou. Jenže opět – krev se vaří jenom vám a jenom váš tlak stoupá do závratných výšin. „Nepřátelům“ je to lhostejné. Vy trpíte, oni se chechtají.

Já sama se snažím jít cestou totální ignorace, neviditelnosti, černých brýlí u všeho, co mi drásá nervy. Co oči nevidí, to srdce nemůže bolet. Vím, že s okolím, ve kterém žiju, nic nesvedu. Nedokážu je ovlivnit, změnit, vystavět podle svého vkusu. Vždycky tu bude někdo, kdo mne bude štvát. Můžou to být Ukrajinci, Slováci, sousedovic fakani (ti mě teda ale se*ou hrozně, to jste jistě pochopili), pomalí důchodci v Lidlu, nevycválaní haranti v kavárně nebo ve vlaku, nechápaví nevzdělaní blbouni kdekoliv, prostě kde kdo. Jo, jsem strašně nesnášenlivá osoba a jsem na to hrdá.

Na co ale hrdá nejsem je fakt, že se stavem světa okolo mne ještě pořád užírám. Proto se teď vědomě snažím všechen ten strašlivý opruz, který nechci a nepotřebuji, ze své bubliny eliminovat. Mým přáním je, aby to pro mne byl vzduch. Proto okolí neposlouchám, nevnímám, nezdravím, nepomáhám, nesleduju, ignoruju, na ulici obcházím, vyhýbám se, seč můžu. Není to 100%, někdy to jde hůř, někdy líp, v nouzi helfnou protihluková sluchátka.

Doporučuju totéž. Nenechte se vyprovokovat. Ignorujte. Asi tak to dělali právě naši předkové.

Protože ignorace sama o sobě není uspokojující, přemýšlím o tom, že je fajn drobně škodit v mezích zákona. Mé zlé já se na to jen třepe (smutné je, že nemám koule to doopravdy zrealizovat a dotáhnout do konce, ale možná, že mne zatím ještě nikdo pořádně nenaštval). Musí to ale psychice hodně pomáhat. Nenabádám vás teď k násilí, ani poškozování majetku, to nikdy nedělejte, protože ublížíte jen sobě a věci nezměníte, a to přece nechcete.

S ukrajinskými, ruskými a jinými okupanty jsme se takto už vypořádat dokázali. V médiích se o způsobech odporu proti nim psalo kupř. toto:

„Lidé svůj odpor vyjadřovali formou letáků, shromažďovali se a současně se snažili nějakým způsobem znepříjemnit okupantům život. To nejdůležitější, co dělali, bylo, že je totálně ignorovali.

„Neznám, neviděl jsem, nerozumím rusky, polsky, prostě nebudu s vámi komunikovat, nedám vám vodu, s ničím vám nepomůžu. Další formou odporu bylo známé likvidování a přenastavování směrovek na křižovatkách. Rusové podle nich nemohli najednou jezdit. Celá řada ulic byla přemalována na ulici Dubčekovu. Lidé se svým způsobem za okupaci mstili na památnících odboje.

Přesně to mám na mysli – malé a roztomile záškodnické partyzánské akcičky znepříjemňující život těm, kteří mi škodí a štvou mě, ať už jsou to Češi, katolíci, Ukrajinci nebo třeba Marťani. Konkrétně pro inspiraci přemítám o následujícím:

  • Velmi hlasitá zdánlivě nekonečná smyčka Mamma Mia jako pomsta za uječené potomstvo v bazénu na zahradě by mohla zlovolným sousedům dost pocuchat nervy. Preventivně jsem si za tímto účelem koupila pořádný reprák a čekám, až mne ti retardovaní nevychovaní fakani za plotem budou štvát dostatečně. Navíc je to osvědčený způsob ruského mučení nebohých Ukrajinců. Jsem to ale zrůda! Ale na druhou starnu ne dost velká, taky bych mohla pouštět Michala Davida, ale nejsem si jistá, zda by to pro místní byl vůbec trest.
  • Ukrajincům, kteří by se se mnou snažili komunikovat, bych jen říkala: „Mluvte česky, nerozumím. Mluvte česky, nerozumím. Sorry jako, nerozumím, jen česky, vy máte ale hrozný přízvuk. Kde jste se to naučili?“ (Tohle jsem napsala už včera a dnes jsem dohledala, že nejsem originální, že už na to přišli předkové, nojo – svět se zkrátka vážně nemění a je to pořád totéž dokola.)
  • Kdybych jedla maso, cpala bych se nad koránem paštikou, olizovala bych si prsty a tětou mastnotou bych obracela stránky, protože já prostě neumím jíst slušně. Co se mnou ale naděláte (nicméně maso nejím, nota bene vepřové, tak tenhleten nápad přenechám jiným).
  • Kdyby u nás byla skutečně (což pochybuju, že bude) ona děsná válka a já byla donucena být jako nevojadna v zázemí a pomáhat třeba ve špitále nebo ve fabrice, pořád by mi všecko tak nějak jako náhodou padalo na zem, až by mne radši poslali domů, protože mého: „Jééé, už zase, je to asi rozbitý, no to jsem ale nešika, co?“ by měli brzo plné zuby. ještě by prosili, abych radši zůstala doma.

Nepochybně přijdete na něco dalšího a navíc se u takové sabotáže všeho, co je nesmyslné a přitroublé, určitě i pobavíte. Je sakra důležité nikdy neztratit ze zřetele zábavu a svůj vlastní prospěch.

P. S.: Vím, že vám odmalička vštěpovali ve škole do hlavy stejně jako mně (doma ne, u nás se pěstovala škodolibost), že máte být na všecky milí, hodní, příjemní a ža pak se bude šířit dobro světem. To zapomeňte. je to hrozná blbost, protože ti druzí takto nejednají. Vždycky ty, kdo jsou hodné trubky, přečurají, protože zlo prostě nad dobrem vítězí, neb dobro je hloupé.

Buďte proto v klidu, ti druzí vás taky nenávidí a škodí vám, jak můžou. Jinak si třeba neumím vysvětlit open air koncerty do tří do rána pořádané v naší obci co 14 dní. Je to prostě fifty a fifty, chodí to tak, co svět světem stojí.

Skrze drobné škození podle mého názoru lidi přežili Protektorát, socialismus nebo cokoliv jiného, co se jim stát snažil udělat. Tím, že na všechno hodili bobek, si dokázali zachovat zdravou mysl a vydržet a dokonce i žít.