Jistě uznáte, že je správné, aby do obchodů necourali čoklové. Jsou špinaví, žerou exkrementy, zdechliny a očuchávají si navzájem zadky. Psi jsou celkově velmi odpudivá stvoření, pokud jde o hygienu. Kočky na to nejsou líp (ačkoliv olizují jen vlastní prdýlku), nicméně ty aspoň nikdo nikam věčně netahá. Je proto pochopitelné, že si majitelé obchodů nepřejí, aby jim tam lezli chlupáči všech ras, velikostí a nátury. Co ale dělat, když je onen uštěkaný špinavec opatřen vestou asistenčního psa, aha? Jde o diskriminaci nebo ne, když jsou pravidla nastavena pro všechny majitele psů stejně a vstup je zakázán prostě každému v doprovodu čtyřnohého přítele? Na tuto otázku odpovídal v roce 2021 ombudsman.
V případech posuzovaných ochráncem šlo o to, že do třech různých prodejen jedné značky přišli lidé s postižením v doprovodu asistenčního psa. Z prodejen byli ale vypoklonkováni anebo měli přinejmenším prodavači blbé kecy, což mělo být lidem s postižením nepříjemné. Ombudsman to viděl takto:
Antidiskriminační zákon zakazuje jakoukoliv diskriminaci v oblasti zaměstnání, podnikání, vzdělání, sociální oblasti, zdravotní péči, poskytování zboží a služeb. Antidiskriminační zákon rovněž zakazuje nepřímou diskriminaci (mimo jiné) z důvodu zdravotního postižení. Nepřímou diskriminací se obecně rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z důvodu zdravotního postižení osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné… Ve všech třech případech bylo lidem se zdravotním postižením zakazováno vstoupit do prodejny v doprovodu asistenčních psů s odůvodněním, že psům je vstup do prodejen zakázán. Prodejce je nepochybně oprávněn zakázat do prodejny vstup se psem. Avšak aplikace zdánlivě neutrálního kritéria – zákazu vstupu psů do prodejny – nepříznivě dopadá na lidi s postižením. Důsledkem zákazu vstupu všech psů, včetně psů se speciálním výcvikem, je prakticky znemožnění nákupu lidem se zdravotním postižením, kteří těchto psů využívají jako pomůcky umožňující překonávat překážky způsobené zdravotním postižením
Ochránce to shrnul následovně:
Zákaz vstupu psů se speciálním výcvikem do prodejen nelze bez dalšího ospravedlnit například ani obavou z důsledků případného nevhodného chování zvířete, neboť takoví psi jsou speciálně vycvičeni jako doprovod či asistence pro prakticky veškeré situace, v níž se může osoba se zdravotním postižením ocitnout. V případech, kterými jsem se zabýval, chování psů předmětem sporu ani nebylo. Takový zákaz tedy nesleduje legitimní cíl.
Se závěry samozřejmě souhlasím a asi by se nenašel nikdo příčetný, kdo by byl proti. Nicméně je zajímavé, že Nejvyšší soud nedospěl k podobné úvaze, když řešil dovolání silného astmatika (tj. člověka se zdravotním postižením), kterému pekárna zamezila přístup do prodejny bez respirátoru, ačkoliv měl potvrzení lékaře, že jej nosit kvůli zdravotnímu stavu nemůže.
Soud dospěl k závěru, že v případě astmatika byl respirátor opatřením legitimním, a to dokonce i zpětně, když už všichni věděli, že astmatici s potvrzením nakonec dostali z debilního opatření výjimku a respík mít nemuseli, protože soudy i vláda uznali, že jim to docela ubližuje. Znamená to, že tam onen legitimní požadavek být dán nikdy nemohl.
To, že si na astmatiky kdejaký prodavač vyskakoval, bylo přitom značně ponižující. Ombudsman přitom dospěl i k tomuto závěru:
Jednou ze zvláštních forem diskriminace je obtěžování, které antidiskriminační zákon vymezuje jako nežádoucí chování související s některým z diskriminačních důvodů, jehož záměrem nebo důsledkem je snížení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo urážlivého prostředí nebo které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí ovlivňující výkon práv a povinností vyplývajících z právních vztahů… Přestože byli lidé se zdravotním postižením využívající asistenčních psů ve všech třech případech do prodejen vpuštěni, před či během nákupu byli konfrontováni s více či méně urážlivým, nepřátelským či jinak nevhodným chováním zaměstnanců Y. Jednání pracovníků ochranky zasáhlo důstojnost zúčastněných lidí se zdravotním postižením a vedlo ke vzniku nepřátelského prostředí. Takové jednání považuji za obtěžování.
Dodávám na závěr, že podobný případ řešila i ČOI.
Samozřejmě můžete argumentovat tak, že nošení respirátorů bylo nařízeno mimořádným opatřením, ale neexistuje zákaz vstupu psů na prodejnu. Máte pravdu. Navíc i když ještě platila vyhláška č. 347/2002 Sb., stanovovala v § 10 odst. 5 následující:
Vstup vodícího psa doprovázejícího nevidomou osobu a asistenčního psa doprovázejícího osobu s těžkým zdravotním postižením do prodejního prostoru se povoluje. Přítomnost jiných zvířat se zakazuje.
V tomto ohledu je zajímavá jiná zpráva ochránce, kdy řešil případ policisty (vrchního asistenta u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů), který se nakazil HIV ochránce shledal onemocnění HIV zdravotním postižením) a kvůli tomu byl propuštěn ze služebního poměru, neboť dle lékařského posudku nebyl schopen služby. Ombudsman tehdy konstatoval:
Z přílohy č. 1 vyhlášky č. 393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o zdravotní způsobilosti“), vyplývá, že vrchní asistent (tj. služební zařazení stěžovatele) se pro účely zdravotní klasifikace onemocnění hodnotí podle sloupce II.
V případě onemocnění virem HIV, konkrétně v případě:
– onemocnění virem lidské imunodeficience (B 20-24)
– laboratorního průkazu viru lidské imunodeficience (R 75)
– asymptomatického stavu infekce virem lidské imunodeficience (Z 21) se klasifikuje aktivní onemocnění klasifikací „D“, a laboratorní průkaz HIV bez klinických projevů klasifikací „C-D“.Posudek nabyl právní moci 3. ledna 2011, a následně byl stěžovatel propuštěn rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů Policie ČR, vrchního rady plk. Ing. Františka Snopka, ze dne 4. ledna 2011, č. j. 191/2011, ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o služebním poměru“).
Policista byl tedy propuštěn v souladu s právními předpisy. Ombudsman ale řekl:
Služební poměr stěžovatele se řídí zákonem o služebním poměru. Podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru musí být příslušník vykonávající službu v bezpečnostním sboru propuštěn, jestliže podle lékařského posudku poskytovatele pracovně lékařských služeb dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu služby, s výjimkou zdravotních důvodů souvisejících s těhotenstvím. Toto kategorické ustanovení nebudí žádnou pochybnost o tom, že příslušník bezpečnostního sboru musí být propuštěn, pokud nesplňuje zdravotní
předpoklady. Bližší specifika posouzení zdravotní způsobilosti stanoví vyhláška o zdravotní způsobilosti; na té je ostatně postaven závěr lékařského posudku ze dne 16. 12. 2010. Podzákonný právní předpis samozřejmě nesmí být v rozporu se zákonem, tj. ani s antidiskriminačním zákonem; nesmí tedy například zakládat diskriminaci z důvodu zdravotního postižení. Zákaz diskriminace je však upraven také v ustanovení § 16 odst. 4 a ustanovení § 77 zákona o služebním poměru.
Z citace vybírám: Podzákonný právní předpis samozřejmě nesmí být v rozporu se zákonem, tj. ani s antidiskriminačním zákonem; nesmí tedy například zakládat diskriminaci z důvodu zdravotního postižení.
V rozporu s antidiskriminačním zákonem by tedy za stejné argumentace nemělo být ani mimořádné opatření, ne?
Ombudsman nakonec ještě řekl:
Na závěr mi nezbývá než konstatovat, že v uvedeném případě byl postup zaměstnavatele, České republiky – Policie ČR, v souladu se zákonem a prováděcím předpisem, nikoliv však s předpisy vyšší právní síly. Domnívám se však, že ve zprávě zmiňovaná ustanovení zákona o služebním poměru nejsou v souladu s Listinou základních práv a svobod. Je to však Ústavní soud ČR, kdo je povolán k posuzování souladu jednoduchého práva s ústavním pořádkem.
Věc řešil i Nejvyšší soud pod čj. 21 Cdo 2550/2018-320. U NSS se ve věci vedl kompetenční spor pod čj. Konf 13/2019 – 43. Konečný výsledek jsem zatím nedohledala.
Jsem vážně zvědavá, jak celá kauza u Ústavního soudu dopadne, zvláště když NSS k chybějící výjimce pro astmatiky řekl:
Posouzení míry rizika spojeného s nošením ochranných prostředků je však zcela zásadní pro zhodnocení, zda je přiměřené požadovat nošení ochranných prostředků po různých skupinách osob (např. se zdravotními obtížemi nebo různé věkové skupiny).