V noci je u nás ve staré barabizně horko. Vedro. Parno. Hic jak nic. Těžko se spí, i když si namočíte prostěradlo. Dokonce jsem včera musela schlazovat kočku, protože vypadala, že má úpal a je v posledním tažení. Naštěstí ji pár mokrých ručníků asi po hodině péče postavilo na nohy a v deset večer už běhala po zahradě.

V pět ráno jsem marně čekala na spánek. Vstala jsem, abych protáhla své staré kosti. Nejprve jsem šla vypustit (zase) kočku, která nespokojeně mňučela u dveří na dvůr, a dívala jsem se chvíli z okna na naše slepičí souputnice, jak šťatsně rázují po dvorku, když se předchozích několik dní jen trpně choulily v kurníku a snažily se najít aspoň nějakou úlevu. Pak jsem se kochala silikonem, který jsem včera napatlala na spodní okraj protékající a nyní již opravené záchodové mísy (jsem už mistr silikonář, za chvíli budu z tohoto zázračného materiálu umět modelaovat i kde co, tak kdyby byl zájem…). Když jsem uléhala v dusné ložnici do příliš vyhřátého lůžka, došlo mi něco děsivého, co mi v podvědomí strašilo už několik dní: strach ze změny klimatu se už definitivně podařilo vtlačit do lidských hlav. Změnilo se vnímání tohoto problému společností. Tak to je v pytli, šeptala jsem si pro sebe a pro naše zlé psisko, dříve známé pod označením zlé štěně.

Ne že by mne trápilo, že není nějakým cizím lidem dobře a že mají environmentální depky. To ani omylem, jistě dávno víte, že jsou mi cizí lidi značně ukradení. Svým způsobem dokonce cítím uspokojení z toho, že by konečně nad mě odporným lidstvem zvítězila ochrana přírody a že by všichny ty neenvironmentální bestie konečně dostaly za uši. Jenže je tu jeden problém – o životní prostředí v souvislosti s klimatem bohužel vůbec nejde.

Proč jsem se tedy tolik vyděsila z toho, že lidé evidentně už po tom všem neuvěřitelně silném nátlaku uvěřili báchorce o CO2? Protože sama velice dobře vím, co s vámi udělá tento typ strachu. Je to naprosto stejné jako s děsem z viru nebo z Putina. Je to iracionální, nesmyslné, hloupé, ale mocné, silné, ovládající. kDíky tomuto brzkému rannímu prozření jsem taky konečně pochopila, JAK moc se všichni „ti druzí“, jimž někteří říkají neprobuzení nebo jim dávají jiné stupidní nálepk a do kterých jsem pořád nedokázala vcítit, bojí. Je jim příšerně a jsou ochotni udělat cokoliv proto, aby se svého strachu zbavili. Stejně jako vy (a ano, pokud si nelžete do kapsy, máte stažené půlky z toho, co je pro vás tématem – můžou to být brouci, buzny, transky, nevládky, digitální měna a já nevím jaká jiná konina).

Sama se ničením životního prostředí hodně trápím. Mrzí mne, že je lidem tak moc lhostejné, jaké dopady jejich jednání má na lesy, na půdu, na vodu, na zvířata, na ovzduší, na rostliny. Nechápu to, nerozumím tomu. Dala bych nevím co za to, kdyby se toto změnilo, zlepšilo, spravilo a napravilo. Vím, že se to nestane a vím, že se tím týrám jenom já sama a těm, které já vnímám jako špatné, hloupé, zlé, těm je to úplně lhostejné. V předchozích letech, ještě před covidem, kdy jsem ještě věřila právní regulaci, nenáviděla jsem z hloubi duše ty neinteligentní ignoranty, kteří nevnímali svět jako já, a dala bych z fleku vládě souhlas k tomu, aby si na ty, kdo jednají v rozporu s mým přesvědčením, ty, kdo mi ubližují, kdo mne tak moc ohrožují, kdo jsou nebezpečím pro mé děti, zkrátka ty, kdo ničí přírodu, došlápla. Aby jim dala co proto. Aby jim to ZATRHLA!

A takto přesně se cítí stále více lidí, kteří jsou vyděšeni ze zničeného životního prostředí (což je podle mne objektivní fakt, ale nikomu to už nenutím, vím, že ej to zbytečné), nebo spíše díky médiím ze změny klimatu, což je jenom politikum a naprostý odklon od skutečného problému. Takto nenávidí ty, kdo se jim vysmívají, kdo je poškozují. Tito lidé si budou přát, aby stát přijal vhodná opatření. Jakákoliv, která povedou k ukončení jejich utrpení a k domnělému štěstí (to, že stát nikdy nic takového neudělá, to nepřipustí).

Já sama jsem na sebe byla ochotna, v dobách, kdy moje jednání ovládal hlavně strach, uvalit velice přísná opatření a donutit k jejich plnění rodinu. Zřekli jsem se auta, cestování, mnoha elektrických spotřebičů, spousty věcí. Opravdu nevím, proč by to měli ti, kdo jsou vyděšeni, cítit jinak. přejí si trest pro ty druhé. Jakkoliv krutý, jen aby se cítili lépe.

Škoda, že lidstvo není a nikdy nebude schopno žít normálně. Škoda, že je to ode zdi ke zdi. Buď strach nebo naprostá bezohlednost, lhostejnost a blbost. My máme právo na maso! My máme právo na auto! My máme právo na „domeček“ na zemědělské půdě! My máme právo na lítání letadly jak smyslů zbavení na umaštěné dovolené! Ano, samozřejmě, že ano. Ale to právo je spojeno z následky. Chtít jen maso a nedbat na to, jak odporně se zachází ve velkochovem se zvířaty, je z mého pohledu ubohé, ale jestli jste schopni následky nést, je to vaše věc, jen se netvařte, že neexistují. Jezdit nafťákem a nechat motor na volnoběh pod okny samozřejmě můžete, ale má to následky. Lítat do levných hotelů do Egypta samozřejmě můžete, ale i to má dopady na druhé. Já bych si přála, aby to samozřejmě možné bylo, ale aby bylo normální vědět, že to není zadarmo, že to škdoí spoustě bytostí. Přála bych si, aby každý důsledně zvažoval důsledky svých činů a teprve pak se rozhodoval, jestli je uskuteční. Toužím po tom, aby každý chtěl žít v souladu se zlatým pravidlem.

Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.

Škoda, že to tak nemáme, protože jinak by se na Zemi pobývalo celkem dobře.

Dnes ještě pořád cítím hluboký smutek ze zničené přírody. Je to celkem velká tíha, ale už dávno vím, díky tomu, co se stalo za doby covidí, že neexistuje východisko. Není možné najít vhodný modus vivendi pro celou společnost, který by současně neznamenal totalitu. Lidi totiž ve skutečnosti dobrý život nechtějí a netouží po svobodě. Nějak se nám děs a obavy líbí a nějak se nám líbí jednat v absolutním rozporu se zlatým pravidlem.

Proto jediné, co mohu dělat, je žít tak, abych měla co nejvíc radosti, klidu, abych se nemusela stydět za sebe. S tím okolo neudělám nic. Můžu se snad jen pokusit těm, kdo by o to měli zájem, vysvětlit, že ten šílený strach k ničemu dobrému pro mne samou nevedl a nic nevyřešil. Vede jen ke zkáze. Zkuste se tedy hlavně nebát a buďte sami takoví, aby to odpovídalo tomu, v co věříte.

P. S.: Výše popsané pocity platí pro všechny lidi na celičkém světě. Když se bojíte (jakékoliv ztráty, ať už amsové, nebo dieslové nebo třeba toho, že manželství už nebude jen onen nešťastný ekonomický svazek mezi „mužem a ženou“, ale že se v něm bude moci plácat kdokoliv), jste těmi, kdo trpí. Tak se laskvě přestaňte povyšovat nebo si namyšleně namlouvat, že jste snad svobodní a sežrali jste moudrost světa. Nic z toho není pravda a jste jen neskonale směšní. Této trapnosti se zbavíte, jen když se přestanete bát, nebo (což je snazší, přestat se bát ztráty je prakticky nemožné) si to, že máte plné gatě, aspoň přiznáte. Bude se vám líp dýchat, když sami před sebou nebudete za lháře.

A jako úplná douška: Naprosto skvělým příkladem úplně zbabělé osoby je „Manifest svobodného člověka„. Nařehtala jsem se nad těmi bláboly jako nikdy. Málokdy jsem totiž četla něco méně svobodného. Volnost přece nespočívá a nikdy nespočívala v tom mít kvanutm věcí a být na nich závislý a dupat jak malé dítě, když mi je někdo bere. Svoboda je být spokojený právě bez oné závislosti a bez mučivých obav ze ztráty (to neznamená být poustevníkem)!